•Lyra August•

Další týden se ponořil do rutiny. Stále bylo zvláštní, že Jonah věděl o mých fiktivních příbězích. Nijak to však neomezilo naše společné chvíle po škole, kdy dodržoval svůj slib mě přiučit baseballu.
Bylo to jenom pár minut, ale peskal mě za každou drobnůstku, až jsem se mnohdy bála jen nadechnout, abych neudělala chybný pohyb.

Poté jsme se rozdělili, já zůstala na baseballovém place, kdežto on rychle přebíhal na fotbalové hřiště.
Jakési deja vú se ve mně pokaždé probouzelo, když běžel přes tenhle trávník, kde jsem ho jednou malém skolila.
Omylem, samozřejmě.
Přišlo mi to už dávno.

Následně mi zajistil odvoz k němu, kde jsme se učili a běh se stal na denním pořádku. Zpočátku jsem tu činnost nenáviděla, nejspíš proto, že mi moc nešla a cítila se při ní trapně.
Teď jsem měla dojem, že každým kilometrem získávám víc síly pro další den, i přesto, že nohy jasně protestovaly.

Vlastně všechno se tak nějak zdálo být v normálu, jarní dny se protáhly v letní a slunce nás vítalo svými paprsky.
Týden byl dostatek pro můj mozek, aby si usmyslel, že nic nehrozí.
Ha!
Kdepak, byl to jenom blaf. Někde ve vesmíru náhod a neštěstí se jim zastavil stroj a oni mě na pár dní odstřihli od všeho nečekaného.

Stalo se to až o víkendu.
Celý týden jsem si plánovala cestu na střechu za hvězdami, ale byla jsem tak unavená po celém dni, kdy jsem si zvykala na nový režim, že jsem dopadla do postele celá mrtvá.
Ani Delain neměla náladu na provokování, když jsem byla mrzutá a poznala, kdy je lepší mě nechat spát.

Pátek byl jednoznačně den, kdy jsem s chutí padala do tmy snů, protože jsem věděla, že můžu zítra vyspávat tak dlouho, dokud mě Isaac s Mairy nevykopou ven.

Procitla jsem v noci, pomalu jsem rozevřela slepená víčka. Oknem proudil studený vzduch a já se ho zhluboka nadechla, než jsem se přetočila na druhý bok.
A v ten okamžik jsem poznala, že je to sen, že je to jen zatracený sen, protože tam se mnou byl i on.

Ležel natažený v celé své kráse přede mnou s hlavou podepřenou rukou, jenom mě zkoumal s pootevřenými rty.
Přesto, jaká byla tma, měla jsem dojem, že se okolí trochu prozářilo, jako by moje prvotní radost mohla nabít světlo.
Než jsem si uvědomila, že je nemožné, aby tu byl, aby tu ležel se mnou bok po boku jenom ve volném tričku a teplácích, už jsem se nechala laskat pronikavým pohledem.
Jakékoli oblečení na něm vypadalo dokonale a nezáleželo, co zrovna měl.
Jako chameleon, který se přizpůsobuje okolí.

,,Pověz mi příběh, Lyro," zašeptal.
Jakýmsi způsobem jsem se stále neprobouzela, za což jsem byla ráda, avšak zároveň jsem se chtěla vrátit do normálního světa.
Už jenom z prostých důvodů, že mi to přišlo perverzní takto o někom snít, a zároveň jsem si nechtěla zarážet hrot nože hlouběji do srdce.

,,Už jsi slyšel všechny," špitla jsem.
Kradl si můj pohled, stejně jako si bral má slova.
Červeň se mi nahrnula do tváří, když jsem si uvědomila, že před ním ležím v pouhém tričku, které mi bylo velké a v kraťasech. Nic jsem pod nimi neměla, ale bála jsem se pohnout a víc se zahalit, abych tentokrát nic nezkazila.

Přikoval mě pohledem k sobě a že byl sakra blízko.
Tak blízko, že jsem věděla, že to není možné, že tuhle hranici by nikdy nepřekročil.
,,Tenhle jsem ještě neslyšel," pověděl stále tichým, přesto sebejistým hlasem.

Neměla jsem tušení, jaký příběh má na mysli, byla jsem si jistá, že jsem mu odhalila všechny.
Že by si sám nějaký vymyslel?
Kdo ví, tohle byl sen, ty neměly hlavu ani patu a pravdy na nich bylo někdy víc, někdy míň, jak se jim zrovna zachtělo.

V další vteřině se stalo to, co jsem pohřbívala hluboko do sebe, hlouběji mezi nenápadné - a nesplnitelné - věci, které hraničily s možnostmi.
Ty věci byly nemožné, proto jsou tak zrádné, proto jsem je dala pod zámek.

A teď...
Zámek zrezivěl, odpadl a poklop se otevřel pod tlakem snů, které do víka bušily. Ve snech, jako by všechno ztrácelo gravitaci, věci jindy slabé se stávaly silnými, protože ve snech bylo možné cokoli.
Cokoli.
Až to znělo děsivě.

Jenže teď jsem strach necítila, vůbec jsem na něj nepomyslela, nejspíš neexistoval.
Tady ne.
Pocity mě pohlity, stejně jako jeho vůně a rty.

Ach, ty jeho rty.
Byl nade mnou jako mocný vládce mého těla, ruce kolem mé hlavy, rty něžně mých.
Jenom sen, jenom sen.

Nějakým způsobem jsem nebyla nervózní. Stále jsem si uvědomovala, že to není skutečnost, tak proč nevyužít téhle zvrácenosti? Nepřemýšlela jsem, jak se na něj budu poté moct podívat, byl jen on stvořený z mé mysli.
Promiň, omluvila jsem se, cítila jsem se, jako bych ho využívala.

K čertu s tím!
Jeho jazyk pohladil můj, bříšky prstů našly holou kůži na pasu.
Snažila jsem se nevydávat trapné zvuky, donutilo mě to zaplést mu prsty do jeho vlasů a když jsem měla co dočinění s jeho svalnatou hrudí, zatahala jsem za ně.

V okamžiku, kdy se měkkými rty dotkl kůže mého krku, jsem měla dojem, že zcela upadnu do mrákot.
Ale kdepak.
To jsem se jenom probudila.
Skrz žaluzie prosvítaly paprsky slunce, Jonah tu nebyl, nebylo po něm památky, zato Delain se na mě šklebila.

A teprve v ten moment, kdy jsem ztratila jeho pomyslnou horkost z kůže, jsem poctila silný závan viny.
,,Někdo tady měl vlhký sen," zasmála se sestřenice.

,,C-cože?!" vyjekla jsem. Polapila mě horkost a jestli to do té doby jen tipovala, teď už si musela být jistá.

,,Vzdychala jsi ze spaní," odpověděla a předvedla přesně daný zvuk, který jsem měla vydávat já.

Hodila jsem po ní polštář, ale stejně jsem byla celé ráno s hlavou v mracích a kdykoli jsem si na to vzpomněla... Mou kůži polil pot a zároveň husina, přetáhla se po mně přesně jako Jonah.
Díky bohu za víkend.
Do pondělí mám čas to dostat pod víko a zamknout to hodně, hodně, hodně hluboko.

Já měla vlhký sen.
To snad ne?!
Vážně jsem vzdychala?
Byla jsem slyšet moc nahlas?!
Delain!
Snažila jsem se z ní dostat jakékoli podrobnosti.

Ano, měla.
Ano, vzdychala.
Ani ne, umím to líp.
Svoje jméno znám moc dobře, i tak dík za připomenutí.
Odpovídala.

V domě jsem po obědě osaměla. Mairy a Isaac jeli na mezinárodní soutěž v hláskování a auto mělo omezená místa, to moje připadlo Delain, která se do toho nějak nápadně hrnula se štěstím.
Ochotně jsem jí místečko přenechala, ne že bych nechtěla jít podporovat své mladší sourozence - připomínali mi mě - ale zrovna teď jsem si potřebovala vyčistit hlavu.

Už jsem - doslova - vydrhla koupelnu, kuchyň a nakonec jsem zakotvila u plotny.
Zaměstnávala jsem se vším možným.
Dělala jsem lívance a do toho četla povinnou četbu, kupodivu se mi to dařilo dělat dohromady a déšť venku mě doprovázel v pohupování.

Co když se to stane i dnes?
Jenom to ne, cítila jsem se trapně před sebou samou, natož, když mě u toho popichovala Delain.
Aspoň někdo z toho měl dobrý den.

Uslyšela jsem zabouchání. Nejdřív jsem to považovala za kapky, jenže se to ozvalo znova a rychle za sebou.
To nebyly kapky, někdo klepal na dveře.
Rychle jsem otočila lívanec a doufala, že se nespálí, jako záložku do knihy jsem použila lžičku, která byla první po ruce.

Žeby pošťák? Došla jsem do předsíně a bez zaváhání otevřela a... To byla přesně ta chyba, bez zaváhání. Kdy přesně se naučím, že musím být na vše, ale skutečně na vše, připravená?
Ale ksakru s tímhle.
Na tohle by se nepřipravil nikdo.

Další sen? Kéž by, byla jsem tak vděčná, že nemá ani zdání, co jsem s ním ve své mysli prováděla.
Polila mě horkost, zase.
,,Ahoj," vyslovil nepřítomně rty, kterých jsem se dotýkala.

Vzpamatovala jsem se.
,,Co tu děláš? Počkej, pojď dovnitř." Už tak byl zmoklý, tričko se mu lepilo k hrudi... Děláš si ze mě už srandu?!
Měla jsem chuť zařvat tomu nebi a vyřídit si to s nadřízeným, jenže jsem měla důležitější věci na práci.
Například lívanec, které se začínají pálit.

Odběhla jsem do kuchyně a sloupla nepovedené, spálené těsto. Nato jsem vypla i sporák, jídlo bude muset počkat, podobně jako čtení.

Nevnímaje, že mé triko o dvě čísla větší bylo špinavé od mouky jako tepláky, jsem odběhla do koupelny a vrátila se s hromadou ručníků.
,,Co se stalo?" zděsila jsem se.

Do tohohle počasí měl špatné oblečení, já bych se dávno klepala zimou.
On jen nečinně stál. ,,Pohádal jsem se... S rodiči." Zavřel oči. ,,Lyro, už nemůžu a navíc jsem tam nechal Sveu samotnou, ale já nemohl..."

,,Ššš," utěšila jsem jej do hromu. ,,Pojď, dej si to kolem sebe, ať není voda všude. Běž do koupelny, Amedeon u sebe mít něco pro tebe."
Nechám ho si vylít srdce a všechny emoce, až budu mít jistotu, že je v suchu a teple.
Vypadal hůř, než Svea tehdy na oslavě.
Týden, přesně tolik času to stálo, než se zhroutil druhý ze sourozenců.

Prohrabala jsem bratrův šatník, Jonah vyhrál tepláky s mikinou bez zipu, která by ho měla dostatečně zahřát. Doufala jsem, že spodní prádlo má suché, protože mi nepřišlo jako dobrý nápad mu obstarávat i to.
Zaklepala jsem na dveře koupelny a pak škvírou podala oblečení, poděkoval, než zavřel, ale neznělo to nadšeně.

V kuchyni jsem připravila ovocný čaj pro nás oba.
A teď tu seděl, v bratrově oblečení, v našem domě a nevypadal jako ten Jonah, kterého jsem měla tak moc ráda. Bolelo mě z toho u srdce.
,,Chceš mi to říct?" zkusila jsem mu pomoct.

Díky blízkosti, kdy jsme se dělili k gauč, jsem cítila každý záchvěv jeho dechu.
,,Doma už to někdy prostě nejde," pověděl tiše.

,,Je to tak zlé?"

,,Ještě horší." Pokusil se o úškleb, jako by řekl povedený vtip. Jenže ten vtip byl stejně nepovedený, jako jeho bolestná grimasa.

,,Svea bude v pořádku," povzbuzovala jsem, ,,zvládne to tam. Vím to."
Chvíli bylo ticho, usrkla jsem z horkého hrnečku.

,,Děkuju."

,,Za co?" podivila jsem se a trhla sebou, až jsem si spálila jazyk. Au!

Uchechtl se, jako by to nebylo očividné a že to očividné bylo!
Jen já nefungovala, jak bych měla. Ten sen si vybral taky den jako stvořený!

,,Že tu pro mě seš, nevím za kým jiným bych šel."

,,A co tvý kamarádi," rozpomněla jsem, ,,co Mason a ostatní?" Neznala jsem přesná jména těch se kterými se bavil, nikdy mě s nimi neseznámil a já věděla, že to dělá schválně.
Buď kvůli mně, nebo kvůli němu.
Těžko říct.
Jak jsem jej poznávala víc a víc bez masky, bylo těžší a těžší určit, co se mu prohání hlavou, a zároveň to bylo směšně jednoduché.
Komplikované.

Něco jsme měli společného.

Uchechtl se do hrnku, kde pozoroval svůj odraz. ,,Ti o tom nic neví, maximálně by mě nechali ožrat se, dokud bych nebyl totálně na sračky." Upil z modrého hrnku. ,,Jsi vlastně jediná, kdo o tom tak nějak ví."

,,Tak nějak?" Vzduch prořídl a já cítila, jak se uvolněněji opřel do pohovky.
Zasmál se a poprvé, co jsme tu společně seděli, se na mě podíval. ,,Jo, tak nějak."

Slízla jsem si sladkou chuť čaje ze rtů, která tam uvízla. ,,Proč... proč se tak hádáte?" U nás v rodině moc hádek nebylo, tedy pokud nepočítáme tu výjimku se mnou a Amedeonem.
Našly se i menší spory, ale nikdy ne tak velké, aby to trvalo víc, jak pár minut, natož, aby kdokoli z nás utíkal z domu.

Věřila jsem Jonahovi, že musel pěnit vzteky, když vyběhl ven do deště v lehkém oblečení a kdoví, kdy si za cíl určil mě.
Nejspíš by byl ochotný zůstat venku přes celou noc, dokázal by být tak paličatý a já to věděla.

,,Už to trvá dlouho," rozpovídal se kupodivu rychle, ,,není to poprvé, co mám problém se známkami. Vždycky jsem byl ten sportovní typ, tak nějak jsem doufal, že mi to projde, když budu ten nejlepší."
Nechala jsem ho mluvit, zatímco jsem naslouchala každému jeho slovu s mou hlavou položenou jen kousek od jeho ramene.

,,A pak mi jednou matka zaplatila doučovatele. Jenže mu platila úplně jiným způsobem." Hned jsem věděla jakým. Záda mi strnula, čelo se mi zvrásnělo, jak jsem horlivě uvažovala nad tím, že mě celou dobu nebrali jen tak jako obyčejný hmyz.
Brali mě jako smrtelně nebezpečný hmyz, který tahal z hlubin staré vzpomínky.

,,Svea o tom neví," dodal vzápětí.

,,To proto si nechtěl nikoho jiného, když jsem ti říkala, že si můžeš zaplatit kohokoli lepšího?" rozpomněla jsem si na vlnu nechápavosti, když na mě v minulosti naléhal.
Vědět to dřív, nejspíš bych nebyla taková mrcha a hned to přijala i bez všech těch požadavků kolem.

Otočil se ke mně. A byl zatraceně blízko.
Cítila jsem tu něhu v jeho očích, jakou se na mě díval.
,,Jo, ale ty jsi lepší," jedna facka, ,,chci říct - s tebou mě to baví. A nemusím poslouchat otravné kecy staromódních páprdů," druhá facka.
Cítila jsem se rozpačitě, jak jinak, on nemůže vědět, co jeho slova se mnou dělají. Neubránila jsem se smíchu a on mě následoval s ďolíčkem v tváři.

,,Nečekal jsem, že budeš doma sama." Postavil vypitý hrníček na stůl, než si složil nohy na gauč se stejně opřenou hlavou, jako já.
Líbilo se mi takto povídat, za zvuků deště, v teple a bezpečí.

,,Jo, no, ostatní odjeli pryč na Mairynu a Isaacovu soutěž a Delain si zabrala moje místo." Dobře že tak, jen si představte tu pohromu, že by tady Jonahovi vykládala, co s ním po nocích dělám. ,,Vrátí se až zítra, mají ve zvyku udělat dalších deset zastávek."

Znejistěl. ,,Myslíš... Myslíš, že bych tady mohl zůstat na noc?" Polkl. ,,Hned ráno vypadnu, jenom se teď nechcu vracet domů."
Chápala jsem ho, který blázen by skákal do zpět ohně, když už se jednou spálil.
Klidně by nemusel mít žádné osobní problémy doma, mohl by si říct a já bych ho tu ukryla na tak dlouho, jak by si přál.

,,Aspoň se nebudu v noci tolik bát." Znamenalo to kladnou odpověď.
Ulevilo se mu, ale v i těch rozpacích neztrácel tu jiskru s jakou se na mě díval a já nabývala dojmu, že brzy vybuchne ve změť ohňostroje, jak byla velká.

,,Ale to neznamená, že tu budeš jen tak dřepět. Vstávej, jdeš mi pomoct," neřídila jsem.
Jonahu, chtěl bys vědět pravdu?
Ve skutečnosti jsem se bála spálit, bála se bolesti. Bála se tebe.
Ale neměli bychom všichni někdy překonat svůj strach?
Ne, ještě ne. Není na to okamžik.

Nechápal, musela jsem ho vytáhnout na nohy a dotáhnout do kuchyně.
Znova jsem rozjela sporák a začala tvořit nové lívance.
Jonah neuměl vařit, první vteřiny se jenom díval, co vše dělám. Než jsem ho taky zapojila do dění, společně jsme měli desetinásobnou šanci, že podpalíme dům.
První pokus se z lívance stala sladká omeleta, druhý už byl povedenější, držela jsem jeho zápěstí a snažila se mu pomoct. Brzy už mu to šlo i bez mé pomoci.

Sladké, sladké mámení.