Dobalila jsem si poslední věci a následně kufr zapla. S povzdechem jsem se dokutálela do předsíně, kde jsem si nazula boty a oblékla mou bundu.

Na jednu stranu jsem ráda že letím domů, ale na druhou...nevím. Mám takový pocit tu Kooka nenechávat samotného. Dostal se mi do hlavy.

Taky mi od včerejška vrtá hlavou to s tím... "pícháním" a Jungkookova ovládání vzteku. To Thomas myslel...jakože...lehký holky? Nebo...

Zakroutila jsem nad svýma myšlenkama hlavou. Jestli to tak je, tak je to pěkně odporný.

Ucítila jsem na rameni tlak.

,,Je to pro dobrou věc," usmála se smutně Emily a i se mnou se vydala do auta, kde čekal John, aby mě odvezl na letiště.

Ze začátku cesty panovalo mezi námi třemi ticho, ale pak John promluvil.

,,Bree, věř nám. Takhle je to pro Kooka nejlepší."

Vydala jsem ze sebe pouhé 'hmmm' a sledovala ubíhající krajinu.

Je v pořádku že se mi najednou od něj nechce? Od Kooka? Je možný že...bych ho začala mít ráda?

Povzdechla jsem si a radši si zkontrolovala doklady, zda mám vše.

Oba dva mě doprovodili až k odbavování, kde se se mnou následně rozloučili.

,,Opatruj se," objala mě Emily a povzbudivě se usmála.

,,Neboj, budu. I ty," oplatila jsem jí a natáhla se i pro objetí od Johna. No co.

,,Tohle není konec Bree. Buď připravená na vše. Není cesty zpět," šeptl mi do ucha, z čehož mi naskočila husí kůže. Ne tím příjemným způsobem.

Nechápavě jsem se na něj podívala, ale ten se choval, jakoby nic neřekl. Poté odešli a na mě zbylo projít kontrolou, kterou jsem měla hotovou celkem rychle.

Čas ubíhal a já už jsem seděla v letadle mířící do New Yorku. Ovšem než mě vzlétli jsem si přehrála Johnova slova.

Není cesty zpět?

Jak to myslel?

Jungkook
Silou jsem udeřil do pytle...

Ale rána nezasáhla střed, nýbrž kraj.

Znovu jsem se naštvaně rozpřáhl a tentokrát to vyšlo. Několikrát se to takto opakovalo.

Minout. Trefit. Minout. Trefit.

Nesoustředěnost.

Puls mi skákal jako šílený a já nic jinýho než rozzuřenost a pytel před sebou nevnímal.

Mike mě poslední dobou nehorázně sral. A Thomas taky. Nejsem jejich loutka! Sice jsem ve včerejším zápase porušil pár pravidel, ale to bylo všechno.

Každý zápasník je porušuje, tak proč bych nemohl i já? PROČ?

Bušil jsem jako o závod hodinu v kuse a nepřestával. Sem tam jsem to vystřídal s posilováním, takže se to protáhlo na čtyři hodiny.

Skvělý způsob vylití vzteku.

Ale ne v mém případě. Stále ve mně proudil adrenalin. Chtěl jsem mlátit do všeho co se dalo a bylo mi jedno, jaké by to mělo následky.

Po tréninku jsem šel na pokoj, kde jsem se osprchoval a následně snědl oběd, který mi Jessica se Suzy připravily. Dneska jsem to do sebe jenom naházel jako dělník, který lopatou hází písek na základ domu. Huuuh.

Vytáhl jsem mobil z kapsy a zkontroloval zprávy.

Žádná odpověď.

Přečetl si to vůbec? Je naštvaný? Jestli si to přečetl, dal vědět o tom i Zaie? Doufám že ano.

Zaia...

Huuuuuuhhhh. Stále mi zůstává s Taehyungem v hlavě. Vážně mi chybí jejich kontakt. Se všemi.

,,Yaaaah!" uhodil jsem pěstí do stolu. Sakra!

Začal jsem přecházet po obýváku.

Jestli mi do dvou dní neodpoví, zblázním se.

Za těch pár roků jsem si uvědomil, že jsou moje jediná pravá rodina a jsem na ně vázaný. Hodně. Už ani nevím proč jsem vlastně udělal takovouhle kravinu a odletěl z Koreje.

Proč Jungkooku, proč?

,,Bolí to!" zařval jsem a se slzami jsem kecnul na zem. Objal jsem si kolena a nechal slzám volný proud.

Chtěl bych je opět vidět. Chtěl bych je všechny obejmout. Chtěl bych zpátky mého nejlepšího kamaráda a kamarádku z dětství.

,,Proč nemůže být všechno při starým?" zavzlykal jsem a zvedl hlavu, načež jsem se podíval prosklenou zdí na pusté město.

Matka je mrtvá a otec-

Otec dělá bůhví co. Je stále takový kretén s mafiánským podnikáním? Netuším.

Další věc která mě dohání k šílenství. Vím co je mafie zač a pokud otec něco nedodrží, je mi jasné, že by mohlo hrozit nebezpečí. A nejenom mně, ale i mému okolí.

A to fakt nepotřebuju.

Nepotřebuju vidět Taehyunga, Johna, kluky, Zaiu a dokonce i Bree vidět mrtvé.

Jo, ta holka se mně dostala pod kůži. Nevím jak, ale dostala. A já ji odehnat nechci. Funguje jako můj plyšový medvídek z dětství. Jako můj psycholog, aniž by si to uvědomovala.

Najednou jsem prudce zvedl hlavu.

,,Nojo, Bree," zamumlal jsem si a rychle se zvedl z podlahy. Utřel jsem si mokré tváře, nazul si tenisky, oblékl si modrou mikinu přes hlavu a rázným krokem jsem se rozešel do pokoje, který sdílí s Emily.

Potřebuju objetí, od Bree.

Potřebuju se uklidnit, s její přítomností.

Prostě ji potřebuju, neptejte se mě proč, prostě mě k ní něco táhne.

Sice mi Suzy sehnala náhradní kartu od jejich pokoje, ale mám přece kousek slušnosti a na dveře jsem zaklepal.

Když se i po několikáté nic nedělo, použil jsem kartu.

Ano, mohla někde být s Emily, nebo Jessicou či Suzy, ale ani jedna se mi o ničem nezmiňovala a pochybuju, že by byla s někým z týmu.

Pípnutí a zelené světélko mi oznámilo odemknutí. Vešel jsem tedy dovnitř.

Emily
S Johnem jsme výtahem vyjeli do mého patra. Šel mě totiž doprovodit. Prý pro jistotu.

,,Co budeš dělat ten volný den po přistání v LA?" zeptal se mě. Mykla jsem rameny. ,,Nevím. Asi budu chvíli jako správná kamarádka postrádat svou spolubydlící a pak...si možná zajdu do města."

,,Do města? Sama?"

Jen jsem kývla.

Najednou se přesunul přede mě a šel pozpátku. ,,A nechceš...si zopakovat to co předevčírem?" otázal se.

,,Jako...další večeře?" skousla jsem si ret a pohupovala jsem si rukama.

,,Ano," usmál se.

,,Noooo, tak klidně můžeme-"

Zastavila jsem se a srdce mi začalo rychle bušit.

Dveře do pokoje byly totiž otevřené.

,,Děje se něco?" zamračil se. Přidala jsem na kroku a spočinula tak na prahu dveří. To ne. Pochybuji že by to byla uklízečka, nemá tady ten svůj povoz nebo co to.

,,Zabouchla jsi pořádně?" zeptal se John.

,,J-jo. Však j-jsem to ještě kontrolovala," pomalu jsem našlapovala předsíní, s Johnem za zády.

Málem jsem dostala šok, když jsem zjistila, kdo tam stál.

Stál k nám zády otočený Jungkook, se zatínajícími pěstmi a trhavými nádechy. Nasucho jsem polkla a podívala se na Johna, který byl překvapený stejně jako já.

,,Kde je!" to už se na nás Jungkook otočil a mohli jsem tak spatřit jeho nahněvanou osobnost.

A oči, které byly tmavší než obvykle.

,,Ale ne," šeptl za mnou John a vytáhnul mobil z kapsy.

Jedna dávka stačit nebude.

————
Za chyby se omlouvám! Přeji hezký den ⭐️🌙
• ❤️💭
• S kapitolou nejsem dneska moc spokojená, ale doufám, že jste i tak pobrali tak nějak dnešní děj ^^ xdd
j-HOPE u enjoyed this shit ✨🔥
~Nana 🥊