„Vítej Seokjine," pozdravil pan Kim svého jediného syna, jenž si zrovna přisedl ke společné večeři, která byla pro rodinu už tradicí. Dalo by se říct, že je to milé gesto, kdyby všechny ty večeře nebyly tak chladné, jako by u stolu seděli stroje. Ani příjemné teplé světlo svíček na stole nerozehřálo onu ztuhlou atmosféru.

„Ahoj otče, ahoj mami," usmál se chlapec a pokynul oběma svým rodičům.

„Jak se ti daří ve škole?" pronesl Jinův otec otázku, jako každý jiný večer. Otázku, kterou jeho syn tolik nenáviděl.

„Všechno v pořádku, brzo budou pololetní zkoušky a já už se připravuju," odpověděl Jin. To jeho otci stačilo, tak všichni opět ztichli a pustili se do večeře, kterou připravila matka.

Po té nekonečné večeři se Jin odebral do svého pokoje, aby ze sebe shodil všechnu tu tíhu špatných myšlenek.

Vystoupal schody do patra, jejich až příliš velkého domu, v němž se nacházel jen jeho pokoj, jeho koupelna a pokoj pro hosty.

Rodiče měli koupelnu i ložnici v přízemí, a to Jinovi poskytovalo jakýsi příjemný odstup od nich.

Ovšem, přišlo mu strašně zbytečné mít až takto velký dům, jelikož jej obývali jen tři lidé, ale jeho rodiče si jednoduše potrpěli na značně přehnanou honosnost, kvůli níž tvrdě pracovali.

Jin jim to nezazlíval, každý by si nějakým způsobem měl užít svých peněz, když ho to stálo tolik snahy a tvrdé práce. Nezazlíval jim, že díky tomu, je za své dětství vídal zřídkakdy, že mu byly bližší chůvy, dávající malému chlapci tolik lásky, kolik se odráželo peněz na jejich výplatních páskách.

Nezazlíval jim ani to, že ho nutili pilně se učit, aby byl schopen si v dospělosti založit nějaký nadprůměrně výnosný byznys. Chápal, že nic není zdarma, že jestliže má zdědit jméno jeho rodičů a nejlépe jít v jejich šlépějích, musí být připraven a převzít tíhu, která na něj má padnout.

Jin dobře věděl, že mu tato budoucnost byla naservírována už po narození, stejně jako všechno ostatní. Čekal jen na moment, kdy mu otec představí jeho budoucí snoubenku, kterou nikdy předtím neviděl, samozřejmě jen kvůli majetkovým předpokladům.

Nenáviděl to. Nenáviděl fakt, že neměl tu možnost se pro nic v životě svévolně rozhodnout. Jina tolik trápilo, že se nemohl věnovat kvůli tvrdému studiu žádným koníčkům, ale nemohl s tím nic dělat.

To málo volného času, co se mu sem tam povedlo ušetřit, jen procházel Seoulem, záviděl všem kolemjdoucím jejich obyčejné životy, jejich sny, jejich možnosti a přemýšlel nad svými nevyplnitelnými touhami. Někdy však jen zůstával ve svém pokoji a prozpěvoval si oblíbené písničky.

To bylo to, co jej bavilo snad nejvíce na světě – zpívat. Místo školy, na které byl teď, chtěl chodit na hudební konzervatoř a učit se hudební teorii a zpěvu. Hudba ho naplňovala – celého – zevnitř až na povrch. Navíc, jak sám sobě často říkával, aby se nevzdal, zpíval velmi dobře. Měl by ještě ledacos pilovat, ale jako vokalista by, ještě s nějakým tím tréninkem, obstál.

Jeho otec nevěděl nic o Jinových snech, koneckonců nikdy se neptal, jen vždy svému synovi řekl, co bude dělat a co je jeho povinností.

Jin vešel do svého pokoje, prostorného a moderně zařízeného, posadil se ke svému pracovnímu stolu, na němž bylo vzorně srovnaných několik komínků knih, sešitů, bloků a skript, vedle nichž byl položen laptop. Samozřejmě velmi drahý laptop. Otec na chlapcově studiu nikdy nešetřil, neboť si vše mohli dovolit.

Otevřel laptop a zkontroloval několik sociálních sítí, které měl v záložkách, nebylo na nich však nic zajímavého, kromě jednoho jediného účtu. Toho, na nějž se chlapec díval minimálně jednou denně. Měl údajně patřit osobě říkající si Agust D, který byl v kruzích hudebníků známý pomalu po celém Seoulu jako někdo, kdo píše velmi kvalitní texty a pomáhá skládat hudbu.

Jin se o tomto muži dověděl o prázdninách, jeho posledních prázdninách. Každým dnem, co si pročítal jeho stránky, měl větší nutkání mu napsat, ale nenacházel odvahu. Bál se, že kdyby se to jeho otec dověděl, nepotěšilo by ho to. Jin si ani nedovedl představit svého otce naštvaného. Tolik toužil kontaktovat onoho muže, který by mu pomohl zrealizovat jeho sen, ale nemohl přinutit své prsty napsat, byť jediné slovo. A tak toho večera skončil zase s hlavou v knížkách a u psaní esejí do školy.

Ještě několik dní horlivě uvažoval, až se konečně rozhodl a koupil si novou SIM kartu, jak si naplánoval, aby z ní údajnému skladateli poslal zprávu.

Zpanikařil, věděl, že by toho mohl litovat, že by mu údajný Agust D ani nemusel odpovědět, ale cítil strašnou úlevu, když udělal aspoň jeden krok k realizaci jeho přání.

Netrvalo to dlouho a dostal odpověď, tak začala jeho spolupráce s chlapcem jménem Min Yoongi.

*O pár týdnů později*

„Já ty zkoušky dělat nechci," povzdechl si černovlásek, skládajíc si svou bolavou hlavu do rukou, jejichž lokty se opíral o desku jednoho ze stolků ve skromné kavárničce.

„Rád bych si to s tebou vyměnil, drahý Jine, ale to asi nepůjde," pousmál se Yoongi na tu hromádku neštěstí, při pomyšlení na to, že by za něj nejraději celé studium dokončil sám.

„Já vím. Je ironické, že z tohohle hlediska máme skoro naprosto opačný problém," zasmál se s nepatrným náznakem ironie v hlase vyšší.

„To ano. Hele, rád bych ti řekl, že až uděláš ty zkoušky, budeš konečně volný, ale to ti tvůj otec určitě nedovolí," usrkl ze své kávy Yoongi, zatímco přemýšlel, jak chlapci sedícím před ním pomoct.

Znali se teprve pár týdnů, ale našli v tom druhém to, co ještě v nikom jiném – jakousi formu důvěrného přátelství. Oba koneckonců tížilo strašně moc věcí, moc problémů a myšlenek, s nimiž se mohli svěřit několikrát do týdne tomu druhému v příjemném prostředí náhodných kaváren. Bylo pro oba strašně úlevné vědět, že na tomto světě je někdo, kdo je chápe a vyslechne, ačkoliv jsou naprosto rozličné osobnosti.

„Já vím, a to mě na tom asi nejvíc sere," to bylo pravděpodobně poprvé, co Jin řekl nějaké sprosté slovo, ale už to bylo k nevydržení, ta stupňující se váha na jeho ramenou.

Yoongi se nad tím jen chvíli pozastavil, ale nekomentoval to.

„Piješ alkohol?" zeptal se zničehonic modrovlásek. Chtěl staršího nějak odreagovat. Aby aspoň na chvíli zapomněl na to všechno, co mu vyvrtávalo černou díru do hlavy.

„Ne, vždy jen nějaké šampaňské na oslavách a večírcích," odpověděl po krátké odmlce Jin.

„Tak pojď," popadl mladší černovlasého chlapce za ruku a táhl ho od stolu, Jin se nijak zvlášť nebránil, zastavili se ještě u kasy a zaplatili za objednané nápoje, poté opustili kavárnu.

Černovlásek tušil, že má mladší něco za lubem, něco, co nemusí dopadnout nejlépe, ale přece jenom věřil, že to myslí v dobrém, že by mu nikdy nechtěl doopravdy uškodit.

Několik desítek minut brázdili ulicemi, jako by hledali místo, kde se schovat, nějaký úkryt. Yoongi přesně věděl jaký. Zapadli do malého baru, Jin samozřejmě opět zakryt rouškou a čepicí, aby jej nikdo nepoznal, koneckonců, jeho otec byl přece jenom slavný, měl hodně známostí, kdyby se dověděl, že jeho syn po večerech popíjí v baru, nedopadlo by to dobře. Jin viděl svého otce naštvaného jen párkrát a byl to hrozivý pohled.

Objednali si u baru na Yoongiho doporučení nějakou whisky a zasedli k jednomu malému stolku v rohu místnosti a popíjeli. Jin se cítil opravdu nekomfortně, ale nechtěl marnit snahu svého kamaráda.

Yoongi pozoroval černovláska, jak tiše usrkává zlatavého nápoje. Ačkoliv bylo venku ještě světlo, v baru byla potemnělá atmosféra, v níž vypadal starší ještě víc sklíčeně.

„Nepůjdeme jinam?" zeptal se menší z chlapců, když si všiml, že má Jin dopito a jen se nervózně ohlíží po místnosti. Jen kývl na souhlas a oba se vydali zase do ulic Seoulu.

Poté, co se ještě zastavili v náhodném obchodě a nakoupili pár láhví soju a piv, šli dál. Nakonec stáli u zábradlí řeky Han, shlížejíc dolů, na temné vlny této obrovské řeky nesoucí tolik smutku, v ruce láhev alkoholu a mlčky upíjeli.

„Už je fakt pozdě," uvědomil si Jin. Yoongi jen nechápavě zamručel. „Musím už jít domů, jinak moji rodiče vyhlásí celostátní pátrání," povzdechl si, nepatrně se uchechtávajíc, jak mu alkohol stoupal do hlavy.

„Nechoď, vyser se na to, můžeme se toulat celou noc. Buď aspoň někdy rebel," snažil se povzbudit Jina s úsměvem odhalujícím dásně, i on se začínal cítit lehce připitý. Působilo to opravdu mile a dodalo mu to něco málo odvahy. Yoongi si všiml záblesku zájmu v Jinových očích.

„Podnikneme nějakej protest, bude sranda, hmm?" pozvedl jedno obočí. znovu se snažil přemluvit lehce opilého černovláska.

„Co myslíš tím protestem?" zeptal se druhý, byl stále ještě při smyslech, takže se trochu bál, co mladší vymyslí.

„Ještě nevím, nechme to náhodě," a tak Yoongi znovu tahal Jina po městě, hledajíc ten správný neonový nápis.

„Bingo!" vykřikl po nekonečném tichu a chození. Jin se ohlédl směrem, kam se díval Gi a zamrazilo ho. Stáli před tetovacím salónem s červenou svítící cedulí "G-DRAGON TATTOO" a co bylo důležitější, vevnitř se ještě svítilo, i když už bylo 10 večer.

„Do tohohle nejdu," vypadlo hned z vyššího.

„Počkej," chytil ještě modrovlásek Jina za ruku, než se stihl na patě otočit a odejít.

„Nemusíš se nechat tetovat, třeba piercing by ti slušel," usmíval se šťastně Yoongi, zatímco táhl staršího směrem ke dveřím, které následně otevřel.

Vevnitř našli jednoho muže, postávajícího s koštětem v ruce, který se zrovna ohlížel po dvou příchozích.

„Už je dost pozdě, kluci, jestli chcete kérku, tak přijďte zítra," povzdechl si unaveně vypadající kluk s medově hnědými vlasy.

„Nenastřelil bys nám jen náušnice?" zeptal se rychle Yoongs, jako by záleželo na každé vteřině.

„Jako vážně Yoongi?!" vyhrkl Jin, vůbec se mu fakt, že by v těle měl mít, byť o jednu díru navíc nelíbil.

„Jako, klidně, to je záležitost asi pěti minut," usmál se nakonec tatér.

„Pecka, tak pojď, Jine, bude to v pohodě," a tu Yoongi znovu táhl nejstaršího ke křeslu, na nějž mu před chvílí hnědovlásek ukázal.

Jin, poměrně opilý, se teda ztěžka posadil, vzdal veškerý odpor a sundal si z hlavy kšiltovku i roušku, odhrnul si vlasy z levého ucha a čekal.

„Jinak, jsem Namjoon," promluvil vysoký chlapec, zatímco dezinfikoval jehlu a ucho černovláskovi.

„Já Yoongi," mávl nejmenší směrem k Joonovi a pokynul hlavou.

„Já jsem Jin," zhluboka vydechl, načež vytřeštil oči nad svou nepozorností, že mu prozradil jeho skutečné jméno. Naštěstí ho neřekl celé, pomyslel si alespoň trochu s úlevou.

„Budu propichovat, ale neboj, nebude to bolet, možná to jen trochu štípne, hlavně neucukni," pokusil se Namjoon aspoň trochu uklidnit svého zákazníka.

Jin jen nepatrně kývl hlavou, jeho otupělé smysly mu nedovolovaly se nějak extrémně bát. Pár vteřin a jehla byla naskrz černovláskovým ušním lalůčkem, Namjoon jehlu vyndal a naprosto zkušeně očistil malou krvácející ranku, do níž následně vsadil malou kruhovou náušnici. Jin se ani nehnul, jen přivřel oči a tiše syknul. Namjoon naposledy otřel krev po vpichu a znovu vydezinfikoval.

„Dobrý?" zeptal se nakonec Joon. Jin jen zase přikývl, začal si uvědomovat, co se stalo, co udělal.

Slezl z křesla a sedl si na židli vedle, aby mohl na křeslo vylezl Yoongi a také si nechat propíchnout ucho, pro změnu pravé.

Netrvalo ani minutu a modrovláskovi se v uchu taky houpal malý kroužek. Byl spokojený, usmíval se, samozřejmě, než spatřil na židli svého kamaráda – vzlykajícího Jina. Najednou už se ani jeden z nich necítil tak přiopilý, jako před pěti minutami a nízký chlapec se skláněl k plačícímu černovláskovi.

„Jine, jsi v pohodě?" potřást jeho ramenem.

„On mě za to zabije, nebo ještě hůř, zavře mě doma, zařídí mi dálkové studium, docházející učitele a už nikdy nevylezu z domu," popotáhl sedící Jin a schoval si tvář do dlaní.

„To je v hajzlu," zaklel Yoongi. Namjoon jen nechápavě sledoval celou situaci, ale jako vždy, chtěl nějak pomoct, i když pro něj byli chlapci cizí.

„O kom mluví?" zeptal se modrovláska, sklánějícího se nad druhým, co tak usedavě plakal.

„Jeho otec," odmlčel se Yoongi, ale nakonec zase začal.

„Je na něj fakt tvrdej, Jin nemůže ve svým podělaným životě dělat pomalu nic, nemůže ani zpívat, prostě dělá všechno, co si poroučí jeho otec," zavrčel skrze zaťaté zuby Gi, jímž lomcoval vztek.

„To bude dobrý, uvidíš," nevěděl, co říct nejmladší, tak jen jemně stiskl rameno frustrovaného Jina, jako útěšné gesto.

Načež se Jin rozbrečel ještě víc a začal znaveně kroutit hlavou na nesouhlas.

„Tak se na to všechno vykašli, uteč, nemůžeš přece někoho nechat, aby ti určil celou budoucnost," sevřel Jinovo rameno pevněji, zatímco tam Yoongi jen zasmušile stál a díval se na černovlasého, neschopen slova, lámalo mu to srdce.

„Ne-nemám kam," vydral ze sebe mezi vzdychy Jin.

„Pojď ke mně, kamarádi, se kterýma tam bydlím, jsou teď mimo město, můžeš klidně přespat," snažil se Namjoon, nechtěl ho tak nechat, věděl, že se chlapec nedá hned tak do kupy.

Jin obrátil své zmatené, modré, slzami naplněné, oči na hnědovlasého před ním.

„Myslím to dobře, můžete na noc zůstat klidně oba. Vždyť takhle nemůžeš domů, to bys určitě schytal," ukázal na Jinovu osobu a on s ním jen v duchu souhlasil, ale nevydal ani hlásku, alespoň už přestal brečet.

„Vím, že mě neznáte, ale fakt jsem v pohodě," Joon se na oba přívětivě a sympaticky usmál, odhalujíc dva ďolíčky v tvářích, aby jeho tvrzení vypadalo víc věrohodně.

Yoongi neřekl ani slovo, jen se díval na svého, teď už klidného, avšak zmateného přítele a čekal na jeho reakci.

„Fajn, budeme rádi, venku je stejně zima," prolomil ticho vyčerpaný Jin a začal se zvedat.

Všichni tři ještě chvíli mluvili, Namjoon douklízel a zamkl salon. Jin i Yoongi nejistě, ale přesto smířeně nastoupili do tatérova auta a jeli tedy přespat k naprosto cizímu klukovi jménem Namjoon.

***

Čusky, přicházíme s další kapitolou, jenž je předposlední z RUN, but don't worry :D hned po panu Hoseokovi bude pokračování v této knize pojmenované AWAY. Přijde nám lepší to vydat takhle do jedné knihy, jelikož se většinou stává, že druhá kniha má více přečtení než ta první a právě to my nechceme. Bude to takhle se všemi knihami - bude jich celkem sedm.

Doufáme, že se vás to zatím baví. Víme, že se tam toho moc ještě neděje, ale to přijde. Musíme vás přeci jen nějak zavést do děje a tak.

Budeme to sem cpát pořád, ale byly bychom rády za nějakou odezvu. Stačí klidně i nějaký krátký komentář nebo i hvězdička xD Jen prostě chceme vědět, jestli je to opravdu dobré, chceme si být jisté, že je to originální, abychom nebyly za trapky, že jsme to od někoho okopírovaly.

Luv ya all♡ 

[edited]