•Lyra August•

Po tom, co Delain úspěšně vyvrhla všechen obsah žaludku, už tam Jonah dávno nebyl s námi. Vyhnala jsem ho z koupelny, jak nejrychleji šlo.
Sestřenice se aspoň ponaučila, že alkohol a skákací hrad nejdou k sobě.

Mairy jsem pak našla přejezenou vším sladkým a s lítostí oznámila, že musíme domů, než se poblije i má sestra, která k tomu neměla daleko.
Svee jsem jako dárkový bonus věnovala dlouhé objetí, abych tak napravila mou nepřítomnost a Jonah se nabídl, že nás odveze.
Neuměla jsem se rozhodnout, jestli to skutečně deka kvůli nám, nebo chce zase na chvíli vypadnout od všech nóbl lidí.

Amedeon doma nebyl rád, když nás spatřil. Odcházeli jsme za střízliva, v západu slunce jsme se vracely zcela polámané. Delain na mol, Mairy s břichabolem a já s hlavou v oblacích.
To třetí však nebylo tak důležité, abych se o tom zmiňovala bratrovy.
Opeskoval Delain ze všech světových stran a Mairy si vyžádala pořádné vyhubování od mamky.

Obě byly však tak mimo sebe, že se všechna vina svalila stejně na mě, jako lavina a když padla otázka: ,,Proč jsi přestala dávat pozor?"
Jenom jsem ledabyle odpověděla, že jsem se nechala unést okolím. Zuby se mi zatly do tváře, abych se neusmála.

Jaká to ironie, že když si najdu nějakého přítele, musím jej před ostatními krýt a obzvlášťě před Amedeonem, jenž stále trucoval. Jako malé děcko.

Delain se slovem nezmínila o skutečné pravdě a sestřička byla ráda, když šťouchla do Isaaca za posmívání.

Zatímco jsem stoupala po schodech, pomalu mi do hlavy stoupaly i všechny události a ani ve sprše, pod vlažnou vodou, jsem nedošla k výsledku.
Dnešní den neskončil fiaskem, ale měl své mezery, které to kazily.
Zauvažovala jsem podívat se na hvězdy a prohlédnout si jejich záře, copak připravují v tom vesmírném prachu? Nakonec jsem ale padla vyčerpáním do postele.

***

Jakýmsi zázrakem mě neděle neudusila pod tíhou napjaté atmosféry.
Mairy se do rána udělalo líp a skákala na zahradě hvězdy, dokud si nenabila kostrč. To stejné se o nedalo říct o Delain, i když vypadala líp, než před několika hodinami.

Já se držela v pokoji, dělala jsem úkoly a hrála si s nimi třikrát déle, abych měla výmluvu, proč se nezapojit k ostatním.

Nakonec jsem se do toho ponořila natolik, že klepání na pootevřené dveře bylo krokem k mé srdeční zástavě.
,,Můžu dál?" zeptal se. Stiskla jsem rty a propisku mezi prsty, krev se mi musela stáhnout do jiných částí těla.

,,Jo, proč ne," zněla moje odpověď.
Amedeonova tvář vyzařovala klidem, jaká se u něj v poslední době rychle ztrácela, kdežto jeho pohyby byly trhavé. Překročil matračku s rozhrabanou dekou, kde hnízdila po večerech Delain, a sedl si na postel.

Zřejmě neměl v plánu mě týrat, ale dost to tak působilo, když jediný zvuk jsem vytvářela já s propiskou.
Rozhodovala jsem se jej pobídnout, jenom tak na návštěvu ke mně do království nepřišel, když se k tomu odhodlal sám. ,,Chtěl bych se omluvit."

Obočí mi vylétlo.
,,Ale?"

,,U tý večeře jsem to přehnal," přiznal, ,,nemám právo na to ti říkat s kým se můžeš bavit."

,,Ne, to teda nemáš," potvrdila jsem strnule nad náhlým vývojem momentu. Tak toto jsem nečekala, měl na své straně moje překvapení.
Ruka mi začala tepat bolestí, odložila jsem propisku co nejdál od sebe.

,,A to je všechno?" popíchla jsem jej, jakmile jsem v plicích ucítila čerstvější vzduch.
Odšprtla jsem se od stolu za pomocí nohy a dojela k němu, nakonec se postel prohla i pod mou muší váhou.

Uchechtl se. ,,A taky tě mám rád."

,,Že by se v tobě probudil dávno ztracený romantik? Tomu nevěřím." Skočila jsem po něm, jak jsem to dělala jako mladší.
Vždy jsem se ho snažila dostat na zem, přestože byl o dvě hlavy větší.
Bavilo mě se snažit dělat nemožné.
Ale teď se mi to povedlo a záda nám obejmula měkká peřina, která stihla od rána vychladnout.

,,Užívej si dokud můžeš, tahle moje stránka dlouho nevydrží."
Tím jsem si nebyla tak jistá, ale nevadilo mi se popichovat, dokud jsem neječela šílenstvím, jakmile mě začal lechtat.

Možná byl někdo na zabití, ale řekněte, který ze sourozenců ne?

***

Šla jsem na konci skupinky, znuděně pozorovala to, co bylo mým očím všeobecně známo do nejmenších detailů.
Tady prototyp družice, támhle zas figuríny ve skafandru za červenou páskou.
Stěny sladěné do tmavě modré, že by to někteří s horším zrakem typli na černou, a osvětlení v podobě hvězd.

Ráno jsem taťku celou snídani žádala, aby na mě neupozorňoval a zatím se naší třídě dařilo mu vyhýbat.
Paní, jež nás prováděla, jsem neznala, musela být nová, jinak bych ji znala jako zbytek zaměstnanců tady.
Už jsem stihla potkat Billa, který měl plné ruce s papíry a pouze na mě kývl.

Několik spolužáků se pochechtávalo, když zvládli vyprovokovat průvodčí tím, že sáhli na jednu z rekvizit půdy Marsu.
Okřikla je a oni schovali své úškleby, než se zase odvrátila.
Zakroutila jsem hlavou, když jsem si mezi nimi všimla tiše se pochechtávajícího Jonaha s ďolíčkem v tváři.

Jako by vycítil můj pohled, jeho modř si mě našla a já rychle sklopila hlavu, kéž bych tak mohla schovat svoji červeň.
Jonah mě přistihl, jak ho pozoruju.
Proč jen nemůžu splynout se stěnami?
Byla jsem všemi deseti, že vlasy by mě prozradily raz dva.

,,Čekal bych," pronesl, ,,že tě to bude víc bavit." Prokličkoval skrz těla ostatních až ke mně stejně rychle, jak se vlnila voda v jeho očích.

Bok po boku, šoupali jsme se úplně na konci průvodu a mně začalo být horko v pouhém tričku s krátkým rukávem. Když už jsem mluvila o tom kontrastování mých vlasů, bílé pruhy na látce by byly další věcí, která by mě při schovce zradila.
Uměla jsem se krýt stejně špatně, jako jsem kryla své emoce a cokoli, co bylo se mnou svázané.

,,Když seš tu skoro každý z měsíc, brzo tě to omrzí," pověděla jsem šeptem.
Šli jsme tak blízko sebe, že jsme se dotýkali kůží na rukách, přestože zde byla chodba dost velká pro nás i exponáty.
Nevadilo mi, trochu to probouzelo mé rozpaky, ale zároveň mě ten jemný dotek kolébal.

,,Každý měsíc?" zopakoval.

,,Jo, taťka tu pracuje," přiznala jsem barvu.

,,Vážně?" Vylétlo mu obočí do hvězd. ,,Šťourám do písečku tvýho táty."
Narážel na předešlý okamžik, jak zvláštní, že se po něm jeho přátelé ještě ani neohlédli.
Pokračoval tichým, přesto mužným hlasem: ,,To asi není náhoda, že se jmenuješ po souhvězdí a tvůj táta pracuje v planetáriu."

,,Uděluju ti zlatou hvězdu, Sherlocku." Podařilo se mi to říct nahlas, můj šepot zřejmě zůstal u nějakého exponátu a tentokrát jsem byla já utišena průvodčí.
Pár studentů se ohlédlo a po spatření mé společnosti si začali tiše šeptat. Zejména dívky.

Eh. Moje otrávenost jenom dosáhla dalšího levelu.
Unavovalo mě plavat v dalších nudných minutách, kdy jsem znala přednášku o všech předmětech lépe, než ta žena vepředu, a mnohem víc ze mě energii čerpaly nově vzniklé drby.

Nepravdivé polemizování spolužaček donutilo strnout i Jonaha, který si jich všiml. Hvězdy ze stropu na mě padaly stejně jako slova linoucí se z úst v podobě jedovatých hadů a to jenom proto, že jsem bavila s někým...

Ach!
Lidi jsou strašní.
Ohlédla jsem se na Jonaha.
Aspoň teda někteří, jsou jisté výjimky.

Než jsem si pořádně usmyslela, co za hloupost se ve mně zrodila, už jsem jej držela za zápěstí a donutila ho tak stát na místě. Skupinka se od nás s šepotem hadů ztrácela, zatímco Jonah se po mně nechápavě ohlédl.

Nejspíš mě už nakazil tím rebelismem.
Kašlat na lidi a jejich myšlenky, zbavila jsem se zábran a uvěřila svým krokům, když jsem si sebejistě přitiskla prst na rty.
Tiše.
Ať nás hadi neslyší.

Jonahova obočí co chvíli měnila tvar, jednou létala vysoko ke stropu, pak byla podmračená a teď to bylo půl na půl.
Co chystáš?
Jako by se ptal.

Uvidíš.
Odpovídala jsem mu tiše a stále jej držíc za ruku nás zatáhla za jeden exponát.
Chtěla jsem počkat, až se všichni vytratí ve tmě, tak bude větší jistota, že si nás nevšimnou.
Zajatce jsem stále svírala kolem zápěstí, jako bych se bála, že mi uteče. Zároveň se mi líbilo se jej takto nevinně dotýkat, letmé pohlazení mé kůže proti té jeho drsné.

,,Pojď za mnou." Slova se odrazila od jeho dechu a umělé hvězdy přihlížely našemu útěku.
Mlčel, ale já cítila, jak se směje. Tam, někde tam uvnitř, se smál z plných plic a ďolíček na tváři mi potvrzoval mou domněnku.

Táhla jsem jej bludištěm tmy, hvězd a uliček. Táhla jsem jej s sebou, padala jsem s ním hluboko do útrob budovy.
S ním.
Jak bláhově to zní, tak nereálně, nemohla jsem ho jen tak stáhnout s sebou a moje sobecká část po tom tak moc toužila.
Tak proč tu sobeckost nenakrmit přetvařkou, jakým se nezodpovědný útěk stal?

Unikl mi tichý smích a musela si ruku přitisknout přes pusu.
Přišlo mi to tak vtipné, vzrušující a... Neuvěřitelné.
Ale dělo se to.
Držela jsem Jonaha, nechal se mnou vést a co bylo podstatné - věřil mi.

Věřím ti.
Tak věř dál, Jonahu, věř mi dál, až na samý konec vesmíru. Prosila jsem tiše a litovala, že tu nejsou skutečné hvězdy, kterým bych to přání pošeptala.

Celá udýchaná jsem se zastavila a nechtě uvolnila pouta společníkovi, jen abych podlezla červenou pásku, jež se táhla kolem černého závěsu.
Jonah byl tak velký, že se mu více vyplatilo překážku překročit.
,,Co to děláš? Tam nemůžeme."
Tentokrát mě za ruku chytl on a přišlo mi to tisíckrát lepší, než když jsem se dotýkala já jeho.

,,Někdo se tu bojí porušovat pravidla?"
Popíchla jsem mu ego, ale i v tmě viděla, že ty jiskry v jeho očích nejsou od světel.
To byly ty lišácké jiskřičky, kterými jsem se nechala nakazit.

A pak jsem se pomalu nechala vtáhnout do černoty za závěsem stejně tak temným, pomalu jsem s sebou stáhla i Jonaha.
V jistém ohledu to muselo vypadat zvláštně, nechtěla jsem moc uvažovat nad tím, co by napadlo Delain.

Z kapsy kalhot jsem nám posvítila baterkou, Jonah váhal, když jsme sestupovali po schodech potaženým kobercem. Jeho ruka mě svírala pevněji.
Podle toho malého kuželu světla z mobilu si mohl všimnout sedaček po stranách, moc jsem mu toho však neodkryla.
Ať je překvapení jednou na mojí straně.

,,Počkej tady." Opatrně jsem se vykroutila. Svítila jsem si mobilem před sebe, dokud jsem nezahlédla počítač.
Jakožto známý návštěvník jsem znala hesla k těmhle věcičkám, taťka mě sem na tajňačku vodil, když se po něm nikdo neshaněl a já okoukala vše potřebné, abych tu mohla chodit sama.
I když bych neměla.

Ťukala jsem prsty po známém displeji a strop nad námi se rozzářil.
Jonah zalapal po dechu, nejspíš si myslel, že nás někdo objevil, kdežto to byla noční obloha, jež nám ozářila tváře.
Zamžoural.
Bylo to planetárium v celé své kráse - sedačky v kruhu s drobným pódiem uprostřed pro přednášky a nakonec klenutý strop s obrazovkami.

Zatím jsem nic moc nenastavila, pouze temná obloha s několika jasnými hvězdami, které se pomaličku pohybovaly.

Zabloudila jsem pohledem k němu a s  úžasem zjistila, že již nepozoruje noční oblohu, ale mě.
,,Nikdy jsem neviděl souhvězdí Lyry, ukážeš mi ji?" Prostá nabídka.

Ale pro moje prsty téměř nemožné. Se zatajeným dechem jsem splnila jeho požadavek, obloha se na chvíli rozmazala, než se zcela zaostřila s novými tvary.
Cítila jsem se, jak je vše v mých rukách a zároveň jsem byla plná pocitu, že mi vše klouže mezi prsty jako želatina.
Přesně v tu se proměnila má kolena.

Došla jsem k Jonahovi, mé souhvězdí obklopovalo několik dalších, jelikož nešlo nastavit samotné.
,,Támhle, ten kosočtverec s jednou nožičkou," popsala jsem daný tvar a ukázala.

Jonah sledoval dráhu mého prstu. Aby byly souhvězdí lehce viditelné, byly mezi hvězdami tenké čárečky a navzájem se tak propojovaly.
,,Je nádherné." Našel ho. A já nevěděla, co dál, co přesně jsem čekala, co přesně bylo v plánu?
V plánu byl jen útěk.
A teď... Nechala jsem hvězdy plout v temné řece bez konce. ,,Když jsem byla malá, vymýšlela jsem si k nim příběhy."
Nebylo nutno dodávat, že ty příběhy byly o světluškách mocnější, než nynější královny.

Plácla jsem, co mě prvně napadlo.
Asi není normální si vymýšlet příběhy ke hvězdám, které k tomu všemu tu ještě nebyly ani skutečné, bylo to stejně trhlé, jako lozit na střechu a mluvit k nim.
Zřejmě byla náhoda, že jsem ještě neskončila v blázinci.
A ještě větší náhoda byla, že Jonah mě za toho blázna nepovažoval.

Ohlédl se a sklopil jedno sedadlo. ,,Času máme asi dost, než si všimnou, že jsme se zdejchli." Poklepal na křeslo vedle. ,,Chci ty příběhy slyšet."

Tohle znělo až moc pohádkově na to, aby to dopadlo dobře.
Hvězdy nás slyší, Jonahu, a kujou za našimi zády.
Tiše.
Hadi a hvězdy slyší všechna slova.

Vidíte, jak se snažím dohnat ztracené kapitoly? :D
Na tuhle část jsem se těšila jako malé dítě, tak snad jste si ji užili stejně jako já, když jsem ji psala. <3

Lait🌠