•Lyra August•

Cestou domů ze školy jsem snad nikdy nebyla tak nadšená. Takhle jsem nezářila, ani když jsem dostala plný počet z biologie.

Na dnešním zápasu byla celá rodina, Delain se teď mačkala v kufru dodávky a doufala, že nepotkáme policajty na jejich okruhu, jelikož naše jediné auto mělo své omezené prostory.

Pokožka mě mimoděk svrběla, byla to vlastně elektřina, která po mně splašeně běhala a nechávala chloupky vstát kdykoli jsem si vzpomněla na objetí.
Se sourozenci jsem se objímala pořád, někdy jsem to už ani pořádně nevnímala, byl to zvyk a nebyla jsem člověkem, který se bojí chytnutí nemocí natolik, že se distancuje od lidí.

Ovšem tohle obětí... Bylo prostě úžasné, srdce mi při něm pleskalo a koupalo se ve všech nádherných pocitech.

,,Navrhuju to zapít!" Vyskočila sestřenice z kufru, jakmile se taťkovi podařilo zaparkovat.
Zase stál jedním kolem na trávníku a nadával, že tahle věc prostě neposlouchá, na což jsme byli zvyklí.

,,Leda tak studenou vodou." Vrhl Amedeon na Delain zlostný pohled a ta zvedla ruce vzhůru. ,,Vaše Veličenstvo rozhodlo, studená voda není o nic horší, než vodka. Dokonce to zní i stejně."

Zasmála jsem se, momentálně jsem byla uvolněná a byla nerada, že takhle povedený den se s přibývajícím časem vytrácí. Amedeon moc pobaveně nevypadal, ale poslední dobou moc nálady na vtipy neměl.

Delain chytla Mairy a přehodila si ji přes rameno, pištící sestřička nezapomněla kopat nohama a Isaac se mohl válet smíchy na zemi.
Všichni tři se spolu s mými rodiči ztratili v domě a já už také stála jednou nohou na verandě, avšak Amedeon - ten měl zcela jiné plány.

,,Lyro," zněl vážně, ,,můžem si promluvit?"
Okamžitě jsem se otočila a překonala malou hranici mezi námi pár kroky.
Zlekla jsem se, jak seriózně mluvil, ale jeho oči byly spíše plné zlosti, než vážnosti.
Hm?

,,Děje se něco?" optala jsem se nejistě. Netušila jsem o ničem, co by bylo třeba se mnou probrat a můj nejstarší bratr byl tím posledním, kdo se chtěl dělit o osobní problémy.

,,Viděl jsem tě objímat s Jonahem," pověděl a ruce si vložil do kapes džín.
Tak odtud vítr vane, ale...

,,To je všechno?" Zvedla jsem obočí.

,,Je toho víc?" vrátil mi otázku.

Překřížila jsem si ruce na hrudi, přiléhavé tričko mě začalo stahovat a rozepnutá košile vlála v napětí námi vytvořeném.
,,Víc? Ame, čekala jsem, že mi povíš, že si někoho zabil, nebo spustil druhý velký třesk! A ty mě chceš - co ty vůbec chceš?"
To byla otázka na prvním místě.
Kam touhle větou směřoval?
Myslela jsem, že tohle téma je uzavřené, vyřešené a už ho nebudeme opětovně vytahovat a pokládat na minové pole.

Povzdechl si a zakroutil hlavou. ,,Není to tak, že bych tě chtěl nějak poučovat," to určitě, ,,ale Jonah... To není člověk, který by se měl motat kolem tebe."

,,Ulevilo by se ti, kdybych šla mezi fetky a začala si něco píchat?" optala jsem se se vší ironií a jedem v hlase.
Tohle bylo absurdní, až se mi chtělo smát.

,,Ne! Jasně že ne!" vykřikl naštvaně. Ohlédl se, jestli nemáme obecenstvo z okolí sousedství a teprve pak pokračoval: ,,Když seš s ním, mám o tebe starost. Prostě by ses s ním neměla bavit."
To znělo jako zákaz od staršího bratra.
Vážně čekal, že jej poslechnu?

Co se stalo s tím láskyplným Amedeonem, který mě ve všech věcech podporoval a nikdo jiný by ho nemohl nahradit?

,,Tak mi laskavě dovol pochopit, jak Jonaha vidíš," vyzvala jsem a pěnila vzteky, ,,protože je to můj kamarád. Chová se ke mně hodně a mile, pomáhá mi! Dneska by se nic z toho nestalo, kdyby mi nepomohl!"

Nikdy bych nevěřila, že budu takto křičet po členu své rodiny a už vůbec ne kvůli odlišným názorům. Jenže jsem pochybovala, že Amedeon vidí Jonaha takového, jaký je.
Jistě, přiznávám, že Jonah byl kdysi idiot a sám to přiznal, ale od té doby uplynulo již několik měsíců a člověk se za tu dobu zvládne změnit. Byl dokonalým příkladem.

Am si prohrábl vlasy, být tady něco do čeho by mohl křičet, jistě by tak udělal.
,,Znám tyhle rozmazlený parchanty. Mají prachy a automaticky si můžou hned všechno dovolit. Jenom se bojím do čeho tě může zatáhnout," zkusil poslední větu říct mírněji.

Měl to být balzám na můj vnitřní hněv, ale pravdou bylo, že to byl přestrojený olej.
Nejenže Amedeon nevěřil Jonahovi, on vlastně ani nevěřil mi... Neočekával ode mě, že si dám pozor a budu opatrná.
S Jonahem jsem sice na jakési ostražitosti ztrácela, ale měla jsem k tomu své důvody. Jeho jsem bát nemusela. Už ne a věřila jsem, že už ani nikdy nebudu muset.

Chtěla jsem mu povědět tisíce - klidně miliony - slov, tak moc jsem mu chtěla všechno říct a vysvětlit, co vše neví.
Místo toho jsem kolem něj prošla a neodpustila si drcnutí do jeho těla.

,,Kam jdeš?" optal se ostře.

Ani jsem se neohlédla. ,,Pryč. Potřebuju vydýchat fakt, že mi můj bratr nevěří." A skutečně jsem to tak myslela.
Zarazil se a zůstal na místě, dobře udělal, kdyby se pokusil mě zastavit, jen by si přihoršil.

Potřebovala jsem být chvíli sama. Bylo pozdě odpoledne, ale hádala jsem, že do západu to bude ještě nějaký čas. Do té doby jsem si chtěla užívat samoty.
Jak všechno dobré mohlo vyústit v hádku?
Aspoň váhy byly zase vyrovnané.

Tenisky narážely do chodníku, koukala jsem především do země, a tak se i omylem jednou stalo, že jsem do někoho narazila.
Nezbývalo mi nic jiného, než se omluvit a jít dál. Podvědomí mě táhlo a táhlo, až mě přitáhlo před jedno mnou známé, určité místo.

Žmoulala jsem cíp košile v dlani, když jsem zvonila.
Otevřela mi Svea a její obličej se rozzářil, hned nato však povadl, jak jí pohled padl moje ztěžklé oči.
,,Co se..."

,,Máš doma bratra?" skočila jsem jí do řeči.
Přikývla, následně pípla, že pro něj dojde a než jsem si uvědomila, co za hloupost zase provádím, už stál přede mnou ten bohy stvořený kluk.

Následoval sled emocí podobných Svee - nechápavost, radost, vážnost.
,,Lyro," pronesl a ta touha v jeho obličeji, vyžadující vysvětlení... Byla tak neuvěřitelná.

,,Vem klíčky od auta," sdělila jsem místo toho, co chtěl slyšet, ,,chci jet k lesu. Prostě... To potřebuju."

Udělal přesně to, oč jsem jej žádala. Otázky a starost ho hlodaly a přesto zachoval diskrétnost, chtěl počkat, až mu to budu chtít povědět sama.
Jak jsem si nemohla všimnout, že mi rozumí?

Ani jeden z nás nezapl rádio, vdechovali jsme něžné ticho a nechali se jím laskat.
Několikrát se na mě ustaraně ohlédl.
Co se stalo?
Myslil si.
Co se stalo jeho zrzavé ďáblici?

Oh, Jonahu, ty ses stal.

Ty a nikdo jiný.

Před lesem zastavil a než motor utichl, už jsem byla na nohou a pádila po cestě. Nevnímáje, že vůbec nemám oblečení určené ke sportu, jsem se ohlédla pouze jednou jedinkrát, abych se ujistila, že mě následuje.
Že následuje můj pád - padali jsme jeden pro druhého. Padali jsme spolu a spolu zase vždycky povstali.
Jako král a královna.

Kdysi touhle dobou by mě už bodalo v plicích, nohy by žadonily o pauzu a mysl kázala zastavit.
Teď jsem byla silnější, vytrvalejší a běžela jsem vstříc té poslední překážce.
Strach.

Dřevěná rozhledna na konci trati se tkvěla přede mnou jako obr. Tady jsme s Jonahem vždy doběhli, otočili se a běželi mírným poklusem zpět.
Když jsme tu byli poprvé, řekl mi, že je ze zhora hezký výhled na město a do téhle doby jsem ani jednou nepomyslela, že bych skutečně mohla vyjít až nahoru.

S nádechem jsem se rozhodla.
Ten vztek ve mně probudil zároveň odvahu.

Začala jsem stoupat po schodech, když se z lesa vynořil Jonah.
,,Lyro, je to vysoko."
Nebylo to vysoko, byla to obyčejná rozhledna, jen věděl, že se bojím výšek.

Přidala jsem do kroku a brala dřevěné schody po dvou.
Země se ode mě vzdalovala, zato Jonah mi byl blíž a blíž.

A najednou to bylo, prostě jsem překonala svůj strach a stanula nad korunami stromů.

Srdce se mi ozývalo tělem a kolem mě nebylo dost vzduchu, který bych mohla dýchat, jak rychle se mi zvedal hrudník.

,,Lyro, co to doprdele děláš?!"
Jonah byl stejně zadýchaný, ale v nejmenším mu to nebránilo mě vzít do náruče a pevně chytit.

Odehrála jsem zápas, překonala svůj strach a teď objímala Jonaha.
Zdálo se to jako sen, který si nemohl vybrat konec.
A to den ještě nekončil.

,,Jsi naštvaný?" optala jsem se s tváří přitisknutou k jeho hrudi.
Jeho dlaně na mých zádech byly jako dva utěšující, hřejivé polštářky.

,,Jsem kurva nasraný," pověděl, ale doopravdy to neznělo tak vztekle. ,,To si čirou náhodou zapomněla, že se na tu rozhlednu dokážeš sotva podívat?" pokračoval mírněji.

Do tváře jsem mu neviděla, bradu si opíral o mé temeno.
Zůstávali jsme propleteni, jako by to pro nás nebyla zcela nová věc.
Rozdíl mezi naším prvním objetím a tímhle byl, že tentokrát to byl on, kdo jej započal.
Nestěžovala jsem si.

,,Nechceš mi to vysvětlit?"
Ano.
Vlastně, ani ne.
Chci ti říct všechno.
A zároveň chcu být zticha.
Vážně chceš nést mou váhu problémů?

,,Pohádala jsem se s Amem."
Takhle to muselo znít skutečně hloupě.
Denně se lidé hádali, ať už kvůli blbosti, nebo velkým věcem. V některých rodinách byla ostrá výměna názorů zcela normální.
Jenže tahle hádka měla jakousi hloubku, kam jsem nedosáhla a nemohla tak vytáhnout špunt, který by odsál všechno špatné.

,,Kvůli čemu?" ptal se a dál mě konejšil.

Byla jsem v rozpacích, jestli mu skutečně říct, že důvodem hádky byl on, když v tom se ozval rušivý element.
Mobil.
Vlastně mě tak nějak zachránil.

,,Klidně to vem," oznámila jsem a neochotně se vymámila z jeho objetí.
Už teď mi chybělo...

,,Jenom se podívám, jestli to není Svea a nemá starosti," dodal a skutečně rychle si vytáhl mobil a něco naťukal.
Zamračil se.

,,Je to Svea?" chtěla jsem vědět.
Přišla jsem si nahá bez jeho těla v mém dosahu, jak bláznivě to znělo!

,,Ne, jenom Mason. Ptá se mě, jestli jdu na dnešní párty u Bena. Nic vážného."

,,Jdeš na párty? Mělo mi dojít, že... Sakra. Doufám, že teď nepřijdeš pozdě," začala jsem mlít páté přes deváté.
Zase jsem udělala něco, čeho později lituju. Bez toho by asi nebyl život - bez všech těch myšlenek, které dorazí opožděně.

Zvedl na mě obočí.
,,Ani jsem tam nechtěl jít. A už vůbec tam nejdu, když vypadáš... Takhle. Taky jsi neutekla nikam na pařbu, když jsem se minulý víkend objevil u tebe."

Svět se netočil jen kolem mě, ale teď jsem ten dojem měla a snažila si ho co nejvíc zapamatovat.

,,Celkem ironie," uchechtla jsem se, ,,tys zažil tak sto kaleb a já ani jednu." A stejně tu jsme, povídáme si a objímáme.

Schoval mobil do kapsy džínů. ,,Snažíš se něco naznačit?"

Nesnažila jsem se nic naznačit, ale teď jsem dostala chuť.
Prohlédla jsem si koruny stromů kolem a kousala přitom kůžičku kolem nehtu palce.

,,Už jsem dneska zbořila jeden strach." Mluvila jsem k sobě nahlas.

Jonah s jedním zvedlím koutkem rtu pozoroval moje rozhodování, viděl, jak svádím další vnitřní boj.

,,Vážně si myslíš, že seš připravená na tuny alkoholu a polonahé spolužáky?"
Teď už se usmíval.
Chtěla jsem mu být blíž, i když ta mezera mezi námi nebyla velká.
Vlastně jsem cítila teplo jeho těla, ale furt jsem chtěla víc.

Jak jsem se dostala k tomu, že chci na párty?
Nevím, ale další poprvé mě lákalo.

,,Měli bychom jít, nebo přijdeme pozdě," řekla jsem místo odpovědi.

Měla jsem po boku Jonaha.
Nikdy by nedovolil, aby se mi něco stalo a myslím, že víc nejistý byl on sám, že mě bere na pařbu, než já.

Jenže to byl ten problém.
Tuny alkoholu.
Jonah po boku.

Ať to poprvé nezajde příliš daleko, Lyro.

,,Slib, že mi pak řekneš kvůli čemu jsi byla tak odhodlaná, že si chceš jít užít."

Přikývla jsem.
Pro tebe cokoli...

Ahojky, zase se snažím dohnat ztracené kapitoly?
Ano, ano snažím. :D
Už mám po přijímačkách a vlastně všem tom stresu, jestli se někam dostanu, takže co je lepší, než napsat kapču? >.<

Jaký máte po téhle kapitole názor na Amedeona?
Dost mě to zajímá, tak se nebojte o jakýkoli názor podělit, hlavu vám neutrhnu, přísahám. :Dd

Lait🌠