Jeden z náročných dnů, ještě náročnějších tréninků a všechno jako by se točilo. Celý vesmír, svět, vzduch.
Poslední dobou se Jimin fakt snažil, blížilo se pololetí a on potřeboval dost kreditů na zápočet. Taneční rutiny se staly těžší než kdy předtím, a ačkoliv by se s tím chlapec před půl rokem snadno vyrovnal, teď to jednoduše nadává.

Od doby, co přišel jeho ne úplně chtěný comingout, začal cvičit s Jungkookem a přišel na to, že tanec už pro něj neznamená to, co dřív, jaksi zeslábl. Nedovedl přesněji říct, zdali tělesně nebo na duši, ale všechno se zdálo mnohonásobně těžší. Vylézt ráno z postele, odtančit jakoukoliv choreografii i předstírat před Jungkookem, že cvičení zvládá, že to všechno zvládá psychicky.
Posměšky a pomluvy už pomalu ustály, lidi o Jimina ztratili zájem, ale ty špatné věci stejně pořád tkvěly v jeho hlavě. Vibrovaly tam, množily se, dělaly mu ze všeho guláš.

„Pane Parku, hej Parku, vstávejte, no tak," ozývalo se odněkud z dáli, trochu rozšuměle, nezněle.
Když člověk omdlí, je to docela osvobozující, na chvíli jako byste neexistovali. Žádný dech, na který se musíte soustředit, žádné tělo, bolesti, myšlenky, ani svět. Těch pár vteřin, než přijdete k sobě, vůbec netušíte, co jste, kdo jste, kde jste a jestli jste vůbec skuteční. Takový stav beztíže pro duši.
Jimin se nadechl, pokoušejíc se vehnat nějaký kyslík do plic, ale šlo to jen stěží. S námahou rozlepil oční víčka, aby neviděl nic než světlo. Ne, že by umíral, oslepily ho zářivky na stropě. Postupně začal rozeznávat chladné parkety pod sebou, že s ním někdo třese a nějaké šuškání rozléhající se sálem.

„Jste v pořádku pane Parku?" shýbal se nad ním trenér, zatímco se ho snažil probrat potřásáním rameny.
Jimin líně zvedl ruku ze země, aby si protřel oči a něco zamrmlal. No, nebylo to nic dramatického, lektoři jsou zvyklí, že studenti tance a sportu občas kolabovali, když to přepískli s tréninky nebo přípravou. V Asii se ze sebe každý snaží dostat maximum, protože je laťka příliš vysoko. Poslali chlapce pro dnešek domů a on si připadal tak ničemně, jak jen to šlo.

„Jsem doma," houkl do prázdného bytu. Věděl, že není nikdo doma, ale chtěl se ujistit, že se nedoslechne žádné odpovědi. Ulevilo se mu, že mamka s tátou ještě nebyli zpátky z práce. Určitě by to pochopili, nejsou jedni z těch zabedněných rodičů, co mají příliš vysoká očekávání a nic, co jejich potomek dělá, jim nestačí. Nezměnili k němu postoj ani poté, co se dozvěděli, že je Jimin homosexuál, byl to pořád jejich syn. Ale proč jim přidělávat starosti, že?

Prošel kuchyní, jen tak ze zvyku otevřel lednici a nakrčil nos. Ne, že by se v ní něco kazilo, jídlo naopak zavonělo, a to Jiminovi téměř obrátilo žaludek na ruby. Nebyl poslední dobou s to moc jíst, samozřejmě, vynechávat jídla není pro organismus tak fyzicky vytíženého člověka vůbec nic dobrého.
Ale stále ještě poměrně čerstvé špatné zkušenosti a stres ho nějak odnaučily mít chuť k jídlu. Jimin si koledoval o další kolaps.

Třebaže jídlo v tuto chvíli nevypadalo vůbec atraktivně, zato několik lahví soju v poličce ve dveřích, na něj slastně zamrkaly. Nechci tady stereotypizovat žádnou zemi, ale tak jako někde nesmí v domácnosti chybět pivo, někde víno, někde vodka nebo dokonce rýžové víno, tak v Koreji je to soju.
Jiminovi je přeci 21 - je dospělý, nikdo mu nemůže vyčítat, že pije alkohol, je to přeci společensky uznávaná aktivita. V některých státech Evropy se dokonce opíjejí i malé děti, tak proč by nemohl on?
Popadl tedy již zmíněný alkohol značky Chamisul od firmy Jinro, nejpopulárnější v Koreji. Tradičním způsobem potřásl lahví, aby se v ní vytvořil malý vír, a nápoj otevřel. Neobtěžoval se, lít si soju do sklenky, prostě se napil z láhve. Ústy se mu rozlila silná a zároveň jemná chuť destilátu, jako vodka ředěná vodou. Alkohol sice nedovede vyřešit naše problémy, ale pomůže na ně na chvíli zapomenout, odlehčí hlavě. Chlapec nikdy nebyl extra fanouškem opíjení se, no nicméně, v tuto chvíli to bylo lepší než sebelítost a vztek, co vůči sobě zrovna pociťoval.

Ani nevěděl jak a jedna láhev padla za vlast. Dal si sprchu, protože byl pořád zpocený z tréninku. Jak celé jeho tělo oblažilo teplo vody, alkohol se rozproudil v krvi a trochu ho udeřil do hlavy. Bylo mu lépe. Lehko. Hned po sprše sprovodil ze světa další láhev a pak ještě jednu. To už bylo pro Jiminovu alkoholovou toleranci dost, soju je přece jenom obvykle 20 %. Motal se, smál, poslouchal hudbu ve svém pokoji a velice nemotorně tančil, ale bylo mu dobře. Lehko.

Znáte to, když jste opilý, děláte hlouposti, kterých druhého rána litujete, ale říká se, že na konci života více litujeme toho, co jsme neudělali než naopak. Jimin tedy popadl telefon, vyhledal v kontaktech jednu konkrétní osobu a nechal vyzvánět, než to druhý zvedl.
„Halóó? Jimin-ssi?" ozvalo se z mobilního zařízení, načež se volající jen zasmál.

„Ahoooj, Jungwoo~" zašvitořil druhý a omámen se svalil na postel.

„Hyung, jsi v pořádku? Většinou mi napíšeš předtím, než zavoláš," podivil se jeho vzdálený kamarád a pravidelný utěšovatel - Kim Jungwoo.

„Jsem naprosto v pořádku, ale chyběl jsi mi, tak volám," hihňal se celou dobu potutelně starší.

„Ah... Taky mi chybíš Jimin hyung, ale teď nemůžu, jdeme s kamarády na jídlo," snažil se ho odpálkovat druhý, měl své důvody, opilý Jimin je totiž velice otravný. No, ačkoliv se starší nejdřív nechtěl nechat přemluvit, stejně ho nakonec druhý přesvědčil, že se sáhodlouhý rozhovor teď nehodí.
Blonďák se nenechal odradit a vytočil další číslo. Mobil zase chvíli pípal, než majitel čísla zvedl.

„Haló," řekl trochu podrážděně druhý.

„Jungkook-ah! Půjdeme někam, prosím, pojďme někam, chci tě vidět," zahuhňal Jimin, slova drmolil, až byla téměř nesrozumitelná. Mladšímu bylo hned jasné, že druhý není úplně při smyslech, ale napadlo ho, že by s ním mohla být aspoň nějaká sranda.

„A zvládneš dojít k gymu?" napadlo tmavovláska, zatímco se Jimin na druhém konci stále na něčem tiše uchechtával.

„Ale mně se nechce cvičit," zakňoural blondýn, a i přesto se začal zvedat z postele, na níž se doposud válel a zamířil ke skříni, pro nějaký outfit.

„Nejdeme cvičit, chci se tam jenom sejít," vysvětlil Kook trochu nevrle, ale přesto trpělivě. Druhý ještě něco zahlaholil na souhlas, oblékl se a řádně posilněn alkoholem vyrazil na dobrodrůžo.

Nějakým způsobem se doplahočil na místo setkání a zároveň během cesty Jungkookovi vypisoval nesmysly, bohu dík za autokorekci. Netrvalo to dlouho a ti dva už pochodovali ulicemi k nejbližšímu obchůdku 7-11, kde seženete úplně všechno. Jiminův žaludek, kromě 3 lahví soju, zel prázdnotou, ale slina na alkohol ho ještě nepřešla. Takže popadli pár dalších lahví, nějaké nealko a šli dál. Nakonec zakotvili v nedalekém parčíku, sice už byla tma a poměrně velká zima, ale brzo je měl přeci zahřát alkohol.

„Ale ty bys neměl pít Jungkook-ah," ukázal na něj prsem starší, zatímco se snažil napodobit nějakou přísnou výchovnou grimasu.

„Ty jsi taky opilý, hyung," oponoval hnědovlásek, zatímco oběma otevřel nápoj a podal ho Jiminovi.

„Ale já už jsem dospělý," gestikuloval s plnou lahví a malinko vylil i na vlhký chodník pod jejich nohama.

„Geonbae [na zdraví] Jimin-ssi!" zvolal jakoby slavnostně Jungkook. Ano, byl pod zákonem, ale to ještě žádného teenagera nezastavilo. Blonďák i zapomněl výtky, které chtěl svému společníkovi ještě před chvílí uštědřit a vesele si s ním připil.

Těžko říct, jak dlouho takhle ještě popíjeli, ale soudě dle Jiminova dosti opilého stavu, aspoň dvě hodinky. Nutno dodat, že i Jungkook byl už lehce načatý, ale cítili se dobře, takže na ničem nescházelo. Teda do doby, než mu starší začal od srdce vyprávět, jak a proč, se vlastně dostal toho večera do tělocvičny a co tomu následovalo. Blonďák se druhému nikdy moc nezmiňoval o svém osobním životě, a ačkoliv se Kook popravdě nikdy nestaral, naslouchal by, kdyby bylo potřeba. Teď taky naslouchal.

Jimin mluvil a mluvil, o všem, co ho trápí, o tom, že je gay, že už nemá rád tanec, že pořádně nejí, že je strašně zklamaný tím, tím a tím, co se mu dělo ve škole a tak dále. Nezastavil se, dokud nezbylo vůbec nic, co by ho tížilo.

Jungkook moc nevychází s lidmi, svými vrstevníky opovrhuje a dospělým nerozumí. Taky si uvědomuje, že je to tak trochu jeho chyba, něco v hlavě se pořád drží toho rebelského chování, co přichází s pubertou. Ale svého hyunga si vyslechl jako opravdový přítel, sice ho tím dost překvapil, ale všechno to přijal. Teď měl možnost trochu nahlédnout do nitra toho podivného kluka jménem Park Jimin a bylo mu smutno. Tak trochu ho bolelo u srdce, když viděl, jak se před ním starší láme na milióny kousků. Pamatujete na toho motýla, co si nechal Jungkook vytetovat na paži? Tím byl teď Jimin, rozpadající se nádherná bytost, co se zoufale snaží vzlétnout.

Z Jungkookova přemýšlejícího transu ho vytrhl zvuk tříštící se shozené láhve, Jimin se klimbal ze strany na stranu a začal si pozpěvovat EYES, NOSE, LIPS od Taeyanga. Koukl se na hodiny na displeji a ty už ukazovaly 9 hodin večer, byla zima jak se na začátek prosince patří a kdyby oba nebyli pod vlivem, dozajista by se klepali jak osiky.
Mladší ucítil, jak mu ve dlani začal vibrovat telefon. Kdo jiný mu mohl volat nežli jeho matka.
„Haló.... Ano, jsem venku.... No, s kamarády.... Ne, nebudu pít.... S Jiminem jsem.... Kamarád.... Ano.... Neřvi prosím.... Budu spát u něj... No u Jimina... Čau," naštvaně ukončil hovor. Divil se sám sobě, že najednou nezněl opile, ale je pravda, že v krizových situacích člověk vystřízliví ze vteřiny na vteřinu.
„Jimine, hej, hej. Pojď, půjdeme se projít," pomohl hnědovlásek na nohy stále ještě zpívajícímu Jiminovi. Jungkook musel okamžitě vymyslet, kam půjdou, protože jestli zůstanou v tom parčíku a nedej bože usnou, zemřou na podchlazení.

Nejen, že měl Jimin v pití nepatrný náskok, ale taky, jak se mladší doslechl, pil na prázdný žaludek, takže byl teď jednoduše zlitý pod obraz boží. Neschopen se ani hnout, natož chodit. Hodil si druhého tedy na záda a vyšel vstříc neonově zářícím ulicím Seoulu. Jimin tam vzadu pořád něco mumlal a pozpěvoval, ale jen velice tiše, bylo to až skoro uklidňující.

Jak procházeli po mokrém chodníku, vyhýbali se skupinám lidí, co večer vyrazili za zábavou, konečně ho napadlo, kde by měl hledat nocleh. Poněvadž se Jimin na něm držel jako klíště, mohl si v pohodě vytáhnout z kapsy bundy mobil a zavolal jejich zachránci.

„Namjoon hyung? Můžu se za tebou stavit?... Ne, kvůli tetování ne..... Ah.... Děkuju hyung! Za půl hodiny jsem tam.... Bye~" usmál se zeširoka, když dovolal, ulevilo se mu, že ho starší neposlal do hajzlu, i když to by od něj ani nečekal. Namjoonova osobnost prostě přinášela stabilitu do života každého, s kým se ten kluk zapletl.

Ač ho to stálo hodně úsilí, s těžkým opilým břemenem na zádech, se Kook dostal až k Joonově činžáku a ten je pohotově přivítal. I Jimina, přestože se o něm Kook vůbec nezmínil. Namjoon musí být Matka Tereza, je až moc dobrosrdečný.

„Díky hyung," uklonil se lehce hnědovlásek, když před ně dlouhán položil dva hrnky kávy.

„Není zač a proč že jste pili?" posadil se naproti nim do malého křesílka a sám si usrkl ze svého šálku.
Jungkook jen vytřeštil oči do svého charakteristického SHOOK a ukázal na vedle sedícího Jimina, který už pomalu začal přicházet k sobě. Nejstarší jen nevěřícně pokroutil hlavou, nechtělo se mu dávat jim teď přednášku, ale myslel si svoje. Zatímco Yoongi, který se k nim hned na to přidal, si oba chlapce milerád výchovně podal. Jungkook i Jimin se mu to všechno horlivě snažili vysvětlit a obhájit se, leč bez šance. Vrchní hyung je oba seřval do kuličky.

Mezitím, co Yoongi ty dva neoblomně káral za jejich nezodpovědnost, Joon jen spokojeně seděl a culil se. Sám by neřekl, že je Yoongs nějaký mrzout, měl svá soft místa, připadalo mu, že nejstarší prostě jen moc rychle dospěl. Sám by, jako Jimin, měl být hravým vysokoškolákem, který večer, co večer někde kalí s přáteli a druhý den ztěžka vstává s kocovinou do školy.
Pravdou je, že Yoongi prostě nechtěl, aby si ti dva přidělávali starosti, které nemusí mít. Možná jim chtěl být správným starším bratrem - hyungem, k němuž budou vzhlížet.