•Jonah Marais•

Americký fotbal nebyl jednoduchý sport, dalo by se říct, že jste musel mít pro strach uděláno, protože, když se proti vám rozeběhl soupeř dvakrát větší jak vy, nesměl jste se otočit a utéct před ním.
Nemohli jste se ani nikde schovat.
Jediná možnost bylo se připravit na bolest a ještě zrychlit, aby, až budete trpět v bolestech, soupeř trpěl dvakrát tolik.

Vykloubené rameno jsem zažil mnohokrát, i když americký fotbal bylo nic oproti rugby, kdy to bylo denní chleba. Přesto se mi povedlo si několikrát zlomit i prst a jednou dokonce i nohu, kde jsem měl doteď jizvu.
Byl jsem tehdy naštvaný, nemohl jsem dohrát hru. Já dohrávám hry do konce.

Byl jsem si jist, že Lyra cítí teď to stejné. Netušil jsem tedy, jestli i ona je stejně posedlá tím vše dotáhnout na samotný konec, ale z jejího výrazu, kde se odrážela především bolest, jsem rozpoznal i zlost. Tak nějak jsem si v hlavě odvodil, že ji mrzí, co se stalo a vztek bylo to první v co to proměnila.

Neměl jsem jí to za zlé a přitom měl. Těžko to může dávat smysl, když ani ona sama nedává smysl.

V mé náručí byla jako pírko a její kůže byla hebká. Byl to prazvláštní pocit, který se kolem mě omotal, když jsem zkoumal její kotník, abych se přesvědčil to, co jsme viděli všichni tři včetně mé sestry. Někde v hloubi duše jsem ji obdivoval, že se vůbec pokusila vstát a chtěla běžet dál.
A pak tu byl pohled, kdy se mi zahleděla do očí a já měl dojem, jako by do mě udeřil blesk čiré elektřiny, která mě omámila.

Přesto jsem vysokou rychlost, jakou jsem se řítil betonovou džunglí mezi domy, připisoval touze na chvíli zase upustit páru. Snažil jsem se ujet blesku. Jenže to šlo jen stěží, když ten blesk seděl na zadních sedačkách a polykal vzlyky.

Všechen vzduch kolem prořídl, když se mi podařilo Lyru s pomocí mé sestry, která dělala beranidlo skrz lidi, konečně dostat k doktorům a ti nás dorovodili až na samotné lůžko. Marně jsem se snažil myslet na to, jak pokládám nohy před sebe, abych neskončil jako zrzavá ďáblice, ale s ní v naruči to šlo horko těžko.

V místnosti, kde byla lůžka oddělena pouhými zavěsi, za kterými byly další pacienti s drobnými zraněními, jsem nedokázal odhadnout za jak dlouho se Lyře začne někdo věnovat. Takže místo soucitného pohledu na ni a na to, jak jí Svea ukazuje její instagram, protože to byl její druhý ráj, jsem sehnal první sestřičku a vyložil jsem jí vyvrtnutí kotníku jako neskutečnou tragédii, což zabralo.

Dostal jsem pokyny s formulářem a propiskou, které musí vyplnit.

,,Jméno tvého rodinného zástupce?"

,,Co?" Tak chytrá slova ode mě v tenhle okamžik asi vážně nečekala a její bolestí a zmateností skrčené obočí toho prozrazovalo více než dost.

,,Tohle musíme vyplnit." Použil jsem množný čas, protože jsme v tom jeli společně a mně až teď došlo, že Lyra není plnoletá a já jako chabá náhrada za kamaráda mám hodně daleko do rodinného zástupce. ,,Prostě mi řekni jméno tvojí mamky, nebo si něco vymyslím," snažil jsem se odlehčit situaci.

,,Asi mi upadne noha!" Složila místo odpovědi dívka hlavu hlouběji do bílého polštáře. Asi by bylo vhod dodat, že tu jednu zablácenou botu měla stále na sobě, ta už si na kdysi bílém lůžku vytvářela vlastní ekosystém.

,,Tak napíšu Dolores." Mykl jsem rameny a skutečně tak napsal a ještě jsem to doplnil jejím příjmením.
O řádek níž jsem neztrácel čas a jednoduše jsem jako jméno jejího taťky napsal Philip August.

,,Nikdo mi neřekl, že vyvrtnutý kotník tolik bolí," bědovala a promnula si celý obličej a ještě prohrábla vlasy, jak jí to jen culík dovolil.

,,Není nad to vyzkoušet to z prvního pohledu, no ne?" zkusil jsem znova zaškádlit. Svea do mě ze židličky, kterou si kdo ví kde sehnala, kopla.
Zašklebil jsem se. Lyra zvedla koutek rtu a pohled nasměřovala na Sveu, která se culila, jako by doufala, že ji Lyra pochválí. A skutečně, její hnědé oči mluvily přesně o tom, že kdyby nebyla v bolestech, zkusila by to samé.

,,Bývá zvykem, že čím dýl to máš vyvrtnuté, tím víc bolet to bude," přiznal jsem Lyře barvu a ta naopak zbělela ještě více.
Mohla by splynout se závěsy kolem.

,,Nemůžeš mi to nahodit ty?" optala se a já odolával pokušení to skutečně udělat a zbavit ji bolesti. ,,Určitě s tím máš nějaké zkušenosti."

,,To mám, ale tohle není moje noha," šťouchl jsem propiskou do její nateklé části a byl jsem si jist, že mě za to později vytrestá pořádně těžkou hodinou fyziky a francouzštiny.

,,Já nechci umřít." Zabořila se do lehátka a já si odfrkl.

Myšlenky mi vířily, jak jsem vypisoval políčka a jednotlivě se ptal zrzky, která už sestřinému instagramu nevěnovala jedinou pozornost.

Nadiktovala mi čísla jejích rodičů a do toho jsem zjistil, že je silně alergická na oříšky. Hned na to jsem je odevzdal na recepci a když jsem se vrátil, už Lyře nedělala společnost pouze má sestra, ale i příchozí doktor středního věku.
Má sestra byla od pohledu v rozpacích, jelikož netušila, jestli by si dokázala beze mě poradit, kdyby bylo třeba.

,,Nahodíte jí to zpátky?" optal jsem se a nezdržoval se pozdravem. To, že jsem se k Lyře choval mile stále neznamenalo, že jsem se změnil. Furt jsem byl rozmazlený parchant, Svea taky, jenže přítomnost Lyry na nás působilo jako slunce, které naše stíny odvrátilo za nás a schovalo je.

Jako by to stejné cítila i Svea.

Doktor rukama v rukavicích prohmatal Lyřin nateklý kotník, který se stihl zbarvit do fialové ze které až přecházel zrak. Skoro jsem slyšel, jak Lyra stiskla zuby a pak to zase byla ta elektřina, která mnou projela, jako nůž nahřátý nad ohněm. Pocítil jsem žár spalující mou kůži, když mě Lyra chňapla za ruku a stiskla ji, zatímco druhou drtila lůžko.

Nejspíše si neuvědomovala, co dělá, ale to neměnilo fakt, že já ano. Lyra byla sluncem, elektřinou a dokonce i samotnou bouří, kterou rozpoutala tam kdesi v dáli a v hloubce, hluboko pod mým chápáním.

Rozhodl jsem se tu bouři nezastavit, ani se jí bránit, jenom jsem stál a čekal, až na mě dopadnou první kapičky deště hořké, jako můj smích kdykoli zrzavá ďáblice vypustila z úst něco vtipného, nebo tak učinila.

,,Určitě to nebude problém," prohodil muž a vytrhl mě tak z úvah, kterým jsem měl chuť se ještě chvíli poddávat. ,,Vy jste z rodiny?" A než to stačil pořádně dopovědět, obtočil dlaně kolem Lyřina kotníku a škubl s ním.

Dívka krátce úlekem zesílila svůj stisk, jak to nečekala. ,,To byla podpásovka," zašeptala. Podle uvolnění jejích prstů, které mi teď visely volně v dlani - kdy přesně jsem ji chytil? - jsem poznal, že se jí ulevilo od bolesti a hrudník jí pomalu klesal nahoru a dolů.

,,Ne, to nejsme," zmohl jsem se na odpověď a ze zkoumavého pohledu muže mi přeběhl mráz po zádech tak silný, že jsem opatrně, jako bych pokládal papír, spustil Lyřinu ruku k jejímu tělu.

Střetl jsem se s jejíma očima. Rychle jsem uhnul, jakoby byla bojovníkem v bitvě se kterým se nechci utkat. A přesto jsem na toho jednoho jediného bojovníka vždy narazil, nebo on na mě, jako kdyby nás přes všechno to ostří a mrtvá těla stále spojovalo neviditelné vlákno, které se odmítalo přetrhnout. Stále jsme se sráželi.

Nemohl jsem určit, jestli to bylo štěstí, nebo neštěstí, když se na bitevním poli objevilo dělo.

,,Já jsem z rodiny," upoutal pozornost mladík příliš mladý na to, aby mohl být Lyřiným otcem.
Neodpustil si nepřátelský pohled z pod víček, který daroval mé maličkosti a Svea se radši stáhla za mě. Vycítila z toho pohledu stejnou hrozbu smíchanou s výhrůžkou, jako já.

,,Mohl bych vědět..."

,,Bratr, jsem Amedeon August," skočil do řeči vyšší, ,,co se stalo? Je to něco závažného?" začal vyzvídat a já si odfrkl.

Ten kluk se mi setsakra nezamlouval.

Amedeon se Lyře nepodobal ani v nejmenším. Bádal jsem v jeho tváři po jediné známce, která by mi připomínala pihy, volně rozesety jako mák, po tmavých očích ve kterých se světlo odráželo a připomínalo noční oblohu s hvězdami, ale nic z toho jsem nenašel.

Amedeon měl jasně modré oči, skoro až šedé, a vlasy barvy splašků jen o něco světlejší, než ty mé. A už rozhodně jsem v jeho ostře řezané tváři neviděl tu hebkou s červenými líci.

,,Připadá ti něco k smíchu?" Amedeon nebezpečně zúžil oči, až se z šedomodré barvy stala jen úzká, temná škvíra, která mě spalovala.
Jenže narozdíl od Lyriného žáru, tenhle nebyl příjemný a v nejmenším se mi nezamlouval.

,,Jenom to," složil jsem si ruce na hrudi, ,,že děláš, jakoby umírala. Je to jen zvrtlý kotník."

,,Tak hele..." Otočil se na mě celým tělem a mým mozkovým závitům až teď došlo, že je možná i něco málo větší než já.
Ale v dalších ohledech se mi nemohl rovnat, jelikož jsem už teď v duchu viděl, jak bych ho jednou ranou složil a nedělalo by mi to žádný problém. Klidně tady a teď.
Jenže Lyra... Měla skutečně nějaké to slunce v sobě, protože, když znova promluvila do napjatého prostoru mezi mnou a jejím bratrem, opět odehnala temné stíny.

,,Je to v pohodě- už jsem v pohodě," směřovala na Amedeona, ,,Jonahu," obrátila se na mě, ,,myslíš, že bys mohl na chvíli odejít."

Jako poslušný pejsek jsem se zatnutou čelistí obešel Amedeona i doktora, který nervózně čekal, kam situace povede, než bude muset zasáhnout.
,,Sveo, ty taky," slyšel jsem ještě požádat Lyru, než má sestra opět přicupitala.

Posadili jsme se do polstrovaných židlí u recepce, kde jich bylo několik dalších totožných a lidé na nich seděli od sebe v různých rozestupech. Buď byli na mobilu, nebo si četli magazíny, které vyprávěly o zdravém životním stylu a byly nejmíň rok staré a hlavně nudné, takže se k nám zvedlo jenom pár párů očí, když jsem si našel místo dost daleko od ostatních a Svea se usadila po mé pravé ruce.

,,Lyra je fajn," prohodila šeptem ke mně.

,,Hm," zabručel jsem a snažil se jednou teniskou zbavit špíny na té druhé.

,,Je rozhodně lepší než Jessica, Aubrey, Allison a Mal..."

,,Já to chápu," zarazil jsem ji. Nepotřeboval jsem slyšet všechen seznam mých bývalých a stejně tak to nemusela slyšet celá čekárna.

Nutno dodat, že Svea ani jednu z jmenovaných neměla nikdy v lásce. Říkala jim namyšlené fifleny, jako kdyby ona nesměřovala po té stejné pěšince.
,,Neměla bys být ve škole?" trklo do mě.

Jediná zavřená škola byla ta naše - ode mě a Lyry a dalších spolužáků - ještě stále kvůli odčerpávání vody po falešném alarmu na jehož viníka ředitelka školy stále nepřišla, ale zbytek studentů ano.

Sestra sklopila pohled a kousla se do rtu.
,,Asi měla." Zkusila hned na to psí oči.

Promnul jsem si dvěma prsty kořen nosu. ,,Rodiče se to nesmí dozvědět, protože jestli jo, budu mít stejně velký problém jako ty. Ale to předpokládám víš."

Znovu sklopila pohled a jestli tu byl někdo stejně mazaný jako Lyra - jako liška, byla to má sestra, která to měla dopředu naplánované.
Povzdechl jsem si a opětovně si složil ruce na hrudi.

,,Bude k nám chodit častěji?" optala se opětovně, jako kdyby moc dobře nevěděla, že teď by měla splynout se vzduchem a vůbec se neozývat, jelikož je za školou.

,,Možná," připustil jsem a vzápětí se mi nad hlavou rozsvítila žárovička. ,,Já s Lyrou nechodím, aby bylo jasno. Jenom mě doučuje, pomáháme se navzájem."
Ta slova mě pálela na jazyku i rtech, jako kyselé ovoce.

,,Ale bylo by hezké, kdybyste spolu..."

,,Buď už ticho," zvýšil jsem hlas a paní recepční za stolem mě spražila pohledem. Polkl jsem chuť nad tím protočit oči a Svea rozpoznala, že vstoupila za hranici trpělivosti, vytáhla mobil z kapsy a už ani nemukla.

Postupem času, kdy jsem vdechoval nosem vzduch obalený v pachu dezinfekce, jsem se uklidnil, nechal jsem se opět obalit stíny a nebránil se jim. Jediný, kdo se jim mohl vzpírat, byla Lyra, která je ode mě vždy odháněla. Jenže teď mě ta myšlenka, že jsem na ní závislí i v tomto ohledu, naplnila vztekem a stíny se kolem mě stáhly, jako smyčky lana, a uzavřely.

Když se znovu objevil Amedeon, moc mi to na duchu nepřidalo.
,,Tak co?" optal jsem se, když jsem k němu přešel a Svee pokynul, aby zůstala tam, kde je.

Ne z důvodu, že bych nechtěl, aby si to vyslechla a obával se nejhoršího. Spíše jsem ji chránil od svých stínů, které byly mnohonásobně silnější, než ty její, a taky od sporu, který se mezi mnou a Amedeonem vynořil jako mořská pěna v hněvajícím moři.

,,Bude mít minimálně týden ortézu, aby se zajistilo správné hojení," na chvíli se odmlčel, ,,posliš, nechci, aby se moje sestra připletla někam, kam nemá."

Rozeznal jsem v jeho hlase výhrůžku. Kdo si ksakru myslí, že je?
,,Chceš tím něco naznačit?"

,,Jenom to, aby ses od Lyry držel dál," mykl uvolněně rameny, obličej mluvil o opaku, ,,ona není jako vy."

,,Další člověk co pohrdá zbohatlíky," drnkal na moje nervy, ,,nejsme divoká zvěř."

Zakroutil hlavou. ,,Přesně to jste," pověděl to s takovou nechutí v hlase, že jsem si musel říkat, jestli mu tohle za všechno stojí.

Byl jsem rád, že jsem poznal Lyru a ne Amedeona.
Kousl jsem se do tváře, jak jsem měl chuť mu skutečně ukázat to zvíře za jaké mě považuje - za jaké považuje i mou sestru, které jsem byl neskutečně vděčný, jakmile mě chytla za ruku a zatahala za ni.

Beze slov mě tak prosila, abychom už šli, už tu nechtěla být.
,,Pojď, půjdeme." Obejmul jsem ji kolem ramen a přivinul ochranitelsky k sobě, když Amedeon přimrazil pohledem i ji.

Lyra byla jasné slunce, která nechává růst květiny na zahradě a odráží jejich barvy, jako odráží mé stíny a schovává je za zamčené dveře.

Amedeon byl magnet, vír, který ty stíny přitahoval.

Děkuju všem čtenářům, kteří si najdou čas na čtení příběhu, protože je za námi hranice tisíc přečtení. :"D
*Fanfáry
Takže moc děkuju!
A ještě taková malá drobnůstka - úplně na začátek příběhu jsem přidala takový malý bonus. Takže ho můžete jít omrknout. ;))
(Ještě tam chybí Delain, která bude doplněna později. :p))

Lait🌠