•Lyra August•

Kdybych ráno věděla, že beďar na čele byla drobnůstka oproti trapasu, kterým jsem se poskvrnila minimálně na další měsíc, tak bych za něj nakonec měla být i ráda.

Ruměnec mých tváří by se dokázal přirovnat k růžím, protože přesně tak moc jsem hořela a držela hlavu sklopenou, když mi trenér s ještě více přísným výrazem nakázal, abych Jonaha doprovodila na ošetřovnu. Nejspíš nechtěl riskovat můj další pokus o odpal a já za chichotu ostatních holek, které se doslova koupaly v mé zoufalosti, jsem Jonaha podepřela, ale nemělo to žádný smysl, jelikož i shrbený se nade mnou tyčil jako hora.

Jednou v životě jsem si přála být ještě menší, než už jsem.
Na Jonaha se nikdo ani nedokázal podívat. Radši.

,,Je to lepší?" vykuňkala jsem ze sebe provinile, zatímco si Jonah bez ostychu držel sáček s ledem na džínách v partiích, kterým jsem se vyhýbala velkým obloukem.

Měl zavřené oči a snažil se bolest tolik neprojevovat, což mi umožnilo si ho pořádně prohlédnout a při pohledu na jeho lícní kosti a svaly jsem se radši otočila, aby se má červeň ještě nezhoršila. Už tak to byla ponižující situace, musela jsem na chvíli zaměstnat své ruce a tak jsem si obrátila kšiltovku kšiltem zad a dělala, že si rovnám vlasy. Jako by mi někdy na vzhledu záleželo.

,,Už je to lepší," vydechl a sama jsem zůstala nehybně sedět opařením, že na mě vůbec promluvil.

,,To je dobře," pověděla jsem skoro šeptem a dmula si ruce, jak na mě moje pocity a emoce působily.

Seděla jsem na obyčejné židličce, Jonah byl na polstrovaném lehátku s hlavou opřenou o zeď a jediným zvukem byl jeho dech a ťukání do klávesnice, které přicházelo z vedlejší místnosti lékařky, která posuzovala jeho... Stav. Řekla bych.

,,Cos tam dělal?" optala jsem se ho, abych vyplnila napjaté ticho, které mi začínalo vadit.

,,Musíš furt mluvit?" Zužil na mě oči a prohlédl si celé mé tělo od nohou, kterými jsem podupávala, až po hlavu, kdy jsem musela uhnout očima, nacož jsem postřehla jeho tiché odfrknutí.

,,Když se budeš soustředit na mluvení a na výběru otázek, tvoje tělo nebude tolik vnímat bolest... Tam dole." Možná jsem měla zůstat zticha.

Jenom samotný jeho výraz mi dokazoval, že je to furt stejně namyšlený frajírek, jakého jsem ho potkala včera a zřejmě by ho nepotěšilo, kdybych řekla, že jsem část rozhovoru mezi ním a koučem slyšela.

,,To je kravina." Cítila jsem osten v jeho hlase, který slovo ,,kravina" chtěl nahradit něčím horším.

,,Ne, to teda není," dopálila jsem se, ,,jsou na to fakta a dává to smysl." Moje tělo automaticky zaujmulo obranný postoj, aneb ruce překřížené přes hruď. Stejně jsem se však stále cítila drobounká pod jeho pohledem. ,,Tak cos tam dělal?"

Jestli tuším správně, kluci z týmu Jižních Vlků - americký fotbal - mají tréninky pozdější hodiny a někdy i ráno před školou. Proto mi přišlo nepravděpodobné, že by už teď hned po škole čekal na trénink a už vůbec ne uprostřed hřiště.

,,Popravdě," nadechl se a poposedl si, ,,jsem šel za tebou."

Asi bych z té židle spadla, jak se se mnou místnost zatočila, kdyby mě nepřikoval pohledem a já se pro jistotu otočila, jestli za mnou někdo nestojí.
To jsem ho do koulí praštila tak moc, že dostal otřes mozku?
,,Tohle ti nežeru," zněla má rezignovaná odpověď.

Vždyť - pro boha - všiml si mě teprve včera, do té doby ani nevěděl, že existuju a celou dobu sedím za ním na francouzštinu a máme některé společné hodiny.
Jestli je to tohle vtip, tak mě pěkně ubohý.

,,Myslím to vážně."

,,Jo a já jsem císařovna vesmíru," odpověděla sarkasticky a už chtěla odejít, jelikož mě tu po celou dobu nic nedrželo - snad jenom provinilost, že jsem ho nejspíš zbavila možnosti mít děti, ale i ten pocit teď odpadl a s výsledkem, že je to ještě větší idiot, než předtím, jsem chtěla jít.

,,Ne, počkej!" Chytl mě hrubě za zápěstí. ,,Potřebuju pomoct s francouzštinou a fyzikou. Tobě to prý jde."
Hlas mu zněl zoufale, obličej byla chladná maska povrchního fotbalisty.

,,Jaktože tak najednou?" Jasně, že jsem to hrála, já moc dobře věděla, co ho nutí tohle dělat a svůj obdiv, že požádal o pomoc mě, jsem skrývala za skřiveným  obočím a třením si místa, kde mě hrubě chytil.
Z jejich včerejšího rozhovoru jsem pochytila dostatek, i když se snažili být potichu.

,,Chtějí mě vyhodit z týmu, pokud se nezlepším"

Sedla jsem si zpět na židli už s větším zájmem. ,,Nepříjemné."

,,Tak mohla bys mě doučovat?" Šel rovnou k věci a já mu stěží oplácela stejně ledový pohled.

,,Máš na zaplacení?" Nechci vypadat jako laciná štětka, která si narychlo musí přivydělat, ale... ,,Nemůžu tě doučovat jen tak, dávám do toho můj čas, který bych mohla strávit jinak." Lež jako věž.
Potřebovala jsem nějakou výmluvu, tato zněla dosti přesvědčivě a vzhledem k jeho dalším pohybům jsem uznala, že skočil na špek.

Na jednu stranu, jo, dávala jsem do toho svůj čas, ale u nás v rodině se peníze hodily vždy. Nechápala jsem, jak je můžou ostatní tak ledabyle vyhazovat oknem za cetky a předražené oblečení, nechci říkat, že jsme chudí, kdepak, ale jistota byla třeba a on měl jistoty více než dost. Mohl se podělit.

,,Zaplatit?" Zvedl jedno obočí.

,,Jo," věnovala jsem mu strohou odpověď.

,,Kolik chceš?" optal se a jeho náhlý úšklebek se mi nelíbil a měla jsem velké tendence se na židli odsunout dál, když se přisunul na kraj lehátka.

,,Patnáct babek za hodinu," stanovila jsem přemrštěnou cenu, která byla stejně vysoká, jako obočí Henriett Jackson v době maškarního plesu.

Tenhle kluk byl dost zoufalí, aby však přistoupil i na tohle a jeho bohaté jmění podtvrzovalo to, že při vyřčení ceny ani nemrkl a jenom se ke mně více nahl.

Nelíbilo se mi, jak blízko byl, mohla jsem vidět jeho zářivě modro zelené oči, kterým se má oříškově hnědá nemohla vyrovnat.
Mé oči byly bahno v močále, jeho byly oceán života, průzračná voda, která se blyštila pod slunečními paprsky.

,,Mám lepší nápad." Na chvíli odvrátil pohled a podíval se kamsi za mě, došlo mi, že kontroluje sestřičku a pak jsem opět měla jeho pozornost, která se mi přestávala líbit.

A on...
Na chvíli jsem myslela, že se mi to zdá, ale on se ke mně vážně začal přibližovat, až jsem mohla cítit jeho mentolový dech a teprve tehdy mě jeho oči osvobodily a já rezignovaně vstala, což ho šokovalo.

,,Co to - do všech pekel - děláš?" mluvila jsem stejným hlasem, jakým jsme se po celou dobu bavili, jelikož tu stále byla možnost nedopatření a nechtěla jsem riskovat všimnutí lékářky.

Vyzívavě se na mě podíval, tohle byl přesně ten pohled, jakým před ním holky padaly na kolena a prosily o víc, došlo mi to okamžitě, na mě to však nemělo žádný účinek.
Nebyla jsem hloupá nána, já byla někdo, kdo používal mozek a na něco, jako láska na první pohled nevěřila.

Bylo to absurdní, jiskry na první pohled neexistovaly, není žádný důkaz toho, že by něco takového mohlo být, nebyla fakta, která by mi to vysvětlila, jenom kupy romantických knih plné klišé, které byly hloupou pohádkou pro holky se zlomenými srdci.
Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled. Nevěřila jsem, že bych kvůli lásce mohla vše obětovat, takový pocit nikdy nebyl a nikdy nebude.

Jonah se postavil a vrátil mě zpět do reality.
,,Mám lepší nápad, jak zaplatit."

Odložil led na lehátko a pak...
Mě prostě políbil.

Nemohla to být ani setina, už měl jeho rty na mých a chtivé ruce na mých bocích dělaly své, jenže já to narozdíl od něj cítila rozhodně jinak.
Přišlo mi to nechutné a taky jsem nechápala, jak se ke mně dostal tak rychle s jeho namoženým rozkrokem.

Má pohotovost dnes pokulhávala, ale mysl stále pracovala a když se ten - slizák - pokusil dostat jeho jazyk do mé pusy, jednala jsem rychle a bolestivě.

Moje noha našla stejný cíl, jako předešlí míček.
,,Úchyle! Že já se vůbec snažila." Zhnusila jsem obličej a malá část mé duše si užívala pohled na jeho bolest, která jej opět sevřela mnohem pevněji.
Zasloužil si to.
,,Tady končím."

Rezignovaně s tím, že jsem měla chuť na pořádnou sprchu, jsem se rozešla ke dveřím, kde jsem pochytila jeho hlasité: ,,Krávo!" A pak už jsem byla fuč.

Když jsem poté došla domů, jelikož se taťka z práce vracel později a neměl mě kdo vozit, stále jsem cítila to nechutenství a moje tendence otírat si rukávem rty a jeho okolí nepolevovalo.

Už jsem nad tím nechtěla uvažovat.
,,Jak bylo?" otázala se mamka. Každý den stejná otázka, spíše ze zvyku, než ze zajímavosti, avšak byla jsem si jistá, že když jsem jí odpověděla: ,,Srazila jsem jednomu ubožákovi ego." Že takovou odpověď absolutně čekat nemohla.

Trochu později, vrátila jsem se domů před chvílí, přesto nová kapitola a je to třetí den za sebou, co píšu a nemáte tušení, jak moc jsem ráda tenhle příběh můžu psát.

Dobrou noc, ať Vás blechy štípou celou noc. :D

Lait🌠