•Lyra August•

Ještě rozespalé tělo jsem donutila dokolébat se do koupelny, kde jsem zjistila nový nález beďaru velikosti Kilimandžára na čele kousek od vlasů. Nešel přehlédnout a to jsem teprve vstala a jak to tak vypadalo, ani hromada nadávek ho nedonutila zmizet a nezničit mi den.

Na uvolnění jsem si věnovala rychlou sprchu, kdy jsem si ani pořádně nestihla nastavit správnou teplotu a už jsem drhla kartáček o zuby, které trpěly mým ranním dechem. Jako by mi v břiše něco chcíplo.

Hodila jsem si rudé vlasy do copu a rychle se prohrabala šatníkem, který vypadal jako po atentátu. Nakonec padly obyčejné džíny, které měly na kolenu od čehosi černou skvrnu, ale nic lepšího jsem neměla a horní části těla jsem věnovala žlutý svetr, který byl dosti extravagantní, aby si černé šmouhy na kalhotech nikdo nevšiml.

S batohem přes rameno jsem nakonec seběhla schody do jídelny, kde to narozdíl od klidného pokoje žilo.

,,Mairy! Co jsem ti říkala o šťourání v nose?!" Oháněla se nebezpečně vařečkou mamka, jejíž drdol z vlasů stejné barvy poutal největší pozornost, jelikož jí kousek pramene odstával. Zdědila jsem je po ní, stejně jako hnědé oči, pihy a drobnou postavu se kterou jsem patřila snad ještě do základní školy.

Jediné, co jí ubíralo na kráse, kterou jsem jaksi nepodědila, byly vrásky, které se s ní začaly táhnout, avšak úsměv měla stále stejně zářivý.

,,Jakpak ses vyspala?" věnovala mi otázku, když jsem si u kávovaru dělala kafe.
,,Jako obvykle, žádná sláva," odpověděla jsem jí a dívala se na tmavě hnědou tekutinu, která odkapávala z odkapávače.

Byla jsem si jista, že mamka mou odpověď neslyšela, jelikož se od plotny, kde dělala smažená vajíčka, otočila, aby tentokrát napomenula Isaaca, aby přestal z jeho již udělaných vajíček dělat smajlíka na talíři a aby radši jedl.

Konečně jsem si začala vychutnávat kafe, když jsem si sedla k hranatému stolu, který se kýval kvůli jedné zkrácené nožičce.

Dvojčata Isaac a Mairy od sebe byli k nerozeznání, i když byli každý jiného pohlaví, dětské obličeje byli více než totožné a často jsem je od sebe oddělovala pouze za pomocí délky vlasů, kdy Mairy, mladší z dvojčat, je měla po lopatky, zato Isaac na obyčejného ježka, díky čemuž jeho rusovlasá barva nebyla tolik jasná, jako u nás dívek.

Celou naši početnou rodinku zakončoval nejstarší z nás - Amedeon. Narozdíl od dvojčat, která sedla jeden k druhému, byl Am, jak jsme mu říkali zkráceně, úplně jiný šálek čaje. Vlasy měl barvy splašků a oči modré a zářivé, jako laguny v pralesích. Vše to sdělil po tátovy, který se nemohl nabažit udělaných vajíček a hltal je tak rychle, jak bylo možno.

Brzy jsem i já dostala svou porci, břicho už kručelo nedočkavostí, nakonec jsem i já vypadala jako zvíře hladovějící několik měsíců.

Byli jsme neobvyklá rodinka, máma byla převážně doma a starala se o domácnost, sem tam si sehnala práci na kratší úvazek, ale nikdy nezůstala dlouho. Zato táta pracoval v nedalekém planetáriu a někdy zaskočil i jako astronom, díky čemuž můžu navázat na naše specifická jména.

Am je pojmenován podle Avogadra Amedeona, vědce z konce osmnáctého století a objevitele Avogadrovi konstanty.

Isaac to schytal podle Isaaca Newtna, kvůli čemuž si z něj Mairy často dělala srandu a házela po něm jablka, mohla si to dovolit, nebyla pojmenovaná po nikom známém. Rodičům asi došli nápady.

A nakonec jsem tu zůstala já - Lyra.
Prvně asi pomyslíte na hudební nástroj, ale ne, vážně nejsem pojmenovaná po hudebním nástroji. Mé jméno jsem podědila po souhvězdí Lyry, která byla popsána už ve starověku Klaudiusem Ptolemaoisem.
Upřímně?
I ten hudební nástroj zněl líp, než toto.

,,Děcka, jíme, jíme, nechci přijít pozdě," hnal nás taťka, sotva jsem do sebe doslova hodila poslední kus snídaně, už jsme se sáčkovali do služební dodávky, kterou měl půjčenou z práce.

Nebýt jeho modrých očí, které přitahovaly pozornost, každý by si okamžitě všiml jeho pomalu šedivějících vlasů a co se týče mýtu, že muži jezdí lépe než ženy, můj taťka dokázal tuhle pověst vyvrátit už jenom způsobem, jakým vyjížděl z garáže.

Am si jako vždy zabral místo vedle spolujezdce, přičemž mi vrazil ještě políček, aby bylo jasno, kdo je tu starší. Nezbylo mi nic jiného, než se vtěsnat k dvojčatům dozadu a pak se konala naše každodenní akce alá rozvést děti do třech různých škol.

Při prudkých odbočkách se mi vajíčka vracela zpět.

,,Tati, červená!" vykřikl Isaac těsně před křižovatkou a náš svěřitel zabrzdil a my málem vyletěli z pásů.

,,Jste v pohodě?" Kontroloval nás ve zpětném zrcátku.

,,Zelená!" Tentokrát to byla Mairy a moje vajíčka se v žaludku přetáčela, jako špekáčky na grilu.

První zastávka byla vždy podle režimu určena Amedeonu, studoval už vysokou s vědeckým zaměřením, velká, skleněná budova, která se pyšnila zeleným trávníkem kolem dokola.

Poté šla na řadu má zastávka, dvojčata zůstávali na konec a celou jízdu ukončil taťka až na parkovišti planetária.

Obvyklý den u neobvyklé rodiny.

***

Občasné slunce, které vykouklo zpoza mraků, všechny ujišťovalo, že se ještě nekoná konec světa, jak to tak na první pohled vypadalo, jelikož se divoké bouřkové mraky stahovaly na obloze a děsily tak všechny, kteří si museli zajistit odvoz někoho z přátel.

Připadala jsem si jako to slunce, chodila jsem po chodbě se sluchátky v uších, kde mi hrála hlasitá hudba písniček z alba ROCKISDEAD od Dorothy, usmívala jsem se a formulovala rty do slov, které jsem neměla odvahu říci nahlas, zatímco ostatní chodili kolem a stěžovali si na učitele a známky i osobní problémy.

Samota mi nevadila. Hudba byla dostatečný přítel a já si zvykla na to, že při obědě si prosto přisednu k náhodnému stolu a v tichosti - se sluchátky stále v uších - sním svou porci.

Dnešek byl zvláštní asi jen v tom, že jsem stále cítila něčí pohled zabodnutý v zádech. Hodně jsem četla o šestém smyslu a taky jsem byla zúčastněna několikerých přednášek různých vědců, které mi taťka představil.

Bylo neobvyklé, že by šprt jako já dostal něčí pozornost, pokud vyjmeme včerejšek, kdy na mě vyjekl ten idiot u skříněk.

Pocit šestého smyslu se mě nezbavil ani v momentě, kdy jsem vstupovala do holčičích šaten, abych se mohla připravit na trénink, což mi bylo nepřijemné a já si začínala připadat paranoidní. Teprve když se za mnou dveře zavřely, jako by ze mě spadl kámen a já se zhluboka nadechla.

Spolu s dalšími děvčaty jsem se převlékla do uplých legín, které vyhrály dnešní loterii toho, co si obleču a doplňovalo to jednoduché sportovní triko zbarvené do tmavě růžové. Mohla jsem s čistým srdcem říct, že módní policie mě mohla chytit na každém kroku.

Svůj beďar, který se zdál být od rána větší, jsem schovala pod kšiltovkou a hurá naběhat dvacet koleček na rozehřátí, jak určil trenér.

Oproti ostatním holkám, které taky hrály v baseballovém týmu, jsem byla jiná a lišila se už jenom svou postavou.
Zatímco roztleskávačky se pyšnily přednostmi, které lákaly kluky i z opačné strany stadionu, dívky u sportů měly pevné svaly a štíhlou, silnou figuru.

Já byla prostě já.
Moje poprsí se zastavilo v deváté třídě a zadek neměl daleko, byla jsem hubená, že mi někdy šly vidět i žebra, i když jsem denně jedla tunu čokolády, a moje pokožka byla po chvilce na slunci červená, jako bych byla rak.

Baseball jsem dělala proto, že mě bavil, líbila se mi ta rychlost a možnost vylít si vztek do pálky, která odpalovala míč a poté se rozeběhnout a přidat týmu body.

Jenom mi chybělo, aby mi to šlo a já svou neschopnost mohla někdy na chvíli schovat stejně jako mraky slunce.

,,Tak jo, slečinky, vyzkoušíme si odpaly! Dva zástupy, Julio a Hazel, budete nadhazovačky!" Rozhodl jako vždy kouč pevným a drsným hlasem, kterým nešetřil stejně jako pohledy, který nás ujišťoval, že špatný pohyb nás může stát život.

Zařadila jsem se k Julie, černoška s dredama o tři hlavy vyšší, než já a přitom jsem se snažila rozdýchat těch dvacet koleček, které se projevily na mé mizerné kondičce, kterou jsem si neuměla zlepšit, takže jsem po každém výběhu vypadala jako rajče.

Sledovala jsem pohyby ostatních děvčat a snažila se přijít na správný úhel rukou i pálky, sledovala jsem, kdy pálkou pohnou, aby zachytily míček ve správný moment, studovala jsem způsob, jakým míček o několika násobné rychlosti letí a kde se zapřít v nohách.

Tohle na mě bylo neobvyklé.
Má inteligence mi bránila vidět věci, jako ostatní, ve všem jsem byla schopna najít vzorec, který by dával smysl. Nenaučila jsem se to, umím to odjakživa a jako malá jsem si myslela, že to umí i všichni kolem mě.

Než jsem si dokázala dát jednoduché dva a dva dohromady, přistála mi v náruči helma - pro všechny případy - a byla jsem na řadě.
Kšiltovku jsem tedy vyměnila za modře nepadnoucí přilbu, která by případně měla zabránit míčku, aby mě trefil do obličeje, ale pokud by se nestalo, že Julia nehodí míček pod jinačím úhlem, měla bych být v bezpečí.

Sevřela jsem pálku a převážila správně nohy, abych zaujmula správné těžiště a mé tělo bylo vyvážené a zároveň silné na určitých místech.

A pak se nečekaně v mém zorném poli objevila šmouha, kterou jsem neuměla zcela rozeznat, míček to nebyl, to jsem se přesvědčila, když kolem mě proletěl a já se ani nepohla.

Sakra!

,,Strike!" oznámil zbytečně kouč a Julia se na mě šklebila, nebo spíš na mou neschopnost.

Konečně jsem se zaměřila na šmouhu stojící kousek od černošky a v mužské postavě jsem rozeznala známou tvář.
Co ten tu dělá?

Napadlo mne, moje odpověď přišla okamžitě, když jsem uslyšela jekot roztleskávaček, které si trénovaly pokřik a sestavu.
Odfrkla jsem si a zakroutila hlavou.
Nadržený hovado.
Lhala bych, kdybych neřekla, že jsem na něj kvůli včerejšku neměla pořádnou pifku.

Přehmátla jsem si pálku v dlaních a přestala se zajímat o nezvaného hosta, který mohl za můj první promarněný pokus.

Julia udělala klasický pohyb a míček jí vystřelil z ruky přímo na mě, s výdechem jsem odpálila co největší silou, kterou jsem do pohybu vynaložila za tak krátký čas.

Vážně jsem si na jeden okamžik myslela, že se má nemotornost šla zahrabat pod zem, vážně jsem se nadmula pýchou, jak se mi odpal povedl.

Místo úctyhodného pohledu ostatních se však ozvalo jednohlasné zajíknutí.

Protože to byl právě Jonah - jak jsem zaslechla jeho jméno znít od dívek za mnou -, kdo k sobě sevřel kolena, vložil si dlaně do rozkroku a skřivil obličej.

Upustila jsem pálku na zem a drobnýma rukama jsem si zakryla ústa, jak mi čelist odpadla kamsi do neznáma.

Míček totiž našel neplánovaný cíl a to rovnou v místě největší mužské pýchy.

A moje nemotornost se mi jen smála.

Aloha, zdravím Vás v další prázdninový den a rovnou Vám musím říct, že tahle kapitola mě neskutečně bavila psát.
Tak dlouho jsem se těšila na tuhle chvíli a konečně je sepsaná.

Tak jaký máte zatím názor na hlavní postavy a náhlou nepříjemnou situaci?
:D Pojďte napsat aspoň slovo do komentářů, zajímá mě to. ;))

Lait🌠