•Lyra August•

No doprdele.
Sakra.
Kurva.
Panebože.
Odpusťte mi všechny ty slova, nepoužila bych je, kdyby je nebylo potřeba. Jenže všechno je někdy poprvé a infarkt se zažije taky asi jednou za život, ne?

Jdu na to moc rychle, jistě, zpomalím a trochu se vrátíme.

Za zády jsem nechala na pospas Delain i Mairy. Doufajíc, že Jonah nemá v plánu něco hodně šíleného - ha! - jsem se jím nechala táhnout domem až do samotné garáže.
Pohled na drahá auta už byl jednoduší, než když jsem tu stála poprvé. Tentokrát jsem ovládala svoje nohy, ale hlava lítala kolem jako mé oči.

Nějak matně si vybavuju, že jsem nasedla do Jonahova auta po tom, co mi to nařídil. Na mé otázky neodpovídal a já záhy zjistila, že jeho mlčenlivost mě zneklidňuje stejně jako mě přitahuje.

Oslavu jsme nechali za sebou a já... Necítila pocit viny. Jako by mě Jonah vyléčil z nemoci o které jsem netušila, nebo ji aspoň tišil.
Jako droga.
Jako dokonalá, nádherná droga, která mě unáší pryč od vesmíru, který na nás padá se svou tíhou osudu.

Vyjeli jsme z centra, poznala jsem trasu k lesu. Žádné jiné auta tu nebyla, málokdy touto cestou něco jezdilo, a tak jsme kousek od lesa osaměli.
Kdyby byl Jonah sériový vrah, tak našel perfektní místo na vraždu a schovaní mého těla, ale sakra! Jemu bych uvěřila každičkou lež.

Klid, Lyro! Nádech. Výdech.
Byla jsem jako utržená ze řetězu.
Co v tom fondánu bylo?!
Správně, cukr, látka, která nakopla mé smysli.
A pak, když jsem nerozuměla, co má můj společník v plánu, zastavil.

Uprostřed silnice, osaměli jsme, nechali jsme plout ticho kolem nás.
,,Jdeš řídit."

A jsme u toho.
V první vteřině mi to nedošlo, mé myšlenky popohnal až náraz dveří, jakmile vyšel.
Já jdu co?!
Neřídila jsem. Nikdy. A i když jsem toho po taťkovi podědila málo, řízení muselo jednoznačně patřit mezi ně.
Jonah po mně žádá vraždu, copak já můžu jít do vězení?

V druhé vteřině jsem si přelezla na místo řidiče a byla jsem tak omámená drahou kůží a náhlým vývojem situace, že mě nenapadlo taky vyjít a obejít auto, jak to udělal on.
Věnoval mi pobavený pohled.
Aspoň jeden z nás se baví.
To mě těší, není nad to umřít plný radosti.

V třetí vteřině jsem sevřela volant a jenom hleděla před sebe.
,,Neumím řídit," oznámila jsem strnule.
Uvelebil se po mé levici, jako bychom byli na vyjížďce.
Cítila jsem všechny své svaly, chloupky, jakýkoli záchvěv a děsilo mě, že budu ovládat tenhle stroj.
Jestli tedy.

,,Proto jsme tady, nic tu není," poučil mě.
Chtě nechtě jsem si přiznala, že ten kožený volant jsem sevřela mnohem pevněji, když mě sjel pohledem a nahl se ke, až jeho teplý dech přejel po mém krku.
Má kůže byla orosená kapičkami potu.
Proč mi to děláš? Co mi to děláš?

Chtěla jsem, aby přestal a přitom... Jsem toužila, tak moc jsem si přála, aby nikdy neskončil. Aby se svět stáhl do smičky.
Ach, chtěla jsem toho moc a ani jsem netušila, co přesně to moc je.

Začal mi pomalu klidným hlasem vysvětlovat, co je co a byl si tak moc jistým tím, co dělá, že mě jeho ego málem nakazilo.
Málem mě dokázal věřit, že auto za nespočetné peníze je jen dětská hračka z plastu, jež se ovládá na dálkové ovládání.
Málem to dokázal.
Málem.
Ale já věděla, že se mu to jednou povede, jednoho dne mě přesvědčí o nemožně možném a já sladce omámená
hlasem a ukolébaná jeho očima upadnu do svůdneho snu.
S ním po boku.

Ztratila jsem přehled o vteřinách a vůbec o čase.
,,Zkus to," pobídl zlehka.

Polkla jsem. ,,Nemůžu." Bála jsem se.
Jenže čeho?
Co krmilo můj strach, který se chechtal vzadu na sedadlech a pozoroval dění?
Bála jsem se, že udělám něco špatně.
Bála jsem se, že někomu ublížím.
Že se ztrapním.
Že udělám něco, čím mě Jonah zavrhne.
Bála jsem se a nenáviděla se za to, kdybych tak mohla strach přetvořit v něco jiného, jako kdyby to byla modelovací plastelína.

,,Můžeš," opáčil.
Díval se na mě, sebejistě, důvěřivě a já mu to nedokázala opětovat.
Co kdybych v jeho pohledu uvízla?
Našla bych cestu zpět?
Hledala bych ji vůbec?
Nejspíš ne, chtěla jsem se nechat laskat vodní hladinou v něm.

,,Bojím se," přiznala jsem.
Nepohnul se, neodvrátil se ode mne, nezačal se smát nad mou hloupostí, neudělal nic.
A přesto... Jsem v něm pocítila pochopení, lehký záchvěv vzduchu a teplo na mé ruce, když zlehka položil dlaň na mou kůži.

Prosté, jednoduché gesto a já hořela.
Pokožka mě pálila, ústa vyprahlá a tělo se mi samovolně rozbrnělo stejně, jako motor auta.
,,Já ti věřím."

Ta slova byla vše, byla ničím a přesto silnými řetězy mezi odlišnými světy stvořených z prachu a snů.
Byla tak jednoduchá a přesto strach vyjekl hrůzou a rozplynul se, zmizel v tom prachu.
Ta věta byla pohonem, ušima mi projela hladká melodie, skrz ruku mě pohladila elektřina a ten pohled...

Ach, nedokázala jsem být silná. Nezvládla jsem být pevná jako ten řetěz, který do mě zaháknul.
Skrz to pevné pouto si mě k tobě přitáhl.
Věřila jsem mu.
Nebyla to lež, jeho oči nelhaly, jeho oči... Nedokázaly lhát.

Nic jsem neřekla, nebyla jsem si jistá, jestli bych našla stejně silná slova, ale objevila jsem pevnou odvahu a předala ji silnici, jakmile jsem se otočila opět k ní.
Odvrátit se bylo těžší, než jsem očekávala.

A následně jsem skutečně pohnula řadící pákou a v pohybu se snažila vzpomenout na všechny pokyny. Přidat plyn, nádech, páka, výdech. Skutečně jsem řídila, tohle auto nebylo vytvořeno pro mou šnečí rychlost, ale já začala samou radostí pištět.
Ječela jsem tak moc, že se skla v oknech auta musely otřásat a Jonah si zakryl uši rukama, aby je chránil.

Překvapeně se na mě podíval. ,,Děje se něco?"

,,JÁ. ŘÍDÍM." Podařilo se mi slovo po slově oznámit důvod mé radosti, viditelně se mu ulevilo.
Jeho smích se začal odrážet od interiéru, i mně se po tváři rozlil úsměv.
Nedokázala jsem se uvolnit tak, jak bych chtěla, nebo chtěl Jonah, ale že to byl dokonalý pocit.

Doprdele.
Sakra.
Kurva.
Panebože.
A stejně to bylo málo na to, abych vyjádřila všechny své pocity.

***

Ještě nějakou dobu mě můj osobní učitel poučoval a snažil se mě naučit, jak využívat zrcátka při parkování. Po dobré hodině už mi hučelo v uších z otráveného zvuku, který auto začalo vydávat pokaždé, kdy jsem se přiblížila ke stromu.
Jednou jsem málem drcla do kmene stromu, ale nějakým zázrakem jsem dupla na brzdu, že se nám pásy zařízly do látek oblečení.

Už jsem se obávala, že mi přikáže, abych nás odvezla zpět, ale nezmínil se o tom slovem a spadl mi pořádný kus šutru ze srdce, jakmile řekl, že je načase se vrátit.
Aby to nevypadalo divně.
Kdo ví, co pod tím myslel, ale Delain si jistě udělala nějaký svůj peprný názor.

Vysadil mě před bránou a dodal, že auto zvládne zaparkovat sám.
Jestli se mě chtěl zbavit, tak to teď sehrál dobře.
Následně jsem si vzpomněla, jak mě čapl za ruku a nestaral se, kdo nás vidí a kdo ne, prostě mě vzal s sebou nehledě na okolky. Stiskla jsem si ruce a usmála.

Nechtěla jsem vědět, jak trapné by bylo mu to oznámit, takže jsem se rozhodla využít volnou chvilku k cestě na záchod.
Přes zahradu jsem přeběhla na verandu a pro jednou jsem byla ráda, že jsem všem tak lhostejná a nemám na krku žádné dotazy, kam jsem se vypařila.

Dům byl téměř prázdný, akorát v kuchyni to trochu žilo. Stoupala jsem po schodech, usmívala se od ucha k uchu a byla ráda, že jsem si nerozmyslela zůstat doma, když do mých myšlenek vtrhl vetřelec.
Byly to vzlyky a následné popotáhnutí. Nohy mi samovolně strnuly, všechna radost se ze mě vypařila.
Donutila jsem se k pohybu, jen abych následně našla za rohem klečet Sveu v pomačkaných šatech.

,,Sveo," vyhrkla jsem zděšeně. Lekla se a upřela na mě uslzené oči.
,,Promiň, to- já. Neměla bys mě takhle vidět," mluvila přes plný nos.
Hřbetem ruky si otírala líce a já si vynadala za své sobectví, když mě potěšil pohled na její zápěstí, kde jako ulitý byl mnou koupený náramek.
Svea už si musela rozbalit dárky, ale nenapadalo mě nic, co by ji mohlo dovést k pláči.

Nebo zhroucení.
Vypadala zlomeně, roztrženě, jako by jí kdosi vyrval srdce z hrudi.

Nemohla jsem to takhle nechat, nikdy bych se nedokázala jen tak obrátit od člověka, který se topí pod tíhou jeho slz a bolesti. Jako kdyby mě kdosi postřelil šipkou napuštěnou jedem, chytila jsem tu bolest od dívky, jejíž světle modré šaty byly rozprostřené, jako vlny rozstříštěné o útesy.

,,Co se děje?" začala jsem zlehka.
Posadila jsem se vedle ní po pravé ruce, byla blíž ke schodům, nechávala jsem jí tak volnou únikovou cestu.
I když útěk byla poslední věc, kterou bych si od ní přála.
,,Mně to můžeš říct, jsem tu pro tebe."

Neznaly jsme se dlouho, vlastně skoro vůbec a přesto jsem moc dobře tušila - jako by Svea byla básnička na zpaměť - že potřebuje někoho komu se svěří.
Komu dá poslední střípky srdce, aby to nové mohlo začít růst.
Potřebovala mě a já tu byla.
Nehodlala jsem odejít, teď už ne.

Sledovala svůj klín, mnula si ruce a když jsem její dlaně obejmula těmi mými, zjistila jsem, že má ruce chladné jako led.
,,Moji rodiče," vzlykla a hruď se jí otřásla, ,,moji rodiče to nechápou."

,,Co nechápou?" ptala jsem se starostlivě. Rodiče Maraisovy od pohledu nevypadali jako někdo u koho hledat milou oporu, v minulosti to mohli být dobří lidé, ale teď jsem z nich cítila jenom mráz.
Led, který pokryl jejich srdce a já se bála, že teď začíná prostupovat skrz Sveu, když se její prsty nechtěly ohřát o mé teplo ruky.

,,Furt se hádají," tentokrát to znělo naštvaně, ,,není den, kdy by mezi sebou... A všechno je to moje chyba!"

,,Co to říkáš?" vrhla jsem se do její řeči. ,,To je blbost, ty za nic nemůžeš."

Ať už bylo mezi jejími rodiči cokoli, rozhodně za to nemohla. Byla jsem si jistá všemi těmi slzami, které se jí skutálely z tváří.

,,Ale ano, je to moje chyba! Jsou spolu jenom kvůli mně, myslí si, že je to lepší. Oni nevidí, že to dělaj jenom horší!"
Zvedla napuchlé oči, jak jsem měla ráda její jiskřičky, tolik se podobaly těm Jonahovým, a teď po nich nebylo stopy.
,,Můžu za to já."

Nadechla jsem se sykavě, avšak stále odhodlaná, že takhle to nenechám.
Jak dlouho už si to musela myslet?
Jak dlouho už se tím trápila?
Nevěděla jsem přesně, ale muselo to být dlouho. Taková myšlenka se nezrodí z náhlého okamžiku.

,,Sveo," objala jsem ji, ,,řeknu ti jedno tajemství."

,,Nechci žádné tajemství."

,,Bude se ti líbit, věř mi." Věřím ti. ,,Někteří lidé jsou sobci, většinou to sami nevědí a když už, tak se nehodlají změnit. Tihle lidé nemají pro nás ostatní místo, mají v sobě jen a jen jejich potřeby. A naše srdce mezitím plní bolest, takovou, jakou teď cítíš ty."

Nic nenamítala, jenom mě poslouchala. Obě jsme vdechovaly váhu slov linoucí se z mých rtů jako tichá přání.

,,A ti, co o sobě netuší, jakou pohromu způsobují ostatním, to stejně nakonec zjistí. Ta rýha, která ti poškrábala srdce jenom kvůli nim, se jim vrátí jako nezahojitelná jizva. Vypálí se jim do pokožky a navždy budou litovat, čeho se dopustili. Jednou, budou cítit tu stejnou - a možná větší - bolest jako ty, ale do té doby už budeš zase svá."
Netušila jsem, jak to nazvat.
Motivační řeč?
Nebo snad náhlý spád mých emocí?

Dívka se na mě otočila, šaty jí zašustily a oči teď neměla plné slz hněvu, nebo smutku. Plakala dojetím a když po mně skočila, málem jsem se převrhla.
Vtiskla mi obličej do prohlubně mezi krkem a ramenem. ,,Mám tě ráda."

Věřím ti.
Mám tě ráda.
Tahle rodina už dlouho něco hledala a najednou... Jsem tu byla já, i přesto, že hvězdy od nich žádná taková přání nemohla slyšet. Nikdy netoužili po někom, jako já, nepotřebovali mě, dokud si sami neuvědomili, že jsem chybějící kus skládačky.
Přiznali si to, až po zhotovení celého obrazu, protože teprve poté si všimnete, že vám cosi chybí.

Obejmula jsem Sveu nazpět. Stiskla jsem ji pevně, jak to mé útlé ruce dokázaly.
,,Měla bys už jít, nebo ti Mairy sní celý dort."
Zasmála se mi do kůže, odtáhla se a její blažený obličej byl obrazem štěstí.
Netušila jsem, co přesně jsem řekla tak povzbuzujícího, jenom jsem složila dokupy to, co jsem považovala za správné.

,,Přijdeš za mnou dolů?"

,,Samozřejmě, a teď už běž, než tě ostatní začnou hledat."

Podle zvuků jsem poznala, že se dole ještě vysmrkala a cosi si mumlala pod rty.
Cítila jsem se... Lehce.
Zapomněla jsem na vše špatné a stíny se stáhly, viděla jsem vše barevně, jako bych si nasadila magické brýle. Brzy začnu vidět šedé fleky světa, černé, nechtěné šmouhy, ale do té doby jsem si ty brýle užívala, jako drahocenný šperk.

Po vstání jsem si uhladila šaty a několikrát si dlaněmi přejela po tvářích, abych smazala vlastní slzy z dojetí.
S hlubokým nádechem a touhou zjistit, kolik do toho za tu dobu stihla Delain do sebe dát, jsem se vynořila zpoza rohu a chystala se sejít.
V tom by mi však nesměl zabránit samotný bůh dokonalosti a klidně, ať mě všechno božstvo prokleje, jestli se mýlím. Jonah by mezi ně zapadl, nikdo by nepoznal, že je to ve skutečnosti dokonalý smrtelník.

Hleděl na mě se s krytou něhou v očích.
Kolik toho slyšel?
Olízla jsem si suché rty. ,,Promiň, jestli jsem nějak urazila tvé..."

,,Ne," nedopustil mě doříct větu. ,,Je to pravda? To, co jsi říkala. S tou jizvou?"

V tenhle okamžik mi připadal tak zranitelný, jelikož se neschovával za žádnou z masek.

,,Nevím," polkla jsem knedlík v krku, ,,ale doufám v to. Někteří by si to zasloužili."

,,Bylo to hezké."

Doprdele.
Sakra.
Kurva.
Panebože.
Kolikrát to ještě řeknu?
Nevím, ale já zcela ztratila tušení o tom, že dýchám. Že stojím na schodišti v žlutých šatech kontrastujících s mým ruměncem ve tváři.
Zapomněla jsem na svět kolem a soustředila se na to jediné, co se stalo mou podstatou.

Slova mi uvízla hluboko v břiše.

A naopak Delainino břicho o sobě začalo hlasitě spekulovat, jako by dnes byl den, kdy se všichni zčista jasna objevují, má sestřenice klopítla a už se chystala obejmout zem.
Zeď jí v tom zabránila a ukradla si obejmutí pro sebe.
Tentokrát jsem zanadávala nahlas, Delainin poprask mě vrátil do reality s šedými fleky.

Seběhla jsem schody a dávala si pozor, abych se Jonaha jen letmo nedotkla.
,,Sakra, Delain," odvrátila jsem ji od zdi, ,,kolik si toho měla?"

Pomalu zamrkala. ,,Jeden... Dva... Tři..." začala ukrutně pomalu počítat.
Nakonec došla k číslu devět, zatímco na ruce ukazovala tři prsty.
Škytla.

,,Pomůžeš mi s ní nahoru, asi brzo hodí šavli," neříkalo se mi to lehce.
Moje sestřenice mě právě ztrapnila a představa, že by tu hodila hromádku alkoholu nebyla lákavá pro nikoho z nás.

,,Žádný problém." A už mou ztřískanou sestřenici držel kolem pasu a stoupal nahoru.
Já šla jako pojistka vzadu.

Delain se rozesmála: ,,Vy dvě hrdličky, kdy už si to přiznate?"

Přiznáme co, Delain?

Ahojky, ano, já žiju.
Korona mě nezlomila. :D
Na začátek bych se chtěla hrozně moc omluvit, vydávala jsem pravidelně, ale teď jsem se na delší dobu odmlčela.

Nechci se na nic vymlouvat, prosto jsem neměla chuť psát a do tohoto příběhu chcu dát svoje maximum. :")

Když už jsme u toho maxima...
LIDI!
Já nejsem na Wattu pár dnů a vy děláte neskutečné divy! Jakože opravdu, jsem vám vděčná, ani nevíte jak!!!
A Star už má přes 2,5k přečtení!
Kde se to bere?!

Jsem moc ráda za jakoukoli odezvu, vote i komentář, nikdy jsem nečekala, že si příběh najde tolik příznivců.
<33

Lait🌠