•Lyra August•

Zůstala jsem zticha po celou jízdu domů, když se Jonah po několika minutách, kdy jsem cítila samotu, konečně uvolnil a mohl mě odvést. Všímala jsem si cesty, abych příště věděla, kudy jít a nemusela čekat jako poslušný pejsek.

Žádné příště nebude!
Napomenula jsem se, když auto zastavilo a já poznala přes okénko rodný dům.

Vydechla jsem a sáhla po klice potažené kůží.
,,Děje se něco?" optal se a já málem vytrhla kliku ze dveří, jak moc jsem sebou trhla, protože mě to zaskočilo.

Cítila jsem z jeho věty, že se do té otázky musel donutit. Nebyl zvyklý se starat, možná s tím měl ještě chvíli počkat, teď nebyla vhodná doba, abych mu vylila vše, co mám na jeho maličkost na srdci.
Jenže Jonah se zeptal a já nebyla laciná dívka, která by odpověděla ,,nic se neděje". Dělo se toho hodně, aspoň pro mě v mém světě.

,,Proč se chováš někdy jako idiot a pak jsi úplně někdo jiný?"

,,Nechovám se jako idiot," namítl okamžitě.

,,Chováš."

,,Nec-" Můj pohled ho uzemnil. Poraženecky vypustil vzduch. ,,A kdy přesně se tak chovám?"

Skřížila jsem si ruce na hrudi a oba jsme směřovaly naše pohledy vpřed na prázdnou silnici a oblohu, kde se začínaly objevovat temně rudé červánky smíchané s růžovou, jako by se malířy rozlily barvy.
,,Když jsou poblíž tvý kamarádi," ujasnila jsem mu a uvažovala, jestli je upřímnost a přecitlivělost právě to, proč si ke mně mnoho lidí neumí najít cestu.

Možná bych se jim aspoň mohla vydat naproti po té cestě.

Jonah mlaskl: ,,Když jsem s nimi, chovám se tak, jaký skutečně jsem," tak tomu ani za mák nevěřím, ,,k tobě se snažím být akorát milý, protože... Protože..."

,,Jsem přecitlivělá, nerozumím tvojí zábavě, kterou teda za zábavu nepovažuju a každý jsme z jiného těsta." Jsme protiklady. Chtěla jsem říci, ale pak jsem si vzpomněla na říkadlo, že protiklady se přitahují.
To rozhodně ne.

,,Snažit se skamarádit s někým jako ty je pro mě novinka." Jeho oči přistály na mém obličeji, když jsem se k němu taky otočila, jako bych mu mohla pohlédnout do té jeho kebule a podívat se, kým skutečně je a co si jen namlouvá.

,,Věř, že i pro mě je to nové," pravda mi odkapávala z věty. Protiklady se někdy musí seznámit. ,,Co kdybychom přestali hrát divadýlko a ty se zkusil chovat normálně, ale," ještě jsem se rychle nadechla, ,,to neznamená, že ze mě budeš dělat blbku."

Při tom slově se zasmál a v autě plné ticha to znělo jako úžasná elegie.
,,A teď už vypadni z mýho auta, nebo z tebe blbku udělám." Zakončil to mrknutím a zeptala bych se všech živých, jestli mu někdy ze rtů mizí ten úšklebek.

,,Jak si přeje vaše veličenstvo, ale zítra se připrav. Je řada na mě, abych tě potrápila. Přijdu v deset... Kde, že to bydlíš?" Nikdy se nezmínil, ale vsadila bych všech deset, že to bude přepychový dům s hotelovou službou a vlastním přístavem na zahradě. To jsem možná přehnala, ale u něj člověk vážně nikdy neví.

,,Hight Street, sedmdesátá šestá. Hledej dům o jakém si můžeš snít."

,,Větší klišé název už existovat nemohl?"

Uchechtl se a já už v hlavě plánovala, jakou nejtěžší lekci ho naučím, aby se jeho mozek zavařil dvakrát tolik, co se natáhly mé svaly. ,,A teď už fakt padej."

,,Ty jsi neuvěřitelný." Svatá pravda.

Vystoupila jsem a zase mi došlo, že ten kluk s mými emocemi zacloumal, jako by byl vítr a já květina, která se pod jeho náporem prohýbá. Zase jsem mu podlehla. Jenže teď už to vážně vypadalo nadějně a nefalšovaně. Možná jsem to stejné říkala i předtím, ale tohle šlo z mého nitra a vše to doplňoval hřejivý pocit, který do mě vypalovaly jeho oči, než odjel a já se ztratila za dveřmi domu.

Třeba by květině mohl donést trochu deštivých mraků, třeba není jen ničivé tornádo a já věřila, že skutečně není. Co když se květina podívala do středu tornáda a uviděla něco, co jiní ne?

,,Kdo to byl?" Obočí mého bratra mohlo vystřelit díru do stropu.

,,Špehuješ mě?" Napodobila jsem jeho grimasu a zkopla boty z nohou tak, že každá byla někde jinde.
Později, řekla jsem si, později je urovnán, nejdřív potřebuju srovnat mysl.

,,Jenom plním roli staršího bratra, to přece dělají ne?" mluvil lehce, jako by to byl vtip, ale byla to má krev. Ta se nedá tak snadno oklamat. Vážně jej zajímalo, kdo to byl a co má se mnou, popřípadě já s ním, zalubem.

,,Kamarád mě vzal ven." Slovo kamarád pro Jonaha bylo vážně zvláštní oslovení. Nesmíme zapomínat, že nikdo, ani Delain, neví, čím jsem si s Jonahem prošla zpětně, ale teď jsem měla dojem, že jsem od něj dostala jakési slovo, slib, že odhodil masku.

,,A znám toho kamaráda?" protáhl, když jsem se kolem jeho vysoké maličkosti protáhla z předsíně. Vážně je tenhle výslech za potřebí?

,,Ne."

,,Moc mě neuklidňuje," otočil se za mnou a modré oči mu zářily prozíravostí, ,,že moje sestra chodí po venku s někým, koho neznám - aspoň tedy já - a ještě s tím dělá tajnosti."

,,Až budu v drogách, dám ti vědět," oznámila jsem sarkasticky a brala to jako hru. Jenže Am se s mou odpovědí vyditelně nespokojil a já výběh do schodů odložila a s rozenou trpělivostí vysvětlila pár podstatných informací, ale nic víc. ,,Je to Jonah, doučuju ho, platí mi za to a ještě mi pomáhá s baseballem. Nedělá problémy." Tuto lež jsem pro jistotu dodala, abych nadále nemusela nic objasňovat.

A měla jsem štěstí. Můj bratr si hlasitě povzdechl. ,,Stačí jedno slovo a já si ho najdu." Usmála jsem se.

Pravděpodobně si myslil, že je to nad jeho přehnaným ochranitelským pudem. Ale já se v duchu smála Jonahovi, který by měl u mého bratra nespočet černých puntíků, kdybych vše řekla.
Mlčeti zlato.

***

Moc jsem toho nenaspala. Delain je noční sova a stejně tak má mladší sestra Mairy, které se nelíbilo, že se bavíme bez ní, a tak na tajňačku u mě v pokoji s Delain ponocovala do ranních hodin.

Vstala jsem teprve po deváté a to jenom z toho důvodu, že v deset mě čekala návštěva u Jonaha a byla jsem ráda, že jsem nemusela vstávat do školy, protože mě na nohou držela opravdu hodně silná káva a cítila jsem každičký sval v nohách.

Roztrhnu ho jako hada.

Potichu jsem se převlékla, abych Delain nevzbudila. Mairy už byla ve škole, taťka ji nejspíš našel u nás v pokoji, protože usla u mě v náručí a dělala mi na ruce pěkného, slintavého slimáka.

Ve skříni jsem našla zelené tričko s růžovou lilií uprostřed, jako hlavní motiv. Vypadalo to svým způsobem hodně retro, ale já moc oblečení nikdy neřešila a nějaká módní policie by mi dala trest smrti, kdyby mě zastihla. Doplnila jsem to džíny a do batůžku hodila učebnice, sešit a propisku se zvírazňovači.

Ranní hygiena i snídaně byly za mnou a já si to hrdě podle mobilu kráčela po chodníku. Delain jsem nechala vyspávat, něco mi napovídalo, že bude v říši divů ještě, když se vrátím.

Mobil ukázal veselou ikonku s nápisem: jste v cíli.
Zvedla jsem hlavu a vyndala si sluchátka a jako vždy bylo pro mě divné, jaké je kolem vlastně ticho, když mi v uších nevyřvává hudba.
Několikrát jsem se kolem rozhlédla, jestli jsem skutečně správně. Nechtěla jsem si představovat, co by to bylo rušit zbohatlíka v poledne.

Rohožka na terásce z bílého kamene mi prozradila, že jsem však správně a hlavou mi bleskla Jonahova slova. Hledej dům o jakém si můžeš snít.
Pravda. O tomhle si můžu nechat zdát a i ten sen by byl dražší, než moje duše, kterou bych zaprodala ďáblu.

Menší branka za kterým hned dům - spíš palác - stál, byla odemčená, a tak jsem vstoupila a málem se mi oči vypálily, když jsem uviděla perfektně zastřižený zelený trávník, jaký jsem u nás doma nikdy neviděla. Jediné místečko nebylo seschlé a ostřikovače schované v trávě mi jasně říkaly, čí je to podíl.

Dům Maraisů byl sladěn do světle šedé a tmavého dřeva, vypadalo to jako práce zkušeného architekta.
Polkla jsem, zazvonila a doufala, že chodit do takového domu ve špinavých teniskách není trestné.

Čekala jsem za dveřmi Jonaha, vysokého kluka z průzračnýma očima. Místo toho mi otevřela dívenka, která mu až na výšku byla dosti podobná.
,,Ty jsi chůva?" Pozdravem se nezdržovala.

Ta věta mě zaskočila a na první okamžik jsem otevřela pusu a imitovala kapra.
,,Ne," pověděla jsem a hledala číslo domu. Že bych vážně byla tak mimo? Ne, to ta GPSka, jestli tu má někdo vinu, tak ona.

,,Myslela jsem si to, jsi moc hezká na chůvu. Já jsem Svea a ty?" Vychrlila na mě moc informací najednou a část, kdy mi skláněla pochvalu, mi vyrazila dech, že i mně samotné vypadlo, kdo vlastně jsem.
,,Lyra. Měla jsem tu jít doučovat, ale asi nejsem správně..."

,,Bohužel jsi." Ten hlas, který se mi odrážel v uších a projel celým mým tělem, jako halucinogení látka, bych poznala hned.
A ty oči jakbysmet.

Vynořil se z chodby s líným krokem, jako by nikam nespěchal a užíval si mou nejistotu za přítomnosti Svei, kterou jsem tipovala na sestru.
Oběma v očích zářily rošťácké jiskřičky, že by zvládly podpálit celou ulici.

,,Ahoj." Stála bych tam ještě další den, jako sloup, kdyby mi sám nepokynul. ,,Pojď dovnitř a boty si vyzuj tady."

Svea mě chytla za ruku a vtáhla dovnitř dřív, než bych se pro to rozhodla sama. Nabídla mi, že mi udělá pití a už byla pryč. Dělat chůvu tomuhle dítěti musí být šílená jízda. Zábavná a zároveň nebezpečná.

Lhala bych, kdybych řekla, že Jonah by si mohl obléct prakticky cokoli a furt by vypadal dobře. I v teplácích a volném triku vypadal jako model a já se za ty nemravné myšlenky pokárala.

,,Připraven vypustit duši?" optala jsem se obrazně a rozprostřela všechny učebnice na skleněný stůl v moderně zařízeném obýváku se sedačkami, které byly měkčí, než moje postel.

Jonah si vzal jednu učebnici a projel hrany prsty. ,,Jen, pokud to bude stát za to." A tak jsem začala sdílet něco v čem jsem si byla jistá a věděla, že neudělám chybný krok.

Konečně jsem jednou nad ním měla navrch a byl to úžasný pocit.

Omlouvám se za neaktivitu. :D
Nechci se na nic vymlouvat, prosto jsem neměla chutě psát tento příběh, takže mi nezbývá, než, že mi to prominete. >.<

Lait🌠