•Jonah Marais•

Jak rychle můžou utéct čtyři dny? Z hlediska logiky je to devadesát šest hodin, z mého pohledu to bylo pár flašek piva a možná něčeho tvrdšího a pondělí do mě udeřilo jako obří dělová koule.

Za oparem mysli jsem si uvědomoval, že už dnes nastane má první doučovací hodina s Lyrou, jak jsme spolu ujednali dohodu. Už jsem chápal, proč je otec tak často mrzutý, když přijde z práce po nevydařeném dnu a já dnes poprvé z první ruky ochutnal nechuť, která se s tím táhla.

Mohl jsem na té střeše vytáhnout pár es z rukávů, třeba bych tu zrzavou bestii nějak přesvědčil, ale zima mi drásala nervy a ani není divu, když má jediná ochrana byla mikina, jelikož jsem neměl čas - během pronásledování Lyry - si zajít pro něco teplejšího.
Možná jsem měl.

Možná bych pak nemusel čelit mým rozhodnutím a posměškům mé sestry. Z prvu můj geniální plán dopadl katastrofálně.

Zuřivost jsem si naštěstí mohl vybít na ranním tréninku a pod studenou sprchou ze mě odtékaly poslední zbytky zloby, nemohl jsem už nic moc dělat, přesto jsem se pozastavil nad tím, jak je ta holka naivní.
Přesto, kolikrát jsem jí něco udělal, stále byla - více méně - ochotna se se mnou někam hnout. Pak jsem si vzpomněl na peníze, které po mně požaduje a další okamžik jsem už byl jiného názoru.

Jako pes bych se právě teď vystihl jako štěně se staženým ocasem, jelikož jsem ani nedokázal pomyslet, že bych té zrzavé ďáblici sdělil, kdy mě bude doučovat. Místo toho jsem vsadil na svou paměť a přichystal si papírek, který jsem odtrhl ze sešitu, kde jsem měl pro Lyru napsané pokyny. A bylo mi jedno, jak jí to bude vyhovovat, ať je jednou po mém.

Nějaká holka se mnou nebude vytírat podlahu.

A kdyby tohle byl romantický film, nejspíš bych byl stydlivý kluk, co se snaží pozvat dívku na rande. Realita ale byla mnohem krutší, místo rande jsem se chystal na popravu. Tak jsem to alespoň cítil já.
Šel jsem podél skříněk a snažil se najít tu jedinou, která ještě teď musela mít lehce ohnutý plech. Majitel skříňky si té drobné změny určitě musel dávno všimnout, ale procházející to nemohli postřehnout, pokud by se přímo na skříňku nezaměřily.

Já naštěstí zaměřil pohled dost a našel jsem ji, hned poté jsem přibližně odhadl skříňku Lyry, vlastně jsem ani nezapochyboval, když jsem papírek strkal do útrob stísněné krabice a moje mise byla úspěšně ukončena, když se vzkaz ztratil.

,,Kdy se chystáš na to doučko?" zeptal se Mason a já div, že neupustil tácek s vybraným jídlem, které nevypadalo natolik otráveně, jako jeho druhové. Jídlo ze školní jídelny jsem jedl spíše automaticky, hlad se nedal lehce zkrotit a školní bufet mě jejich drobnými jídli nedokázal zasytit, čili jsem to vždy dotáhl sem, k poslední záchraně mého žaludku.

Masonova věta mě vyvedla z míry z prostého důvodu, nepamatoval jsem si, že bych mu to kdy - nebo komukoli - řekl.
,,Já se zmínil?" Skrčil jsem obočí, když si sedl proti mně a zároveň to patřilo talíři, který by už rád do důchodu do koše.

,,Zmínil?" Uchechtl se. ,,Žvatlal si o tom celý večer u Sarah. Vážně ti to nezávidím," strčil vidličkou do nudlí, které vypadaly v druhém stádiu rozkladu, ,,nesnáším, když jsou ty hnusné nerdky do nás úplně blbé."

Počkat, stopka, time-out, co víc jsem mohl ještě říct, když jsem poznal, že něco smrdí a od nudlí to rozhodně nešlo.
,,Co přesně jsem ještě říkal?" ptal jsem se nejistě a hrál nezaujatý výraz.

V mé hlavě panoval zmatek, měl jsem vymeteno jako po bouři a v uších mi zněl poplašný signál, že jsem si pustil pusu na špacír v nejméně vhodný okamžik.

A přesto byl můj výraz více přesvědčivý, než by zvládli zahrát herci s Oscary, až tak jsem si věřil.

Mason špičkou jazyka ochutnal omáčku vedle nudlí, která byla barvy šedi a cosi mi říkalo, že to byl marný pokus o sýrovou omáčku.
,,Nejdřív si furt říkal, že se ti tam nechce, a že celý školní sbor je banda vypatlanců." To je pravda. ,,Každopádně tě i tak všechny holky žraly, nechápu, jak to děláš - to je jedno." Máchl vidličkou a já v netrpělivě čekal, co z něho vypadne. ,,Pak ses rozkecal o nějaké Lyrii."

Lyra!
Než jsem jej stihl opravit, moje podvědomí si uvědomilo, že tohle není píseček na kterém jsem si měl hrát.
Doprdele!

,,Že se po tobě úplně sápe," leda tak po mých nervech, ,,a že tě chce sbalit a na lyžáku jsi měl na mále, když tě prý chtěla zatáhnout do kabinek." Mason mluvil zcela vážně.

A já měl zcela vážně chuť skončit s hlavou v dlaních. Proč já musím být takový egoistický idiot?! Podvědomí se nedokázalo srovnat s faktem, že Lyra nepatří mezi dívky, které mi vlítnou do postele na pozvání. Myslel jsem, že jsem to překonal, kompenzoval jsem si to spousty jinými holkami, které se mi nabízely zadarmo.

Jestli se tohle dostane k Lyře...

,,Kolik lidí bylo na té párty?"

,,Tys musel být solidně mimo," věnoval mi obličej plný výsměchu, ,,skoro celá škola."

Může to být horší?!

Hlad byl ten tam a z obědu se mi zvedal kufr více, než na začátku, Mason na tom byl stejně, ale toho neděsil fakt, že jestli se tahle informace - moje egoistický, stupidní, debilní kecy - provalí, nebude na něj někde za rohem čekat zrzavý ďábel.

,,Ale neboj," vrátil mě z představ, kde mě bude Lyra vraždit pohledem na tisíc způsobů a já skončím vykopnutý z týmu, blonďák, ,,už jsem s Rickem zajistil plán. Dnes nebude jediná, která bude vlhká." Hekavě se zasmál a kdybych obsadil místo po jeho boku, jistě by mě teď praštil do ramene.

Bez dalších slov, pouze se zlověstným smíchem, se vrátil k průzkumu jídla a já dál marně pátral v paměti, co tím myslel a jestli jsem náhodou toho záhadného plánu nebyl strůjcem já.
Musím Lyru najít, než přijde hurikán, který opět zničí už tak vratké základy po minulém tornádu.

,,Vzpomněl jsem si, že po mně Joshová něco chtěla, už musím jít." S knedlíkem v krku jsem do Masona odešel, ten nevypadal, že by potřeboval dál něco vědět a já odložil tácek do výdejního okna a už se řítil chodbami.

Fungoval jsem na vypůjčený čas, který mi poskytoval několikrát již zmíněný zhnusený oběd, až Masona a ostatní omrzí pitvání jídla, strhne se pohroma.

Poklusem, kterým jsem se proplétal mezi studenty působil nezaujatě, chůze někoho, kdo prostě chce být brzo doma z této úzkostlivé budovy a poddat se vášni, která jim zde nebyla povolena.
Učebna s číslem 303 nebyla daleko od místa, kde jsem vhazoval Lyře do skříňky vzkaz a s její dochvilností šprta jsem si byl jist, že tu bude několik minut předtím.

Neváhal jsem a vpadl do učebny s již připravenou výmluvou, ale stihl jsem se sotva nadechnout, než jsem si uvědomil, že tady nehraje jedná velmi zásadní věc.
Štěstěna mě opustila?

Správná otázka by byla, kdy mě neopustila?

,,Kdo jsi?" Nezkoušel jsem jakýkoli pokus o vlídnost, či o jednoduchý pozdrav brunetky, která seděla za jedním stolem třídy.

Odvrátila pohled od telefonu, jako by si mě teprve teď všimla a zhnuseně nad mým vpádem do jejího světa internetu ohrnula ret. ,,Jenny," odvětila a v očích jsem jí vyčetl zmatení.

,,Co tu děláš?" Pokračoval jsem dál, jakoby se nechumelilo. Byl jsem si jist, že je toto správná učebna, byl jsem si jist, že...

Zaváhal jsem a v ústech mi vyschlo, když Jenny ze zadní kapsy vytáhla můj vzkaz. ,,Tohle jsem měla ve skříňce."

Říkal někdo něco o štěstěně?
Podle mě dávno na tomhle světě není.

Trapností - a zoufalostí nad mnou samotným - jsem si promnul obličej.
Nehodil jsem vzkaz do správné skříňky, Mason a spol měli záludný plán, znal jsem je dost dobře na to, abych věděl, že je to banda idiotů, kteří jdou do všeho po hlavě, stejně jako já, i já byl idiot, byl jsem stejný jako oni.

Lyra mohla být kdekoli. To znamenalo několik desítek možností, kde bych ji mohl hledat, protože, jestli se dozví, proč se to něco - bouře, kterou chystali moji přátelé - stane a jakože to určitě zjistí, jelikož s tím Mason nezůstane zticha, můžu už na další doučovací zapomenout.

Skvělý!
Měl bych začít vyhledávat soukromé doučování u někoho s vystudovaným oborem, protože moje budoucnost se potápěla stejně rychle do hlubin, odkud nebylo návratu, jako loď Titanic.

Nechal jsem Jennu Jennou, stejnak už se s ní nikdy nesetkám, stala se volbou náhody a taky náhodou se připletla do tohoto okamžiku, který bude jednoho dne stejnak ztracen v mé paměti.

S časem v patách jsem rychlou chůzí procházel bludištěm budovy a odhadoval, kolik mi zbývá času. Když dostanu Lyru včas ze školy, vyhne se podlému nápadu a nemusí se ani dozvědět, že to něco se stalo kvůli ní.
A mojí puse bez zipu.

Jídelna byla vyloučena, za drobnou chvíli začínalo pár studentům odpolední vyučování, ale tam jsem s Lyrou nepočítal, jelikož byly všechny obory zaměřeny především na umění. Trklo ve mně, když už mi došly nápady, kde by byla pravděpodobnost přítomnosti zrzavé ďáblice, když jsem se zastavil kousek od mohutných dveří do knihovny, která působila jako levé křídlo školy a měl jsem chuť hodit hlavičku do zdi, že mě to nenapadlo dřív.

Jak dlouho už to bylo od toho, co jsem odešel z jídelny? Docházel mi čas a krajně jsem se musel ironicky smát, jak celá situace zněla jako dramatická scéna v akčním filmu.

Připíchlo se na mě hned několik pohledů, jakmile jsem bez pokusu o tichost vstoupil do rozsáhlé místnosti, kde se míchal pach starých i nových knih s dechem a potem všech okolo. Zrzavé vlasy byly jako světelný signál v tmě, okamžitě jsem ji spatřil přímo u pultu s knihovnicí.

,,Jasně vám říkám, že jsem tu knihu měla..." dohadovala se se starší dámou za pultem a stěží držela tichý hlas, aby nepřitáhla pozornost, jejíž obětí jsem byl zatím především já.

,,Lyro," oslovil jsem ji a snažil se o nezaujatý tón a o to, abych na sobě nedal znát, jak jsem rád, že jsem ji našel a můžem se rychle ztratit. Ještě nevím jak, v tuhle možnost, že ji najdu, jsem málem přestal věřit, neměl jsem postup, jak dál, ale nějak ji odsud už dostanu!

,,Jonahu, díky bohu, můžeš tady, prosimtě, paní Ehallové vysvětlit, že když máš knihu zamluvenou, nemůžeš ji vydatné někomu dalšímu?" Kmitala pohledem mezi mnou a knihovnicí, která držela rty stisknuté v pokušení Lyru nejspíš nevyhodit.

A to jsem si myslel, že bude tichá.

Výmluvně jsem se usmál na postarší dámu, která si začala ťukat prsty o stůl, a odtáhl Lyru za loket dál od pultu.
,,Co děláš?" vypískla na mě šeptem a vsadil bych se o cokoli, že to vážně znělo jako písknutí myše. ,,Celý den jsem tě hledala, abychom se dohodli na doučovací a ty se zjevíš teď - v nejmíň vhodný moment," rozčílila se i na mě, když zkřížila rty a všimla si, že nemám v plánu jí pomoct se získáním knihy.

,,Promiň, neměl jsem čas," nevypadala, že by mi skočila na špek, ,,jedu domů, chceš svést? Mužem si domluvit hodiny, které ti budou vyhovovat," navrhl jsem vzápětí.

Nápad? Blbý.
Herecké výkony? Ušly.

Kdybych měl aspoň trochu sebeúcty za ní ráno zajít a na všem se normálně domluvit, a ne vházet papírky do nesprávné skříňky, k tomuhle vůbec nemuselo dojít.

Lyra se mi vytrhla - neuvědomil jsem si, že ji celou dobu držím za drobnou paži, která se v mé ruce ztrácela - a překřížila si je přes hruď. Shlížel jsem na ni z výšky.

,,Klidně, ale nejdřív si to chci vyřídit s..."

,,Na to není čas," zvýšil jsem hlas a pár lidí se ohlédlo.
,,Na co není čas?" Podezíravě mě sjela pohledem a rty srovnala do linie.

,,Chtěl jsem říct, že nemám čas," ztišil jsem se, ,,musím být brzo doma. A chtěl jsem ti jen nabídnout odvoz."

Otevřela ústa, její oči mi prozrazovaly, že si není jista mou nabídkou, ale její rozpaky se doslova vzápětí uhasily, když to byl nejdřív ohlušující požární zvonek a než si kdokoli okolo mohl uvědomit, co se blíží, už se spustila voda a do požárních sirén se spustil jekot studentů.

Dneska nebude jediná vlhká - Masonova slova.

Protože dnes všichni ve škole skončí jako zmáčení psi.

Ahojky, kupodivu ještě žiju. :D
Chtěla jsem to tu dnes nechat bez řečí, ale to bych nebyla já, abych neměla xy nápadů, jak si tady s vámi popovídat. ;)

Takže zaprvé, dnes jdu konečně do knihkupectví a- Proboha! Už teď vidím, jak to tam budu chtít celé vykoupit.

A zadruhé, úspěšně jsem dočetla celou sérii Skleněný trůn.
NEJLEPŠÍ série, kterou jsem kdy četla a věřím, že potrvá dlouho, než najdu něco, co změní můj názor. Neskutečně jsem u toho brečela a posledních sto stránek bylo utrpení. :")

No, to by stačilo, nebudu vás nadále zatěžovat mými řečmi, užijte si zbytek dne.

Lait🌠