Pohled se mi mlží příčinnou slz, které mě nikdy nezradí a když je jich dost, nechávám je volně hledat si cestu po mé ledové tváři, kde se ani nestačím divit, že se nemění v ledy a rampouchy.
Nechávám chladný vzduch, ať naráží do mého těla a hledá si stezku pod tenké oblečení, které se vzdává pod jeho útokem.

To vše bych pro ně obětovala, pro světlušky v temnotě zářící, které mi říkají, jak moc jsem oproti nim nevýrazná a ztracená nejen zde ve stéblech trávy, ale i ve světě.

Přála bych si být jako ony, tancovat na obloze a zářit dokonalostí, jež je hltá stejně, jako slunce, které se krade na oblohu svými paprsky.

Ale ony, hvězdy, zase povstanou, výjdou zpět na oblohu na své právoplatné místo a ujmou se ho jako královny koruny a dědicové trůnu jen co se slunce, největší z hvězd, uloží ke spánku.

A já budu zase jenom já, dívka nečinně ležící v trávě, doufajíc, že to nebude rýma ani kašel, co se na mně podepíšou, budu dvornou, drobnou dívkou v obrovském paláci snů, která má oči jen pro nebe, protože nikomu jinému zasněné pohledy dávat nemůžu.

Jenom jim.
Hvězdám...