•Lyra August•

Asi nemusím dodávat, jak levý Jonah byl. Za tou jeho zatraceně hezkou tváří se schovávala dutá kebule, kde to obsadili maximálně tak pavouci s pavučinami.
Francouzština nám zabrala přes hodinu a na fyziku jsem k jeho štěstí už ztrácela nervy, a tak to skončilo jen lehkým zopakováním.

,,Dneska jdu znovu běhat. Chceš taky?" optal se mě, když mi předával peníze za doučování a já si teprve teď vzpomněla na naši dohodu, která se zdála být tak daleko. Někde na střeše pod hvězdami zasypané sněhem.

Ta bankovka mě chvíli hypnotizovala, jako by i u mě v hlavě byli pavouci a chvíli jim trvalo, než upředli nitě k odpovědi. ,,Asi ne," určitě ne, ,,sotva jsem tady došla. Bolí mě celý člověk."

,,Bačkoro." Chtěla jsem po něm přeci, aby odhodil masku. Tak tady to mám. Jonaha v plné kráse s typickým úšklebem na tváři, který jako by mu někdo vytesal do tváře. Ať už Jonaha vytesal kdokoli, dal si záležet.

Cítila jsem se trapně, když jsem schovávala bankovku, abych ji nemusela držet mezi prsty, protože jsem měla dojem, že mě nepříjemně pálí. Jenže co byla obyčejná bankovka pro rodinu, kam patří Jonah? Úplné nic. Smítko.

,,Půjdu, když mě budeš šetřit," svolila jsem, ,,a odvezeš mě domů, abych se převlékla." Neuměla jsem si představit, že bych běžela v tom, co mám na sobě.

Klidně bych řekla, že jenom jejich předsíň je dražší, než naše rodinné auto a spala bych jako mimino s tím, že to rozhodně není lež.

Mykl rameny a hořce se zasmál.
,,Pro mě za mě."

,,Můžu jít s vámi?" Vykukla ze dveří Jonahova sestra. Nikdy se mi o ní nezmínil, a tak nebylo divu, že jsem si ještě stále zvykala. Byli si na chlup stejní a já se pokárala za to, že jsem se nikdy Jonaha neptala na jeho rodinu, když on sám toho věděl více než dost, protože v zaseknuté lanovce na lyžáky jsem mu vykecla snad všechno.

Sama jsem nevěděla, co na to Svee odpovědět. Jonah zareagoval rychle. ,,Ne, zdržovala bys."

,,Prosím." Pohled stočila ke mně a já i přesto, že jsem věděla o co jí jde, tak mi to trhalo srdce. Doufala, že bych jí tu možnost svolila já a Jonah by poté byl poražen většinou.
,,Můžeme ji vzít s sebou, vsadím se, že běhá rychleji, než já," spustila jsem a hned na to toho litovala.

Jejich tváře vážně jako by vypadly z kopírky, ale zrovna teď, kdy se Svea celá rozzářila štěstím a Jonah na mě hodil vražedný pohled, že se mi rozklepala kolena... Že já zase pro jednou nezůstala zticha.

Jonah si frustrovaně promnul obličej. ,,Fajn, ale jestli se ztratíš, tak tě nehledám." Pohrozil prstem a to dokonce i mně - nevěděla jsem, jestli tím říká, že mám jeho sestru oficiálně na starosti. Nebo na mě nabádal, abych se taky neztratila, což byla taky dost pravděpodobná možnost. ,,Buďte připravené v garáži." A odešel s tím, že se musí sám převlékl.

,,Jo!" Vyvýskla Svea a než jsem se nadále, už mě objímala kolem pasu a do hrudě mi mumlala. ,,Díky, díky, díky."
Samým šokem mi ruce vyletěly do vzduchu a málem jsem zakopla o batůžek s učebnicemi a vším potřebným, když jsem zavrávorala.

,,Za málo." Nahrnula se mi barva do tváří.
Tak nějak z toho všeho od okamžiku, kdy jsem Sveu spatřila poprvé až doteď, jsem usoudila, že mezi sebou mají ten typický sourozencký vztah. Neboli - jakýmsi tím ochranitelským způsobem stojí při sobě, ale stejně si nenechají ujít chvíli, kdy toho druhého dostat do brindy.

Zatímco mě Svea stále objímala jsem jí opatrně položila dlaně na ramena a pohled mi padl na rodinou fotku, která byla zavěšená na zdi. Bylo to poprvé, kdy jsem viděla Jonahovi a Sveiny rodiče. Sice ne naživo, ale o to jsem prozatím nestála, jejich chladné výrazy mě mrazily už jenom z fotografie.

Když mě Svea pustila, zavedla mě do garáže a já měla najednou problém stát a normálně chodit, když jsem třeštila oči hned na tři draze vypadající auta z kterých jsem znala pouze jedno a ještě zde bylo jedno místo, které bylo prázdné. Takže celkem čtyři... Asi jsem zapomněla dýchat. Držela jsem si od nich minimálně dvou metrový odstup a měla strach, aby jim jediný můj pohled neublížil.

Tohle bych fakt platit nechtěla.

Jeli jsme stejným autem, jako včera a já odhadla, že tohle auto patří výhradně Jonahovi, který držel volant pevně a zároveň s jakousi zbožnou úctou. Svea se vrtěla na zadních sedačkách a culila se tak, že dolíčky na tvářích pomalu začínaly připomínat krátery.

Nejdřív byla zastávka u mě doma a do schodů jsem vyšla tak rychle, jak to bylo s namoženými svaly možné. S velkým očekáváním jsem vstoupila do pokoje a má sestřenice stále spala na matračce s peřinou zkopanou a v takové poloze, že by se mohla vydávat za hadí ženu.

Batoh skončil na posteli a prohrabala jsem se šatníkem skrz na skrz, abych pár vteřin na to skončila ve sportovních věcech - triko, legíny a mikina. V koupelně jsem si opláchla obličej studenou vodou, abych se plně vzpamatovala a psychicky připravila na další minuty a stáhla vlasy do nezbedného culíku.

,,Kam to jdeš?" Zaskočila mě mamka s rukama v bok v předsíni.

A já si myslela, že se mi podaří nepozorovaně utéct.

,,Jdu běhat." Nazula jsem si jednu tenisku a málem se převrátila, jak jsem spěchala a zároveň se snažila dělat věci tak, jak se mělo.

,,Zase? Vždyť jsi byla včera." Mamka podezíravě skrčila obočí a přešla k oknu u dveří, aby se podívala ven. Nestihla jsem ji zastavit ani ji to vymluvit. ,,Není to ten kluk ze včerejška? Viděla jsem ho, jak tě přišel vyzvednout. Vypadá mile, nechceš ho k nám pozvat na večeři?" Zahrnula mě okamžitě vším možným a jenom díky zadním okýnkům, které byly z kouřového skla, neměla šanci si všimnout Svei.

Doufala jsem, že si opačná strana mé mamky nevšimla tak, jako ona jich.
,,Je to kamarád, jenom ho doučuju. Nemá čas. Já taky nemám čas. Musím jít, za chvíli budu doma." Asi jsme to měli v rodině - tu schopnost vyhrnout všechno najednou v tak rychlém sledu, že by mi jeden absolutně nerozuměl.

S oběma teniskami na správném místě jsem vystřelila k autu a snažila se v pokušení neobrátit k oknu, kde za závěsem jisto jistě stále číhala mamka jako dravá zvěř.

Spadla mi celá hora z hrudě, když jsem se konečně nadechla čerstvého vzduchu lesa a zaposlouchala se do šeptání větví a listí. Jak nádherné místo. Mohla bych ho zkusit někdy namalovat. V malování jsem byla asi stejně dobrá jako v baseballu, ale když vás něco baví, tak vám nesejde na tom, jak co děláte. Hlavně, že jste toho součástí.

Jonah vystoupil se Sveou v závěsu. Měl na sobě to, co včera jenom s rozdílem jiné barvy trika. Zamkl auto a když jsem si vzpomněla na jeho hodnotu, divila jsem se, že o něj nemá zvlášť velkou starost ho tu takto vystavovat.
,,Dnes mám v plánu jinou trasu," vyplnil ticho a uzamkl auto.

Věnoval mi jeho typický úšklebek a poklusem se pomalu rozběhl bez dalších řečí. Svea ho rychle následovala a moje smysli byly pro jednou zase opožděné, než jsem se přidala k sourozencům.

Půda byla vlhká a na listech se leskly kapičky rosy. Cítila jsem, že na rozdíl od včerejška teď už vím, jak správně dýchat, aby mě nebodalo v boku. To byla jediná věc z dalších tisíců problémů - jeden puclík z celé obrovské skládačky.

Měla jsem dojem, že mi upadnou nohy a stáhnou s sebou i plíce.
Že já se vždycky k něčemu upíšu! Litovala jsem v duchu a snažila se pohledem do Jonahových zad vypálit díru. Byla jsem ráda, že neběží za mnou - jednak aspoň neviděl, jak jsem nemotorná. Ale hlavně proto, že by to byl jinak on, kdo by do mě vypálil kráter.

A to jsem skutečně nepotřebovala.

Možná kdybych tolik neuvažovala nad samotným Jonahem a hrou jeho svalů, které se hýbaly pod přiléhavým trikem, kdybych třeba nebyla tolik potopená do hloubi mé hlavy, která měla i temná zákoutí, třeba kdybych skutečně dávala pozor, nemuselo mi to podklouznout.

Nevybrala jsem zatáčku a má práva noha sklouzla po kluzkém listí. V kotníku mi luplo a já na vlhké zemině zkřivila obličej bolestí, stiskla jsem zuby, abych nevyjekla. Částí těla jsem skončila ve vysoké trávě.
Svea si mě všimla jako první, jelikož ke mně byla blíž. Když si uvědomila, že jsem se v bolesti přetočila na záda a chytla si nohu, zavolala na Jonaha.

Nebolelo to tak, jak jsem se tvářila, ale přeci jenom to bylo víc, než na co jsem byla zvyklá. Posadila jsem se, když si ke mně hnědovláska zmateně nad tím, co má dělat, klekla a otáčela hlavou ze mě na jejího bratra tak rychle a divoce, div, že si hlavu nevykroutila.

,,Jsem v pohodě," nadnesla jsem i přesto, že mi zuby dřely o sebe. Netuším přesně, o co mi šlo. Asi jsem se snažila, abych před Jonahem nevypadala jako citlivka. Sotva jsem s ním vyrazila na správné lodi, už jsem se bála, abych nenarazila do útesů, které by nás svrhly do temné vody, která by nás opět rozdělila.

Pokusila jsem se vstát, ale sakra! Pravým kotníkem mi projela neskutečně ostrá bolest, nebyla jsem na ni připravená a spadla jsem do Jonahovy náruče. Jeho velké dlaně mi obemkly tělo. A jeho obličej nikdy nebyl blíž než teď, kdy zachránil mé tělo od pádu a mě zase pro jednou napadlo, jestli jeho oči nejsou tím mořem.

,,Počkej, sedni si," poručil mi a já se snažila nečervenat. Naštěstí se mi i z toho mála naběhaného metru zbarvil obličej do rajčete, takže to bylo snadno zamaskovatelné. Položil mě na zem s takovou něžností, jako by se bál, že se můžu ještě více rozbít. ,,Podívám se ti na tu nohu."

Stačil jeden dotek na mém kotníku a měla jsem chuť ho druhou nohou kopnout a odehnat. Ale Svea, jako by tušila, co se mi honí divoce hlavou, mě chytla za dlaň a stiskla.
Její bratr mi sundal botu i ponožku a od pohledu nám všem bylo jasné, že můj kotník takhle velký ještě před chvílí nebyl. Byl nateklý a namodralý, ale možná to byly pouze mžitky, které se mi motaly před očima.

,,Máš to vyvrtlé," konstantoval Jonah a ještě opatrně stiskl mou nohu.

,,Vážně?" vyklouzlo mi ironické slovo z úst, když jsem opět stiskla zuby, že o sebe dřely.

Kupodivu Jonah jednal rychle. Hledala jsem v jeho tváři lítost z toho, že jsem jemu a sestře pokazila plány na dnešek a místo toho se o mě musí postarat. Jenže v Jonahově tváři se i přes mé usilovné pátrání nic takového neobjevilo.

,,Zavezeme tě do nemocnice. Sveo vezmi tu botu a ponožku." A než jsem stihla zaprotestovat, že to k autu asi jen tak nerozdýchám pokud tam budu muset dojít, už jsem byla opět obemknutá v pevné náruči.

Lekla jsem se a instinktivně se k Jonahovi ještě více přitiskla - jednu ruku jsem mu dala kolem krku a druhou dlaň jsem na krátkou - pro mě příliš dlouhou - dobu měla na jeho hrudi. Když jsem si to uvědomila, rychle jsem ji stáhla pryč. Z toho doteku mě pálela kůže na dlani a Jonahův obličej byl zase pro jednou moc blízko tomu mému.

,,Když tě takhle ponesu, nebudeš se bát výšek, že ne?" Zvedl obočí.

,,Ne," pověděla jsem přiškrceně. V jeho náručí jsem se cítila bezpečněji, než kdekoli jinde.

Poslušně hlásím, že úspěšně přežívám v karanténě.
Naštěstí nemám tolik učení, co asi jiní, takže jsem tu s novou kapitolou o něco dříve. :D

Lyra si nám vyvrtla kotník, co na to říkáte? :p
Budu k vám zcela upřímná, když mě tahle část příběhu napadla, byla jsem na sebe pyšná. No řekněte v které romantické knížce - pokud se tohle dá považovat za knihu - jste četli, že by si někdo vyvrtl kotník. :Dd

To jsem se zase rozkecala.
Už končím a přeju vám hodně štěstí, ať to v té karanténě ještě nějaký týden vydržíte. :"D

Lait🌠