„Našel jsem novou výzvu," ozval se zvonivým hlasem nízký černovlasý kluk, hned co rozrazil dveře od bytu.

„Super, o co jde?" neotálel červenovlásek, dále sedíc na malém gauči.

„Víš, o té nové písničce Tempo?" zeptal se menší, starší jen pronesl tiché uhm na souhlas.

„Je s ní teď challenge. Jde o to, že musíš tancovat, zatímco se mění její rychlost a tak, jestli chápeš," pokusil se rychle vysvětlit mladší.

„To nezní nijak složitě, zítra to můžeme říct klukům, vymyslet choreografii a pak upravit tu songu, aby se zpomalovala a zrychlovala na náhodných místech," přemýšlel nahlas vyšší z dvojice.

„Jo, natočit to můžeme ve studiu, když se zeptáme šéfa," navrhl mladší. Druhému se při zmínce o fitness studiu, v němž oba pracovali jako instruktoři, objevil v hlavně jen velký uzlíček nechuti, ale nějak přežít museli.

„Bude lepší natočit to venku," ukončil Hoseok a dál se věnoval dívání se na taneční videa, jako inspirace pro jeho vlastní choreografie. Načež černovlásek jen souhlasně pokrčil rameny.

„Hej hyung, nezajdeme někam na jídlo?" zeptal se nakonec ještě menší, zatímco si přisedl ke svému společníkovi.

„Tak jo, Tene a kam?" usmál se, aniž by spouštěl zrak z obrazovky.

„Chci do toho thajského bistra ve vedlejší ulici, chybí mi domácí kuchyně," zakňoural mladší se sepjatýma rukama v prosebném gestu.

„Dobře, dobře," usmíval se dál Hoseok. Věděl, že mladšímu chyběla jeho rodná země a všechno, že přijel do Koreje, kvůli lepším životním podmínkám, které skýtaly i možnost začít tancovat pod nějakou taneční společností. Jenže nabídky nechodily, a tak se oba chlapci zasekli v tomto velkoměstě s poměrně ucházející prací a založili taneční crew jménem "Seoulmates".

Oba se nakonec oblékli a vyrazili ven na slíbenou večeři. Chlapci spolu vycházeli velmi dobře, už od doby, co se Hoseok odstěhoval od svých rodičů s vizí snu, jakožto tanečníka a našel si spolubydlícího, pocházejícího z úplně jiné země, si tak nějak rozuměli. Chittaphon, kterému Hoseok začal říkat Ten, neboť to bylo mnohem jednoduší, také miloval tanec a možná to je přeneslo přes začáteční jazykovou bariéru.

Dorazili do bistra, Hoseok si objednal polévku TomYum a Ten nudlový pokrm PadThai, prý jeho oblíbený.

„Ještě dneska napíšu Hyunjinovi, Felixovi a Hoshimu, abychom se sešli někdy po práci a až jim skončí škola," navrhl červenovlásek.

„Okay, cvičit můžeme zase na té střeše, když je ještě dobré počasí," odpověděl Ten mezitím co se cpal.

A tak ještě nějakou dobu plánovali přípravy na jejich zítřejší nácvik, nápady na choreografii a přesný čas, kdy se to bude hodit všem z party. Nakonec zaplatili a odebrali se do svého bytu, oba se vysprchovali a šli spát, aby byli připraveni na nový den, na práci a tanec, který pro oba tolik znamenal.

**time skip**

„Woah, konečně to máme za sebou," vydechl hlasitě Ten, zavírajíc za sebou dveře studia ve tři hodiny jako každý jiný den.

„Jo, nemůžu se dočkat, až to dáme dohromady," výskl radostně červenovlásek, přičemž zavlnil celým tělem, jak byl nadšený.

Dorazili domů, převlékli se do pohodlných věcí, které nosili na cvičení a zkontrolovali, jestli se ostatním členům nezměnili plány.

Teď už stáli na střeše jejich činžáku a Hoseok se radostně vítal objetím s třemi kluky, jako by je neviděl roky. Zprvu bylo těžké si zvyknout na červenovláskovu ztřeštěnou a energickou osobnost, ale později všichni pochopili, že je jednoduše strašně veselý člověk, který všem kolem vždy dovedl zvednout náladu a dodat naději, čímž si taky vysloužil přezdívku J-Hope. Kromě toho, že je Hoseok strašné sluníčko, je rozhodně jeden z nejvíce tvrdě pracujících tanečníků v jejich skupině, to bezprostředně uznali všichni. Nejen proto, že byl nejstarší, ale také nejzapálenější, zvolili si ho chlapci jako leadera, ačkoli s tím příliš nesouhlasil.

„Ahoj Soonyoungu," přivítal Ten Hoshiho s laškovným výrazem ve tváři.

„Zdravím Chittaphon hyung," Ten se jen provokaci druhého zasmál a oba se objali, jak měli ve zvyku.

Hoseok trpělivě čekal, než se všichni pozdraví, poukloní a povědí si o tom, co je v posledních dnech potkalo. Když utichli a věnovali konečně všechnu svou pozornost svému leaderovi, nejstarší začal ostatním vykládat, v čem bude spočívat challenge, na kterou se mají připravit.

Všichni, nejvíce Hoshi a Hoseok, se samozřejmě dali do vymýšlení, pokud možno co nejlepší choreografie, k již zmíněné písničce Tempo.

Padlo sedm hodin a všech pět unavených, zpocených a zadýchaných chlapců se už pomalu mělo k odchodu. Nejen, že už byla téměř tma, ale pro středoškolské studium tří 18 letých kluků určitě není nejlepší, aby se po večerech místo učení věnovali tanci.

(author'snote: upravila jsem Hoshimu, Hyunjinovi a Felixovi věk, tak aby se mi to hodilo do příběhu, jen aby to nebylo zavádějící)

Hoseok s Tenem tedy vyprovodili chlapce na autobusy, které je měly zavést domů, a sami se odebrali zpátky. Ten už byl takto v podvečer úplně vyšťavený a tak Hoseoka zanechal trénovat na střeše samotného. Staršímu to nevadilo, chtěl choreografii dodělat, dovést ji k dokonalosti, byť už za dnešek toho zvládli opravdu hodně. Hodně tvrdě dřel, doufajíc, že celé jeho snažení, celá jeho vášeň, nepřijde vniveč a neskončí jen jako koníček.

Když se Hoseok vrátil domů, nalezl spícího Tena na gauči a štos pokreslených papírů ležících na konferenčním stolku přímo před ním. Ten miloval kreslení, vždy mu to velmi šlo, rád vymýšlel design loga jejich taneční skupiny, hodně pro něj znamenala, možná víc, než by kdy byl schopen si přiznat.

I přes to, jak znavený a slabý Hoseok byl, uchopil Tena pod koleny a pažemi tak, jak se přenáší nevěsty přes práh a něžně ho položil do postele. Měl Tena opravdu rád, byl pro něj mladším bratrem, o nějž se staral, s nímž trávil čas, jemuž by věnoval dokonce i své oblečení, které miluje.

Po krátké sprše, rychlém úklidu a nějakém tom jídle se taky odebral spát a druhý den do práce.

**time skip**

Konečně už jim skončila směna a kluci se rozhodli zajít si pro oběd do nějaké restaurace poblíž. Ne že by ani jeden z nich neuměl vařit, ale jejich kulinářské schopnosti jsou pro některé lidi možná až moc dobré, i pro ně samotné. Tentokrát skončili u tradiční Kimchi fried rice, místo Thajské kuchyně. Oba spokojení a najezení pomalu procházeli ulicemi k nim domů, vtipkovali o věcech, co jim přicházely na rozum, opět probírali poutavé prvky, co by mohli přidat do choreografie a chvílemi jen mlčky kráčeli potopeni ve svých nejniternějších myšlenkách.

„Hyung?" žádal se pozornosti mladší.

„No?" odpověděl červenovlásek.

„Včera jsem našel inzerát od jedné společnosti z Busanu, hledají lidi na nějakou fakt dobrou taneční group, nevadilo by ti, kdybych jim tam poslal přihlášku?" zeptal se s těžkým srdcem mladší, doufajíc, že tak svého kamaráda nijak neraní.

„Ne, když budu moct i já," zasmál se Hoseok.

„Vážně? Tak to nebudu mít šanci," řekl sarkasticky menší, úšklebek mu pohrával na rtech.

„Neříkej blbosti, vyberou nás oba, a ještě tomu budeme main tanečníci," řekl sebevědomě Hoseok, povzbuzujíc tak mladšího.

„Tak jo, ale tentokrát jsem vrchní leader já," vystrčil povýšenecky bradu černovlásek.

„Nemůžu se dočkat," začal se pisklavě smát a tleskat rukama jen při představě, jak Ten, ačkoliv velmi talentovaní tanečník, tak bez jakéhokoliv vůdčího smyslu, by měl vést nějakou group.

Znovu všichni, celá jejich parta – Hoseok, Ten, Hyunjin, Felix i Hoshi, stáli na střeše a za zvuků hudby trénovali a vylepšovali choreografii, která jako by byla smrtelně důležitá. Všichni do toho vrazili kus srdce, třebaže na tom tolik nezáleželo, ale bavilo je to.

Opět padl večer a všichni se rozešli domů, finální verze celého challenge už na ně mávala z dálky, a tak odcházeli s uspokojením. Opět, jako každý večer, rutinní činnosti před ulehnutím do postele a novým dnem.

Víkend přišel naštěstí dřív, než Hoseok čekal, volno však neměl. Znovu se sešel s chlapci, aby konečně natočili video k zmíněné výzvě. Nastavil kameru na stojánku tak, aby byli všichni vidět, spustili natáčení a o pár vteřin na to upravenou verzi celé písničky na přenosném repráčku. Ani jednoho z nich nevykolejilo náhlé zrychlení nebo zpomalení hudby, prostě tančili připravenou choreografii pomaleji nebo rychleji, bylo to pro ně ohromná zábava, užívali si to.

Když písnička skončila, všichni se rozesmáli, začali šťastně výskat a poskakovat radostí. Každý ještě naposledy zapózoval a Hyunjin se rozběhl ke kameře, aby ji vypnul.

Hoseok všem poděkoval, oznámil, že video ještě večer přidá na síť a navrhl jít se všemi na oběd.

U jídla panovala dobrá nálada, všichni byli naprosto spokojení a šťastní.

„Kdy nahrajeme video na tu přihlášku?" napadlo Tena, když mluvili o společném videu.

„Nevím, třeba zítra, když máme volno. Má to být freestyle, ne?" odpověděl usměvavý Hoseok. Ostatní se okamžitě začali ptát, o co jde. Nejstarší jim všechno vysvětlil a nezapomněl zmínit, že by byl rád, kdyby se přihlásili taky, ale je to přece jenom daleko a oni jsou mladí. S čímž se Hyunjin i Hoshi neochotně smířili, zatímco Felix ještě chvíli zkoušel staršího přemluvit, aby se mohl taky přihlásit. Po Hoseokově posledním 'ne' se nakonec zrzek vzdal. Hoseok byl pro něj jako starší bratr, choval, ke svému hyungovi respekt a úctu, stejně jako zbylí dva chlapci.

Jak červenovlásek slíbil, ještě téhož večera nahrál video s challengí na všechny sociální sítě, na nichž měli jako skupina účet, a dostalo se mu okamžité pozitivní odezvy. Nepotřeboval to oznamovat ostatním, všechny příspěvky, v nichž byli označeni, sledovali.

Neděle uběhla jako voda, přihlášky natočili, poslali a oba už vstávali do práce.

Ráno bylo celé zvláštní, jako by Hoseokovo tělo nekoordinovalo s hlavou a on byl schopen rozbít svůj oblíbený hrnek na čaj, spálit omeletu, dokonce omylem praštit Tena v práci do obličeje. K tomu všemu, co se mu dneska povedlo zpackat, ještě dostal podivnou SMS od čísla, které mu nebylo ani trochu povědomé. O přestávce se rozhodl přečíst si, co vlastně zpráva sděluje.

Neznámé číslo:
Ahoj Hoseoku, doufám, že si mě ještě pamatuješ, píšu ti totiž, jakožto tvůj bývalý přítel Seokjin. Je to dlouhá doba, co jsme se neviděli a je mi líto, že to dopadlo, jak to dopadlo. Nejsem si jistý, zda už jsi mi odpustil, ale jeden můj kamarád mi řekl, že je dobré urovnat staré spory. Přineslo by mi to do života aspoň malý kousek klidu. Rád bych se s tebou někde sešel a o všem si promluvil. Čekám na tvou odpověď.

Hoseok si ještě několikrát v hlavě přečetl onu zprávu, ale jako by jí vůbec nerozuměl, slova mu nedávala smysl. První hodinu, tedy další hodinu v práci, po přečtení zprávy jím zmítal obrovský vztek, vztek na Seokjina, na jeho rodiče a na to všechno co se stalo.

Červenovlásek znal staršího už ze střední, stali se z nich dobří přátelé, z jejich rodin stejně tak. To bylo ještě tehdy, co Hoseokovi rodiče podnikali, aspoň do doby, než od jednoho ze zaměstnanců jejich tehdy poměrně úspěšné firmy byla podána žaloba za pracovní úraz. Ovšem, podmínky na pracovišti neodpovídaly úplně normám, ale bylo evidentní, že si to muž zavinil sám a chtěl z toho jen vytřískat peníze. Celé se to dostalo k soudu, a jakožto obhájce muže, co podal žalobu, skončil pan Kim, tedy Jinův otec. Pan Kim je velmi dobrý právník, a ačkoli ho to stálo přátelství s rodinou Jungových, soud vyhrál, nechtěl si pošramotit pověst ani ego. Firmu Hoseokovo rodiny to zruinovalo, a to Kimovým neodpustili. Seokjin za nic nemohl, ale Hoseok ho přesto začal nenávidět. Samozřejmě, teď, s odstupem času, červenovláskovi došlo, že to bylo špatně, nemohl přeci vinit Jina za to, co provedl jeho otec.

O tomhle všem přemýšlel celou dobu v práci a rozhodl se Jinovi odepsat, protože on je ten, co by měl doufat v odpuštění.

Hoseok:
Kdy a kde se setkáme?

Napsal krátce Hoseok, na odpověď dlouho nečekal, a tak se domluvili ještě ten den na schůzce v kavárně. Nostalgie, protože si vybrali kavárnu u jejich bývalé střední, do níž vždy chodili po škole, za dob, kdy byli ještě dobrými přáteli.

Blížil se podvečer a Hoseok seděl u malého kulatého stolku z tmavého dřeva v příjemně potemnělé kavárničce. Jin seděl naproti němu a ani nedutal. Díval se do modrých očí staršího, nalézal v nich pocit viny. Nemohl už to ticho vydržet.

„Moc mě to mrzí, Jine, strašně jsem ti křivdil," povzdechl si Hoseok zasmušile. Jin nepromluvil, jen si do ruky vzal své latté a usrkl.

„Je mi líto, že jsme se tehdy přestali bavit," prohrábl si vlasy starší.

„Mně taky, byl bych rád, kdybychom to všechno hodili za hlavu a byli znovu kamarádi," usmál se Hoseok, chtěl navodit lepší atmosféru, alespoň o trošku.

„To bych si přál, Hobi," oplatil úsměv mladšímu, přičemž jej oslovil starou přezdívkou ze střední. Červenovláskovi se úsměv rozšířil o něco víc, a tak se oba dali do řeči o tom, co se stalo, co prožili a co plánují. Obnovili tak dávno zapomenuté přátelství.

***

Jsme tady zase! Tentokrát s panem Hoseokem, jenž je poslední kapitolou RUN.

Doufáme, že se vám to líbí, že se těšíte na další díl AWAY, který najdete v této knize.

Každá podpora (sdílení, komentáře, kritika, hvězdičky atd) toho příběhu nás zahřeje u srdíčka.

Luv ya~

[edited]