Když se Jungkook vracel ze školy, začalo se stmívat. Hodiny na jeho telefonu ukazovaly půl šesté večer a on si vzpomněl, jak ještě před pár minutami seděl v lavici a byl nucen několikrát opisovat článek z učebnice dějepisu.

Nesnášel to, jen pomyšlení, že v té mučírně bude muset přežít zbytek roku, ho vytáčelo. Už se tím nechtěl zatěžovat a kazit si den ještě víc, a tak si do uší strčil bílá sluchátka a poslouchal písničky, které miloval ze všech nejvíce, do doby, kdy nepřišel domů.

Matka na svého syna zase křičela, kde takovou dobu byl a neřekl jí o tom. Hnědovláskovi začala v žilách vřít krev a jeho hladina kortizolu (hormon jako adrenalin, jen se vytváří při negativní stresové zátěži) se prudce zvedla. V hlavě se mu začaly přemítat různé scénáře, které by se momentálně mohly odehrát. Naštvat se a třísknout dveřmi, byla jedna z jeho nejčastějších reakcí, ale dnes se svůj vztek snažil uklidnit. Chlapec ztěžka vydechl, zaťal pěsti a matce se omluvil, zalézajíc do svého pokoje, kde si namazal ještě pořád čerstvé tetování. Zapřisáhle doufal, že si jeho matka různobarevného motýla nevšimne, aby tak nevznikly další konflikty. Pro chlapce nebyl problém ho v tomto období skrývat. Pochmurné počasí podzimu mu hrálo do karet, a tak jeho rodičům nepřišlo podezřelé, když nosil trička s dlouhými rukávy a mikiny.

Najednou napětím přeplněný pokoj prorazilo cinknutí zprávy z jeho mobilu. Nebyl sice zvyklý, nikdo o konverzaci s ním už nestojí, vzhledem k tomu, že každého zazdí jednoslovnými odpověďmi, ale přesto mobil popadl a přečetl si, kdo mu píše.

Kim Taehyung:
Ahoj, já jen... Nechtěl bys dneska něco podniknout?

Jungkook spíše očekával notifikaci z nějaké hry, jimiž si rád krátil vyučovací hodiny, ale byl mile zaskočen, když na obrazovce uviděl jméno chlapce, kterého svým způsobem obdivuje. Ani na chvilku neváhal a okamžitě odepisoval.

Jeon Jungkook:
Jo, něco takového by se právě teď šiklo
Kdy se chceš sejít?
Teď?

Kim Taehyung:
Tak v 18:15 zase u sochy?

Jeon Jungkook:
Tak fajn

Chlapcovi netrvalo ani pět minut a už připravený a plný nadšení čekal, až bude padesát, aby vyrazil na autobusovou zastávku. Čas mu utíkal pomalu, a tak mezitím zašel za matkou, oznámil jí, že si jde zacvičit a neví, kdy se vrátí. Nebylo to poprvé, co své matce lhal, ale přišlo mu, že tentokrát jeho lež vážila o něco víc, jako by ho měla v budoucnu začít rozežírat zevnitř. Ještě předtím, než odešel, zaběhl si do pokoje pro batoh, do kterého hodil peněženku a svůj speaker. Šlo mu hlavně o to, aby matce nepřišlo zvláštní, že se vydává cvičit, aniž by si s sebou cokoliv vzal. Jungkook na zastávku, jež se nacházela hned naproti bytovce, ve které bydleli, musel utíkat, jinak by mu bus ujel přímo před nosem a on neměl v plánu v té nesnesitelné zimě čekat dalších deset minut. Naštěstí byl dost rychlý kvůli pravidelnému cvičení, a tak to stihl. Nastoupil, posadil se na jednu z tvrdých sedaček a pozoroval cestu. Jak se všechna ta světélka mihotají, mokré silnice, kvůli neustávajícímu mrholení, se lesknou a lidi se potácejí domů, aby tak unikli nepřízni tohoto dne.

Vnitřně věřil, že s Taehyungem zalezou do nějaké zapadlé, zatuchlé uličky a on bude moct být u tvoření jednoho z unikátních děl svého stříbrovlasého kamaráda, kterého považoval za někoho, jehož očima by chtěl vidět svět. Svět tak barevný, abstraktní, plný emocí a složitě protkaný pozitivními myšlenkami, které v hnědovláskovi vyvolávaly něco neuvěřitelně silného. Je pravda, že Taeho neznal natolik, aby mohl posoudit, zda trávení času s ním mu změní život od úplných základů, ale doufal, že uvnitř něho se nachází něco nekonvenčního a čistého. Něco, z čeho by mohl čerpat energii k tomu, aby se od svého mizerného života mohl úplně oprostit.

Scenérie za okny autobusu se pořád měnila, až zastavila na jednom určitém obrazu. Jungkook, ač neochotně, kvůli chladnému vlhkému počasí, vystoupil. Autobus stavějící přímo před parkem, kde se prve sešli, mu cestu značně zkrátil, ale i přes to mu připadala nekonečná. Nohy samy vyrazily a on už stál před tím podivným dílem z kamene, které město nechalo postavit jen tak, aby se lidé mohli divit, o jaký objekt přesně jde. Uběhlo asi deset minut a Jungkook už, i přestože byla skoro tma, mohl spatřit rychle se blížící postavu. Podle stavby těla, volným kalhotám a kabátu, hned poznal, že šlo o chlapce, s nímž se tu měl sejít.

„Ahoj," mávl na něj stříbrovlásek, který si zrovna upravoval čepici.

„Běžel jsi?" prohlížel si Kook od hlavy až k patě Taeho, který hlasitě oddechoval, opírajíc se dlaněmi o kolena.

„Ano, nejsem tak dochvilný, jak bych chtěl být," vydechl ještě zhluboka, odhalil svůj obdélníkový úsměv a bez ostychu vzal mladšího za zápěstí a začal ho táhnout neznámo kam. Samozřejmě, z takového sevření by Jungkook byl schopný se kdykoliv vymanit, ale on nechtěl, chtěl vědět, co mu druhý má v plánu ukázat.

„Jindy bych někam zašel a dal si třeba čaj, ale myslím, že dneska je ideální noc na toulání se po ulicích," mladšímu se zrovna nechtělo brázdit nočním Seoulem jen tak ve dvou, ale nehodlal nic namítat. Tak chodili, různě zabočovali, Jungkook by si myslel, že bloudí, ale Tae vypadal, že přesně ví, kam jde.

„Chceš mi ukázat něco konkrétního?" nedalo to asi po víc jak půl hodině vytrvalého pochodovaní hnědovláskovi.

„Chci ti ukázat kus sebe," otočil se za ním a pokračoval dál. Jungkook neměl na žádné další hádanky náladu, a tak se nechal vláčet dál, dokud nezastavili. Kdyby Taehyung neukázal na zeď před sebou, Jungkook by pravděpodobně ani nepostřehl, že je na ní jeden z obrazců. Byl povědomý, ale přesto si mladší nemohl vybavit, že by ho kdy předtím viděl. Poznal, že se na zdi nachází pes, byl barevný, zelený konkrétně a na jeho zádech nějaká postava asi dítě. Samozřejmě nedalo se mluvit o super realistickém vyobrazení pejska, připomínalo to spíš dětskou kresbu.

„Tohle byl můj první. Ne, že bych byl ze začátku tak špatný," uniklo z jeho úst tiché zasmání, „nakreslil to můj malej bráška," pravděpodobně se rozmýšlel, jak zformulovat historku, která stála za zeleným psem. „Byl jednou nějaký divný, protivný a smutný, vůbec mi nechtěl říct proč, jen uraženě odfukoval, tak jsem mu řekl, aby namaloval svou nejšťastnější vzpomínku. Vždy jsem své sourozence vedl k tomu, aby se vyjadřovali pomocí té nejprostší cesty, kreslení, koneckonců to děti dělají ještě dřív, než se naučí třeba mluvit, ne?" povytáhl obočí, jako by si najednou nebyl jistý svým tvrzením.

„Jezdil na zeleném psovi?" nedalo to Jungkookovi.

„Ne, bože, rozhodně ne. Dětská hlava funguje jinak, mají fantasii, na rozdíl od většiny dospělých. Vždyť, kdo by sakra dokázal vymyslet při pohledu z gauče na zem, že by podlaha mohla být láva, nebo, že byl zelený polštář, na kterým bráška seděl a já ho tahal po pokoji, zelený pes, na kterém jezdil? Chápeš tu absurditu?" zasmál se znovu Tae, rozhazuje při tom horlivě rukama, přišlo mu to ohromně vtipné.

„A proč přesně si to vysprejoval?" zeptal se ještě hnědovlásek, nějak mu to celé dohromady nedávalo smysl.

„Nevím, chtěl jsem ztvárnit to, jakým způsobem vidí svět on, chtěl jsem tím někomu, kdo to uvidí naznačit, že existují i jiné perspektivy, mnohem zábavnější a hezčí," dovysvětlil konečně starší.

„Aha," prohodil po nějaké chvíli ticha druhý, začínal chápat, proč ho stříbrovlásek na první pohled tak zaujal. Ačkoliv byl se svým vyjadřováním velmi strohý, v jeho mysli se psala esej na aktuální téma, ale někdy je ticho komfortnější nežli sáhodlouhé dialogy. Jungkook chápal umělcovu myšlenku a ten si byl jist, že mu mladší rozumí.

„Chtěl bych znovu vnímat všechno jako on, závidím mu," povzdechl si Taehyung a zabodl pohled do asfaltu pod jeho nohama.

„Proč bys nemohl? Co ti brání?" snažil se ho povzbudit Kook.

„Pravda," odmlka, hrobové ticho, ubíhající vteřiny. „Pak tedy, země je láva," výskl zničehonic šťastně starší a rozběhl se ke schodišti, které se táhlo podél opuštěné posprejované budovy a vystoupal po něm, co nejrychleji jen mohl.

Jungkook tam jen nějakou chvíli stál, nechápavě zíral na druhého, než mu vůbec došlo, co se děje, co řekl a pak se také rozběhl. Měl v tu chvíli opravdový pocit, že jestli se okamžitě někam nepohne, shoří v moři bublající lávy. Skočil na popelnici přistavenou ke zdi, a když nabral dostatečný balanc a popadl dech, uvědomil si ten chvilkový přelud, který mu tak náhle oddechující chlapec na schodišti vytvořil. Pozoroval ho, obvyklý úsměv na rtech a nezbedné jiskřičky mu skoro doslova prskaly z očí.

„Přicházíme o tolik zábavy, když žijeme dospělé životy, že?" na odpověď stříbrovlásek nečekal, seskočil ze schodiště a jeho rychle pohybující se postava pomalu začala mizet mezi spletitým komplexem budov, nechávajíc zmateného Jungkooka pořád na svém místě.

Hned mu byl v patách, dohnal ho, a tak pokračovali v prohlížení dalších Taehyungových děl, která byla různě rozmístěna po zdech tohoto gigantického města. Mladšímu to trvalo, ale nakonec pochopil všechny ty myšlenky, které chtěl druhý vykřičet do světa. Stejně jako starší svému bratříčkovi záviděl jeho spektrum vnímání světa, ho Kook začal závidět staršímu.

Najednou byl neskonale rád za toho motýla, co se mu vyjímal na pravé paži, občas lehce zabolel nebo zaštípal, protože byla rána pořád ještě čerstvá. Bylo to doposud jediné smysluplné rozhodnutí, co za svůj život udělal. Dodávalo mu to naději, že v budoucnu udělá takových rozhodnutí víc a že se konečně dočká jeho vysněné budoucnosti.

Připozdívalo se, blížila se desátá hodina večerní, byla tma a neskutečná zima, dokonce i otužilému Jungkookovi. Jejich dobrodružnou atmosféru najednou přerušilo zvonění mobilu mladšího, jak čekal, byla to jeho matka. Samozřejmě, byla už strachy bez sebe, koneckonců Jungkook obvykle nezůstával v tělocvičně takhle pozdě. Polkl, zvedl telefon a vyslechl si sáhodlouhý monolog, jen jeden další do sbírky. Ač s obtíží, překousl pocit viny a omluvil se další lží tento večer, že na cestě domů usnul v autobuse a probudil se na špatné zastávce, ale už jede zase zpátky.

„Musím jít," oznámil hnědovlásek, zakládajíc si mobil do kapsy bundy, zatímco se oba vydali směrem k nejbližší zastávce.

„Chápu," pokýval hlavou Tae.

„Bylo to fajn, možná bychom mohli zajít ven ještě někdy," usmál se jen lehce hnědovlasek, když už byli skoro u zastávky.

„V to doufám," odhalil svůj hranatý úsměv druhý a lenivě se zase usmál. Únava už se na něm taky zračila.

Zanedlouho přijel Jungkookův autobus, on s rozloučením nastoupil a vyjel zpátky svému konvenčnímu životu, který ho tolik štval.

***

Po ranec dlouhé době přidáváme další kapitolu. Přísaháme celému japonskému božstvu, že už budeme vydávat.
Budeme rády, když nám zanechaté nějakou zpětnou vazbu v podobě hvězdiček nebo komentářů ♡ Moc to pro nás znamená, jelikož nás to pak inspiruje psát dál, chápete 😂♡

S láskou autorky ♡♡

[edited]