•Jonah Marais•

Probudil jsem se s lehkostí na hrudi, když se mi slunko pomstilo svitem přímo do obličeje.
Nijak to však nezmazalo vzpomínky, naopak je ještě více prozářilo a já chvíli jen ležel na matraci a probíral se tím kousek po kousku.

Lyra ve své posteli už nebyla, i když mi tvrdila, jaký je spáč - hravě jsem ji v téhle činnosti porazil.

Ustlala mi v jejím pokoji. Nevěřícně jsem uléhal na matraci, která patří podle všeho její sestřenici, když ona sama usnula hned nade mnou.
Bral jsem to jako dobrý tah v našem přátelství, přestože jsem si přespávačku a pyžamovou párty představoval trochu jinak.

Mé oblečení přes noc uschlo, rychle jsem se proto v koupelně převlékl, než jsem zamířil do kuchyně v prvním patře, odkud se ozývala hudba.
Našel jsem tam Lyru - v tradičně velkém triku a teplácích - jak pohupuje hlavou a nalévá si kafe do hrníčku.
,,Ahoj," pověděl jsem a snad to byl náhlý dojem, můj hlas prořízl i tou hudbou.

Lyra se nelekla, nemohla mě vidět přicházet, spíš, jako by si na mou přítomnost zvykla víc, než na okolní vzduch.
,,Dobré," odpověděla nazpátek a rty se jí zvlnily do úsměvu.

Než mi věnovala hrnek s hlavní kofeinovou složkou, ještě se mě optala, jestli do toho nechci cukr, nebo mléko.
Vždycky jsem kafe pil hořké, takže jsem slušně odmítl. Následně jsme skončili zase u toho rozvyklaného stolu s lívanci na talíři.

Povídali jsme si tak dlouho, že jsem ani nestihl zaregistrovat rychle ubíhající čas, který nám byl v patách, dokud mě vlastnoručně nevyhnala - pro moje dobro, říkala.

A teď... Teď jsem seděl ve školní jídelně s pochybným burgerem na talíři. Jediné chutě, které ve mně tohle jídlo probouzelo, bylo hodit ho proti stěně. Pondělí byl začátek týdne, které každý trávil jinak, ale nikdo ho neměl zrovna v lásce. Jak je možné, že se to furt drží v kalendáři?

,,Hej, vole," luskl mi před obličejem Mason, ,,co ti je?"

,,Nic," zabručel jsem se a vybíral si stranu oběda, do které se zakousnu jako první.

,,Poslední dobou si furt s tou zrzkou," konstatoval a sám bez váhání nakousl oběd. Tak odtud vítr vane.

Slovo zrzka očividně přitáhlo i Bayleenu pozornost, jež seděla hned po mé levici a do téhle doby se bavila o čemsi s Theresou. ,,S tou šprtkou?"

,,Jo," zahuhlal s plnou pusou kamarád, ,,už má lepší známky, než já." Ještě jsem zvládl hovořit, za sebe, ale mnohem víc mě rozčilovalo, jak o Lyře jednají, než že mluví za mě.

Chtěl jsem jim na to cosi pádného odseknout, Mason byl však s jeho nevymáchanou pusou rychlejší a já vzdal jakýkoli odpor.
,,Ben pořádá o víkendu mejdan po zápasu s Bercksovou střední. Přijdeš, ne?"
Popravdě jsem o žádném mejdanu pořádánem Benem ani neměl tušení - tedy, doteď.

,,Jo, jo, přijdu," odpověděl jsem a nebyl si jistý. Jindy bych neváhal, třeba v minulosti - věděl bych o tom dřív, než všichni ostatní a má přítomnost tam byla stejně jistá, jako alkohol.
Teď jsem se musel vůbec sám sebe ptát, jestli mám chuť se tam objevit.

,,Myslel jsem, že máme zápas až příští týden." Zamračil jsem se. Žeby mi unikla další informace?

,,To myslíš správně," chopila se slova Baylee a hrabala se v salátu, ,,ale s Bercksovou budou hrát holky z baseballu."

V mysli se spustily poplašné alarmy, při slově baseball následovalo slovo - nebo spíše jméno - Lyra.
O tomhle se nezmínila, takže jsem předpokládal, že bude opět náhradníkem.

Baylee mluvila o tom, jak těžkou sestavu v roli kapitánky roztleskávaček musela vytvořit a ani Mason neposlouchal všechno, co řekla.
Skočil jsem jí do řeči: ,,Hele, musím si něco zařídit. Uvidíme se na trenalu."
Druhá věta připadla na flek Masonovi a pak jsem se zvedl se svým netknutým obědem a sebejistým krokem si to mířil skrz školu.

***

Klouby narazily do dveří a vydaly ostrý zvuk, jenž upoutal učitele u stolu, kde si brblal cosi pod vousy a nadával na dnešní generaci.
,,Dobrý den," oznámil jsem ze zvyku.

Otočil se na mě na své židli s kolečky a obličej se mu rozjasnil, když postřehl, kdo stanul na prahu jeho kabinetu. ,,Maraisi! Co ty tady? Už tě omrzel fotbal?"

Díky všemu svatému, učitel Beaufort a zároveň trenér baseballu na naší škole, měl dobrou náladu, i když se zprvu zdál být rozmrzelý.
,,Eh, to ne, ještě u něj chvíli zůstanu," oznámil jsem a přistoupil blíž.

Zvážněl.
,,Něco s čím můžu pomoct?"

,,Vlastně bych se chtěl přimluvit za jednu vaši žačku. Lyru August."

Beaufort se zamračil a protřel si čelo mozolnatou rukou. Byl už téměř plešatý, ale do křížku bych se s ním dávat nechtěl.
,,August..." zamumlal, ,,ta zrzavá?"

Přikývl jsem.
Rudá barva musela v hlavě svítit - jako maják - nemálo lidem.

,,No... Já ti nevím," zapochyboval, ,,tady jde o postup. Nemůžu ji tam nechat, aby si párkrát pinkla."

,,Ano, já vím, že jde o postup," vložil jsem se do toho a jednou rukou silně svíral popruh batohu, ,,ale ručím vám za ni. Sám osobně jsem ji trénoval."

,,Ty?" Změřil si mě opět pohledem. Zajímalo mě, co se mu motá hlavou, jak tak mhouřil oči a rýha nad obočím se zvýraznila. ,,Fajn, omkrnu si ji dneska po škole. Beru tě za slovo."

Ulevilo se mi. Bylo to to málo, co jsem mohl Lyře obětovat, zasloužila si to víc, než kdokoli jiný a už teď jsem věděl, jak nadšená z toho bude. Sice jí to neřeknu osobně, ale mohl jsem jen hádat, jak dlouho jí bude trvat, než za mnou přiběhne jako triskáč a všechno mi to poví.

Cestou jsem potkal Masona s dalšími spoluhráči, společně jsme zamířili na hřiště.
Už jsem měl nutkavou potřebu se zedřít krve a na chvíli úplně vypnout okolí.

•Lyra August•

Myslel to vážně.
Myslel nejvíc, seriózně, opravdově, skutečně vážně. A to jsem si myslela, že Beaufort má smysl pro humor si z druhých akorát utahovat.

Sobota přišla rychle, snad jsem sotva párkrát mrkla od doby, kdy mi bylo oznámeno, že zaujmu místo v zápase.
Oh.
Bylo to víc, než cokoli jiného, co bych si mohla představovat. Tak dlouho jsem doufala, že všem ostatním holkám ukážu, že nejsem jen květinka.
Ale jak se mi klepaly kolena!

Teď jsem to nemohla zvorat, tady a teď nebyl prostor pro nešikovnost.

Culík jsem si na třikrát utáhla, kšiltovka mi spadala do obličeje tak akorát, aby odrazilo otravné slunko a srdce mi bilo až v uších.
Počasí už přešlo do jara bez možnosti návratu zimi, zase za rok, loučila jsem se s mým neoblíbeným ročním obdobím, kdy mi byla furt zima.

Měla jsem dojem, že ty legíny jsou přespříliš těsně, když jsem vstupovala na plac. Červené, sportovní triko týmu přitáhlo pozornost, ozval se jásot - ne velký, jako když Juliet válela se svým odpalem, ale dost velký, aby přehlušil hučící krev.

Nadechla jsem se, se vším klidem na duši a tak hluboce, až mé plíce připomínaly balóny.
Stoupla jsem na metu, pálka mi v rukou ztěžkla. Když teď byly tribuny plné diváků, přeplněné lidmi, kteří mohli být svědky mé prohry, přišlo mi to zcela jiné, než když jsem byla s Jonahem.

Jonah...
Byl tam někde taky.
Když jsem za ním v úterý přilétla, jelikož jsem měla chuť mu to oznámit osobně, mohl se smát donekonečna z mé radosti.
Měla jsem dojem, že oba dva jsme měli tendence toho druhého obejmout, navzájem jsme si pomohli a dostali toho druhého tam, kam chtěl, dostali jsme se společnými silami do cíle a stali se vítězi.
Místo toho jsme na sebe dlouhou chvíli koukali, bylo to stejně trapné pro nás oba.

,,Strike!"

Obecenstvo zalapalo po dechu.

Prošvihla jsem první nadhoz. Jenom jsem stála a dívala se, jak baseballový míček proletěl kolem mě, než jej chytač dřepící pode mnou chytil do rukavice.

Nádech.
To zvládneš.
Dovolila jsem si mrknutí, jedno jediné, už žádné myšlenky, jenom hra.

A najednou...
Tam stál on.
Přímo přede mnou držel baseballový míček na místě nadhozu místo dívky, která tam byla prvně.

Svaly se mu napnuly, jak se dal do pohybu.
A já jej následovala.

Všechno rychlé se stalo před mýma očima ještě rychlejší, odpálila jsem, zvládla jsem to, ale neměla zdaleka vyhráno.
Trvalo mi sekundu, zatracenou, důležitou sekundu, než mi v hlavě kdosi zařval "běž"!

A tak jsem to udělala.

Běžela jsem k metě. Všude se rozprostřel les, dusala jsem hlínu, prach se zvedal z cesty a lepil se mi na zpocenou tvář.
Krok za krokem.

Minula jsem druhou metu.

Svea se za mnou smála, Jonah se po mně ohlédl.
Nebyla to skutečnost.
Jenom minulost vložena do přítomnosti.
Myslím, že bych nereagovala, kdyby na mě kdokoli zakřičel.

Až pevné ruce, které obejmuly mou zpocenou a nejspíše celou rudou tvář, mě vytáhly ze snu.
Dýchala jsem strašně rychle a někde v dáli se míchal můj smích s jásotem.

Homerun.
Těžko říct, kdy přesně jsem minula zbývající mety.
Dala jsem...
Něco neskutečného, něco šíleného a že se mi to sakra líbilo! Byla to dokonalost.

A byl to právě Beaufort, který se radoval a snažil se mi pomoct chytit druhý dech, následně po mně skočily dívky z týmu a radovaly se spolu se mnou.

Nakonec jsme vyhrály, nebylo to pouze mou zásluhou, ale stejně ten pocit, že jsem nechala trenéra koukat, až mu oči padaly z důlků, byl úžasný.
Všechno se najednou zdálo úžasné.
Až moc jasné.
Váhy byly nevyvážené.
Brzy, už brzy, sliboval čas a já v nevědomosti náhle potkala Jonaha na chodbě před šatnou.

Skočila jsem mu do náruče, ať si pomluvy třeba trhnou, jeho objetí bylo třešničkou nejsladšího dortu.

Ahojky, po delší době s naopak krátkou kapitolou.
Nikdo tu sice neumřel (:D) ale stejně je podstatná a já jen doufám, že se vám líbila.

Lait🌠