Čtvrtá hodina ranní. Doba, kdy většina lidí ještě spí, smolaři vstávají do práce a Taehyung vykračuje ulicemi s batohem plným sprejů a malířských pomůcek, hledajíc nějakou prázdnou zeď, kterou by mohl zkrášlit. Přesně tak, Tae je něco, čemu moderní společnost ráda říká vandal, hulvát či prostě jen chuligán. Rozhodně nechtěl, aby si tohle o něm kdokoli myslel, obzvlášť ne jeho rodina, jeho milující matka s otcem, jeho překrásní sourozenci, prostě kdokoli, ale jednoduše nenacházel způsob, jak jinak vyjádřit své pocity nežli uměním.

Tae o těchto věcech přemítal pořád dokola, opakovaně kreslil do svého skicáku obrázky zachycující myšlenky mladého citlivého chlapce. Nestačilo to, nebylo to dost, kreslit si jen tak pro sebe, když svou tvorbu chtěl sdílet se světem. Tohle není jako psát si deníček, který má zůstat nepřečtený nikým jiným než majitelem, v šuplíku nočního stolku. Samozřejmě, existuje publikace na internetu a podobně, ale Tae vždy chtěl, aby lidé mohli vidět jeho umění vlastníma očima, mohli se ho dotknout, mohli ho cítit, jako v galeriích, jenže kdo by v galerii vystavil obrazy někoho absolutně neznámého?

Chlapec tedy šel ulicí, když narazil na starší oprýskanou zeď naproti nějaké kavárně. Říkal si, že by pro lidi v kavárně bylo příjemnější dívat se z oken na nějaký barevný obrázek než na tu zašedlou zeď přes silnici. Opatrně se rozhlédl kolem sebe, ulice zela prázdnotou, a tak položil svůj batoh na chodník a začal se v něm prohrabovat, hledajíc svůj skicák. Chvíli v něm listoval, dokud nenašel obrázek, který hledal. Onoho motýla, kterého namaloval ve snaze zachytit jeho niterné já. Jeho část, která se zoufale snažila vzlétnout, ale nešlo to, každým dnem, co musel navštěvovat tu nesmyslnou školu, po nocích se vydávat do ulic jen pro trochu sebevyjádření a svobody, se jeho sny kousek po kousku rozpadaly jako křídla onoho motýla.

Vyndal si z batohu všechno potřebné, udělal si obrys motýla a začal sprejovat. Tae moc dobře věděl, že policejní hlídky v těchto ulicích nejsou moc frekventované, ale i tak si pospíšil a obrázek dodělal zhruba za hodinu. Nezapomněl ani na iniciálu svého uměleckého pseudonymu Vante a vydal se domů, samozřejmě pokud možná co nejvíce postranními uličkami. Jeho tvář sice velmi dobře zakrývala černá rouška a mikina s kapucí před všude přítomnými kamerami, ale nechtěl nic riskovat. Domů se dostal asi kolem tři čtvrtě na šest a jeho rodina ještě spala. Také ulehl do postele i přes fakt, že zhruba za 2 hodiny bude muset vstávat kvůli škole, kvůli přednáškám o technologiích, které ho vůbec nezajímaly. Taehyung opravdu chtěl být pilný student, opravdu chtěl dokončit vysokou školu a začít pracovat jako inženýr ve strýčkově firmě. Dobře věděl, že nic jiného si jeho rodiče nepřejí, že by byl příkladem jeho malému bratříčkovi a jeho ještě mladší sestře. Ale nedokázal se přinutit zasvětit svůj život technice, když jeho srdce bylo tím, co jej řídilo. Pocity na plné čáře vyhrávaly nad racionálním rozumem, a tak se Tae několik nocí během měsíce vykrádal ven, do hlubin města, jen aby mohl trochu upustit všem těm emocím, které si střežil v několika schovaných skicácích.

Tuto noc, nebo brzké ráno chcete-li, usínal s příjemným pocitem v hrudi, usmívajíc se na strop svého pokoje, na němž se zračil obrazec velké fialovomodré květiny, připomínající trochu lilii, kosatec a fialku (Smeraldo flower). Byl rád, že měl svůj pokoj, že všichni respektují jeho soukromí a jeho pokoj navštěvují jen zřídkakdy, že si zde mohl malovat a uklidňovat se pohledem na barevné zdi kolem něj.

Ráno, hlasitý budík, nepatrné šumění v domě, hlas jeho matky vyprovázející mladší sourozence do institucí jako je škola a školka, které tam, jako každý den v týdnu, vezl táta s rozloučením s mamkou, protože hned poté jel do práce. Jakožto architekt, Taeho otec, vydělává dost na to, aby se jeho početná rodina měla dobře, samozřejmě neměl tolik času, který by se svou rodinou mohl trávit, ale jejich blahobyt si žádá oběť.

Tae se jako každý jiný obyčejný člověk probudil, provedl ranní hygienu, rychlou sprchu a už mířil po schodech dolů na snídani, kterou jeho starostlivá matka připravila, po níž se vydal zpátky nahoru, připravil si pár učebnic, notebook, nějaký blok a propisky, které bude potřebovat ve škole.

Se sbaleným batohem seběhl zase dolů a, po kratičkém rozhovoru a rozloučení s posledním zbývajícím členem rodiny, opustil dům, vydávajíc se na cestu do školy.

V autobusu se ho zase zmocňovala zvláštní forma úzkosti z toho, že brzy dorazí do areálu univerzity a bude opět muset navštěvovat přednášky, které pomalu, ale jistě začínal nenávidět. Vytáhl si skicák s tužkou – položky, které v jeho batohu samozřejmě nikdy nechyběly – a začal črtat jednoduchý nákres něčeho, co mělo připomínat osobu, která sní o tom, že sní o svých přáních. Přišlo mu to více než výstižné. Zaklapl skicák, vystoupil z autobusu a vydal se do budov nepřetržitého mučení se stísněným pocitem v hrudi. Nebylo to tak hrozné ani těžké, ale přišlo mu, že ho to svazuje, že je na jeho ramenou břímě, které nemůže unést.

Blížilo se zkouškové období, na nějž nebyl žádný problém se naučit, ale Tae nechtěl, nechtěl si zatěžovat hlavu vědomostmi o věcech, které ho vůbec nezajímaly.

Uběhlo pár dnů, v Taeho hlavě přibývalo tíživých myšlenek a ve skicáku přibývalo obrázků. Moc dobře věděl, že brzo bude muset zase ven, aby si nějakým způsobem oprostil od přibývajícího stresu.

Byl víkend, po rodinné večeři, na níž se Tae ze všech sil snažil vyhnout otázkám směřujícím k jeho studiu, si šel na chvíli lehnout ještě předtím, než kolem třetí hodiny ranní zase vstal, aby si ze své skrýše ve skříni vyndal spreje a ostatní věci. Naházel je do batohu a jako vždy tichounce, jako čičina na lovu, se vyplížil z domu.

Tuto noc byl tak nějak roztěkaný, ne tak ostražitý, jako obvykle, ušel pár bloků, více do hloubi města, vyhlédl si nejbližší sympatické místo a začal s obrysem. Najednou ho vyrušilo blikání světel, přesněji červených a modrých.

Dalo se to čekat, nepřekvapovalo ho, že byl chycen při této nelegální činnosti, když byl tak nepozorný a rozrušený. Když teď na to zpětně vzpomínal, mělo ho napadnout, že tuhle ulici, a ještě několik dalších, kontrolují noční policejní hlídky častěji, protože je v této oblasti kriminalita poněkud vyšší.

Teď už na tom pravděpodobně nezáleží, seděl v policejním autě, které ho vlezlo k němu domů. Byl sice plnoletý, ale vzhledem k tomu, že je ve městě Taeho otec poměrně známý, jeden ze strážníků se kdysi s Panem Kimem setkal a Tae je přece jenom pořád student, strážníci se rozhodli chlapcovu rodinu s činem obeznámit, pod podmínkou, že nebude muset hradit škody.

Zvonek, několikrát po sobě se rozezněl domem jeho zvuk, otevření dveří, otec stojící v nich. Na otcově bledé tváři se napínala kůže, když jej však strážníci informovali o situaci, jeho obličej nabral šarlatové barvy, v jeho očích jasně zračící se vztek. Poděkoval pánům, zpražil svého syna pohledem a bradou mu naznačil, že má jít okamžitě nahoru. Tae nevěděl, co má v této chvíli dělat, zavřel se v pokoji a za zvuku tichých vzlyků, vycházejících z jeho hrdla, ulehl do postele. Litoval, co se stalo, že na to jeho otec přišel, že ho zklamal. Slyšel, jak matka brečí, jak rozmlouvá s hlavou Kimovic rodiny. Nic si na světě nepřál míň než být zklamáním pro rodiče, proto svou vášeň až doteď tak dobře tajil. Té noci už neusnul, nemohl. Díval se na strop svého pokoje a pořád a dokola se ptal sám sebe, jak se teď bude jeho život vyvíjet.

Hned jak se venku objevilo slunce a jeho rodiče se probudili, Taeho otec vešel do jeho pokoje. Založil si ruce na prsou a nekompromisním tónem hlasu chlapci nařídil, aby veškeré své spreje a malířské náčiní před ním vyhodil. Tae se neodvážil odporovat, a tak udělal, jak mu otec řekl, vždy z něj měl přirozený respekt, avšak i tak se mu podařilo nenápadně si schovat pár svých skicáků, protože pro něj byly až příliš cenné.

„Mysleli jsme, že jsi hodný kluk. Jak sis mohl dovolit, udělat nám takovou ostudu?" jedním pohledem projel chlapcův rozházený pokoj, jak se snažil najít všechny jeho prostředky pro sebevyjádření, aby je všechny vyhodil.

„Nechci, abys to vícekrát dělal, nechci, aby můj syn byl hloupý vandal," Taeho tato slova zabolela, ale i tak nechával svou tvář prázdnou. „Od teď se budeš věnovat jen škole, moc jsme se snažili, abys měl v budoucnu lepší práci, aniž bys ses musel snažit. Jediné, co po tobě chceme je, abys dokončil studia a nevyváděl takové hlouposti," skončil s kamenným výrazem a odešel.

Co si má teď Tae počít? Jak má vyváznout z této mizérie, když mu bylo sebráno jediné jeho potěšení?

Přešlo dalších pár dní, rodiče s Taehyungem komunikovali minimálně. Bratříček i sestřička si toho všimli, ale rodiče jim to objasnili tím, že se Tae potřebuje učit na důležité zkoušky, nechtěli totiž, aby jim jejich velký bráška, k němuž vzhlíželi, byl špatným vzorem.

Tae se cítil odcizený své rodině, jako by jej nadobro zavrhli.

Jednoho večera, co Tae ležel v posteli, stále hledíc do stropu na tu podivnou květinu, kterou si vymyslel, zaslechl cinknutí jeho mobilu. Neměl tolik přátel, ale s tím málem, co měl, si nijak zvlášť nepsal, takže se příchozí zprávě podivil. Psal mu jeho přítel, znal ho z ulice, Jiyong dříve taky sprejoval, ale poté si otevřel tattoo salon a přestal. S Taem si však pořád vyměňovali své kresby a malby, občas je Jiyong používal jako podklady pro tetování.

Ptal se Taeho, zda by mohl dát na něj kontakt jednomu chlapci, který má zájem o vytetování nějakého jeho obrázku, který kamsi nasprejoval, ale potřebuje skicu, protože byl původní obraz někým zničen. Tae se usmál, vážně ho potěšilo, že někdo nějakým způsobem oceňuje jeho práci, ba dokonce natolik, že jí chce zvěčnit na svém těle. Zajímalo ho, o jaký obrázek šlo, zajímal ho chlapec, zajímalo ho, zda by ho chlapec pochopil, zda pochopil jeho dílo. Řekl Jiyongovi, aby chlapci kontakt dal a jen pár minut na to mu neznámý psal.

Připozdívalo se, ale i přesto se chlapci domluvili na schůzce v centru města, oba toužili poznat toho druhého.

Touha, strach, vzrušení a nádech tajemna je přinutil setkat se poblíž jednoho z náměstí, u velmi ikonické sochy v setmělém parku.

„Ahoj, ty jsi Taehyung, že?" otázal se příjemným hlasem hnědovlásek, před ním stojícího o něco málo vyššího chlapce, který tam nervózně přešlapoval u sochy a ve dlaních žmoulal popruhy svého batohu.

„Ano," pokynul Tae s pozdravem na mladšího, když se jejich pohledy střetly. Najednou se nebál, mohl být klidně naivní, vzhledem k tomu, že stál tváří v tvář cizímu člověku s naprosto banální záminkou, předat mu skicu nějakého obrázku, ale pohled do kulatých tmavých očí druhého ho naprosto uklidnil.

Jungkook neměl strach už od začátku, přece jenom, dokázal se o sebe postarat. Poté, co ale nahlédl do tváře tomu neznámému umělci, došlo mu, že je to přesně ta osoba, která by mu jako jediná na světě mohla porozumět.

***

Zdravím s Klaudinkou,

doufáme, že se vám náš příběh líbí, daly jsem si na něm hodně záležet a opravdu na něm pracujeme. Doufáme, že se vám líbí grafika, se kterou jsem se doslova srala celou noc xD

Budeme rády, když nám zanecháte nějaký konstruktivní názor a hvězdičku

We love u all💕

[edited]