Konečně přišla Jiminova oblíbená část týdne, tedy víkend. Není to tak, že by byl přehnaně citlivý, ale školní život ho od toho fiaska s jeho orientací jaksi přestal bavit. Nejen, že nebyl oblíbený, byl prakticky nesnášen. Koneckonců každá škola čeká na nějaký ten svůj objekt pomluv, posměšků na někoho, do nějž si všichni můžou jen tak bezdůvodně kopnout. V tomto semestru se obětí stal Jimin. Mohl si za to sám, byl to prakticky podvod vůči všem, kteří ho znali, u nichž si vybudoval tu klišé pověst lamače dívčích srdcí. Kdyby to nebyl Jimin vlastní vinou, pravděpodobně by jinak byl někdo vybrán nedobrovolně.

Chlapec se tedy smířil se svým osudem, ačkoli to den ode dne bolelo víc a víc. Jediné, co ho ještě na škole drželo, byl tanec. Jediné, co ho zase drželo nad hranicí úplného zhroucení, byl Jungwoo a Jungkook.

Byl strašně rád, když ho mladší občas vytáhl do tělocvičny, byť to pravděpodobně dělal pouze ze soucitu. I přesto mu to vnitřně pomáhalo, neboť se vždy považoval spíše za sociální typ člověka, který je rád obklopen přáteli, s nimiž se může smát, bavit je a vykládat jim historky.

Jiminovými ušními bubínky, jako dýka, projel zvuk oznámení příchozí zprávy. Od doby, co započala jeho nejhorší školní noční můra, byl pro něj tento zvuk nejvíce děsivý. Kromě Jungwooa mu totiž taky sem tam napsal někdo ze školy, aby ani doma nezapomněl, že ho nikdo nemá rád.
Což samozřejmě nebyla pravda, existovalo spousta spolužáků, které celá tahle situace vůbec nezajímala, ale Jimin se do té doby pohyboval mezi těmi populárnějšími. Tihle lidé prostě ze všeho musí dělat drama. Pokud není rozruch a vše se netočí kolem něčeho spicy, je to přeci nuda.

Jungkook:
Já vím, že je to narychlo a je už poměrně pozdě, ale nechceš něco podniknout?

Jimin se nad tím trochu pozastavil, většinou se Jungkook neozval jen tak, obvykle tomu předcházela konverzace, kterou začal Jimin on sám, o jeho náročném dni, poté trochu soucitu ze strany mladšího a následná nabídka na sraz v tělocvičně. Nikdy nenapsal kvůli něčemu, co by se vyloženě netýkalo pobytu v tělocvičně.

Jimin:
Jistě proč ne a co je to "NĚCO"?

Jungkook:
Za jak dlouho můžeš být v Yongsandong parku u toho jezírka? Je tam takový altánek a sochy, to bys mohl najít, ne?

Jimin zapřemýšlel, použil Google mapy a hned věděl, kde park je a jakým spojem se tam dostane. Vzpomněl si na muzeum, které stojí přímo v parku a chodívali do něj na exkurze se školou.

Jimin:
Autobus mi jede zhruba za 10 minut, jestli ho stihnu, tak tam budu asi za 30 minut.

Odpověděl rychle chlapec, který začal, jak motorová myš pobíhat po pokoji a hledat nějaké oblečení, peněženku, dokonce i klíče od bytu, poněvadž si neuvědomil, že je nechal v chodbě na háčku k tomu určenému, jak byl zmatený z náhlé nabídky. Cink. Přišla další zpráva a chlapec s rozcuchanými slabě růžovými vlasy se vrhl na postel, na níž nechal mobil, aby si ji mohl přečíst.

Jungkook:
Jo a vem si něco tmavého, roušku a pokud možná i čepici. Je to docela důležité.

Jimin už neměl čas, pozastavovat se nad tím, proč by se měl obléct zrovna takhle, prostě Kooka poslechl, vzal si, co mu napsal a vyběhl na autobusovou zastávku. Děkoval všem bohům, že zrovna toho večera se jeho rodiče rozhodli pro večeři v restauraci a on jim nemusel vysvětlovat, proč tak bleskurychle utíká z bytu.

Ani se nestačil nadát, 30 minut bylo pryč a on stál na místě setkání – v altánku, v parku. Díval se na hladinu jezírka, na jehož druhé straně se tyčila novostavba, pár let zpátky zrozené muzeum. Nestačil si ani pozorně prohlédnout okolí a už spatřil jak, po malém kamenném můstku, míří do altánku dvě postavy. Jeden z nich měl obličej úplně zakrytý černým kloboučkem a rouškou, ale Jungkookovu štíhlou vypracovanou postavu, zahalenou do teplé bundy, poznal okamžitě. Druhý mu však tolik povědomý nebyl.

„Ahoj," stáhl si roušku nejmladší a úklonou pozdravil, stejně tak udělal i druhý.

„Ahoj," pronesl nesměle Jimin, necítil se komfortně, jelikož hnědovlásek neříkal nic o dalším příchozím, který ještě doposud nepromluvil.

„Tae, tohle je Jimin, ten kluk, o kterém jsem ti říkal. Jimine, tohle je Taehyung, můj no...," hledal správná slova, ale chlapec s baretem ho stačil přerušit.

„Kamarád," taky si sundal černou roušku a odhalil zářivý úsměv. „Jinak těší mě," natáhl ruku k zmatenému nízkému klukovi a ten si s ním potřásl a pokynul hlavou.

„Mě taky," řekl jakoby bez dechu s očima dokořán, stále nechápajíc, proč si ho sem zavolali.

„Pamatuješ na toho sprejera, co může za moje tetování?" chtěl Jungkook objasnit nechápajícímu růžovovláskovi, ten jen přikývl.

„Tohle je on," ukázal na Taeho, přešlapujícího z nohy na nohu hned vedle.

„A vy spolu teď kamarádíte, nebo tak něco?" povytáhl nevěřícně obočí nejnižší.

„Víceméně, dnes jsem chtěl, abys šel s námi, respektive Tae chtěl a mně to přišlo jako dobrý nápad, protože se na to fakt hodíš," vysvětlil a prohrábl si nervózně vlasy na zátylku. Teď byl Jimin ještě víc ztracený než kdy předtím.

„Takhle si to říct neměl, bude si myslet, že ho chceme využít," Tae sjel nejmladšího káravým pohledem.

„Půjdeš s námi do muzea? Mají tam vážně zajímavou expozici moderního umění," kluk se stříbrnými vlasy se přívětivě usmál a zamrkal dlouhými řasami.

„A není už zavřené? Vždyť je skoro osm hodin večer," rozhodil rukama Jimin. Celé mu to přišlo absurdní.

„To je právě důvod, proč jsme potřebovali, abys šel s námi," zvláštně se zatvářil hnědovláskovým směrem. Měl něco za lubem. „Jeden můj kamarád v tom muzeu pracuje, sice nás tam nemůže jen tak pustit, mohl by z toho mít průser, ale nechal nám odemčený jeden zadní vchod, který se však dá otevřít jen zevnitř," nadechl se, aby mohl pokračovat ve vysvětlování jejich nelegálního plánu.

„A to je nám k čemu?" nevydržel to Jimin, ačkoliv věděl, že je neslušné, někomu skákat do řeči.

„Nechal nám dokořán otevřené okno na záchodech, přes které se dá dostat k tomu vchodu, jen je to poměrně malé okno. Jungkook se tam nevejde a já jsem trochu nemotorný, ale ty jsi podle Kooka malý, štíhlý a ohebný," dokončil Tae. Jimin zpražil Jungkooka pohledem, který jasně říkal, že si takový popis mohl odpustit.

„Tak co, jdeš do toho?" prolomil napínavou atmosféru nedočkavý Taehyung.

„Hádám, že jsem sem nejel jen tak, ale jestli se něco pokazí, budu velmi naštvaný!" Jimin tuto rebelskou výzvu přijal. Bral to jako jediné povyražení a socializování se, co za poslední dobu mohl okusit. Tae jen nadšeně tleskl rukama a vyšel z altánku, dávajíc se na cestu, vedoucí k nedalekému muzeu. Dva zbylí chlapci ho jen následovali. Oba byli popravdě nervózní, Jimin víc, ale tentokrát už nechtěl vycouvat.

Všichni se opatrně a potichu proplížili kolem muzea k zadnímu vchodu a hned nalezli ono otevřené okno, které bylo výš, než si představovali. Vysadili tedy Jimina nahoru a ten se nějakým způsobem nasoukal dovnitř, obratně dopadl na obě nohy. Byl v této chvíli rád, že si vybral jako obor moderní tanec, který mu umožnil získat obratnost a balanc i v takovýchto chvílích.

Vyšel ze záchodů a nějakou chvíli bloudil po chodbách, než našel tu, která vedla pávě k zadnímu východu. Došel ke dveřím a otevřel dvěma čekajícím chlapcům venku.

„Super," zaradoval se Tae, když vešli. Poté si trojice poupravila krytí, nejmladší klobouček, Jimin kšiltovku a stříbrovlásek svůj baret. A tak se vydali na prohlídku prázdného muzea. V slabém záložním osvětlení některá díla vypadala ještě zajímavěji.

Trojice se oddávala a nořila do světa obdivování umění. Jimin se pořád bál, ale na všechny starosti zapomněl, když ho spatřil. Velký obraz pověšený na jedné z dlouhých chodeb v budově. Podle Jiminova odhadu měl obraz asi metr na výšku a dva metry na šířku, byl opravdu velký. Plátno bylo vyplněno tmavě modrou barvou, v přítmí ještě tmavší než ve skutečnosti. V levém konci obrazu byl namalován zářivý měsíc v úplňku kolem něj bílá studená aura. Na druhé straně, jinak jednolitého tmavého plátna, byla vyobrazena malá bílá silueta baletky, jak Jimin poznal podle obrysu nařasené sukně. Vypadala, jako by se zrovna chystala skočit. Celý obraz působil tak zvláštně, impresivně, prázdně, ale přesto zajímavě. Jimin z něj nemohl spustit oči.

„Zaujal tě?" ozval se za jeho zády tlumený hrubý hlas. Jimin otočil hlavou a podíval se přes rameno na Taeho. Stál tam, ruce spletené za zády. Zaujatě pozoroval nižšího chlapce před ním, v očích mu jiskřilo cosi, co starší nebyl schopen popsat.

Navlhčil si rty jazykem, polkl a prohrábl si vlasy. Potřeboval chvíli přemýšlet, čím ho těchto pár tahů štětcem, tak ohromilo.

„Připomnělo mi to, proč jsem začal tančit," řekl, spíše ztěžka vydechl, nostalgie prostupovala do jeho nitra.

„Je kouzelné, co v nás dovede tak prostá věc, jako je umění, vyvolat," pronesl opět tiše Taehyung, jeho hlas zněl vážně a hluboce.

V Jiminovi, jako by se něco hnulo, něco silného a dlouho skrývaného. Ucítil, jak po jeho tváři pomalu stéká slza, jak se kutálela po chlapcově líci, chladla, a to byl moment, kdy si Jimin uvědomil, že ho to už nenaplňovalo. Celá ta šaráda s tančením nikdy už v nikom nevyvolá to, co v něm ten obraz, a to jen proto, že jej teď všichni mají za toho největšího zmetka ve škole. Trhaně se nadechl, pohřbil další slzy do svých slzných kanálků několika zamrkáními a vydal se chodbou dál. Opouštějíc tak uvědomění a bolest.

***

Doufáme, že se vám kapitolka líbila♡♡

Zase, jako vždy, budeme neskutečně vděčné za jakoukoli podporu :3

Tuto část bychom chtěly věnovat dnattie! Moc ti děkujeme za tvá slova, která nás inspirovala a hlavně dokopala k napsání další kapitoly! ily♡

[edited]