Znáte to, když se ráno probudíte a nemusí ani na první pohled být nic špatně, ale vy prostě víte, že se ten den něco posere. Hned jak otevřete oči, máte v sobě ten pocit, že je něco hrozně v nepořádku a pak vám třeba matka oznámí, že se ztratil váš pes nebo, že jí volali ze školy nebo jiný katastrofický scénář. Na tom nezáleží, jde jen o tu tíživou černotu, co v sobě musíte nést až do doby, než droppne opravdová bomba.

Jungkook namáhavě rozlepil oční víčka a přesně to cítil, ten obrovitý balvan, jehož tíha zatím ještě nedávala smysl.

„Tak co škola?" zašvitořila čenovláskova matka, zatímco se oháněla v kuchyni pánví v procesu dělání snídaně.

„No, nic," pokrčil lhostejně rameny a pohledem se zabodl do rýže a několika příloh, co mu byly naservírovány k snídani. V koutku duše fakt chtěl, aby na tohle téma dneska nepřišla řeč a nejlépe už nikdy.

„Ale no tak, pololetí už máš skoro za sebou, za chvíli i konec roku. Už jsi koukal na nějaké univerzity?" pobíhala energicky po kuchyni a Jungkook mezitím ztratil veškerý apetit.

„Ne....," odpověděl stroze, odložil hůlky, pomalu se připravujíc na odchod, v případě, že se bude dialog ubírat tímhle směrem.

„Jak to? Copak nechceš jít studovat?" zvážněla, byla si dobře vědoma, že tohle je pro jejího syna příliš nepříjemný předmět rozhovoru.

„Ne.... nechci mami," konečně se podíval jejím směrem, oči ženy ho probodávaly naskrz.
„A co teda chceš? Copak si myslíš, že tě budeme s tátou živit do konce života?" křikla na něj, a to byla pro chlapce poslední kapka.

„Já nevím, co chci. Ale trápit se další čtyři roky v nějaké škole, poslouchat blbé kecy všech těch rádoby autorit, co zpochybňují mojí lidskou hodnotu a pak strávit zbytek života v práci, co budu nesnášet? To prostě nechci!" taky na ní zvýšil hlas, třebaže věděl, že je to k rodičům více než neuctivé.

„Myslíš si, že je to možné? Takhle to v životě nefunguje!" práskla dlaní o stůl, aby dala ještě větší důraz na svá slova, jako by řev nestačil. Člověk by řekl, že si z takové rány křehká žena mohla až zlomit ruku.

„A jak to mám vědět? Naučil mě to někdo, dal mi někdo manuál na život?" osopil se mladík znovu do své matky. Ta zůstala na chvíli beze slov. Strašně by chtěla, aby jí Jungkook rozuměl a opačně, ale ještě nepřišel čas.
„O tohle nestojím, žít jako vy, chápeš?" vyprskl ještě Kook, když se zvedal od netknutého jídla.

„Ty jsi tak nevděčný spratek!" stačila ho ještě přidržet za paži a vlepit mu jednu výchovnou. Zvuk facky nevisel ve vzduchu dlouho, chlapec se jí vysmekl a s funěním oddupal do úkrytu.

Horkokrevný mladík zabouchl dveře svého pokoje před matčiným nosem, možná, aby jí naštval o něco víc. Rozzlobená žena ještě něco hubovala, ale to už bylo Jungkookovi jedno, popadl první zimní oblečení, co mu přišlo pod ruku a rychle se do něj navlékl. Zmítal jím vztek, potřeboval odsud vypadnou, utéct od ní, od života, od domova, kde mu nikdo nerozuměl. Spěšně čapl svou školní tašku, hodil si do ní pár kousků spodního prádla, tepláky, nabíječku, peněženku, klíče, sluchátka, prostě všechno, co by se mu v nouzi mohlo hodit.

„Jdu do školy, asi se pak stavím za Jiminem, nečekej mě," s těmi slovy vyběhl z pokoje až do chodby, tam se obul a při odchodu z bytu nezapomněl ještě jednou prásknout dveřmi.

Stejně jako Jungkook, ani zoufalá matka nevěděla, co má dělat. Chtěla, aby její syn byl šťastný, aby si konečně uvědomil, co pro něj s otcem dělají. Ale respekt si křikem ani urážkami nevynutí. Třebaže to tak nevypadalo, i když na něj vztáhne ruku, nic s tím v jeho věku nezmůže, a to moc dobře věděla.
Nesmíte to chápat špatně, rodiče to s námi téměř vždy myslí jen dobře, ale občas zapomínají, že sami byli mladí a že věci se ve světě šeredně změnily.

Kdo by to byl čekal, Kook se do školy nevydal, zamířil si to do oblíbené posilovny, aby přišel na jiné myšlenky. Stále měl před očima pohled jeho matky - té, jindy něžné, milé, pečující, energické, výborné kuchařky, zato mizerné na domácí práce, ženy, která ho trpělivě vedla za ruku od samého narození -, když se její drobná dlaň střetla s jeho tváří. Zase viděl rudě.

Ačkoliv by v gymu nejraději strávil celý den, po pár hodinách už potřebovalo jeho tělo nějaký přísun energie. Vydal se do nedalekého obchůdku pro instantní ramyun. Mezitím, co se mu v automatu vařila polévka, napsal Jiminovi. Od toho večera, co se opili a starší se mu svěřil se vším, čím si procházel a tížilo ho, byli si nepopsatelným způsobem bližší než kdy dřív. A teď bylo na čase, aby chlapec splatil svůj opilý dluh.

Jungkook:
Hej Jimine, pamatuješ si, jak jsem tě táhl na zádech asi 20 minut k Namjoon-hyungovi?

Jimin:
Ahoj, ano ano pamatuju

Teda nepamatuju

Ale říkal jsi to

Respektive

Stěžoval sis asi půl hodiny

Dobře, možná míň

To je jedno, proč se ptáš?

Kook nemohl než se nad tím spamem pousmát. Od kohokoliv jiného by ho to vytočilo, ale tohle byl prostě Jimin. Budiž mu odpuštěno.

Jungkook:
No...já jen, že bych se dneska potřeboval někam zašít na celý den
Takžeeeee, nechceš se vysrat na školu? 😏

Jimin:
A víš, že i rád? Stejně se nějak necítím na trénink.

Zašijeme se u mě doma, nechce se mi nikam chodit, nevadí?

Ještě se chvilku domlouvali, Jungkook vysrkal všechny nudle a vydal se podle mapy na adresu, co mu Jimin poslal - jeho školu. Vzhledem k tomu, že starší nemohl odejít jen tak uprostřed přednášky, musel tmavovlásek nějakou dobu čekat před bránami vzdělávací instituce - Korea National University of Arts.

Po asi patnácti minutách vytrvalého přešlapování ve snaze nezmrznout, se Jimin konečně objevil venku.

„Wow, netušil jsem, že studuješ na tak prestižní škole," řekl užasle Jungkook, hned jak si všiml svého hyunga, který vypadal nezvykle bledě.

„Hodně jsem dřel, abych se sem dostal," uhnul pohledem lehce v rozpacích Jimin. Starší k černovláskovi tak trochu vzhlížel, byť by to mělo být obráceně a slova obdivu ho dost potěšila.

„No, radši už pojďme, začíná sněžit a je mi strašná zima," otřásl se mladší, načež se druhý jen nepatrně uchechtl a vyrazil na autobusovou zastávku s jeho společníkem v patách.
Jeli v tichosti, Jungkook měl sluchátka a pokyvoval hlavou, Jimin vedle něj jen seděl a znuděně pozoroval scenérii za oknem.

„Chceš jedno sluchátko?" nabídl mladší, když viděl, jak otráveně blonďák vedle něj vypadá. Ten se sice podivil, ale s vděkem přijal, a tak oba poslouchali Jiminovi neznámou popovou písničku v angličtině.

„Co se vlastně stalo, že jsi chtěl jít za školu?" nadhodil Jimin ve chvíli, kdy už mu ticho připadalo moc dlouhé.

„Pohádal jsem se s mámou," začal listovat ve svém playlistu, chtěl se vyhnout tomu zvídavému pohledu, co jej právě propaloval naskrz.

„A jsi okay?" zeptal se mírným hlasem starší, připraven svého kamaráda utěšit, ať už bude odpověď jakákoliv.

„Nooo," protáhl při hlubokém výdechu a sesunul se na sedačce trochu dolů. „Hyung.... co bys chtěl dělat, uhmm jako... v životě?" nechal jejich oči, aby se konečně střetly. Oprava, Jimin nebyl vůbec připraven. Blonďák na sekundu vytřeštil oči, zamrkal a neslyšně nahnal vzduch do plic, aby si dal nějaký čas na promyšlenou.

„Víš, dřív jsem chtěl být tanečníkem, dělat představení, vystupovat před stovkami lidí a tak, ale teď popravdě nevím. Jen při pomyšlení na to mám hroznou úzkost. Nějak to ze mě všechno vyprchalo a nikdo mi neřekl, kam dál," Kook mu na to jen přitakal s tichým "hm". Černovlásek jeho slova více než chápal. Zbytek cesty promlčeli, věnovali se jen hudbě znějící z Jungkookových sluchátek a projekci budov, co míjeli.

Vystoupili a došli k malému, zvenčí trochu oprýskanému, kaskádově postavenému domku na kopci - domov Parkových. Jednomu z mnoha dalších, co byly takhle na nerovném povrchu Seoulu zkonstruovány.
Oba celí nedočkaví za teplem ve spěchu vlezli dovnitř, v chodbě se tradičně vyzuli a Jimin se jal dát svému kamarádovi malou prohlídku jejich obydlí, která stejně skončila u něj v pokoji. Jungkook musel uznat, že byl domek zevnitř mnohem příjemnější než na první pohled zvenčí.

„Tvoji rodiče jsou v práci?" zeptal se Jungkook, když se pohodlně poskládal na Jiminově posteli do tureckého sedu.

„Ano, ano," odpověděl blonďák, zatímco si svlékal školní uniformu, aby si na sebe vzal něco pohodlnějšího. V tom se zarazil.

„Nevadí ti to? Klidně můžu jít do koupelny," ukázal na svou napůl rozepnutou košili. Jimin sám se nestyděl, ale fakt, že je gay prostě hetero kluky většinou konstantně vyváděl z míry. Vždy, když se převlékal v šatnách, tak cítil, jak na něj všichni nervózně zírají, jako by čekali, že je bude chlapec pohledem svlékat, že jim pochválí zadek nebo jinou podobnou hovadinu.
„Ne," s Jungkookem to nehnulo ani o píď.

„Zhubl jsi," konstatoval, když si všiml až nezdravě vystouplých žeber.

„To se ti jen zdá," zpanikařil hned druhý, přehodil si přes hlavu aspoň o dvě čísla větší mikinu. Sejde z očí, sejde z mysli. Doufal. Tmavovlásek jen nesouhlasně pokroutil hlavou, tohle mu nebaštil.

„Pamatuju si, jaks vypadal, když jsme se poprvé viděli v tělocvičně... Byls víc muskulární," o svém tvrzení nepochyboval, měl tu vzpomínku pevně zafixovanou. Starší radši nic neříkal, věděl, kam tím Kook míří.

„Ty si nevzpomínáš, ale já jo.... Když jsi se tehdy tak straně zlil, říkals, že nejíš. Furt pochybuješ o své postavě, nejdřív si chtěl být svalnatější a teď chceš vyhladovět k smrti?" pokračoval Jungkook se svými vyčítavým diktátem. Ano, nejsou BFF, ale chlapec není bezcitná svině, těch je v tomto světě už příliš. Nebude se přeci dívat, jak se před ním rozpadá něčí osobnost.

„Jsem v pořádku," řekl rozklepaným hlasem blonďák, neschopen pohlédnout druhému do očí. Jimina se zmocnila vlna úzkosti.

„Přestaň, jsi starší, snad si sám uvědomuješ, že tohle není zdravý. Hyung, když jsi mi to všechno minule řekl, nereagoval jsem na to správně, ale přemýšlel jsem a....a....nejsi sám, máš mě a Taehyunga a někdy tě vezmu i za ostatními hyungy, protože i kdybychom ti nemohli pomoct, poneseme tu tíhu aspoň s tebou," Jungkookova kamenná tvář vůbec neseděla k jeho naléhavému tónu hlasu. Záleželo mu na Jiminovi i ostatních a bylo to pro něj popravdě zvláštní, už dlouho se nezajímal o nikoho než sebe. Ani sám Jungkook nechápal, kde se v něm ta moudrost vzala, ale přisuzujme to kladným vlivem všech hyungů.

Když už nějakou dobu Jimin nehnul ani jediným údem, mladší se zvedl z postele a rozešel se ke dveřím. Blonďák mu věnoval letmý zmatený pohled.

„Pojď, jdem si udělat čaj," pobídl černovlásek svého přítele a oba se teda odporoučeli do kuchyně. Jimin nebyl schopen vyřknout ani slůvko, bál se, že když otevře ústa, neudrží si svou kompozici a propukne v pláč, tak druhému mlčky prstem ukazoval, kde se nachází vše potřebné pro přípravu dvou šálků horké tekuté útěchy.

„Promiň," promluvil po asi nekonečné odmlce starší. „Nechtěl jsem se ti tu složit," usmál se s povzdechem omluvně.

„V pořádku," ufoukl komínek páry, co se linul z jeho hrnku Kook, pohodlně usazen na Jiminově kancelářské točící židli přisunuté k malému konferenčnímu stolku u postele.

„Proč jsi se teda pohádal s mamkou?" vrtalo hlavou pořád Jiminovi. Dali se znova do řeči, oba z nich měli spousty otázek a mnoho odpovědí. Kdo by řekl, že si ti dva kluci, co před pár měsíci ani nevěděli o existenci toho druhého, budou teď tak blízcí.

Padla asi osmá hodina večerní, Jungkook se těžkopádně posbíral a měl se k odchodu. Vůbec se mu ven nechtělo, ale už takhle domů dorazí minimálně v 10, jeho matka bude vyšilovat a nesmíme zapomenout na fakt, že ještě ke všemu šel za školu.

„Kdyby cokoliv, napiš mi, okay?" řekl mladší, když ho hostitel vyprovázel u dveří.

„Děkuju Jungkooku," usmál se doširoka druhý, až se mu přivřeli oči.

„A zkus začít normálně jíst! Byeee~ hyung," mávl na něj, když už šel dolů ulicí.

Takhle na večer bylo ještě chladněji, město zelo prázdnotou, vzduchem vířily vločky, námraza na některých dlaždicích pěkně klouzala, ale mladík se cítil vcelku dobře. Někde u prsou ho hřál jakýsi pocit uspokojení, že Jimin nebyl sám, že on nebyl sám. Možná přeci jenom to špatné tušení, s nímž se ráno probudil, nic neznamenalo.
Mobil mu ukazoval, že mu nejlepší spoj jede až ze zastávky o ulici vedle, tak věrně následoval Google Maps a po pár metrech chůze zabočil do leva. Co nevidět už seděl v autobuse, ve snaze nevytuhnout hypnotizoval vozovku. Zanedlouho vystoupil na zastávce, na které měl pár minut čekat na přestup.

Chlapec si nemohl nevšimnout, že čtvrť, v níž se nacházel, nevypadala zrovna luxusně. Hodně zchátralých budov, zamřížované výlohy menších obchůdků, odpadky po zemi, liduprázdno. Jungkook si neodvážil ani zapnout hudbu, aby kdyžtak slyšel nějakého příchozího. A přesně tak se stalo. Zpoza růžku se vyvalila tlupa čtyř o něco málo starších, než je on sám, kluků, dost hlučných na to, aby je mladík slyšel i se sluchátky. Vesele něco pořvávali, požďuchovali se a bylo evidentní, že nejsou úplně při smyslech.

„Hej, heej ty, chlapče," a už si to razili k Jungkookovi. Ten jen v duchu zaklel a obrátil se jim čelem.

„Máš zapalovač?" zahuhňal jeden z nich, když už od něj stáli jen pár metrů.

„Ne, nekouřím," odvětil chladně, nespouštěje z nich oči.

„A nějaký peníze?" pokračoval další z jejich party. Kookovi bylo jasné, že tohle nedopadne dobře.

„Ne," skoro nedýchal. Cítil, jak se mu v hrudním koši rozpohybovalo srdce.

„Nelži mi," řekl chlápek výhružně a tu začal chlapci stoupat tlak.

„Nic nemám, nechte mě b-být," pokusil se o pevnější hlas, ale zadrhnutí na konci mu to dočista zmařilo.

Seběhlo se to strašně rychle, muž začal řvát, jeho kumpáni se k němu pohotově přidali. Slovo dalo slovo, a ačkoliv se černovlásek chtěl bránit, akorát by tím svou aktuální situaci ještě zhoršil. Ty ožralé opice ani neměli důvod, jen hledali nějakého chudáka, protože se chtěli porvat.
Nechali tam zmláceného a párkrát nakopnutého Jungkooka ležet napospas mrazivé noci. Dokonce ho ani neokradli, šlo jim jen o to, do něčeho si praštit.

Když chlapec tak nějak přišel k sobě, stále si ještě ke hrudi tlačil onen batoh, který chtěl před nimi ubránit. Horko těžko se vyškrábal do sedu, všechno ho bolelo, v hlavě mu třeštilo a na jazyce cítil železitou pachuť krve. Dlouze mrkl, jako by se snad chtěl přesvědčit, že je to opravdu realita. Byla.
Vytáhl mobil, potřeboval pomoct, takhle by domů nedošel, ale komu má zavolat?

***
Nuže, ráda bych pod tuto kapitolku něco dopsala, protože ve svém příběhu mluvím o dost reálných problémech, jako je třeba porucha příjmu potravy u Jimina.

Jestli se sami se sebou necítíte dobře, neřešte to žádnou obdobou této nemoci a raději se soustřeďte na zdravé varianty hubnutí.

Tohle je něco, co vás můžeš navždy zničit a poznamenat, neberte to na lehkou váhu.
Nikdo nemůže určovat, jaká váha znamená být "krásný".

✨ｓｔａｙ  ｈｅａｌｔｈｙ✨
Vaše autorky 💕