Není to tak, že by si Namjoon myslel, že svým občasným pomáháním změní svět, nebo si nažene karma bodíky, ale když před sebou viděl toho zuboženého chlapce jménem Yoongi, nemohl to nechat jen tak bez povšimnutí. Přece jenom, přišel za ním z nějakého důvodu, protože už byl naprosto bezradný. Takovému člověku se neotočíte zády, třeba že je to úplný cizinec.

Zmlácený a roztřesený chlapec, těžko říct, jestli to bylo kvůli zimě a lehkému oblečení, nebo tomu, že se má každou chvíli nervově zhroutit, se sesunul k zemi, před vchodem salonu, do bobku a přerývavým dechem něco zamumlal.

„Co se stalo Yoongi?" začal zmatený dlouhán se soucitem v hlase, když se k němu sehnul.

„Porval jsem se s matčiným přítelem, hádám – nevím," znovu se zhluboka trhaně nadechl, nepovolujíc sevření jeho vlasů.

„Proč?" Namjoon to nechápal, něco málo věděl z tehdejší noční konverzace, ale to mu k poskládání celého příběhu nestačilo.

„Opil jsem se a nějak se to stalo, mám okno," vzhlédl konečně blondýn k druhému, v očích zračící se beznaděj.

„Počkej chvíli tady," řekl klidně Joon a odběhl na zlomek sekundy do salonu, aby spěšně Jiyongovi řekl, že to už dneska balí, načež mu starší odpověděl, že je to v pohodě, že to zvládne. Nějak mu došlo, že je to krizová situace.

„Pojď, někam se projedem a tam mi všechno řekneš," vybídl krčícího se chlapce, přišlo mu to jako lepší alternativa, než aby byli tady na chodníku. Starší jen přikývl, zvedl se a oba došli k Namjoonově autu. Nasedli, Joon se rozjel jako obvykle k jeho nejmilejšímu místu, byť to mělo znamenat, že už nebude tajné. No, tohle byla výjimečná situace. Cestou se ještě tradičně stavil pro kávu, pro něj i blonďáka, který celou dobu jen mlčky seděl na místě spolujezdce a hleděl před sebe.

„Sem chodívám, když mám těžké dny," rozpřáhl ruce k onomu prázdnému nádraží, jež se nyní před nimi rozprostíralo a bylo jeho útočištěm. Zavedl Yoongiho do kontejneru, v němž pobýval nejčastěji. Rozsvítil malou lucerničku na baterky visící ze stropu, položil kelímky s kávou na stolek a usadil na jednu židli svého společníka. To bylo poprvé, co tu někoho měl a cítil se na svou práci tak nějak hrdý. Yoongi by jindy asi žasl nad takovouto propracovanou skrýší, přece jenom to druhému muselo dát hodně práce, ale dnes byl příliš vyčerpaný. Probrázdil interiér zrakem, ale nad ničím se nebyl schopen zamyslet, měl hlavu plnou svého temna.

Seděli oba u stolu, svírali v rukou teplé nádoby s nápoji a chvíli to vypadalo, že se ani jeden z nich nebude mít k řeči, i když se Namjoon chtěl zeptat asi na stovku otázek, ale věděl, že až bude druhý připraven, určitě začne.

A tak to taky bylo, po dlouhých minutách nepříjemného ohlušujícího ticha se starší konečně odhodlal k vyprávění událostí, které se odehráli v několika uběhlých týdnech. Hnědovlásek se nestačil divit, dobře si pamatoval na Jina vyprávějícího o jeho přísných domácích podmínkách, otci – diktátorovi a obecné nesvobodě, ale že by to bylo až tak špatné, si nemyslel.

V Namjoonově hlavě nyní poletovalo mnoho myšlenek. Vnitřně byl v rozporu. Měl strašný vztek, copak je to normální, omezovat takhle něčí svobodu? Jestli na světě Joon něco nesnášel, tak to bylo bezpráví. Zatímco vůči Yoongsovi pociťoval soucit a smutek z jeho ne příliš šťastného osudu, teď mu chtěl pomoci ještě víc. Nižšímu z chlapců se alespoň trochu ulevilo, sic stále nevěděl, jak si počít dál.

„Takhle to dál nejde, jinak se s tím jejím přítelem brzo zabijete," konstatoval mladší, pročesávajíc si své medově hnědé vlasy, jak se snažil na něco přijít.

„Ale já nemám kam jít," povzdechl si blondýn, jediným jeho přítelem za dobu, co tady žil, byl koneckonců pouze Jin.

Mladší chvíli přemýšlel. Něco ho napadlo, ale nebyl si jistý, vzhledem k tomu, že tohle rozhodnutí nezáleželo jen na něm.

„Máš peníze? Chci říct, vyděláváš dost?" zeptal se poté, co si upil kávy.

„Jo, ale sám si byt nemůžu dovolit," odpověděl hned Yoongi, myslel si, že přesně tam Joon směřoval.

„Ne, na to jsem ani nemyslel, chtěl jsem ti nabídnout, že bys šel bydlet k nám," nadechl se zhluboka hnědovlásek. Nevěděl, zda pozvání stále ještě neznámého ke společnému soužití, byl nejlepší nápad, ale něco zkusit musel. „Když jsi u mě tehdy s Jinem spal, bydlel jsem s Jiyongem a Junmyeonem, teda Suhem, ale ten se odstěhoval. Jeho obchody mu asi přinesly trochu trable a potřeboval zdrhnout," na moment se odmlčel, při vzpomínce na jejich teď poměrně prázdný byteček. Nicméně, každý svého štěstí strůjce.

„A nebude to tomu druhému vadit?" chtěl se ujistit Gi. Nerad by si k někomu nakráčel a nastěhoval se tam, aniž by s tím spolubydlící souhlasil.

„Jiyong doma taky teď moc není, našel si holku a zatím hodně času tráví u ní, znáš to," ušklíbl se vyšší. Sám to popravdě neznal, tolik se za poslední roky snažil zdokonalit v tetování, až se téměř úplně vykašlal na společenský život.

Ještě se chvíli domlouvali, probírali, jak by odstěhovali všechny Yoongiho věci hnědovláskovým autem, dopíjeli kávu, než se Namjoon rozhodl vzít druhého na prohlídku po celém nádraží. Procházeli se tiše podél kolejí, došli na nástupiště a mlčky se dívali před sebe.

„Kdyby teď měl přijet vlak, který by tě odvezl, kamkoliv bys jen chtěl, kam bys jel?" prolomil ticho vyšší z dvojice, sám si teď tuto otázku často pokládal.

„Vlak by mě nezavezl tam, kam bych chtěl," založil si zmrzlé ruce do kapes druhý a vydechl k zamračenému nebi obláček páry.

„Do Daegu vlaky určitě jezdí," napadlo nejdřív mladšího.

„Chtěl bych teď vidět.... Jina," zdráhal se se svou odpovědí blonďák, bylo mu z toho možná trochu trapně, ale hodně mu starší scházel. Nemyslel to romanticky, ale přece jenom, Jin byl jediným přítelem, kterého měl.

„Byli jste si hodně blízcí?" zeptal se Namjoon a skočil do lehce zasněženého kolejiště.

„Jo, řekl bych, že jo," usmál se starší, když pomyslel na společné chvíle prožité s tím tmavovlasým modrookým klukem, co se zdál vždy tak vyrovnaný, veselý a možná trochu potrhlý, když na to přišlo, ale přece jenom vevnitř strašně ztrhaný.

„Je mi to líto, ale určitě se brzo zase uvidíte, všechno jednou pomine, i vztek jeho táty," Yoongi si velmi přál, aby měl druhý pravdu.

Joon si byl svým tvrzením jistý, bylo to takovým jeho moudrem. Koneckonců, tak jako pomine vztek, pomine i radost, pominou bouřky, pomine slunce, pomineme my lidé, pomine i tato Země. Vždy, když se cítil nejhůře, opakoval si tuto prostou větu a bylo mu lépe, když byl s něčím až nadmíru spokojený, říkal si to samé, aby mu to nestouplo do hlavy.

„Všechno pomine, tak se tolik netrap, zítra je taky den," usmál se hnědovlásek a ve snaze druhého přivést na jiné myšlenky shrábl tenoučkou vrstvu letošního prvního sněhu, a hodil po něm malou sněhovou kouli, kterou ještě stihl uplácat v rukách, než se rozběhl od zamračeného Yoongse. Ten se hned naladil na tuhle hravou potyčku a už začal shrabovat nějaký ten sníh do rukou taky.

Tak se oba domluvili s Jiyongem, kterému to samozřejmě nevadilo. Odnesli k Joonovi do pokoje dříve Suhovu postel, trochu to tam přestavěli a už jen zbývalo, aby si Yoongi přinesl věci.

Řekl o tom své matce, nebyla nadšená, ale sama dobře věděla, že její partner a syn od onoho incidentu v jedné domácnosti prostě nevydrží. Pomohla mu tedy zabalit, rozloučila se s ním, vyžadujíc od něj ještě slib, že se jí aspoň jednou za čas ozve. Namjoon mu nakonec všechno odvezl, v bytě to vybalili a tímto kapitola se stěhováním byla u konce.

Samozřejmě, Joonie si uvědomoval, že tím nevyřešil všechny problémy druhého, ale prozatím nemohl víc dělat.

Nakonec se ukázalo, že si Jiyong a Yoongi docela rozumí, za což byl hnědovlásek rád, byla to mnohem lepší alternativa, než aby si ti dva šli po krku. Bydleli spolu teprve chvíli, ale všichni si na společné soužití zvykli. Chodili do práce a večer se vždy sešli u nich v bytě, rozebírajíce jejich den, nebo se věnujíce svým osobním koníčkům.

Tohoto večera, když Namjoon dorazil domů sám, protože Jiyong šel za přítelkyní, nalezl zamlklého Yoongiho na pohovce v tmavém obýváku. Díval se na ruce, které měl složené v klíně a stále nebyl s to promluvit.

„Co se stalo?" vypadlo spěšně z dlouhána.

„Ozval se mi, utekl z domova," vydechl blondýn a na sucho polkl, ve snaze zadržet tak slzy. Teď už mu zpráva, co dostal asi před týdnem, že si má dávat pozor na různé průsery, dávala větší smysl. Byl strašně rád, že už černovlásek nemusel být doma. Ulevilo se mu.

„Wow, a je stále tady v Seoulu?" zeptal se užasle mladší.

„Jo, vezmeš mě za ním zítra?" druhému to přišlo jako věky, co naposledy viděl to vysoké ztělesnění mužské krásy s modrýma očima.

„Rád," usmál se hnědovlásek, posadil se vedle Giho a přehodil mu ruku kolem ramen. Konečně se všechno zase začínalo ubírat dobrým směrem.

***

hope u like it ~

[edited]