•Jonah Marais•

S ránem přišla drobná kocovina, která pro jiné mohla být smrtící, pro mě to byl slabý odvar, přesto jsem si neodpustil nějaký ten prášek pro zmírnění bolesti hlavy a jenom jsem se modlil, aby stihl zabrat dřív, než si učitelé na mě nevšimnou něčeho podezřelého.

Samozřejmě jsme se všichni dohromady - spolužáci a doprovod - vydali k sjezdovkám, byl jsem toho názoru, že sjedu jednu jízdu a nenápadně se poté vytratím do srubu a vyspím se ze zbylé migrény.

Během toho, co jsem se nemotorně snažil zapnout lyžy na pravé noze, kolem mě tiše prošla Lyra, kterou jsem poznal podle zářivě zelené bundy, jindy vynikala z davu díky téměř rudým vlasům, ty však teď měla schované pod kluklou a přilbou.

Po včerejšku, kdy odešla z pokoje, jsem ji už neviděl, kamsi se vypařila na dlouhé hodiny - taky je možnost, že jsem ji zastihl, ale alkohol vymazal tuto část vzpomínky a hodil ji pro jistotu ještě do koše, takže jsem neměl tušení, která část mého umínění byla správná.

Přišla mi to jako dobrá možnost stát se pro ni hrdinou, když jsem přemluvil Masona, aby ji nechal jít, zdála se k smrti vyděšená, jako by byl můj blonďatý kamarád násilník a rozparovač v jednom. I z povzdálí se mi zdálo, že ve frontě čekající na turniket stála strnule a to jsem ani nemusel být střízlivý.

Konečně jsem si dopl lyžy a nejistě na nich stál, bílý sníh mi vypaloval oči, jak byl všude kolem a sjezdovka byla čerstvě upravená.
Netuším, jak bych se zachoval, kdyby všechny částečky alkoholu vyprchaly, ale pro teď se mi to zdálo jako dobrý nápad, jak si dostat Lyru zpět na mou stranu, když jsem to už včera tak nakousl.

Opřel jsem se do hůlek, přičemž jsem málem skončil na zemi, a dojel k Lyře ke které jsem se musel dostat přes pár lidí, kteří se stihli za ni už postavit - zanadávali mi do nehezkých míst, párkrát ještě zabručeli, ale to už jsem stál vedle drobné dívky, která byla klíčem k záchraně.

,,Ahoj," začal jsem jednoduše a díval se před sebe.

Lyra se na mě otočila, teprve teď si všimla, kdo je osoba stojící vedle ní a nejistě odpověděla: ,,Nazdar. Co tu děláš?"

,,Jdu lyžovat, to se na horách většinou dělá." Podíval jsem se na ni s úšklebkem, který měl jasně říct, že se jedná o vtip pro odlehčení situace.
Lyra téměř nehla jediným mimickým svalem, jenom obočí jí cuklo do ještě většího zamračení.

,,Kde máš ty své kamarádíčky se kterými se ožereš do němoty?" Lyra svým způsobem chování samotáře dokonale seděla na šprta, způsob vyjadřování ale vypadala na zcela jinou kategorii.

,,Proč se ptáš? Chtěla by ses k nám přidat." Původně byl plán, že zničím tu zášť vůči mně, ne, že ji ještě zvětším, jelikož, i když jsem to bral zcela jako vtip a normální mluvu, dívka po boku se zdála být ještě více pohoršena.

A já začal litovat, že se vůbec snažím.

Než jsem stihl opět nahodit větu, nebo otázku, Lyra už procházela turniketem a já úspěšně prošel zařízením hned vedle.
Netušil jsem, jak pojmenovat následující sled okolností, štěstí;neštěstí? Těžko říct, co přesně to mohlo být, když třetím turniketem měl projít starší pán, ale bohužel pro obsluhu stroj hodil stávku do doby, kdy už nás muž neměl šanci dohnat na páse, který pode mnou drkotal a kabina byla již kousek od nás.

Nejspíše se zákon náhod probudil a rozhodl se navštívit zapadlé městečko a jeho hory, kam mířilo v době svátků spousty turistů. Černý Petr padl na mě a Lyru.

Nasedli jsme do kabiny a já zvedl ruku, abych sundal ,,poklop", který měl bránit větru a zimě, zároveň jsme skrz něj a pár vloček, které tály v drobné kapičky, viděli svah měnící se v les pod námi.

Lyra s rukama přes hruď, kdy zvládala zároveň držet svoje hůlky, držela oči přispendlené na obzor.
Tak jo, tohle nevypadá na dobré cestě, uznal jsem v duchu.

,,Kam si včera šla?" optal jsem se a dal do věty i tu trochu zájmu, který se ve mně probudil, jelikož mě opravdu zajímalo, kam by ona mohla jít, když jsem ji nikdy neviděl se s nikým pořádně bavit.

Lyra seděla na sedačce hned vedle mě, téměř jsme se o sebe otírali rameny - sedačka po její pravé ruce byla prázdná, jak ji starší muž u turniketu nestihl obsadit -, ale teď už si nemohla přesednout, což způsobilo, že když se na mě podruhé otočila, všiml jsem si tmavých kruhů pod jejíma očima a odpovědí mi bylo pšiknutí, kdy se ode musela - zase - odvrátit.

,,Mám to brát jako nápovědu?" Zvedl jsem hravě obočí.

Z kapsy si vytáhla kapesník, byla vybavená.
,,Proč se najednou tak zajímáš, hm? Myslela jsem, že jsem blbá kráva." Zakončila to hlasitým troubením do kapesníku, když použila oslovení, jaké jsem jí věnoval skoro před týdnem na ošetřovně.

Za její nevědomosti jsem převrátil oči v sloup. Tahle holka je nemožná.
Ale furt mě zajímá, kde byla, když z toho chytla pořádnou rýmu a zároveň jí to obličej zdevastovalo tak, že ona spíš vypadala víc na krušnou noc, než já.

Třeba na ni zapůsobí pravda.
,,Chtěl bych to mezi námi napravit." Mykl jsem rameny a snažil se ignorovat, další smrkání.

,,Ty jsi divnější, než jsem si myslela," uchechtla se a schovala zmuchlaným kapesník do kapsy.

,,Co?" Proč já se vůbec snažím, proč? Nestojí o to jedinou částí těla, to mluvím jenom o ,,kamarádství", o té druhé věci jsem se přesvědčil, že o ni doopravdy vůbec nestojí, když mě málem připravila o nejdůležitější část mého těla.

Každá holka by si vzala život za mé tělo, poslechly by mé každé slovo, i kdybych jim řekl, ať skočí z mostu za cenu toho, že se jim poté budu věnovat, udělaly by to, byla to má jedna z jistot v mém životě. Ale přesně tahle jistota se začínala rozpadat v základech, jak Lyra kladla větší a větší odpor, co když to nebyla jistota, ale pouhá iluze?

,,Myslím, že oba se shodneme, že ty jsi tady ta divnější." Blbe! Takhle si ji znepřátelíš ještě víc. Ale jestli kamarádství s ní znamená být označen za podivína, tak tady kreslím tlustou čáru a házím ručník do ringu.

Lyra se na mě nepodívala, zatímco se rozmluvila. ,,Nejdřív na mě na chodbě řveš, pak se zčistajasna zjevíš a chceš, abych ti pomohla, což zakončíš tím, že se se mnou pokusíš vyspat-"

,,Byla to jen pusa!" bránil jsem se.

,,-celý týden se nic neděje a teď se se mnou začneš bavit?!" I z profilu jsem viděl, jak opět nakrčila obočí a vytvořilo jí to na čele vrásku. ,,Ty musíš být fakt zoufalý."

,,O co ti-" Moje rozhořčená věta, kdy jsem byl pomalu na Lyru otočený celým tělem, byla utnuta náhlým zvukem, který zněl jako něco mezi vrzáním a skřípáním a chvíli mi přes opar alkoholu trvalo, než jsem rozeznal, že se kabina houpe na místě a celá lanovka se zastavila.

Žaludek se mi zvedl jako na vodě a Lyra se pevně chytla tyče, kterou jsem sundával poklop a která zároveň sloužila jako pojistka proti vypadnutí z kabiny, což byla situace, které by nechtěl být nikdo svědek. Tyčky přitom jenom držela koleny, aby nespadly kamsi mezi větve, kde už by je nejspíš nenašla.

,,Co se stalo?" Lyra se neopovážila pustit kovové tyče, která musela být ledová i přes tlusté rukavice, nás však trápil větší problém.

Za sebe jsem neviděl, pod námi byl zrovna rozlehlí les a kabiny před námi se drobně houpaly ve větru včetně nás, což můj žaludek dvakrát nepodporoval.

,,Možná jenom někdo špatně nastoupil," napadlo mě, ,,určitě se to brzy rozjede." Utěšoval jsem jak svůj žaludek, tak zároveň Lyru, která se nehodlala pustit, jako by k tyči přimrzla.

Neměl jsem chuť se začít znovu vybavovat, obzvlášť o tom, jak jsem podle jejích měřítek divný a uznal, že si ji budu muset získat jiným způsobem.
A tak jsme čekali.

Vloček na poklopu přibývalo stejně jako obav, které se nejdřív projevily na Lyře, která co chvíli kontrolovala mobil, což znamenalo, že se vždy pustila na pár sekund tyče, a nakonec její nervozita přeskočila i na mě, když jsem podle času na displeji přístroje poznal, že už v kabině trčíme více jak hodinu.

Čas ubíhal pomalu, neočekávaní ve mně sílilo jako divoké monstrum schované pod kůží, které má hlad a lyžáky mě začínaly nepříjemně tlačit, jak jsem se nemohl téměř hnout z místa.

Takto uběhla další nepříjemná hodina, kdy si žaludek zvykl na pohupující prostředí i bez toho, abych musel vyvrhnout obsah žaludku, zato Lyra se zdála být v nepořádku ve všech možných směrech. Byla nervózní, ruce už jí samým drtěním tyče musely odkrvit a obličej měla bledší, než obyčejně, tmavé kruhy pod očima jí vystouply.

Sundal jsem si přilbu a prohrábl si vlasy, pocítil jsem úlevu, ještě by to chtělo sundat lyže s lyžáky a být jinde na stokrát lepších - a zábavných - místech.

,,Děje se něco?" nedalo mi už její chování a po dvou hodinách ticha jsem slyšel svůj chraplavý hlas.

,,P-proč se furt tak najednou snažíš?" Našla v sobě dost drzosti, aby skryla strach, který v ní probouzel slyšitelné koktání.

,,Mluvení mírní bolest." Mykl jsem rameny.

,,Co zas meleš?" Nezdála se být potěšená mou volbou slov a naopak sevřela tyč pevněji, než doposud.

Zkusil jsem to tedy znovu a snažil se udržet klid a znuděný výraz, který se mi na tváři uhnízdil po dobu, co jsem tu seděl a nechal si odkrvit tělo od pasu dolů.
,,Sama jsi to říkala, když mluvíš, tělo se soustředí na volbu slov a míň na bolest. Se strachem je to třeba stejné."

,,Jak to můžeš vědět?" Rychle zamrkala, snažila se zahnat slzy ze zoufalé situace.

,,Tak co se děje?" zůstal jsem neodbytný, což, jak se brzy potvrdilo, se vyplatilo.

,,Bojím se výšek," z hlasu se jí nevytrácel strach a nervozita.
Výšky.
To je ten problém, ostře jsem se nadechl a uvědomil si, proč je na mě vlastně tak naštvaná a nehodlá se se mnou zahazovat - protože jsem ji včera poslal na černou trasu, místo zelené, a vrchol černé trasy je čtyřikrát výš, než si přála.

,,Aha," ztratil jsem nit a zároveň ji hledal, ,,no... Furt je to lepší, než kdybys měla strach z nížek." Ani jsem netušil, jestli jsem to slovo použil správně, ale když Lyře vedle mě polevila tvář, poznal jsem, že jsem mezi tisící klubek nitek a provázků našel ten správný.

,,Vážně, vem si, jak jim musí být, když denně chodí a je jim špatně."
Zvedly se mi posměšně koutky nad absurditou vtipu a jak trapně to muselo vyznít, ale i Lyra se uchechtla a ruce jí nepatrně povolily, což jsem viděl i přes tlusté kusy látky.

Pokračoval jsem dál.
,,Myslíš, že je jim špatně i v letadle? Protože jsou vlastně blízko zemi v letadle, ale přitom jsou ve vzduchu."

Lyra se zasmála. ,,Ty jsi fakt divnej." A smála se dál. Kupodivu se mě to nedotklo tolik jako předtím.
,,Proč si to furt myslíš?"

Konečně se pustila tyče a podívala se na mě, bledý obličej neměl správnou barvu, úsměv měla nejistý, ale smích, její pisklavý smích, zněl příjemně oproti tichu, které vládlo dlouhé a nekonečné hodiny, byla to příjemná změna.

,,Už jsem ti to jednou řekla..." Jo, to s tou změnou chování jsem si měl dvakrát rozmyslet, ,,...ale taky se se mnou bavíš, což je dost neobvyklé - pro mě."

Odvrátila se, jak jí tváře nabraly rudou barvu a já se tvářil, že jsem si toho nevšiml. Velmi opatrně jsem postupoval po niti, konečně jsem objevil správnou cestu a pomalu se dostával do nitra klubíčka.

,,Takže... Ty se bojíš výšek," zopakoval jsem.

,,Jo, bojíš se něčeho ty?" optala se a znělo to přesně jako věta z klišé filmů, nebo seriálů, kterým jsem nikdy nevěnoval moc pozornosti, pokud to neznamenalo, že bych mohl dostat do postele nějakou holku.

,,Já se nebojím ničeho." Svatá pravda.
Nikdy jsem se ničeho nebál, nebylo nic, co by mě mohlo trápit, snad jenom vyhazov z týmu za špatné známky, ale ani toho jsem se teď nemusel obávat.

,,Blbost." Lyra už se zdála být zcela uvolněná a předešlé obavy z toho, že kabina vysí několik metrů nad zemí, si už ani nepamatovala, i červeň jí z tváře zmizela. ,,Každý se přece něčeho bojí. Nebojíš se třeba nížek?"

,,Vůbec," odfrkl jsem si.

,,A hluboké vody?" zkoušela dál a znělo to jako dobrý začátek toho, jak se zabavit na další hodiny, kdy měla lanovka ještě v plánu zůstat na místě.

,,Kdepak."

,,A co lásky?" Zvedla hravě obočí, jak jsem to dělal já.

,,Teď zníš přesně jako ty pomatené holky, co jsou zamilované do herců a věří, že se jednou dají spolu," uznal jsem a skřížil nepřístupně ruce přes hruď, kde, kdybych na sobě neměl tunu oblečení, už by se mi viditelně rýsovaly svaly.

,,Takže to nepopíráš." Oči se jí rozšířily hravostí a zároveň vychytralostí lišky.

,,To jsem neřekl." Protože jsem nikdy neměl možnost to zjistit.

Ahojky, zase já a upřímně říct - s touhle kapitolou si nejsem úplně jistá. Byla to první věc, kterou jsem do příběhu vymyslela, všechno předtím k tomuhle směřovalo, ale i když má kapitola přes 2k slov, stále si nejsem jistá. O_o
Nejspíš to nechám na Vás to posoudit, proti gustu žádný dišputát. ;))

Lait🌠