,,Dvacátá Avenue?'' zeptal se mě řidič. V tuto chvíli jsem seděla v taxíku a rozhlížela se po ranním New Yorku. Můj let nebyl naštěstí dlouhý oproti ostatním, za což jsem byla ráda. Opřela jsem se hlavou o okénko a pánovi adresu potvrdila.

Když jsme dorazili do místa, kde se nachází tetičky obchod, zaplatila jsem svou částku a vystoupila. Již včera ráno po příletu jsem Rose oznámila svůj nástup, i když byla proti. Je mimo jiné hrozně starostlivá a ráda si ze mě utahuje. Ale taky byla jediná, kdo se mě po smrti mých rodičů ujala.

Ačkoliv mám střední dodělanou a dokonce mě přijali na univerzitu, rozhodla jsem se na rok odstoupit a pomoci Rose. Stejně si potřebuji vydělat a pracovat u někoho známého s něčím, o co se zajímáte je přece jen lepší, než dělat někde prodavačku, kde na vás budou prskat.

Nezapomněla jsem se s Rose pořádně přivítat a následně jsme se už věnovaly pouze knihkupectví. Dneska se sem hrnulo strašně moc lidí. Na jednu stranu to bylo pro nás velmi překvapující, ale na tu druhou to bylo dobré, nejen z hlediska výnosu.

Zůstala jsem do konce zavírací doby, včetně následného úklidu a zařazení rozházených, či špatně položených knih. Po splnění všech těchto úkolů, jsem šla na metro, cestou jsem se zastavila v supermarketu a poté rovnou domů.

Čím víc jsem přemýšlela, tím více mě začínalo mrzet chování Emily. Pokud si dobře vzpomínám, snad ani jednou od doby co nastoupila k Jungkookvi jako zaměstanenc, se sama od sebe pořádně neozvala.

Několikrát jsem ji napsala zprávu typu 'jak se má' nebo 'jak se jí v práci líbí', ale když mi přestala odpovídat, vzdala jsem to a už se nehodlala vnucovat, i když je to moje kamarádka od malička a mrzelo mě to.

Taky jsem se po příletu ozvala Zaie, která mi odpověděla jakmile přiletěli oni. Upřímně jsem vlastně ráda, že jsme se potkaly. Asi mám další dobrou kamarádku. Doufám.

Vycházela jsem zrovna schody z metra v mé ulici, když se ozval hlas někoho, koho jsem doufala, že už v životě nepotkám. Ačkoliv jsem si tím hlasem nebyla jistá, po otočení se, se moje teorie potvrdila.

,,Není to naše žabička?'' zasmál se a přetáhl si kapuci sportovní černé mikiny přes hlavu. Blonďaté vlasy z ofiny mu spadaly do jeho zelených očí. Vyndavajíc si z uší své airpody, se dostavil až ke mně a zastavil se těsně přede mnou.

No jasně, jeho večerní běhy se nezměnily.

O krok jsem ucouvla. Pro svou vlastní bezpečnost.

,,Není a nikdy nebyla.''

Jeho rty se ještě více zvlnily. Zvedl svou ruku, dotýkajíc se mé tváře. ,,Bree Asherová. Nečekal jsem, že zrovna tebe uvidím tady, v New Yorku. Texas se ti nelíbil?'' sundal svou ruku a postavil se normálně, naštěstí dál ode mě.

,,Tobě do toho nic není, Jonesi,'' zavrčela jsem a přendala si nákupní tašku na druhou stranu. Jemu pravděpodobně minulost vůbec nevadila, protože když jsem se dala bez řeči na odchod, doběhl mě a šel pozpátku, aby se mnou mohl navázat oční kontakt.

,,Noták, to tě to pořád žere?'' řekl posměšně, ale mně to k smíchu vůbec nepřipadalo. Zastavila jsem se v kroku. ,,Hleď si svého Jaydene a mě laskavě nech být,'' řekla jsem a znovu se rozešla.

,,Jasný, takže tě to žere,'' odvodil si sám s úšklebkem, nad čímž jsem protočila očima a zamračila se. ,,Žabičko, nemrač se tak, nesluší ti to.''

Nic jsem neříkala a pokračovala dále doufajíc, že ho provokování přejde a půjde si po svých. Přidala jsem do kroku a nějak se snažila udržet tašku plnou potravin.

Nemohla jsi třeba počkat do zítřka, abys s tím aspoň počítala, že? Prostě sis to do krámu musela nakráčet rovnou.

Jayden si ale svého nevšímal a neustále se vnucoval do řeči. ,,Bydlíš někde tady?''

,,Ne,'' odvětila jsem okmažitě. Začínala jsem být čím dál více naštvaná a netrpělivá.

,,Určitě jo,'' řekl a než jsem se nadála, vytrhl mi z ruky igelitku a nesl ji.

,,Hej! Vrať mi to,'' natáhla jsem se pro ni, ale ucukl. Toto se ještě párkrát zopakovalo. ,,Nebuď agresivní, žabičko. Jen ti chci pomoct,'' nahl se nade mě, rozcuhal mi vlasy a vyšel vstříc cestě.

,,Však nevíš kde bydlím,'' založila jsem si ruce na hrudi. Jayden se otočil a vítězně se usmál. Ukázal na budovu za ním. ,,Zkus si všímat okolí, žabičko.''

Nechápavě jsem zamrkala a následovala ho. ,,Ty...jak to...co když tady nebydlím, huh?''

,,Bydlíš.''

,,A co když ne?''

,,Tak to potom přespíš u mě, protože se stmívá a já tě se po New Yorku večer toulat nenechám.''

,,Nejsi nějaký starostlivý?''

,,Nejsi nějaká zvědavá?''

,,Já se ptala první.''

,,Myslel jsem, že mě nenávidíš, a že bys mě nejradši pohřbila zaživa.'' Dveře od výtahy cinkly a já se s překvapení podívala, na jakém patře se nacházíme. A bylo to správné poschodí.

Odfrkla jsem si. ,,To ano a taky to stále platí.''

Zastavili jsme se před dveřmi, které vedly do mého bytu. Jayden se opřel o jejich rám. ,,V tom případě nevím, proč už jsi to dávno neudělala,'' naposledy se zasmál a vyndal klíče. Se zaujetím jsem ho sledovala. ,,Co to děláš?''

Přistoupil k dveřím, které byly naproti těch mých, strčil klíček do zámku a otevřel. ,,Dobrou noc, žabičko,'' zakřenil se a zabouchl. Má brada spadla skoro až na zem a stejně tak se mi uvolnily paže. Podívala jsem se na cedulku se jménem, kde opravdu stálo jeho jméno.

No to si ze mě děláš prdel.

Takže ten idiot je něco přes rok můj soused a já to zjistím teprve teď?!

,,Jaydene Jonesi, já tě proklínám!'' vykřikla jsem jeho jméno a následně naštvaně zaplula k sobě.