„Mě to stejně nezajímá," ukončil Jungkook hádku s matkou, nebo spíše jen jednu z mnoha, co vedl a co teprve povede, s prásknutím dveří od svého pokoje. Ano, bylo to velmi neuctivé k jeho matce, ženě, která ho vychovávala a pokaždé mu dala to, po čem jeho srdce toužilo. Teda až na budoucnost, jež si Jungkook tolik přál. Ne že by to bylo něco konkrétního, prostě jen nechtěl promarnit půlku života ve škole a tu druhou vyděláváním peněz v práci, kterou bude z hloubi srdce nesnášet. Možná je to sen bláhového kluka, ale prostě chtěl od života víc.

Ztrápený chlapec se posadil na okraj své postele a s hlubokým povzdechem si složil svou myšlenkami přeplněnou hlavu do dlaní. Někde vevnitř moc dobře věděl, že by se takhle neměl chovat, že by měl být hodný syn takový, jakého si jeho milí rodiče zaslouží, ale i přesto se dál bouřil, nehodlal přijmout osud, který mu byl podstrkován pod nos.

Jungkook – frustrovaný tím vším, co se mu míhalo v mysli – najednou vstal a rozešel se napříč pokojem ke své skříni, z níž si jako obvykle vytáhl pohodlné šedé tepláky a bílé triko, které následně zabalil do sportovní tašky přes rameno, předem připravené vedle skříně, a rozběhl se ven z pokoje, do chodby vedoucí z bytu, v níž si bleskurychle nazul pár bot, aby mohl pokračovat dál. Aniž by se ohlédl, nebo porozuměl, co ještě jeho matka říkala, než odešel, byl na ulicích tohoto velkoměsta. Běžel těch pár bloků k místu, o němž věděl, že mu v tuto chvíli pomůže dostat z hlavy všechny ty hlučné hlasy. Místní tělocvična, která byla téměř vždy přístupná, i v tento nedělní podvečer.

Uběhla asi hodina a půl, než se úplně zpocený chlapec měl k odchodu. Poslední dobou cvičil hodně často, což byla ostatně jediná výplň jeho volného času. Samozřejmě, mohl podnikat něco s přáteli. Mohl s nimi chodit do kina, zábavních parků, jezdit na výlety, připravovat se na závěrečné zkoušky, ale on neměl kamarády. Ovšem, v jeho okolí se pohybovala spousta lidí, kteří s ním chtěli navázat kontakt, ale bylo to všechno falešné. Každý úsměv, pobavený úšklebek, každé slovo, co s nimi prohodil, bylo to všechno totálně fake. Tito lidé mu totiž nic nedávali, byli pro něj všichni stejní, všichni se zajímali jen o to, kdo je miluje, koho milují, jaký díl mangy si koupí tento týden, jak projdou u zkoušek a jakým fastfoodem narvou dnes své nechutné tělo. Jungkook pomalu začínal ztrácet víru v lidstvo, když v tom jej po cestě domů udeřila do očí malba na zdi.

Hnědovlásek se nikdy o umění nezajímal, ale tohle bylo jiné. Zapůsobilo to na něj tak, jako doposud nic v tomhle vesmíru. Samozřejmě, posprejovaných zdí ve městě bylo bezpočet, ale jedině tohle dílo upoutalo jeho pozornost. Byl to obrázek motýla, opravdu velkých rozměrů. Motýl vypadal, jako by se chystal vzlétnout, avšak nemohl, protože se mu spodní křídla prostě řečeno začínala rozpadat a tříštit na malé skleněné střípky. Velmi zvláštní koncept. Dílo sršelo barvami, ale přesto bylo tak smutné a křehké. V něčem to Jungkookovi bylo strašně povědomé. Měl pocit, že skrze tu malbu může jasně vidět umělce, co za tou vší smutnou krásou stojí. Chlapcův pohled nakonec spočinul na pravém rohu díla, kde byl nasprejován podpis tvůrce, nebo spíše jen iniciála "V". Jungkook umíral touhou vědět celé jméno, svitl v něm maličký záblesk naděje, jen skrze pohled na ten obrázek, že na tomto světě existuje alespoň jedna osoba, byť jen maličko podobná jemu samému.

Z kapsy vyndal mobil, napojený na sluchátka, která měl ostatně jako vždy v uších, aby si to mohl vyfotit. Namířil foťák na zeď před sebou, ačkoli byla už tma a ulici osvětlovaly pouze pouliční lampy, tmavovlásek si s tím nedělal starosti. Koneckonců, každý telefon v této hloupé době měl blesk. Jeho prst se už blížil k tlačítku, které by zachytilo ten masterpiece do paměti jeho telefonu, když v tom mu mobil začal vibrovat, oznamujíc tak příchozí hovor od jeho matky. Jungkook jej přijal a dostalo se mu hlasitého ustrašeného tónu ženy, který mu jasně říkal, ať jde okamžitě domů. Chlapec nestál o další sáhodlouhou hádku, a tak se raději rozešel směrem, kam měl původně namířeno, věnujíc ještě poslední pohled motýlu na zdi. Věděl, že si obrázek může vyfotit zítra, nebo kdykoli jindy, co tudy půjde. Přece jenom graffiti jen tak nemizí a motýl s rozpadajícími se křídly nikam neodletí.

Po tom, co dorazil domů a odbyl si krátkou rozmluvu s matkou, přivítal otce, který se vrátil z odpolední směny a dal si sprchu, ulehl do peřin s vizí motýla na jeho stropě, připraven na další den ve škole, usnul.

Druhého dne, i když s velikou nechutí, vyrazil do školy. Nesnášel to tam, ne že by ho trápily jeho lehce podprůměrné známky, spíš ho štvala ta neustálá konfrontace s lidmi, spolužáky, učiteli, poradci a podobně. Neustálé vyhýbání se chození ven, na karaoke, do kaváren, na oběd s lidmi, kteří si bláhově mysleli, že je Jungkook jejich přítel. Nechtěl být zlý, ale spolužáci už pomalu přestávali věřit výmluvám typu „Dnes nemůžu, otec potřebuje pomoct doma.", „Na dnešek už něco mám, promiň.", „Musím se učit, tak možná někdy jindy.", „Pozval jsem jednu holku na rande, tak snad příště.". Dokola opakující se formule, které jen občas přeskládal, už nemohl vystát ani on sám.

Přežil den ve škole, vrátil se domů, znaven všemi těmi nudnými hodinami, najedl se a padl do postele. Chtěl se prospat, než znovu půjde cvičit, stejně jako pomalu každý večer. Po probuzení, nachystání věcí, a ne příliš dlouhém rozhovoru s matkou, která to bezpochyby všechno myslela dobře, jen už nezvládla chování mladého teenagera, se Jungkook zase vydal do tělocvičny. Tentokrát neběžel, ani se nijak zvlášť neloudal. Popravdě se docela těšil, těšil se, až uvidí znovu graffit motýla na zdi, aby si jej konečně vyfotil. Nechtěl totiž zapomenout na jediný záblesk naděje, který se v něm v poslední době mihl. Chlapec však zůstal velmi zklamaný, když zjistil, že obrázek, který ještě včera tak dokonale zdobil zeď, byl už posprejovaný něčím jiným. Ne zcela, ale drtivou většinu už překrýval jakýsi nápis, který nedovede nikdo přečíst, pravděpodobně ani sám autor. Jungkookovi hned došlo, že to nebyl ten "V", jež na zeď připoutal onoho motýla, ale někdo jiný. Kompozice barev nebyla tak vytříbená, ba naopak, celý nápis byl primitivní a amatérský, ne jako malba pod ním.

Kook se jen s hlubokým povzdechem odebral do tělocvičny. Zklamán a znovu zaneprázdněn myšlenkami na všechnu tu beznaděj a vztek, které ze sebe potřeboval dostat tím, že dá zabrat svému tělu.

Hodiny ukazovaly osm hodin večer a hnědovlásek už si dával třetí sérii sklapovaček, které chtěl po krátkém odpočinku vyměnit za chvíli na běžícím pásu. Tělocvična zela prázdnotou, v těchto hodinách byla otevřena pravděpodobně jen kvůli Jungkookovi – pravidelnému návštěvníkovi. Najednou se dveře od tělocvičny otevřely a vešel chlapec, poměrně nízký, s růžovými vlasy, na první pohled s velmi plnými rty, na jehož lehce sportovní postavě viselo jen černé tílko a kraťasy. Evidentně přišel taky cvičit, ale vypadal tak nesebejistě a zakřiknutě, až to Jungkookovi přišlo komické. Když se chlapcovy oči střetly s Jungkookovými, spatřil v nich náš teenager strach, úzkost a nervozitu. Nechtěl kluka rušit svým civěním, tak se ohlédl zpátky před sebe a zvýšil rychlost na běžícím pásu. Jen koutkem oka zahlédl, že růžovovlásek došel k stojanům s činkami a jednu popadl, potěžkal ji a zkusil jinou, lehčí. Ještě, než se však usadil a začal zvedat činku v ruce, Jungkook si vyndal sluchátka z uší a s pobaveným pohledem se zadíval na chlapce nalevo od něj.

„Seš snad blázen? Takhle nemůžeš začít, nejdřív se musíš rozehřát, jinak si namůžeš svaly a akorát budeš mít extrémní bolesti," houkl na něj Kook, nevěřícně kroutíc hlavou. Menší se na Jungkooka vystrašeně podíval. Jungkook nebyl moc komunikativní s okolním světem, ale jakmile mohl komukoliv ukázat, že je v něčem lepší, nebo znalejší, neváhal.

„A-aha," vykoktal sklíčeně druhý, „já popravdě nevím, co dělám, jestli chápeš."

Na jeho obličeji se zračil nervózní nucený úsměv. Položil činku, zvedl se a došel blíž k Jungkookovi, hrajíc si při tom s prsty na rukou, aby si tmavovláska vyslechl.

„Nejdřív by ses měl rozběhat a rozšvihat, ať to pak není takový nápor na šlachy," odpověděl hnědovlásek s neměnným úšklebkem na tváři.

„Dobře," přitakal poslušně menší, jako by Jungkook byl mnohem starší, opak byl však pravdou. Růžovovlásek tedy začal na běžícím pásu hned vedle Jungkooka, který mu ještě uštědřil několik užitečných rad.

Takto se chlapci setkávali, ještě několik příštích večerů. Jungkook se dozvěděl, že se růžovovlasý chlapec jmenuje Jimin a byť byl starší, Jungkookovy instrukce poslouchal na slovo, dalo by se říct, že se hnědovlásek stal jeho mentorem, což se mu dost zamlouvalo. Byl sice znechucen tím vším, co kolem něj panovalo, ale přece jenom měl jakési ego, kterému se ohromně líbila Jiminova potřeba, aby jej vedl někdo zdánlivě zkušenější.

Začal nový týden, Jungkook si odbyl školu a nějakou tu interakci s rodinou. Ne že by je neměl rád, ale prostě s nimi nenacházel společného slova. Cestou do posilovny se docela těšil, těšil se, až uvidí Jimina, zadá mu cvičební plán na tento týden, který o víkendu vytvořil, pravděpodobně do toho vložil více úsilí nežli do studia na škole. Jimin toho večera však nedorazil, hnědovlásek byl zklamaný, neměl ani žádný kontakt na staršího, ani jeden z nich o to nestál, přece jenom nebyl důvod, být v kontaktu i mimo tělocvičnu.

Dalšího dne už však drobný chlapec přišel, nervozitu a strach, které se předtím zračili v jeho očích, nahradil smutek. Jungkook se raději na nic neptal, pozdravil Jimina, vynechal otázku, proč se včera neukázal a představil chlapci týdenní plán. Jimin jen s posmutnělým úsměvem přitakal a v tichosti začal rozehřívat tělo. Tělocvičnou panovalo zase ticho, jako za dob, kdy tu býval Jungkook úplně sám, pomineme-li uklízečku a správce, který vždy trpělivě čekal, než Jungkook skončí, aby mohl zavřít.

Jimin byl s rozcvičkou hotov a začal se sklapovačkami, ale všechen ten psychický nátlak, a ještě doplňovaný nátlakem fyzickým, ho najednou zlomil a chlapec jen těžce dopadl na zem, zakryl si tváře dlaněmi a začal hlasitě vzlykat. Nechtěl vypadat slabě i před Jungkookem, ale už to nevydržel. Jungkook nevěděl, co se děje a byl po většinu času odtažitý, ale přece jenom měl srdce, a tak se k chlapci rozešel a posadil se vedle něj.

„Co se děje?" zeptal se mírným hlasem, ne tím, kterým Jimina popoháněl k lepším výkonům.

„Nesnáším to, nesnáším všechno, cvičení, školu, domov, tohle město, chci odsud," řekl mezi vzlyky a přerývaně se nadechl.

„Tak proč jsi začal cvičit?" podivil se Jungkook. Víc ho nezajímalo, víc ho nechtělo zajímat.

„Chtěl jsem vypadat silněji, aby si mě konečně přestali dobírat," vydechl ztěžka Jimin. Hnědovlásek to úplně nechápal, ale neměl to srdce se dál vyptávat.

„Pojď, půjdeme udělat něco šíleného," popadl menšího chlapce za ruku a vytáhl ho na nohy. Sice nevěděl, jak druhého utěšit, ale dozajista takhle aspoň přijde na jiné myšlenky. V Jiminových uslzených očích se najednou zračilo nemalé zmatení, ale neprotestoval. Jungkook v závěsu s Jiminem vyšel z tělocvičny, poručil staršímu, aby se převlékl, což udělal i on sám a oba vyšli do ulic.

„Pojď, necháme si udělat třeba tetování," zasmál se Jungkook, v žilách mu najednou koloval adrenalin, chtěl udělat něco šíleného, aby rozptýlil chlapce i sebe.

„Myslíš, že ještě nějaký salon bude mít otevřeno?" otázal se nejistě Jimin.

„Věděl bych o jednom tatérovi, který pracuje dlouho do večera," odvětil vzrušeně hnědovlásek a zatočil do jiné ulice. Ne, že by Kook nějak tattoo salóny sledoval, doslechl se prostě od spolužáka. Několik desítek minut chodili městem, než dorazili k onomu salónu, který už však nevypadal, že by měl zrovna otevřeno. Štěstí hrálo chlapcům do karet, protože dveře onoho salonu se zrovna otevřely a vyšli z nich dva chlapci. Oba potetovaní snad od hlavy až k patě, jeden znatelně vyšší, jehož vlasy připomínaly barvou v kombinaci se světlem pouličních lamp zlato. Druhý byl o něco nižší, ale to na jeho drsném vzhledu vůbec neubylo. Několik tetování na úzkém obličeji, piercing ve rtu, napojený jemným řetízkem na ucho. Měl zeleně neonové vlasy, které byly rozcuchané do všech stran, a z jeho vzhledu opravdu dělaly podívanou.

„Je ještě otevřeno?" vypadlo bezmyšlenkovitě z Jungkooka.

„Já už mám zavřeno," usmál se menší z dvojice a mykl omluvně rameny.

„Ale já vás klidně vezmu, jestli je to něco menšího," ozval se dlouhán po nepatrné chvíli ticha, nechtěl přijít o kšeft.

„Fakt?" zaradoval se hnědovlásek nadopovaný adrenalinem, zatímco Jimin jen na sucho polkl.

„Ale budete se mnou muset jet do mého bytu, tady už máme uklizeno a zakódováno," vysvětlil a ukázal na auto parkující u chodníku naproti salonu.

„Fajn, super," usmál se doširoka Jungkook a rozešel se ke dvojici tatérů. Jiminovi se svíral žaludek jen při pomyšlení na jehlu, ale nechtěl vycouvat, nechtěl znovu ukázat slabost.

A takchlapci jeli vstříc osudu.

[edited]