•Jonah Marais•

Srát na to.
To byla má první a jediná myšlenka, když mě z ranní mlhy, která zastřela mou mysl po tréninku a studené vodě, probrala podstata jediné možné osoby.

Srát na Amedeona, ten kluk možná naháněl strach, což bylo opakem Lyry, ale kvůli tomuhle přátelství - opovážil jsem se tomu tak říkat - jsem si už mnohé vytrpěl. A Lyra taky. Bylo by nefér to teď zahodit a Amedeon nám do toho nemá co mluvit.

Měl jsem namožené rameno z tréninku, ale i ta malá bolest, která se táhla s každým pohybem svalu, se vzdálila, když mé smysli zbystřely a oči mi zabloudily k Lyrynům rtům, jakmile si ten spodní zkousla. Rychle jsem je zase donutil odbloudit pryč.

Zasněná. Nikdy dřív mě to přirovnání k Lyře nenapadlo, na mysl mi přišlo vždy jen tichá, nešikovná a slunce... A stejně, když jsem si vzpomněl, že to slovo mi kdysi zapadlo do paměti někdy v mnoha hodinách francouzštiny, teď jako neposedná kostka stavebnice vypadlo ven a splynulo mi ze rtů.

Vyplnilo prázdnotu mezi námi a naopak naplnilo napětím. Netušil jsem, co na tom slově bylo špatně.
Dovolil jsem si tvrdit, že je to nejpřesnější mínění k dívce s ohnivými vlasy, která dneska vypadala unaveně.

Zatřásla hlavou a napsala slovo pod své jméno bez jediné hlásky. Přesto jsem poznal, že v kličkách, které tvořily písmena, byly kostrbatá místa na rozdíl od ostatních slov.

Pak už jsme si vyměňovali slova bez špetky elektřiny, která normálně našimi slovy proudila, když jsme jeden do druhého z legrace ryly. Teď to byla jakási obyčejná konverzace a kvůli tomu jsem cítil žárlivý pohled Baylee, jejíž pohled bodal jako jehlice.

V hlavě jsem si snažil vsugerovat, že jsem šel do dvojice s Lyrou z prostých důvodu; Měla to být odplata za to, jak se na mě mý přátelé vybodli v pondělí, když jsem je potřeboval, a nakonec jsme se potkali v bistru, kde jsem byl s Lyrou. A druhý důvod byl, že jsem skutečně potřeboval dobrou známku, sice s malou hodnotou, ale neopovrhoval jsem.

Namlouval jsem si to po celou dobu, co sluneční paprsky narážely do divoce zčesaných plamenů dívky sedící přede mnou, nepřestával jsem si lhát, ani když jsem si představil, že se jí ty zlaté ruce omotávají kolem hlavy jako koruna. Jako zlatý náhrdelník, který nechával povstávat její pihy jako poddané.

Lyra by nebyla dokonalá královna, podvědomě jsem to tušil, ale byla by dokonalá v sto různých jiných věcech na které jsem si vzpomněl.

Když jsem tak zvažoval, který z důvodu, proč sedím před nedokonalou dívkou, která přesto byla dokonalá někde uvnitř jejího těla, je skutečný; vzpomněl jsem si, jak se říká, že se lež někdy říká tak dlouho, až se z ní stane pravda.

Avšak v tomhle případě mi i přes všechno mé úsilí nešlo změnit pravdu v lež. Nedokázal jsem změnit nic z pravdy, jako by to byla skála do které nelze nic vytesat.

Ta pravda mě užírala a přitom jsem za ni byl rád.

***

Dvoufázový trénink bylo peklo a nebe v jednom. I na mě toho bylo někdy moc a měl jsem dojem, že srdce by s radostí mohlo nahradit nějaký buben. Přesto jsem byl nadšený, když jsem mohl všechen vztek a energii dát do něčeho, kde mi to nemohl nikdo vytknout.

Maximálně jsem dostal na oplátku větší ránu, která mě povzbudila o to více, a tak to šlo celé dokola všechny minuty dokud nebyl konec.

S příchodem jara šlo poznat, že odpoledne na hřišti je tepleji, než v časných hodinách.

Kapky vody mi stékaly z neposedných vlasů na tvář, když jsem balil polední věci a zavíral skříň. Přehodil jsem si sportovní tašku, která během vyučovacích hodin zůstávala uvězněná v plechové krabici, přes rameno a na záda přihodil batoh, který byl naopak ve tmě v době, kdy byl trénink.

Moje mozkové závity musely být skutečně uškvařené ztracenou energií, kterou jsem dnes vynaložil do hodin,  protože až u auta, kam jsem ukládal obě tašky, mě trklo do hlavy.
Nedalo mi to, ty sluneční paprsky, které mi zasvitly do tváře mě přepraly.

Zamkl jsem auto a v duchu se káral za ten nápad, jež se zdál být zhola šílený, ale když jsem uviděl dívku, jejíž jméno mě pálelo v paměti, bylo mi jasné, že náhoda měla dnes u mě svůj den.

Stála na metě i s nohou v ortéze a v ruce pevně držela cvičnou pálku, kterou, jak jsem zjistil, když jsem se porozhlédl, vzala z otevřeného kumbálu.

Zacuchané vlasy si utáhla do provizorního drdolu, který byl stejně hektický, jako ten ráno. Kolem na hřišti bylo už jen pár atletů, kteří využívali posledních možností na skok daleký do písku, nebo se protahovali. Hřiště pro americký fotbal je obklopeno tribunou takže je nemožné vidět do okolí - aspoň nás nic nerozptyluje. Jak říká trenér.

Obdivoval jsem ji, že se opovážila sem jít i přes ortézu, která jí zdobila kotník na pravé noze a zároveň jsem se pozastavil nad tím, že je tak hloupá, že jí tak zatěžuje. Být to já, schytal bych to od trenéra i s pohlavkem.

,,Zkoušíš vítězný odpal?" optal jsem se a snažil se schovat úšklebek pod grimasou, protože mi slunce kazilo výhled.

Lyra uskočila, jelikož byla zabraná do správného držení těla, a na drobnou sekundu to v tom úskoku vypadalo, jako kdyby ji slunce tvořilo svatozář. Paprsky se odrazily od měděné barvy, než si přiložila volnou ruku na místo, kde je srdce, jako by ji popadl amok.

,,Lekla jsem se."

,,To vidím," uchechtl jsem se a uvědomil si, že mě těší její úsměv, který se jí vykouzlil na tváři.

Přistoupil jsem blíž, nepotřeboval jsem, aby náš rozhovor slyšel celý stadion a nežádoucí uši. Zdálo se mi, že její obličej byl zbarvený do červeně, jenže se rychle odvrátila.

,,Chceš mi s tím odpalem pomoc?" Podala mi míček, který měla položený u nohou.

Přišlo mi vždy uchvacující, jak jsem na ni koukal z výšky. A přesto jsem měl místy pocit, že to já jsem tady ten skrček.
,,Že váháš," odpověděl jsem nakonec.

Převzal jsem si baseballový míč, který měl do bílé daleko a snažil se vnímat právě jej, když mi prsty projela elektřina. Jako kdyby mi Lyra předala náboj, jako by mě jí nabila poté, co jsem ji ztratil během tréninku.
A já vážně nabyl dojmu, že mi tím vstaly všechny chloupky na zátylku.
Ztěžka jsem polkl.

,,Velice rád bych ocenil," mluvil jsem za chodu, ,,kdyby mi to zas neskončilo mezi nohama." Připomněl jsem jí dávnou příhodu.

Jakmile jsem se otočil, její obličej musel zrudnout o něco více, nebyl jsem si jistý, jelikož slunce mi nehrálo do karet tolik jako náhoda.

,,Připravená?" Lyra odpověděla kývnutím.

Modlil jsem se, abych já sám nebyl pachatelem mé smrti. Nebo smrti mého mužství.

Hodil jsem jak nejlépe jsem dovedl a pamatoval si z dob, kdy jsem baseball taky hrál. Spíše to bylo vždy pro zábavu, ale nebylo to nic pro mě, pro Lyru to taky nejspíše nebyl ideální koníček, ale nevzdávala se.

Míček proletěl a Lyra máchla na prázdno. Málem u toho spadla a dala velké obejmutí zemi.

,,Trochu vedle."

,,Všimla jsem si," zavrčela.

Jestli mám kdy Lyru alespoň trochu naučit tomuhle sportu, uvažoval jsem v duchu, tak mám nejvyšší čas, abych se do toho pustil.

,,Tu pálku držíš blbě," poučil jsem ji a sledoval, jak se zamračila.

,,Nemám."

,,Máš," nedal jsem se a s pobavením sledoval její pohyby, kdy se od pohledu snažila neskřížit ruce v protestu.

,,Je to podle příručky," odvětila mi.

Málem jsem se zadusil. ,,Podle čeho?"

,,Příručky," zopakovala nejistě. Její hrdý postoj se rychle stáhl. Moc dobře jsem věděl, že Lyra je odlišný živočišný druh a sama si to uvědomuje, proto neměla ráda, když se jí za to někdo smál.
Povolil jsem rty do ledabylého úsměvu, neměl jsem v plánu se jí vůbec za něco smát, spíše mě to pouze pobavilo, tak jako mnohokrát předtím.

Lyra mi dokázala přivolat úsměv tak jednoduchými a prostými způsoby, až mi to připadalo neuvěřitelné a někde v hloubi těla mi bylo líto, že o tom nemá ani zdání.

Přišel jsem k ní a beze slov si za ni stoupl, cítil jsem nejistotu z jejího drobného těla.

,,Příručky jsou blbost," pověděl jsem a chtěl se dát do opravování. Když zaklonila hlavu tak, až jsem myslel, že jí upadne a řekla: ,,Podle tebe je všechno blbost."

Měla mě prokouklého, stejně jako já ji. Měli bychom se navzájem přestat podceňovat.

,,Pravda, ale sport nemůžeš brát podle knížek," cvrnkl jsem ji do čela a to ji donutilo vrátit hlavu na původní místo.
Uraženě si protřela zasažené místo.

,,Zkus to takhle." Lyra si musela uvědomovat naši blízkost více než já, neuniklo mi, jak trhla.

Má hruď byla blízko jejím zádům, že jsem cítil, jak moje srdce chce vyskočit z hrudě a nechat se odnést k zrzavé ďáblici. Jak jsem tak Lyru doslova objímal a ona se ztrácela kdesi mezi mýma rukama a hrudí, napadlo mě, jaké by to mohlo být, kdyby se skutečně ztratila kdesi... Ve mně. Ta myšlenka zněla tak bláhově, že jsem se málem omylem nahlas uchechtl a zadusil vlastním nádechem.

Radši jsem si pohl. ,,Nohy si dej takhle, bude to lepší." Vložil jsem koleno mezi její nohy a ona se rozkročila, jak měla. Už byla uvolněnější, zato já měl dojmu, že zešílím, aniž bych věděl z čeho.
Jako kdybych byl nemocný, trpěl bych v bolestech a křečích, ale nikdo neměl tušení, co si se mnou počít, a tak lék nebyl k mání.

Lyra by mohla být ta nemoc. Nebo lék. Těžko říct, mohla být i jed.

,,Když odpalíš, svezu tě domů," vyřkl jsem nabídku a pustil Lyru ze sevření.
Jestli taky cítila tu náhlou prázdnotu?

,,To zní jako dobrý plán," odsouhlasila a neopovážila se pohnout ze značky, jak jsem ji postavil. Pouze zase zaklonila hlavu. Že ji z toho nebolí krk.

A to zpropadné slunce, které nám neúnavně svítilo do obličejů, mi bylo svědkem, že tohle nebyla naše první ani poslední dohoda. Asi už nikdy se nezbavím představy, že ta ohnivá koule dává Lyře hold, když se její vlasy zableskly jako zlato, nebo nejdražší diamanty světa - jako ta nejcennější věc světa. Jako ona.

Její odpal mě zbavil všech myšlenek. Trefila se.

***

Přesně jak jsem řekl, Lyra si vydobila svoje místečko na místě spolujezdce a dokonce si přivlastnila i rádio, což mi nevadilo vzhledem k tomu, že neměla tak špatný vkus na hudbu.

Kdybych měl k Lyře blíž a ona by se tak neostýchala - i přesto, že mně řekla, že se mám chovat "bez masky" - myslím, že by se začala na té sedačce vrtět a tančit, jak by jí to pás dovolil.

Neměl bych s tím problém... A třeba se i přidal.

,,Máš dneska čas?" optal jsem se a ztišil rádio, abych slyšel její pisklavý hlas, který bych neměl šanci postřehnout přes hudbu.

,,Podívám se do deníku, ale určitě by se našel čas mezi manikúrou a kadeřnicí," odpověděla překvapivě bez rozmýšlení.

,,Potřeboval bych dnes doučit lekci francouzštiny a fyziky, čas mi dýchá na záda, mylady," přidal jsem se do její hry na slečnu Daisy.

,,Žádný problém," usmála se, ,,ale budeš muset obětovat tvůj dům. Můj už bude k prasknutí."

,,Dům? Od takové výsosti bych čekal palác." Už jsem v dálce viděl Lyřin dům, který mi od prvního den, kdy jsem tam stanul na prahu, přišel pro velkou rodinu příliš malý. A přesto jsem měl chuť zkusit si to vyměnit.

,,Ne každá princezna bydlí v paláci a má služebnictvo," pověděla a mrkla na mě.
Kdyby tak jen věděla, že dneska neměla k princezně daleko, když jsem viděl pomyslnou korunku vytvořenou mou představivostí a paprsky.

,,Chvíli počkej, jenom skočím pro nějaké věci." A byla ta tam. Vypl jsem hudbu a šel jako omámený, když jsem koukal na dvoupatrový dům se zelenou předzahrádkou, která hrála všemi barvami. Někdo se o ni pečlivě stará a dává si záležet. Moje matka to vždy nechávala na zahradníkovi. Ušklíbl jsem se.

Dům už měl vybledlou žlutou barvu a dřevěná terasa, která pode mnou vrzala, si mnohé zažila. Křeslo, které zde bylo dáno, jako kdyby mělo dům strážit, muselo zažít mou prababičku a jediný jeho majitel byl teď pavouček, který odpočíval na drobné pavučince. Útulné. Takové slovo se u nás doma hledalo těžce.

,,Ale, ale, ale," zatrylkoval hlas za mnou. Uskočil jsem od křesla. Ve dveřích stála holka, kterou jsem ještě nikdy předtím neviděl a zapochyboval jsem, jestli jsem Lyru odvezl ke správnému domu. ,,Jestli pak ty nejsi ten slavný Jonah Marais."

,,Slavný jak u koho," namítl jsem pohotově. Prohlédl jsem si černovlasou dívku od paty až k hlavě a má mimika mě nezradila, když dávala najevo překvapení a zmatek.

Skřížila si ruce a neodpustila si zkoumavý pohled, který jsem cítil až v zádech a pod oblečením. Zatnul jsem prsty v botách. Opřela se o dřevěný trám a přejela si jazykem po zubech, což mě znervózňilo o to více.

,,Kdo jsi?" Upřímně jsem to chtěl vědět víc, než jsem dával znát do hlasu a postoje.

Ať už byla kýmkoli, Lyře se nepodobala, jenže to ani Amedeon. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si na něj vzpomněl a zrak mi skočil do chodby za tajemnou dívku.

,,Jsem Delain," usmála se zářivě hadím způsobem, ,,sestřenice Lyry, dobrá víla, která ti zakroutí krkem, jestli jí zkřivíš vlásek."

,,S Lyrou mám jedině dobré úmysly," přiznal jsem Delain skutečnou barvu, ,,nemám v plánu nic, co si myslíš, že mám."

,,To si vykládej holubům na střeše," odsekla, ,,podle Lyriného popisu si nebyl takhle nudný."

Kousl jsem se do jazyku, skoro až do krve, stejně jsem ale vyřkl větu, kterou jsem Delain očividně potěšil: ,,Lyra o mně vyprávěla?"

Černovlásce se nebezpečné blýsklo v očích. Otočila se za sebe, všechny náušnice, velké i malé, se jí zhouply a zacinkaly. I já zbystřil kvapné kroky.

Delain mi věnovala pohrdavý úšklebek. ,,Ráda jsem tě poznala, Jonahu." A byla pryč stejně rychle, jako přišla.

,,Jestli ti vysvětlovala plán, jak oživit Fredieho Mercury, tak se nediv, to je její normální mluva." Skočila do dveří udýchaně Lyra s pramenem doslova v očích a já znejistěl, jestli to pro jednou nejsem já komu se do tváře hrne červeň.