Ehm...nevím jestli náhodou nebudete confused z této kapitoly...snad ne, ale osobně nedávám tomu moc pozitivní pochopení...jo a WARNING: bude tu trochu OSTŘEJŠÍ SLOVNÍK...

I tak doufám, že si ji v klidu užijete ❤️
—

Bree

,,Ty...pro tebe tam možná nějaký pokrok je, ale pravda je jiná. Pořád se s tím peru,'' vydechl a mně se rozbušilo srdce.

,,Já...já..." Čekala jsem, co z něj vypadne a myslela si, že mi nervozitou vypadají všechny vlasy.

,,Já..." A ani to nedopověděl, protože byl přerušen velkým bleskem, který se z ničeho nic objevil blíže z mé strany. Jak já, tak Jungkook jsme si automaticky zakryli tvář rukou před nepříjemným a sakra ostrým světlem.

,,Co to-," Byla jsem zaskočená, protože...

,,Paparazzi," doplnil naštvaně mou nařčenou otázku. Tu tam jsme náhle byli na nohou, aniž bych cokoliv stihla pobrat.

,,Do prdele, pojď," houkl na mě a za ruku se se mnou táhl co možná nejrychleji k autu. Moje rovnováha měla co dělat, aby nedošlo k nepříjemnému pádu. Na začátku stezky jsme byli málem odstřiženi a chyceni v pasti, avšak Jungkookovi se podařilo se mnou za zády nějakým zázrakem proklouznout.

Prudký kopec nám posloužil jako zrychlující prostředek, jenže u jeho auta stáli další fotografové, a tak plané naděje na útěk padly. Nyní jsme byli vskutku obklíčeni.

,,Je pravda, že končíte svou kariéru?''

,,Kdo je ta dívka?''

,,Je vaše přítelkyně?''

Situaci, jakou byla tahle jsem v životě nezažila, a proto jsem ani moc nevěděla, jak se zachovat. Pouze jsem stála jako solný sloup a rukami si zakrývala horní část obličeje, abych zabránila ostrým světlům.

Jungkook si toho všiml, stáhl mě čelem k sobě a ruce ovinul kolem mé hlavy. Tím pádem se mé tělo nacházelo zády k novinářům.

Nebránila jsem se. Ještě více jsem hlavu zabořila do jeho hrudníku a mačkajíc jeho mikinu doufala, že se nějakým zázrakem rozplynou. A to se stalo.

,,Hej! Vypadněte dřív, než zavolám policii!'' Z davu jsem uslyšela známý hlas, který nám pomohl se prorvat ke dveřím auta. Ti otravní lidé začali na Johna nadávat, který se je sám snažil odstrčit.

Černovlásek mě strčil na sedačku, rychle sporťáka obešel, zařadil zpátečku a doslova po silnici vystřelil. Kola se protočila a zapískala. Jsem si jistá, že tam musely zůstat nějaké stopy po pneumatikách.

~

Jakmile naše kroky přešly práh pokoje hotelu a dveře se zabouchly, odhodil kartu neznámo kam. Okamžitě se ocitl v dřepu s hlavou v dlaních. Celé cesta probíhala mlčky a jedinou emocí v této místnosti byla podrážděnost.

Nic jsem neudělala, ani se nepohnula z místa. Sledovala jsem Kookovo zařvání do prázdna, jeho následné udeření pěstí do zdi a celkový průběh jeho frustrace. Připadalo mi, že úplně zapomněl na mou přítomnost a byl v tu chvíli ve vlastním světě.

Otevřený prostor mi dal možnost vidět ho u poličky s alkoholem, kde si bral flašku čehosi. Předpokládanou lihovinou byla whiskey. Soudě podle skleničky a barvy tekutiny. Na to jsem se zamračila a promluvila.

,,Ne,'' řekla jsem chraplavě a na obličeji udržovala zamračení. Otočil hlavu na bok a podíval se na mě. Jenom mlčky slej nečitelným pohledem mou maličkost a bez řečí sešel schůdek ke gauči, z kterého byl krásný výhled na město.

Totálně mě ignoruje, pomyslela jsem si.

,,Hele, jestli hodláš vykazovat nasranou náladu, tak momentálně mám důvod být naštvaná i já. Ráda bych se dozvěděla zbytek tvého proslovu u přehrady,'' řekla jsem, ale s ním to ani nehnulo. Můj zrak sklouzl na jeho záda, která díky pohybu vykazovala to, že si dolil další.

Jeho čin mě přinutil k pohybu, a tak jsem se mu ocitla před ksichtem. Doslova. Postavila jsem se před něj a zkřížila ruce na hrudi.

,,Hej,'' promluvila jsem, ale stále mi nedaroval ani jeden pohled. Stále uhýbal.

,,To tě ti novináři tak dostali?'' zkusila jsem další metu, která už - jak se zdálo - zafungovala. Konečně se na mě podíval. Whiskey, jejíž chuť si doteď vychutnával, nechal sklouznout do žaludku a jeho tváře se díky tomu opět zmenšily.

Přivřel oční víčka, nadechl se a chvíli pomlčel. ,,Promiň, že se snažím uvolnit přírodní cestou.'' Mé oči nabraly překvapeného výrazu a rozevřely se celkem do širokých čísel.

,,Přírodní?'' pozvedla jsem své obočí. ,,Tomuhle ty říkáš přírodní cesta? To jako vážně?'' poukázala jsem na skleničku s alkoholem, kterou svíral v pravé ruce. ,,A co,'' protočil ležérně očima a mně málem při následujících slovech a činech zaskočilo. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale jako vždy si dělal své.

Natáhl za mě ruku s whiskey, kterou odložil a postavil se, tudíž jsme stáli těsně u sebe. ,,Mám tě jít raději támhle přetáhnou přes stůl?'' ukázal z mě. ,,Aniž bys vůbec třeba chtěla? Proti tvojí vůli?'' pokračoval.

,,Nebo mám jít snad vyhledat kreténa, kterej tě několikrát nazval tak nechutnými slovy, že by z toho normální člověk blil?'' přiblížil se, ale já začala couvat.

,,Mám snad najít toho blonďatýho čůráka a zmlátit ho? Protože jestli jo, tak to udělám s radostí, poněvadž mám na to chuť a sere mě. Hrozně moc.''

Polkla jsem, když jsem zadkem narazila do hrany stolu. Celým tělem se mi rozlil adrenalin a strach zároveň. O rychlosti tepu raději ani mluvit nebudu. Lekla jsem se, když se rukama zapřel vedle mého těla, takže jsem byla bez možnosti úniku.

,,Nebo se mám na tobě vykřičet? Zmlátit tebe jako boxovací pytel? Či snad přímo před tebou ojebat nějakou – ‚''

Plesk!

Čas jako by se zastavil. Zhluboka jsem dýchala a chytla si ruku, kterou obdržel ode mě facku. Na tváři se mu téměř okamžitě vybarvil červený otisk mé dlaně, a přitom hlavu nechal otočenou bokem. Takovou ránu jsem v životě nikomu nedala.

Až mě z toho rozbrněla ruka.

Taky jsem si konečně všimla jeho velmi – až černých očí. Kousala jsem si spodní ret a snažila se nevzlyknout, ale bylo to obtížné.

Tahle slova bolela. I když vím, co jeho střídání nálad znamená, co obnáší a že za to nemůže, ale tentokrát jsem to nebrala v potaz. Tentokrát ne. Ano, má právo se zlobit, každý ho jednou za čas máme. Ale pro tentokrát mám toho zkrátka dost.

,,Stačí. Tohle bolelo, Jeone,'' šeptla jsem a odstrčila ho.

•••
Omlouvám se za chyby ༼⍨༽