•Lyra August•

S čvachtavými kroky jsem přešla verandu, zanechávala jsem mokré stopy na chodníku a několikrát za sebou jsem si v hlavě opakovala nahlas větu: Neotáčej se. Neotáčej se.

I přesto, jak nahlas moje podvědomí křičelo, jsem očkem střelila po odjíždějícím autě a zvuk vybrujícího motoru se vytratil do ulic.

Už jsem se nemohla dočkat na vařící sprchu, která rozproudí mou krev, že jsem si ani neuvědomila, kdo na mě čeká doma. Nejen, že to byla v první řadě mamka, která se starala o domácnost a práci si brala jen na kratší úvazky, byla tu i má drahá sestřenice Delain, která za námi přijela z cesty po Asii teprve před čtyřmi dny.

Polkla jsem a mokrý batoh mi vyklouzl z ruky, když jsem se jej snažila sundat ze zad, kde se mi nepříjemně lepil na záda.

,,Venku je vodní bitva a tys mi o tom neřekla?" utahovala si ze mě má sestřenka, zatímco se ramenem opřela o stěnu v maličké předsíni.

Moje mamka byla jiného názoru, než pobavení, spíše zděšení a otázka ji z pusy vyklouzla tak rychle, že mi srdce vynechalo úder. ,,Lyro, co to- kdo tě odvezl?"

Přitom se podívala za mě a já zavřela dveře, čímž jsem naznačila, že mě nevyzvedl taťka ani Amedeon. Vrhla jsem pohled na Delain, která s pobavením v očích čekala na mou odpověď. ,,Přivezl mě kamarád." Velmi slušné přirovnání pro Jonaha.

Ale znělo to tak sto krát líp, než ,,Přivezl mě kluk, který po škole rozhlásil, že s ním chcu mít sex a protože jsem šprtka, tak mi jeho kamarádi vymysleli odplatu za něco, co vůbec nebyla pravda. Takže spustili požární alarm a všichni zmokli. Pak mě ten stejný kluk, který o mně řekl, že jsem kvůli němu nadržená, odvezl domů, protože jsem moc velká měkota na to, abych neodpustila jeho průzračným očím a celkově je hodně hezký, ale to nic neznamená, takže jsem tady a budu ráda, když mě nezkolí něco horšího, než rýma a kašel."

Ne, tohle fakt neznělo nejlíp. Chvála bohu za neslyšné myšlenky.

,,Tak kamarád," protáhla slovo černovláska v tričku o dvě čísla větší, které bylo zároveň bezpochybně i její pyžamo.

Na zemi jsem nechávala mokrou loužičku, když jsem propálila Delain pohledem a snažila se ji přikovat k zemi, jenže ona se naopak ještě více pobavila a zdviženým obočím jasně naznačila, že to nenechá bez výslechu.
Mamka by se za jiné situace určitě taky zajímala o kluka - Jonaha -, který mě přivezl, ale když se na mě dívala v promoklém oblečení dělajíc mokrou skvrnu, uznala to stejné, co já.

,,Budeš ráda, když budeš zítra zdravá. Okamžitě to sundej a běž si dát horkou sprchu a pak chci v tobě vidět dva horké hrnky čaje," pohrozila a za konečky prstů vzala do ruky můj batoh a tipovala jsem, že ho odnáší do dřezu, kde by mohl odkapat, zatímco já budu ve sprše na kterou jsem dychtivě čekala.

S mokrou cestičkou, kterou jsem za sebou tvořila jako slimák nebo šnek, jsem Delain požádala - spíš přikázala -, aby mi do koupelny donesla něco na doma, zatímco já šla spokojeně do koupelny a div, že jsem pod horkou vodu neskočila v oblečení, jak jsem po té sprše toužila.

Mokré oblečení jsem hodila do umyvadla, abych jej pak mohla vyvěsit na zahradě a pak už jsem nechala kapky vody klouzat po mém těle, kde si tvořily cestičky na citlivé pokožce. Nenáviděla jsem ten fakt, jak geny naložily s mým tělem. Jindy jsem za to byla vděčná. Nikdy jsem se plně nerozhodla, která strana je správná.

Možná ani jedna. Možná na to neexistuje odpověď, tak jako na dalších milion otázek, které jsou podstatnější, jako například, jestli se do mě dokáže někdo zamilovat.
Dokázal by se do mě, do mé povahy a vlastností, zamilovat kdokolk nehledě na mé tělo? Dokázala bych se já zamilovat? I přesto, jak pokládám lásku za neskutečnou a nereálnou věc?

Do vínku mi bylo dána nerozhodnost.
Je možné cítit něco neskutečného?

V momentě, kdy už jsem se v otázkách topila jako moje duše v mém těle, jako můj dech v páře, se otevřeli dveře a já za plachtou, která kryla sprchu, aby do sprchového koutu nešlo vidět a každý měl své soukromí, uviděla siluetu Delain a podle pohybů jsem poznala, že věci položila na prkýnko záchodu.

,,Díky," řekla jsem do zvuků padající vody a snažila se neznít stejně ponuře, jako byly moje myšlenky.

,,Někdy mi to splatíš." Cítila jsem Delainin úšklebek. Čekala jsem, že po tomto odejde a nechá mě znovu topit, dokud se nechytnu záchranného lana, které je ode mě ještě daleko, jenže ona se opřela boky o umyvadlo a spustila. ,,Neřekla jsi mi, že máš kamaráda."

,,Není to tak úplně kamarád," bránila jsem se a snažila se přehlídnout fakt, že mě dělí jen kus umělé látky, aby mě Delain viděla nahou.

,,Tak úplně?" šťourala do mě dál.

Neslyšně jsem si povzdechla. ,,Je to jen kluk, kterého doučuju a platí mi za to."

,,Jako vystřižené z romanťárny."

,,Ani ne," vyvrátila jsem její myšlenku a pročísla si vlasy prsty. ,,Je to idiot. Nehorázně velký idiot, který postrádá kus mozku." Jonah to bude dlouho žehlit.

,,Co se škádlívá, to se rádo mívá," zatrylkovala moje sestřenice a já vydala jen: ,,Haha." Abych nemusela trpět trapné ticho a Delain se po tomto úsudku konečně rozhodla nade mnou slitovat a s krátkým uchechtnutím odešla.

Po době, která musela být dlouhá na to, abych se stihla zahřát, se mi stále nechtělo ven, ale netoužila jsem riskovat, aby má mamka vtrhla do koupelny a vyhnala mě odsud. Vypla jsem vodu a ovinula kolem sebe šedý ručník, který sahal těsně pod boky a zadek.

Dlaní jsem otřela zrcadlo, které pohltila vlhkost, a podívala se na svůj odraz, kdy se můj obličej červenal dost na to, abych připomínala rajče.
Oblékla jsem se do čistého spodní prádla s tepláky, volným trikem a nakonec teplými ponožkami, které byly požehnáním.

Celý zbytek dne už probíhal v normálním duchu. Musela jsem s taťkou vyřídit pokažený telefon, kdy usoudil, že co se jednou utopí, to už se nezpraví. Snažil se ulehčit situaci, protože si myslel, že mě to mrzí.

Ale já usínala se stejnými myšlenkami, jaké mé přepadly ve sprše. Někdy mě to přepadne, tyhle chvilky, kdy uvažuju nad zbytečnostma života a tak jsem se pozdě večer, kdy jsem nedokázala usnout, zatímco Delain, která spala u mě v pokoji na matračce na zemi vedle postele, chrápala, že to málem domem otřásalo, vydala ven.
Tiše jsem si vytáhla teplou mikinu ze skříně a poslepu ve tmě šla na půdu, kde bylo padací schodiště na střechu.

Pohodlně jsem se za jasné noci usadila na chladné tašky střechy a složila si ruce za hlavu.

Co když se jednou utopím taky? Co když už nebudu mít sílu dál plavat, už mi nezbude dost sil, abych se držela nad hladinou, kdy kolem mě proplouvali hladový žraloci toužící po mé zoufalosti.

Co když nebude nikdo, kdo by mě zachránil?

***

Ráno jsem si náramně protáhla, jelikož škola, která byla ještě stále zaplevaná, zrušila dnešní a dokonce i zítřejší vyučování, kdy se budou snažit dostat vodu z učeben a všech možných zákoutí, kterých měla škola hromady.

Neměla jsem tušení, jak to Jonahovi přátelé udělali, ale nechtěla jsem do toho šťourat jako bosou nohou do hada.

Místo toho jsem ráno strávila s mamkou a Delain, kdy jsme si udělaly drobnou dámskou jízdu, jak tomu říkala mamka, a nesměly chybět palačinky s lívanci o které jsem se starala já a Delain.

Věděla jsem, že si za pár dní opět budu stěžovat na akné, když jsem do jedné palačinky dala tolik nugety, že by to jednoho porazilo, ale pro ten okamžik, kdy jsem pocítila sladkou chuť obou těch věcí najednou... Jo, za ten to fakt stálo.

Stihly jsme ještě zkouknout několik filmů a prodrbat snad všechny lidi na světě, až jsem se divila, když bylo odpoledne po čtvrté hodině a domů se vrátil zbytek rodinky - taťka, Amedeon, Mairy, která na mě po příchodu skočila a hubovala, jak není fér, že nemusím do školy a následoval ji Isaac, který si jako oběť vybral Delain a ta ho zlechtala málem k smrti.

Byli jsme veselá rodinka, sem tam to skříplo, většinou mezi Mairy a Isaacem - dvojčata jsou fakt někdy za trest -, ale jinak jsem si nemohla nic víc přát.

Delain obě dvojčata vyhnala do patra a hrála si přitom na příšeru, k čemuž neměla daleko, jelikož její vlasy mluvily za vše a umazané legíny od mouky už byly věc druhá.
Když v tom se hlučným domem ozval zvonek ode dveří.

,,Jdu tam!" křikla jsem na plné hlasivky, aby to slyšel každý obyvatel.
Očekávala jsem poštu, jelikož si Amedeon a taťka často objednávají knihy na dobírku, jenže po otevření jsem málem vypustila duši, když se na mě upřely ty podivné, přesto přenádherné, oči.

,,Ahoj," pozdravil, jako by nebylo vůbec divné, že stojí na prahu přede mnou.
Mrkla jsem. Hodně pomalu. Musela jsem se nutit do dýchání, jelikož tu stál on, jako zjevení, nebo možná princ a já naopak vypadala jako ježibaba, protože mé vlasy dnes hřeben nepoznaly a šly rovnou do neúhledného drdolu.
Triko a tepláky taky nebyly nejpřitažlivější věc.

,,Kdo je to?!" ozval se mamčim hlas odněkud z domu a já zpanikařila ještě více.
,,Sousedka Marigolldová, vyřídím to!" křikla jsem zpět a rychle vyšla na verandu, abych přivřela dveře a svou blízkosti těla, jak jsem udělala krok vpřed, jsem donutila Jonaha couvnout. Na chvíli jsem snad pocítila teplo jeho těla.

,,Vypadám jako vaše sousedka?"

,,Co tady děláš?" Spustili jsme najednou. On pobaveně. Já spíš hystericky. Často nerozumím mým hysterickým výlevům, ale zastavit to neumím.

,,Napadlo mě, že když není škola, mohli bychom i tak začít už trénovat na ten tvůj baseball. Napsal jsem ti, ale neodpověděla jsi," vysvětlil. Pořád mu na tváři hrál drobný uličnický výraz s jiskřičkami v očích a já si říkala, jak je toho ten kluk schopný.

Jestli já mám emoční výlevy, tak Jonah je na tom stejně s náladami, protože teď ani náhodou nevypadal na kluka, který by se choval tak, jak moc dobře vím, že se chová.

Zamrkala jsem nad náhlým přívalem myšlenek a prohlédla si ho dál, než jenom úsměv a oči. Byl oblečený do sportovního, volné kraťasy nad kolena, běžecké tenisky a uplá mikina, kde jsem se nezdržela pohledem moc dlouho, aby si něco špatně neumínil.

,,Půjdeme běhat," řekl po chvilce ticha, kdy mi to stále nedocházelo. Opět jsem pomalu mrkla. ,,My co?"

,,Půjdeme běhat," zopakoval a jasně jsem viděla, jak se snaží skrýt pobavení ze mě samotné.

,,To nepůjde," vyhrkla jsem, ,,nejsem zrovna sportovní typ a vážně nemám chuť, aby se někdo díval, jak zakopávám o vlastní nohy." To nebyly výmluvy. To byla holá pravda.

,,Znám místo, kde tě maximálně tak budou štípat komáři a chytneš klíště."

,,To nezní o moc líp, víš to, že?"

Mykl rameny a jeho hraná nevinnost mi přišla skoro k smíchu, naštěstí jsem ho v sobě zadusila a připomněla si starší události s jeho maličkostí, která byla všechno, jen ne nevinná.

,,Fajn, dej mi pět minut." Vtrhla jsem zpátky do domu a zavřela Jonahovi dveře před obličejem. Nevěděla jsem, jestli skákat radostí, nebo se děsit, že mě Jonah uvidí běžet... Rozhodně to druhé.

,,Kam ten spěch?" divila se sestřenka, když viděla, jak jsem vtrhla do pokoje a začala se prohrabovat šatníkem. Nějakým zázrakem se zbavila dvojčat.

,,Sousedce Marigolldové se zatoulal pes," vypadla ze mě okamžitě lež, ,,půjdu jí ho pomoct najít." Delain jsem se vždy se vším svěřovala, ale pomyšlení, že by si ze mě ještě více utahovala - to jsem nepotřebovala, aspoň chvíli ještě. Ani nevěděla, že mi Jonah pomáhá s baseballem, tuhle část dohody jsem jí včera zatajila.

,,A na to potřebuješ běžecké oblečení?" optala se znova a měřila si mě tmavýma očima.

Mykla jsem rameny, jak to udělal Jonah před chvílí a doufala jsem, že vypadám stejně nevinně jako on sám.
,,Jeden nikdy neví."
To už jsem vybíhala z domu a šla vstříc světu mezi komáry a klíšťata.

Hezkého Valentýna Vám všem.
<3

Lait🌠