Bree
S plným břichem jsem se opřela se zavřenýma očima o sedačku a dlouze vydechla.

,,Panebože, za tohle půjdu do pekla," zamumlala jsem si, protože přiznejme si...wafle a teď? O půl jedné ráno? Špíčky zase mají hold o pozornost víc.

Chvíli jsem takhle odpočívala a pak jsem se s úmyslem dojíst aspoň ten kousek zmrzliny na wafli narovnala, přičemž jsem zavadila o jeho pohled.

,,Co je?" zeptala jsem se.

Nic neřekl. Jen se ke mně přes stůl nahnul a palcem setřel můj koutek úst. Ten si následně olízl.

,,Šlehačka," řekl pouze a na vidličku napíchnul poslední kousek wafle, která mu na talíři zbyla.

Proč.

to.

dělá?

Copak nemá být ten chladný, nepřístupný a arogantní boxer, jak ho popisují na internetu?

Zakroutila jsem nad tím hlavou a s červenými tvářemi se sklonila ke svému talíři, se stále polovinou belgické wafle.

Na mě to byla velká porce, ale Jungkook trval na tom, že mi koupí tu velkou. A tady jsme u dalšího problému. Samozřejmě jsem si to chtěla zaplatit sama, ale přesvědčit ho je stejné, jako zdolat za jeden den Mount Everest.

Nemožné.

Snědla jsem ten jeden kopeček vanilkové zmrzliny navrchu a lžíci odližila. Podívala jsem se na Kooka s omluvným pohledem. ,,Promiň Kookie, ale fakt to do sebe už nenarvu."

Jak že jsi mu teď právě řekla? Kookie?

Jungkook
Okamžitě jsem zvedl hlavu.
Jak že mi to teď řekla?

Na chvilku jsem dostal blok.

Kookie...
Kookie Kookie Kookie.

To jsem neslyšel od-

Od setkání se Zaiou v kavárně, kdy jsem jí řekl, jak to bylo s její, vlastně naší minulostí.

Takže skoro pět let.

Teda párkrát mi tak řekli ze srandy lidi z týmu ale...to bylo jiný.

Pomalu jsem zase začal vnímat. Někdo na mě volal a cítil jsem pohyb před obličejem. Zatřepal jsem hlavou a objevila se přede mnou silueta Bree.

,,Um...Jsi-jsi v pořádku?" zeptala se, ale nevěnoval jsem tomu pozornost a zaměřil jsem svůj pohled na její porci.

,,Budeš to jíst?" zeptal jsem se a hned na to jsem si bez její odpovědi přesunul talíř k sobě.

Blbá otázka, ale tak co.

~

Bree
Dojeli jsme na parkoviště hotelu a vystoupili. Pak jsme mlčky prošli recepcí k výtahu, do kterého jsme nastoupili. Každý z nás zmáčknul tlačítko svého patra.

Celou cestu do hotelu vypadal Jungkook zadumaně a troufla bych si říct, že tam byl i náznak smutku. Trápí ho snad něco? Nebo je jen unavený?

Těžko říct.

Cinknutí oznámilo mé patro a já se chystala vydat se směrem do mého pokoje, jenže mě Kookova ruka zatáhla zpět do výtahu.

Tím pohledem jak se na mě díval jsem ještě neviděla. A pochybuji že k tomu budu mít ještě někdy možnost.

Jeho štěněcí kukadla se na mě prosebně a zoufale dívala s kapkou smutku.

,,Půjdeš si dnes ke mně lehnout? Prosím," poslední slovo zašeptal.

Cože to?

Zaskočeně jsem na něj hleděla a nevěděla co odpovědět. Vážně by mě zajímalo, co má dnešek znamenat. Však se nemůže takhle chovat jen tak, ne? Jsem z toho zmatená.

Nebo může? Já nevím a začínám se bát, že mi tím pomalu mate hlavu.

Povzdechla jsem si a podívala se do strany.

,,Prosím," zopakoval a tentokrát ve bližší vzdálenosti. Ach Bože toto dítě. Nevím co mě to napadlo, ale...

,,Tak-tak asi-tak jo? J-jestli chceš. Ale je to naposledy," podrbala jsem se na hlavě a koukla se do země. Přísahám na své rodiče na nebi, že jsem mohla periferním zrakem spatřit jeho úsměv, než můj pohled spočinul na zemi.

Během naší chvilky výtah vyjel na patro, kde je Jungkookův apartmán, a tak jsme jenom vystoupili a vydali se k němu.

Připadá mi, že v jeho pokoji trávím čas více než v tom "svém". Když už jsme skoro byli u něj, zděsila jsem se. ,,Počkej. A co-"

,,Půjčím ti moje tričko," doplnil mě. Ovšem ne tou myšlenkou, která se původně drala na povrch.

Odemknul a se mnou v závěsu vešel. Bylo zhasnuto, ale jakmile jsme vešli do prostorného obýváku, rosvítilo se. A na pohovce seděl Mike.

Už chtěl začít řvát, ale jakmile spatřil i mě, pusu zase zavřel a jen nasadil znepokojenou grimasu.

,,Jungkooku-" začal výhružně, ale byl Kookem přerušen. ,,Támhle jsou dveře Miku," ukázal na ně. ,,Támhle jsou dveře a já chci aby jsi odešel. A řekl Thomasovi že jsem ok."

,,Ale-"

,,HNED. Pro dnešek," trval si Kook na svém. Jen jsem je mlčky pozorovala a trochu se schovala za tím, jenž právě ukazoval na dveře.

Mike se poraženecky zvedl, ale u Jungkooka se zastavil. ,,Je mi jasné že víš cos způsobil. A nesouhlasím s tím, aby ti ona byla během zápasů a tréninků na blízku. Rozptiluje tě," kývl hlavou na mou osobnost.

Bylo mi tu nepříjemně. Já říkala, že není dobrý nápad sem letět.

Jungkook začínal vypadat netrpělivě. ,,Ne. Ona tam BUDE. Je to moje rozhodnutí a ty bys měl mít pořád na paměti, že já jsem tu váš zaměstnavatel. A byl to jenom jeden zápas. Ještě mnoho jich před mnou je."

Mike si založil ruce na hrudi a povzdechnul si. ,,Jak myslíš..." prokázal a s tímto odešel.

Po tomto jsem měla velkou chuť se odsud vytratit, ale to by Jungkook nesměl být předpovídavý.

,,Nikam nejdeš a jeho si nevšímej," otočil se na mě. A už je tu ten typickej Jeon.

,,Pojď," vzal mě za ruku a dovedl do ložnice. Tam po mně hodil jedno jeho velmi velkém tričko.

,,Jsi holka a holkám to v koupelně trvá šílenou dobu, takže pokud se do pěti minut nevrátíš, nasáčkuju se tam já ok? I kdybys v tu chvíli byla nahá, nezájem. I když budeš zamčená, nezájem. Takže bych ti radil aby sis pohla."

Ani jsem nemrkla a už mě tlačil ke dveřím koupelny. Řekla bych, že dnes mluví nějak z cesty.

Radši jsem nepokoušela jeho trpělivost a rychle se osprchovala, hodila na sebe to co mi půjčil a vyšla ven. Během cesty jsem si ještě rozpustila vlasy.

,,Přesně pět minut.," řekl a zvedl se z postele s úmyslem spáchat sprchu on. ,,A přesnost já rád," mrknul na mě.

Já ho fakt nechápu.

Zalehla jsem do postele a pořádně se zachumlala do deky. Štěstí že tu jdou dvě. Zanedlouho vyšel z koupelny i Jeon s mokrou hlavou a v pyžamových kalhot. Žádný tričko.

Hej, tak ale tohle snad už dělá naschvál ne?

Znuděně jsem zavrčela do peřiny a zavřela oči. Ucítala jsem, jak se matrace pod jeho váhou prohla a následné šustění deky.

Aish, že já jsem otočená čelem k němu?...

,,Nespi," hnítl ukazováčkem do mé tváře.

,,A to jako proč? Beztak už je kolem druhé ráno. Zrovna ty spánek potřebuješ jako sůl," zamumlala jsem ospale.

Pohyb na matraci a šustění se ozvalo znova a najednou tu bylo o něco tepleji.

Na můj protest nadzvednul mou peřinu a přisunul se ještě blíže. Zatlačil na můj bok - kterého se poté stále držel - a já rázem ležela na zádech.

Položil si hlavu na můj hrudník a objal mě tak, jako bych byla plyšák. Na konec nás ještě přikryl jeho dekou.

,,Satisfied," šeptnul, ale spíš pro sebe. Pro mě byla určena až následující věta o pár minut později.

,,Děkuju, Bree," řekl a po chvíli začal pravidelně oddychovat.

Za dnešek jsem natolik zmatená, jako jsem za poslední roky nebyla.

————
Za chyby se omlouvám! Přeji hezký den ⭐️🌙
• ❤️💭
• Dneska nic moc a taky je to za poslední kapitoly až moc nadopované cukrem (takže dávám s tím stopku :))))) ), ale snad nevadí 🧸
j-HOPE u enjoyed this shit ✨🔥
~Nana 🥊