,,Nevzbudil jsi mě," vyčetla jsem mu.

,,Nebylo třeba," zamumla a přikryl se tak, že mu pouze čouhala část hlavy od očí nahoru. Povzdechla jsem si a začala jsem se hrabat z postele. Deky byly velké až to bylo skoro nemožné se z nich dostat.

Došlápla jsem na podlahu a ihned mě ovanul nepříjemný chlad.

Co to?

Všimla jsem si, že mám na sobě pouze spodní prádlo a dlouhé bílé tričko, které mi sahalo do půli stehen. Okamžitě jsem obrátila pohled na Jungkooka a dožadovala se vysvětlení.

,,Co to má být?!" zeptala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. ,,Kde je moje oblečení?" naléhala jsem a mírně začala panikařit. Prudce jsem se rozhlížela po pokoji ve snaze najít své kusy látek. Ucítila jsem za sebou pohyb.

,,Uklidni se. Je to támhle na židli," řekl klidně a ukázal do rohu. Uh, díky bohu.

,,Ummm..."

,,Dveře do koupelny jsou támhle," ukázal vpravo ode mě. Seděl na "mé" půlce postele, pouze se spodním prádle.

Ten se teda s tím nepáře.

Můj pohled spadl na jeho hruď a pak na tričko, jenž jsem měla na sobě. To snad ne.

,,Nebo je taky možnost, že se můžeš převléct tady, že ano," opřel se o jednu ruku. ,,Nevadilo by mi to," skousl si spodní ret. Okamžitě jsem zapadla do koupelny a zamkla se. Kdyby náhodou.

Pak jsem už jen za dveřmi slyšela jeho tichý bublavý smích.

~

,,Tady mi to stačí," ukázala jsem na kavárnu. ,,Jseš si jistá?" zeptal se John, Jungkookův bodyguard. Stále mi nejde do hlavy proč má bodyguardy...

,,Jop, ještě se stejně musím zastavit za šéfovou v knihkupectví a omluvit se za svůj pozdní příchod," odepla jsem si pás a chtěla vystoupit. Zastavila mě Johnova věta.

,,Pozítří odlétáme. Do Toronta. Na týden," řekl a podíval se na mě.

,,A?" zeptala jsem se nechápavě.

,,Emily poletí taky, to je jasné, no ne?" povolil ruce z volantu.

,,Jo, já vím. Říkala mi to. Je opravdu nadšená že jste vybrali ji," usmála jsem se.

,,No...Trenéra napadlo jestli nechceš jet taky," řekl na rovinu. Začala jsem se nekotrolovatelně smát.

,,Jako - jako já jo? Co bych tam proboha dělala? Já? Dobrej vtip," utřela jsem si jednu neposlušnou slzu, která se během smíchu vydrala na povrch. Zakroutila jsem hlavou.

,,Děkuju za nabídku, ale mám práci která mě baví  a zkrátka zůstanu u svého běžného života," dořekla jsem.

John jen pokrčil rameny. ,,Měl jsem ti to pouze vyřídit. Ale chápu," usmál se. Vystoupila jsem, ještě jednou poděkovala, na což mi zamával a rozešla jsem se do knihkupectví, které bylo hned za rohem.

Otevřela jsem vstupní dveře a na příchod někoho nového zacinkal zvoneček.

,,Ahoj Rose, promiň že jsem nedala vědět ale - jisté okolnosti mě zdržely," došla jsem k prodavačskému pultu, kde seděla postarší paní. Vzhlédla od knihy kterou četla, a chvíli mě pozorovala. Netrpělivě jsem očekávala, až mě seřve.

Nakonec mávla rukou a postavila se.

,,Ale prosím tě Bree. Copak se na tebe mohu zlobit? Tohle je poprvé, takže prosím sundej tu ublíženou masku štěněte a radši mě obejmi,'' zasmála se a já taky. Učinila jsem tak, jak řekla.

Jsem ráda že se na mě tetička nezlobí.

,,Takže povídej. Copak tě zdrželo?" posadila se zpět, zaklapla knihu a zaujatě na mě pohlédla.

,,Nic důležitého," rozešla jsem se k šatně, která byla hned u ní za dveřmi.

,,Říkáš že nic jo? A co ten rumělec na tvé tváři? To ses až tak dobře vyspala nebo...že by snad nějaký mládenec?" řekla laškovně.

Sundala jsem si kabát, šálu a vrátila se zpět. ,,Zapomeň tetičko, žádný mládenec."

,,Ale Bree, už je na čase aby sis našla nějakého chlapce," nedala se a pokračovala.

,,To sice ano, ale ne někoho kdo je nebezpečný," podívala jsem se na ni, vzala hromádku nových knih a šla je dát tam, kam patří.

,,Takže to byl chlapec., řekla vítězně.

Sakra, právě jsem se prozradila.

Jsi to ale tupá Bree.

,,Fajn, byl. Ale žádná známost ani nic jiného ano teti?"

,,A já už očekávala svatbu," udělala naoko smutný obličej, což mě pobavilo.

,,Zapomeň Rose, teď určitě ne."

~

One week later

Byl konečně víkend a já jsem si spokojeně chrupkala v postýlce s pocitem, že dneska nikam nemusím. Že si uklidím v bytě, zapálím svíčky, uvařím si čaj a budu jen tak relaxovat.

Z mého snění mě ovšem vytrhl zvuk, jako by někdo zvonil. Zvuk se několikrát opakoval. Rozhodla jsem se neřešit to a ještě více se zabořila do peřiny.

NIKDO mi nebude kazit chvilku v postýlce.

Navíc krom pošťáka, tetičky nebo Emily sem nikdo nechodí. A ti se ještě dostávají velmi zřídka. Najednou mi začal zvonit mobil. Nespokojeně jsem zavrčela a natáhla se pro něj.

,,Prosím??" zarchraptěla jsem.

,,Půjdeš mi otevřít nebo mám ty dveře vylomit z pantů?"

Prudce jsem otevřela oči.

NO TO SI DĚLÁŠ SRANDU.

————
Za chyby se omlouvám! Přeji hezký den ⭐️🌙
• Pardon že díly teď nevycházejí, ale kvůli škole to nestíhám, navíc byla honička kvůli pololetí a když už tak vydám něco u méně náročných příběhů ❤️💭

• Btw dovolila jsem si vytvořit menší meme k tomuto příběhu 😂❤️

j-HOPE u enjoyed this shit ✨🔥
~Nana 🥊