*Rok 2018 - Manhattan*

Smrt milované maminky. To dokáže poznamenat každého. Malá Kate po boku své starší sestry seděla ve společenské místnosti velkého domu a po celé dny nepromluvila. Od doby, co dorazila zpráva, že matka zemřela při cestě do Colorada, Kate se uzavřela. Jen mlčela a její tvář neznala nic jiného než smutek a zaschlé slzy od nedávného pláče.

Susan aka její sestra. Pokoušela se Kate s mluvit a být jí oporou. Avšak sestry si nikdy tolik blízké nebyly. Jejich vztah byl vždy spíše napjatý a nejistý, což v této době nebylo úplně ideální. Jejich otec, Derek Bishop, s nimi netrávil tolik času kolik by měl. Dával přednost obchodním jednáním a firmě, která rodině patřila. Byli už několik desítek let a generací velice vážená a bohatá rodina.

Spolu s dívkami v místnosti byli i blízcí přátelé a pouhý známí, které děti v životě neviděli. Jejich máma měla hodně přátel. Její práci bylo pomáhání finančně slabým rodinám a nebo bezdomovcům a dětem bez rodin. Byla to velice obětavá a laskavá žena. Takto jí popsal každý, kdo měl tu čest se s ní setkat. Eleanor Bishopová. Jméno, které jen tak někdo nezapomene.

Derek Bishop vešel do společenské místnosti za doprovodu lítostných pohledů ostatních. Malá Kate zvedla hlavu a podívala se na vysokého hnědovlasého muže, který se zastavil před ní a její sestrou. Obě mlčely.

Derek si před nimi dřepl na zem. Ve svém drahém obleku, jako mnohé jiné v jeho skříni a položil dívkám ruce na ramena. I přes to, jak se jim nevěnoval, chtěl ukázat, že tu pro ně stále je. Susan jej objala a spustila tichý pláč. Kate to ale odmítla a otci se vysmekla. Získala od něj naštvaný a rázný pohled, který hravě ignorovala. Rozeběhla se k sobě do pokoje.

Po vyběhnutí do pokoje se za ní zabouchly dveře. Kate by se v tento moment rozplakala, ale nestalo se tomu tak. Sedla si na postel a zahleděla se na stěnu vedle dveří. Emoce jakoby se vypařily a zbyla jen nehybná bledá schránka v podobě jejího těla. 

**

Od pohřbu uplynulo několik týdnů. Kate většinu času s nikým nepromluvila. Většinu času byla zavřená v pokoji a vycházela z něj jen, když byla zavolána na jídlo. Máma byla pryč a Kate to stále nedokázala přijmout. Doufala v podporu ze strany jejího otce, ale nedočkala se. Byl celé dny pryč a vracel se vždy až večer, takže ho vídala velmi zřídka. 

Kate ani Susan do školy nechodily. Pravidelně k nim docházela jejich učitelka, kterou táta zaplatil. Jedenáctiletá dívka místo poslouchání nové látky čmárala nesmyslné kresby do svého sešitu. Nikdy nebyla normální holčička, která by si hrála s panenkami, nebo koníky. Kresby byly spíše morbidní a nezvyklé. Možná to způsobilo trauma ze ztráty milované maminky, nebo měla až moc temnou představivost o okolním světě. Nikdy svět nevnímala růžově, jako Susan.

Susan už od mala snila o princi na bílém koni, který jednoho dne přijede a vysvobodí ji z jejich temného domu. To byl možná důvod, proč si sestry často nerozuměly. Obě měly jiné zájmy a to je rozdělovalo. Neměly si co říct.

„Katie, co to zase kreslíš?" přišla k ní učitelka, když si místo počítání příkladů kreslila další obrázek. Kate ji nevnímala a věnovala se sešitu. Učitelka jí sešit vzala a začala si prohlížet novou kresbu. Po chvíli si povzdechla a podívala se na drobnou a tichou brunetku. „Proč kreslíš roboty?"

„Jsou zajímavější," odpověděla Kate drze, ale na ženu se nepodívala. Položila na desku stolu tužku, kterou doposud držela.

„Katie, vždyť jsi dívka. Holky v tvém věku kreslí princezny a jednorožce," učitelka se jemně pousmála a zavřený sešit položila na stůl mimo dosah Kate. I tak si nezískala pozornost holčičky.

„Neexistují."

„To sice ne, ale je hezké mít sny," žena se posadila na kraj stolu. „Každý je máme."

„Já ne," zavrtěla Kate hlavou. Holčička na sny a podobné věci nevěřila. Teda do doby, než zemřela máma. Bývala usměvavá a veselá. S maminkou trávila většinu svého času a teď byla pryč. Nejdůležitější osoba jejího života. Nyní už neměla důvod snít, protože jí to mámu nevrátí.

„Katie, podívej," vydechla učitelka. „Chápu tě. Prožíváš nejhorší období svého života, ale jednou se přes to přenést musíš."

„Hmm," ozvalo se pouze ze strany dítěte. 

„Máš ráda roboty?" zeptala se žena, aby změnila téma. I když v to nedoufala, dívka se na ni konečně podívala. Kate na její otázku ale neodpověděla. „Nebo hrdiny?" zkusila učitelka jinou možnost s mírným úsměvem. Pomalu vstala ze stolu a došla k televizi, kterou zapnula ovladačem. Následně po krátkém hledání konečně našla co hledala. Právě ve zprávách běžela reportáž jak Avengers osvobodili rukojmí ze spárů teroristů z Empire State Building. 

Kate potom, co zaslechla slovo Avengers, zpozornila. Vzpomněla si na maminčino vyprávění, když Eleanor zažila bitvu o New York. Kate to natolik fascinovalo, že neměla zájem o pohádky. Dítě nikdy nezajímaly smyšlené příběhy se šťastnými konci. Proto byla svou sestrou hodně často nazývána podivínem. Ale Kate to nevadilo. Byla za to na sebe hrdá, že nebyla stejná jako ostatní.

Ale je odlišnost klíčem k úspěchu ve světě? Kdo ví. Dobrodružství Kate Bishopové teprve začíná! 

**

Zdravím všechny čtenáře série I protect you. Jsem ráda, že jsem se k tomu konečně dokopala a začala psát příběh této unikátní Marvelovské postavě. Kate si určitě zaslouží velkou pozornost, tak jako Avengers. Lukostřelců je opravdu málo a líbí se mi na nich, že i s šípy dokážou velké zázraky bez nějakých železných obleků či sér na vylepšení metabolismu a síly. Zkrátka obyčejní lidé, kteří jsou snadno přehlížení. Tak jdeme rozebrat příběh jedné z nich!