Občas sami sebe naleznete v situaci, o níž nemáte tucha, jak jste se do ní dostali.
Třeba někde sedíte na kávičce a kolem vás se snaží prosmýknout servírka – docela mile vypadající slečna, ale teprve se zaučuje, je trochu nemotorná, zakopne a ne, že by chtěla, prostě se to nějak stane. Převrhne na vás obsah tácku, který nesla a vy jste téměř od hlavy až k patě zlití horkými nápoji. Slečna se ve spěchu začne nesčetněkrát omlouvat, běží za bar pro papírové utěrky, už se se slzami v očích vrací a utěrky vám podá, když se vaše pohledy střetnou, servírka nepřítomně suší zem, ale na tom nezáleží. Jak se zahledíte do jejích jiskřících zorniček, najednou zjistíte, že jste poznali lásku svého života. Ještě před chvilkou jste si hezky spořádaně popíjeli kávu a teď jste se ocitli ve zlomovém bodě celého svého života a ani nevíte jak.
Nicméně, tato klišé imaginace vystřižená z romantické k-dramy s Hoseokem nemá nic moc společného. Teda až na fakt, že právě stál na kraji střechy jejich bytovky a shlížel dolů, na ty mravencoidní lidičky, aniž by přesně tušil, co tady dělá.

Jejich střecha je opravdu magická, přístupná všem obyvatelům bytovky, zútulněná malým posedem z palet a různorodého starého nábytku, co tam někdo dotáhl. Nesmí tam chybět ani nějaké kbelíky a květináče, v nichž se v teplých měsících vyjímají kytky a bylinky, jež si tam zasadily nějaké babičky a matky, co taky obývali bytovku. Výhled nebyl nic moc, budova není zas až tak vysoká, jako ty kolem ní, ale i přes to se dá dohlédnout daleko, i svět tam dole vypadal hodně vzdáleně.

Byla zima, foukal silný vítr a v něm chaoticky poletovaly zbloudilé sněhové vločky a rozkládající se listí, co přes rok uvízlo na střeše. Hoseokem to však ani nehnulo, jen tu stál a tiše pozoroval dění tam dole. Potřeboval přemýšlet. Z čehož ho však vytrhl zvuk prásknutí kovových dveří o zídku, ve které byly zasazené a přerývavé oddechování. Jin sice miloval dramatické nástupy, ale tohle bylo omylem. S jeho fyzičkou průměrně tlusté domácí kočky byl vůbec rád, že ty 4 patra vyšlapal.

„Doufám, že nemáš v plánu skočit," pohrozil ukazovákem starší, když stále ještě popadajíc dech, přišel k Hoseokovi.

„Protože, jestli jsem všech ty schody až sem vylezl zbytečně, sprovodím tě ze světa sám," vyhrožoval, ačkoliv oba dobře věděli, že to tak nemyslí.

„Ne, ne, chtěl jsem se trochu schladit," usmál se nevinně červenovlásek a obrátil svůj pohled na Jina.

Možná to bylo ponorkou z malého bytu, nebo faktem, že i Ten dostal nabídku svých snů. Hoseok mu to nemohl víc než přát, ale to pouze za předpokladu, že by mu to jeho spolubydlící řekl dřív, a ne až ve chvíli, kdy si začal balit kufry. Ubytovna dané společnosti byla sice rozhodně blíž a mnohonásobně levnější, ale to neznamená, že se Hoseok necítil tak trochu podveden. Považoval Tena za nejlepšího přítele, ba dokonce za bratra, měli toho tolik za sebou, a přesto ho tak zazdil. Jin to více než chápal, a proto nemohl nechat svého přítele, aby se takto trápil.

„No, už jsi tady asi 20 minut, doufám, že místo toho nejsi podchlazený," při těch slovech se Jin víc zachumlal do svého svetru. Začínal cítit, jak mu drkotají zuby.

Jak nad tím i Hoseok začal přemýšlet, taky jím otřásla zima. Sám si to vůbec neuvědomil, když vzteky bez sebe vybíhal schody pouze v triku a džínách, že je vlastně taková kosa. Starší mu mezitím omotal ruku kolem ramen, aby ho něžně otočil opačným směrem – od okraje střechy. Bylo mu nekomfortní, že tam tak stál, připraven každou chvíli udělat jen jeden krok vpřed.

„No tak Hobi, půjdeme dovnitř, hm?" řekl povzbudivě černovlásek, když Hoseok už nějakou dobu mlčel. Jeho černá očka vypadala tak prázdně, jako by z nich vyhasl ten vždy přítomný plamínek, zdroj energie pro něj i lidi okolo.

„Co mám dělat Seokjin hyung?" obrátil svůj zkroušený pohled na chlapce vedle sebe, zatímco bok po boku šli směrem ke dveřím do budovy.

„Nevím," povzdechl si Jin. „Ale ne vždy je nutné znát odpovědi hned, nech to v sobě trochu rozležet, řešení se dřív nebo později objeví," pousmál se starší, doufajíc, že to druhému aspoň trochu pomohlo.

„Asi máš pravdu," projel si prsty krátké vlasy na zátylku. Tato činnost ho vždy zvláštním způsobem uklidňovala, asi už od dětství, kdy jej tím konejšila matka, když si třeba rozbil koleno nebo odřel loket.

„Půjdeme se někam projít, co říkáš? Aspoň tě to přivede na jiné myšlenky," to už oba scházeli ty 4 patra, co málem Jinovi přivodily infarkt.

„Já ti nevím, co když tě někdo uvidí," znovu si zajel do vlasů.

„Je prosinec, vezmu si roušku, kšiltovku a nikdo nic nepozná, neboj se," poťapal ho starší po zádech, a to už byli u dveří bytu. Oba se šli tedy teple obléct, Jin se pořádně zamaskoval a chlapci vyrazili do chladného zimního odpoledne.

Jin oznámil Yoongimu, že ho i s Hoseokem poctí návštěvou. Ten neměl žádné námitky, třebaže by mu stejně byly k ničemu. Tak se oba asi do hodinky dostavili a zkonstatovali, že dneska už ven nepáchnou, protože je tam jak na Sibiři. Yoongi vytáhl víno, vzhledem k tomu, že je pro něj Hoseok výjimečným hostem a dali se do rozlévání.

„Děje se něco? Vypadáš na dně," otázal se na novo modrovlasý Yoongs. Ti dva se sice tolik neznali, ale to neznamená, že by staršímu byl druhý lhostejný. Ty pocity, co měl Hoseok vepsané ve tváři sám dobře znal, když se po špatném dni podíval do zrcadla.

„Nechci o tom mluvit," pročísl si zase vlasy vzadu na hlavě. Nejstarší se na něj jen lítostivě zahleděl, a ačkoliv chtěl svému příteli nějak pomoci, správná slova ne, a ne najít si cestu přes jazyk.

„Kdybych byl Namjoon, dal bych ti nějakou duchaplnou radu... ale já Namjoon nejsem a tak... ať už tě trápí cokoliv, nech to teď být, užívej si pití tohohle levného vínka s námi a nekaž si večer, zítra bude líp, všechno to pomine," pozvedl s nepatrným povzbudivým úsměvem náhodnou sklenku, ukořistěnou v kuchyni a naplněnou rudou tekutinou. Dobře si vzpomínal, jak mu tehdy na tom opuštěném nádraží Namjoon poradil něco podobného.

Chlapci si připili na zdraví, štěstí a přátelství. Po čtvrtém kole už to bylo jedno, tak nějak i pozapomínali, co je na srdci tížilo.

„Když už jsme mluvili o Namjoonovi, kde je?" vzpomněl si zničehonic Jin.

„Pracuje," odpověděl prostě modrovlásek, zatímco hypnotizoval sklenici ve své ruce.

„On tetuje i o víkendech?" povytáhl obočí Jin.
„Když je to dobrý kšeft, tak jo," našpulil trochu rty Yoongi a pokrčil rameny. Malinko Joonovi záviděl svobodnější práci, ale věděl, že ani on to nemá úplně růžové.

„Kdy vlastně přijde...," nestihl ani dokončit otázku Hoseok, když už se konečně chtěl zapojit do konverzace, a ten, o němž byla řeč, se ověšen nákupními taškami, s rachotem padajících klíčů a dalších věcí, nemotorně vsoukal do dveří jejich bytu.

„Ooo tady je Namjoon," významně se podíval směrem do chodby černovlásek, jako by se znali už celá léta, ale to za něj konal jen alkohol. Yoongi na nic nečekal a přispěchal svému spolubydlícímu na pomoc s nákupem a vším, co mu popadalo.

Všechno elegantně vyházeli v kuchyni a oba se přidali k návštěvě.

„Takže, co je na dnešek v plánu?" zeptal se čerstvě příchozí hned poté, co se se všemi pozdravil a pohodlně se usadil na zem, jelikož byla pohovka obsazená.

„Chtěli jsme se tady upít do bezvědomí," zažertoval nejstarší a pozvedl svou skleničku vysoko do vzduchu, až se málem lahodným mokem pocintal.

„No, popravdě jsem měl dneska dost na nic náladu, tak mě Jin vytáhl sem," pousmál se lehce provinile Hoseok, jakoby to bylo něco špatného.

„Aha... hmmm," promnul si bradu s úsměvem od ucha k uchu Namjoon. Yoongi tenhle jeho lišácký pohled dobře znal, ten kluk zase něco vymyslí.

„Tak se oblečte, jdeme se provětrat," v očích se mu při tom něco neurčitě zablesklo. Kluci se nenechali vybízet dvakrát, pozvedali se z gauče, shromáždili vše, s čím přišli a dali se na odchod.

„Počkejte, zeptám se ještě Jiyonga," a s tím se Namjoon na chvilku vypařil.

„Jiyong hyung je náš spolubydlící a Namjoonův kolega z práce," vysvětlil spěšně modrovlásek, když ti tři netrpělivě přešlapovali v chodbě a začínalo jim být nesnesitelné horko.
Už o pár chvil se k nim připojil i dlouhán s oznámením, že Jiyong nemá náladu, a tak jim nezbývá než jít ve čtyřech.

Tápali sem a tam s Namjoonem v čele, přičemž jen on věděl, kam je vlastně vede, až došli před nějaký klub, z něhož se hlasitě ozývala hudba. Fluoreskující nápis na všechny v okolí vizuálně křičel název "1MILLION dance club". Všude kolem postávali lidé s cigaretami, alkoholem, čekající na vstup nebo ti, kteří si jen potřebovali schladit hlavu. Pach vzrušení, potu, sexuální náruživosti a energie byl cítit až sem, načež Yoongs jen znechuceně nakrčil nos. Modrovlásek není zrovna párty-guy, ale stačilo se podívat na úsměv, co se zformoval na Hoseokově tváři a hned změnil názor.

„Tak co, jdem dovnitř?" tázal se hned hnědovlásek ještě, než to všichni stačili zpracovat. Jin mu beze slova odpověděl znepokojenou grimasou, nejnižší z party pokrčil rameny a Hoseok se rovnou vydal vpřed.

„Tohle bude zábava," promnul si ruce červenovlásek a všechny okolo oslnil nejzářivějším úsměvem večera.

Ať už s nadšením či naopak neochotně si čtveřice zaplatila vstup, odložila si kabáty v šatně a zamířila rovnou k baru. Nebudou přeci riskovat dehydrataci.

„Nevěděl jsem, že tě berou takové věci," dloubl Joonovi do žeber nejstarší, pochyby znatelně přítomné v jeho hlase.

„Taky nejsem," pokrčil smířlivě rameny dotazovaný.

„Tak co tady v tom případě děláme?" vytřeštil oči druhý. S každým slovem musel zvyšovat hlas minimálně o oktávu, jak všude duněla hlasitá hudba a jásot davu.

„Jednou, když jsi byl za Yoongim, povídal si o Hoseokovi a že tančí, tak mě napadlo jít sem – do dance klubu," rozpřáhl doširoka ruce, jako by nebylo naprosto zřejmé, že právě tam jsou. To už se vrátili ti zbylí dva s drinky, co si objednali.

„Na šťastnější dny! Gambae!" zvolal překvapivě mocným hlasem Jin na přípitek. Brzo všichni vyprázdnili sklenice až na dno, ponechali je osudu na jednom z vysokých kulatých stolků a odebrali se do centra vzruchu – na taneční parket.

Atmosféra byla úžasná, ta energie, teplo, tření těl, alkohol, světla, hudba – v tu chvíli vám to všechno patří. A vy patříte do toho všeho.
Ačkoliv se to jmenuje dance klub, tak vůbec není potřeba, abyste uměli tančit, a to je na tom to nejlepší. Stačí se trochu tělesně naladit na všudypřítomný rytmus a v případě, že jste žena, dávat si pozor na neposedné ruce některých lidí kolem vás.

Netrvalo ani pár minut a Hoseok už byl schopen prorvat se tou masou lidí až dopředu, kde bylo trochu volného placu pro ty, co se chtěli předvést. Klubem se zrovna rozezníval nějaký remix písničky Spirit Animal od Jessi. Ve vzduchu elektrizovala síla a Hoseok už si tam vepředu jel freestyle, prostor kolem něj zcela vyprázdněný. Všichni v kroužku jen tleskali, natáčeli a pořvávali v tu chvíli nesrozumitelná slova. Co se dá říct, Hobi válel.
Jin, Yoongi a Namjoon, třebaže neměli moc co předvést, prostrkali se do první řady ke svému kamarádovi, aby skandovali společně s tou vřavou.
Všechno mu to patřilo. Celý klub, všichni lidé, těla, oči, každý úsměv, dívky i chlapci, pohyby. Všechno bylo jeho.

Po pár hodinách vytrvalého tančení, skákání, nehorázného dusna se potili i zdi. Namjoon, třebaže to nikdy nahlas nepřizná, si na svá tetování nabalil dívku v jeho věku, říkající si Hwasa, no její pravé jméno už nikdy nezjistíme. Hobi se vyřádil jako nikdy a vytřepal při tom všechny své strasti i ostatní tíživé elementy na duši. Yoongi společně s Jinem si ověřili, že z nich opravdu nebudou taneční hvězdy a lehce omámeni, byli pozváni na cigaretovou pauzičku se skupinkou značně opilých slečen, která se zvrtla v hádku, ale k tomu se raději vracet nebudeme.

Noc eskalovala ve chvíli, kdy se celá skupinka, kromě Namjoona, který zrovna kdesi upouštěl páru, potáceli značně znavení a zpocení domů. Všichni přátelé bezpodmínečně spokojení. Jako by vše bylo na svém místě. A možná i bylo.

***
Čaukoo
Je tady další díleček 🖤
Líbí se vám zatím směr, jakým se teď příběh ubírá?
Prosím nebuďte naštvaní na Joonieho, snažím se, aby postavy působily realisticky a nutno zmínit, že jsou to kluci bez přítelkyň....so odpusťte mu 🥺 (a Hwasa s Namjoonem jsou ship jak svině 🤭)
Jinak, když už sem teda něco píšu ráda bych vám všem doporučila příběh od mé kamarádky, která je výtečná spisovatelka a myslím, že by si mnoho z vás její příběh mohlo užít ^^
Přidávám to pod tuto kapitolku, protože je její knížka právě o našem osobním sluníčku, tedy Hobim.
Název: Môžem ťa rozosmiať?
Profil: SabakuNoTanaris