•Jonah Marais•

Věnováno všem, kteří se cítí být sami. Nikdy nejste na nic sami!

Lívance rozmazlovaly mé chuťové pohárky s popraškem cukru, který se mi lepil na rty.
Nikdy dřív mi tak nechutnaly, snad to bylo tím, že jsem je sám připravoval.
Nesmím zapomenout na pomoc Lyry, bez ní bych byl v tomhle jako nahý.

Pomohla mi.
V mnoha ohledech. Ani přesně nevím proč, jak a kdy jsem se rozhodl jít k ní, když se spustil déšť.
Táhlo mě to k ní, i když jsem tušil, že tam bude i její rodina. Zoufale jsem si namlouval, že by mě u nich mohli nechat aspoň zahřát, hledal jsem u nich bezpečné útočiště. Jako bych byl bezdomovec.
Jenže já se doma bezpečně necítil.
A hlodal mě pocit viny, že Svea zůstala sama potom, co jsem ji tam nechal.

Zvrtlo se tak jako nikdy.
Tentokrát jsem se do toho vložil, skočil jsem do výbuchu a doufal, že přežiju.
Nejraději bych si za ten holý nesmysl dal zleva zprava, vážně by se mi to hodilo.

Otcova krutá slova, jež mi zněla hlavou, se mi zabodla do srdce a jen Lyra věděla, jak vytáhnout střepy, abych u toho neomdlel.
Nebo neumřel.
Lyra... Byla prostě vším, co jsem potřeboval, byla čímsi, co mi chybělo.
Lhal bych, kdybych řekl, že mě nepotěšil fakt, že je doma sama.

Spořádal jsem pátý kus sladké pochoutky, zatímco zrzavá ďáblice - teď už spíše anděl - nestíhal dojíst ani ten třetí.
Vražedně se dívala na mou ruku, když jsem si nabíral další úlovek a stůl s jednou kratší nožičkou se zhoupl.
,,Všechno mi sníš," zahuhlala s plnou pusou.

,,To je účel," odpověděl jsem jí a na důkaz jedním hltem snědl hned polovinu lívance.
Než jsem si stihl vychutnat lahodnou chuť, kdy jsem tak moc prahnul po tom Lyru provokovat, něco po mně hodila.

Bílý prášek se zhostil obličeje a zhoupl se do víru, když jsem se ho snažil odfouknout.
Lyra se zasmála a zrudla, červené tváře byly něco, co jsem s ní už měl spojené - a jedině v dobrém.

,,Tak ty takhle?" zvedl jsem obočí. Lyra se přestala smát, jak jsem nasadil vážný obličej. ,,Řekla sis o to." A já sám sáhl po balíčku s moukou, který se válel vedle skořápek a dalších surovin, když jsme na stole připravovali těsto na více lívanců.

S napůl bílým obličejem vypadala komicky, trocha se jí dostala i do vlasů.
Rozesmál jsem se od srdce.
Jenže jsem neměl vojnu vyhranou, sice nás bílá barva pokryla, ale stále to nebyla bílá vlajka na důkaz kapitulace.
Zmocnil jsem se balíčku mouky, měl jsem v rukou mocnou zbraň, ale byla tu napodobenina mouky.

O trochu sladší, ale moučkový cukr se viditelně sladil s moukou, když dospěl k mému obličeji.
A tak to začalo, Lyra přebíhala po kuchyni, já za ní a naopak. Vždy se mi povedlo ji nějak vyprovokovat, takže se nevzdávala a byla stejně dychtivá mě zašpinit, jako já ji.
Smáli jsme se jako šílení nevnímaje spoušť okolo. Sem tam jsme propadli v záchvat kašle, nebo smíchu, někdy oboje dohromady.

Střepy byly úspěšně venku, z již drobných ranek odkapávaly jen drobné kapičky krve.
Ale brzy, za přítomnosti Lyry, už nebudou ani ty.

Došla mi munice, mouka byla všude, jen ne po mé ruce, a tak jsem přešel na plán B. Divil jsem se, že sousedé Augustových nezavolali policii, protože jsem si byl jistý vším tím bílým práškem, že její jekot musela slyšet celá ulice.

Zapamatoval jsem si, kde je koupelna, tam jsem s Lyrou měl taky namířeno a ona brzy došla k závěru.
Nejspíš proto se tak rozezvučela a smála se mi do zad, když jsem si její tělo lehké jako peříčko ptáčátka přehodil přes rameno.

Pod vodou měla skončit jenom ona, ale stáhla mě s sebou. Jakýmsi zázrakem jsem se praštil jen do ramene, moc to nebolelo, asi tam zůstane modřina, jenže když jsem zavadil o kohoutek sprchy, nějaká modřina by ta tam.
Studená voda na nás začala téct jako z vodopádu.

Jejich sprcha byla zároveň vanou, takže o to horší bylo, když se Lyra v záchvatu smíchu, jenž laskal mé uši jako rajská hudba, pokusila postavit.
Ruka jí podjela, dopad jejího těla na moje zničilo i mé možnosti se dostat z pod vody, která mě kropila.

Lyryn smích se ozýval a já cítil, jak se její tělo opírá do toho mého, ruce na mé hrudi, nohy obtočené kolem mého pasu a nějaká studená voda mi najednou přišla jako úžasný nápad.
Bylo mi horko, takové vedro, přestože jsem byl dnes již po druhé promočený na kost. Ta hrubá látka tepláků a mikinu byla teď jako nejtenčí led, jako obyčejná krusta, jako nic. Byly to hranice, které se rozpadaly s každou kapkou, jež na ně dopadla.

,,Vypni to!" Vlastně jsem se také smál. Někdy mezi tím horkem a snahou se nadechnout, jsem se skutečně smál.

,,Snažím se!" křičela nazpět a vlasy se jí lepily na tváře. Zrzavě lesknoucí se vlasy vypadaly jako rozteklý karamel té nejsladší chutě.

Lyra chňapla po kohoutku, musela se nahnout nade mě, aby tam krátkýma rukama došáhla. Voda se zastavila, jenže to už jsme se cítili jako zmoklé slepice oba dva a smali se jeden druhému, jak vypadáme.

Měl jsem chuť setřít kapičky vody Lyře z tváře, chtěl jsem ji té vody zbavit, protože závist, že nemůžu být voda, i když to je úplně absurdní, mě zničehonic popadl, jako blesk z čistého nebe.
Ovládl jsem se.
Ty kapičky tam zůstanou.

Podařilo se mi posadit, přestože to šlo stěží, vana vážně klouzala a já se divil, že se tu ještě nikdo nezabil.

Už jsme neměli dech na další smích, jenom hluboké nádechy se ozývaly místnosti a celým domem, který se teď zdál být tak tichý, jako kobka, oproti předešlým minutám.

Dívala se na mě a usmívala se široce, že by jí měla upadnout čelist. Něžné ticho proplouvalo hladce kolem našich těl, jako vzduch, jako naše výdechy a nádechy, jež se proměnily v jedno.
Stačilo se mi na ni dívat a stačilo to, hravě bez dalších okolků to vystačilo, abych zapomněl svoje jméno.
Doprdele.
Vždyť já zapomněl, že vůbec existuje svět!

Jenom ta zrzavá ďáblice s příběhy o hvězdách.

Odkašlala si a sklopila hlavu. ,,Myslím, že umrznu," pověděla a stejně tam se mnou stále byla a nehla se, aby pro svoje strádající teplo něco udělala.

,,Aspoň víš, jak jsem se cítil," zavtipkoval jsem a to ji přimělo zase hlavu zvednout.

,,Nikdo se o tu roli neprosil."

,,Zasloužila sis to," připomněl jsem jí její vzpouru s moukou a cukrem.
Je tam dole větší spoušť, než tady?

Zašklebila se, jako by se snažila mě pokárat, ale nepovedlo se. Nic na to neřekla a zapřela se rukama o okraje vany, aby mohla vylézt.
Chtěl jsem jí k tomu dopomoci, ale sotva jsem se dotkl jejích boků, raději jsem se ihned stáhl a vrátil ruce na právoplatné místo po boku těla.

Jakmile se postavila, naskytl se mi pohled na to, kolik vody se jí vsáklo do oblečení. Tričko, které na ní bylo příliš velké, se na jedné straně lepilo ke kůži a já mohl zřetelně vidět, jak hubená ve skutečnosti pod tou látkou je.
A tepláky na tom byly podobně, ponožky čvachtaly o zem, než si je dvěma prsty sundala a odhodila do umyvadla.

,,Ehm," podívala se na chodbu a pak na mě, ,,myslíš, že by ses mohl otočit? Dojdu pro něco suchého do pokoje, ale nechcu tam jít takhle... mokrá."
Studená sprcha zastavila moje mozkové buňky na bod mrazu, takže mi trvalo nepříjemnou chvíli ticha, než mi došlo, co se jí honí hlavou.

Hned nato jsem zareagoval. ,,Jo, jo, jasně, nebudu se dívat. Hele," zatáhl jsem závěs, který tu měli, ,,abys měla jistotu," dodal jsem nakřáplým hlasem.
Přišel jsem si jako dítě.
Schovaný za žlutým závěsem s květinami, zmoklí ve vaně, zatímco tam na druhé straně závěsu se Lyra vysvleče.

Polkl jsem jenom při té představě, ani jsem si nedovolil se ohlédnout na zeď mezi námi. Oči mi tupě zíraly před sebe.
Nebylo to poprvé, kdy se přede mnou holka svlíkala, neměly žádné zábrany a spodní prádlo nebylo problém.
Teď jsem sice pochyboval, že dívka kousek ode mě se odhalí tak moc, ale jenom ta představa...

Prsty se mi zaťaly v pěst do které jsem se nakonec i kousl, abych se zbavil myšlenek na které jsem neměl sebemenší právo. Dokonce jsem se styděl, že jsem si něco takového dovolil a vůbec, že jsem porovnával Lyru s ostatníma.
Lyra za žádných okolností nebyla jako ostatní, nikomu se nevyrovnala, její osobnost byla vším jedinečným.

To ticho mě začalo ubíjet, ale zvuk látky, která měla být nejspíš trikem, byl jako gong.
Pochyboval jsem, že cítí to stejné napětí, dost jsem si nevěřil, že by mohla vůbec vědět, co se mnou dělá.

Tiše jsem se opřel a snažil se zahnat jakékoli myšlenky, pokusil jsem se uvažovat nad nějakými texty písní, jenže já idiot ten závěs nezatáhl dostatečně.
Zůstala malá škvíra v tenké zdi mezi námi a já si připadal jako rebel bojující proti systému, když jsem tím drobným kouskem nahlédl za svět na druhé straně.

Polkl jsem podruhé... A nejspíš naposled.

Lyrynu holou kůži na zádech lemovaly konečky vlasů.
Chtěl jsem se odvrátit, přísahám, že o nic jiného jsem se nikdy víc nesnažil! Jenže on to byl tak zhola nemožný úkol, když mé oči místu toho, aby se odvrátily a nechaly jí soukromí, dál putovaly po nahé, bledé kůži.
Cítil jsem se strašně za nabourání do soukromí, jenže on to byl zároveň ten nejskvělejší pohled. Jako by ze mě vše opadlo jediným pohledem na Lyru.

Neodpustil jsem si myšlenku, že vypadala jako víla. S drobnou postavou a nadpozemsky krásnou tváří by mezi nimi splynula.

Konečně jsem našel dost síly, abych se odvrátil, to už však moje oči nadělaly paseku v hlavě a obraz Lyryného pozadí jen ve spodním prádle byl lepším dílem, než Mona Lisa od Da Vinciho a dalších kdejakých obrazů, které se považovaly za veledíla.

Přitiskl jsem si dlaně na oči, dokud jsem nevěděl s jistotou, že odešla.
Tak moc jsem nevědomky zatínal svaly, že mě z toho začaly bolet.

***

,,Co sis o mně myslel, když jsi mě viděl poprvé?" Padla otázka.

Měl jsem tu strávit noc, po boku Lyry v domě, kde budeme sami. Přišlo mi to jako smutná ironie, že bude nejspíš první holkou u které strávím noc bez postranních úmyslů.

Ale ještě předtím, než jsme měli jít spát a poddat se říši, kterou pořádně nikdo neznal, jsem byl pozván na střechu.
Na noční obloze zářilo pár hvězd, které měly tu moc prodrat se skrz husté mračna bouřky, která odcházela zatemnit oblohu někde jinde.
Vzduch voněl po dešti.

,,Když jsem tě viděl poprvé?" uvažoval jsem nahlas. Kdy to mohlo být?
,,Pamatuju si, že když jsem se naštval na chodbě, tak si tam zrovna byla a já zuřil, že mě chcou vykopnout z týmu."
Ta vzpomínka byla rozmazaná, nepřipadala mi podstatná, dokud mi tady a teď nedošlo, že to bylo poprvé, co jsem se tak s Lyrou viděl a všiml si jí.
I když na francouzštině seděla hned za mnou. Byl jsem slepý.

Tiše se zasmála. ,,Jo, zeptal ses mě na co čumím a já jsem uvažovala nad tím, co máš za komplexy."
Zasmál jsem se s ní a ani jeden z nás nemusel dodávat, že mi to následně oplatila stejnou větou v hodině.

Cítil jsem se být unavený po dnešním dni, taky nám hodnou chvíli trvalo, než jsme uklidili ten binec v kuchyny, kdy už jsme byli převlečení.
Připadalo mi nemístné, že to jsou další kusy oblečení od Amedeona, co mám na sobě. Kdyby tak ten kluk věděl, že nosím, co je jeho, když mě od pohledu nemusí.

,,Už tě nechcou vyrazit?" zvážněla.

Jedna hvězda zazářila jasněji.

,,Ne, už ne."

,,Tak... To tě už nemusím asi doučovat, že?" optala se nejistě a podívala se na mě s obavami v očích.

Svoje myšlenky jsem pověděl nahlas. ,,Ne, to asi nemusíš, ale celkem se mi líbí dostávat dobré známky. Ještě nějakou dobu," otočil jsem hlavu, ,,bych to takhle klidně nechal. Ještě jsem pořád neviděl žádný zápas, kde bys bodovala."

S výdechem, který se už nezdál tak křečovitý, jako před mou odpovědí, se otočila zpět k hvězdám. ,,Ani nevím, jestli se toho dočkáš."

,,Dočkám," přerušil jsem ji rázně. ,,Kdo si počká, ten se dočká."
A zase jsme se potopili do ticha se zvuky, kdy se vítr proháněl a aut ubývalo, až nezbylo žádné, které by brázdilo silnici.

,,Myslel jsem, že ta Lyra, kterou znám, se bojí výšek," poznamenal jsem a podložil si hlavu rukou. Pravačka mi zůstala ležet na břiše.

Vlastně to nebylo poprvé, kdy jsem se s ní setkal na střeše. Tehdy na lyžáku to bylo prvně, jenže to jsem byl vetřelec, sobec, co se snažil zachránit krk. Teď jsem byl vítány po jejím boku.

Společnici můj postřeh nevyvedl z míry. ,,Chodila jsem sem už jako malá. Dřív, než mi tak nějak došlo, že se bojím výšek," začala, ,,jo, je to vysoko. Ale kdyby měla přijít pátá vlna apokalypsy, vylezla bych raději sem, než se schovala do kritu. Bože," uchechtla se, ,,musíš si myslet, že jsem divná."

,,Nejsi divná," otočil jsem se k ní rázně, ,,jsi výjimečná. To je rozdíl."

Měl jsem dojem, že zatajila dech. Pohrávala si se zipem mikiny, dlouho se vyhýbala mému pohledu, přesto však podlehla.
Zamaskovala to otázkou, ani nevím, co přesně kryla. Něco, co jsem neměl vidět a v nejmenším mi nevadilo, že má tajemství. Její tajemství stála za to si počkat.
,,Čeho se bojíš ty?"

Věděl jsem to hned.
,,Samoty."

,,Samoty?"

,,Jo," šeptl jsem tentokrát již hvězdám.
Náš rozhovor byl důvěrný, víc než cokoli jiného, co se mezi námi odehrálo. A oba jsme to věděli jakože nám hvězdy svítily nad hlavami. ,,Strávil jsem v tom osmnáct let."

,,Vždyť jsi měl kamarády. Spoustu. Viděla jsem je," namítala zmateně, ne však naštvaně. S trpělivostí.

Smutně jsem se usmál. ,,Možná tu funkci přátel plní, ale asi ne takovou, jako by měli. Prostě... Nikdy jsem nikomu z nich neřekl, co se doma děje. Ani Masonovi. Přišlo mi to jako blbost - ta věc se svěřováním a jak se ti pak uleví a všechny tyhle kecy. Lezlo mi to krkem a přitom věděl, že něco takového bych chtěl. Nebo spíš potřeboval, jo, to bude to slovo. Potřeboval jsem někoho, kdo mě bude poslouchat," řekl jsem vše, co mi přišlo na mysl, nahlas.
A nelitoval toho.

,,Každý potřebuje někoho, kdo ho bude poslouchat."
Náhlé teplo na mé dlani byl dokonalým probuzením, že těch osmnáct let je za mnou. Už nikdy jsem se k nim nechtěl vrátit a propletené prsty v mé mysli vytvořily neurčitá pouta, která slibovala, že už nedopustí, aby se něco takového stalo.

Její dlaň se v mé ztrácela.

,,Jsem rád, že jsem někoho takového našel."
Pohledy mezi námi byly hlubší, než temnota kolem.
Tebe, chtěl jsem říct, našel jsem tebe.

Místo toho jsem pověděl: ,,Není vtipné, jak jeden z nás neměl nikoho, komu by se svěřil. A ten druhý měl tisíce posluchačů?"

Nepatrná záře zdůraznila její růžové rty roztažené do úsměvu.
,,A stejně vždy záleželo na tom jediném."

Ahojky, jo, já furt žiju!
Mám teď docela fofr s přijímačkama, soustředím se teď hlavně na ně, ale dnes je "spešl" den!!!

DNES JE TO, DÁMY A PÁNOVÉ, JE TO PŘESNĚ 6 MĚSÍCŮ, CO VYCHÁZÍ A STAR!
Jakože... Páni. 6 měsíců?! Nikdy bych neřekla, kdybych to neviděla na vlastní oči.

Šest měsíců mám tu čest tohle psát a plnit příběh na který konečně můžu říct, že jsem hrdá! :Dd

A taky je Den dětí. Xd

S láskou Lait🌠