Bree

,,Cítím se s tebou jako malé dítě, které se svým kamarádem kujou pikle,'' přiznala jsem, když John zaparkoval na odpočívadle u přehrady Hoover Dam. Poznala jsem tu Jungkookova černého sporťáka.

Zastavil a vypnul motor. ,,Někdy se můj rozum až pozastavuje nad tím, jak dokáže být Jungkook rychlej,'' řekl do ticha. Jediné, co šlo slyšet přes otevřená okna byl zvuk cvrčků a obecně zvuky večerní přírody, včetně občasného hluku auta, které ve chvíli projíždělo.

,,A já zase budu muset asi začít chlastat první ligu kávy, abych tvému šéfovi vůbec stačila, protože vždy když se něco děje, je noc nebo brzké ráno,'' přitakala jsem.

Podíval se na mě a uchetnul se. ,,Neříkej mi, že sis ještě nezvykla.''

,,Zvykla. Svým způsobem,'' zamumlala jsem.

,,To víš, Jungkook je noční stvoření,'' odmlčel se John. V autě tak chvíli nastalo ticho. Pro mě to byla spíše jakási forma přípravy. Nevím, v jakém stavu a náladě černovláska najdu. Upřímně se trochu bojím.

,,Víš,'' prolomil příjemné ticho. ,,Hodně se změnil. Za poslední půl rok...se toho stalo tolik, že ani nevím kde začít. Ať je dospělej, ať je dítě a chová se nevrle, ať je hrozně nadšenej a má energie na rozdávání, či se chová arogantně...pořád je to hrozně milej a citlivej kluk, kterej postrádá kousek něčeho, co my ostatní máme, ale on ne,'' řekl a podíval se mi do očí.

,,Nezklam ho a on nezklame tebe. A ještě...taky je tu něco, co ti musí říct on sám. Jestli dnes, nebo později, to nevím. Netuším, kolik času mu to zabere, jen...stůj při něm, dobře? Nic špatného by ti nechtěl udělat. Vím to, věř mi. Tobě ne. Doslova na čele nosíš nálepku Majetek Jeon Jungkooka,'' řekl a nad poslední poznámkou se zasmál.

Přikývla jsem a Johnovy koutky se lehce pozvedly. ,,Tak jo, dávej na něj pozor. A kdyby se cokoliv stalo, hned volej, okay? Budu se snažit nebýt moc daleko. Kdyžtak dej vědět, jestli je vše v pořádku.''

,,Dobře, děkuju,'' řekla jsem vděčně, následně vystoupila z auta a ještě mu zamávala.

Vzhledem k tomu, že se navečer ochladilo, jsem si musela na sebe vzít teplou mikinu. Její rukávy jsem si více stáhla dolů, párkrát nasála čerstvý vzduch a následně se vydala po malé, vyšlapané cestičce. Míjela jsem dřevěné lavičky se stolem a odpadkovým košem, který byl téměř plný a taktéž dvě lampy, které se tu nacházely.

U dřevěného zábradlí jsem se zmateně pozastavila. Černovlásek nebyl nikde k vidění a já se trochu zděsila. Mé oči se snažily tmě přivyknout a pořádně se zahledět. Obrysy přehrady sice spatřily, ale Jungkooka ne.

Nadále jsem tak chodila všude možně po tomto odpočívadle a když už jsem si myslela, že tu není a nedejbože se mu něco stalo, uviděla jsem v dáli za zábradlím na kopečku černou siluetu. Ačkoliv nerada, překročila jsem dřevěnou stavbičku a opatrně našlapovala cestou k obrysu těla.

Noční obloha byla jasná a půl měsíc s hvězdami mi tak společně svítili na cestu. Součástí byl i mírný, teplejší vánek.

Došla jsem k výčnělku a zaostřila na sedící osobu. Tak moc se mi ulevilo, když jsem v profilu Jungkooka poznala. Myslím, že i náušnice, jenž občas nosí a nyní už černé delší vlasy ho prozradily.

,,Kooku, slez odtamtud!'' zvolala jsem. Koutek, kde jsem se právě zastavila nebyl příliš bezpečný a já se neodvážila kráčet dál. Minimálně ne ve tmě.

Ani jsem nemusela dlouho čekat na jeho odpověď. ,,Ne,'' prohlásil pevným, ale zároveň prázdným tónem.

,,Prosím...prosím udělej to pro mě.''

,,Nech mě být,'' řekl prostě a já to tedy zkusila jinak.

,,Bojím se...'' Můj hlas poskočil. Skutečně jsem se bála. Nejen já, ale i on jsme byli na nekomfortních místech a náhoda je blbec. Pohled stočil na mou osobu. Chvíli se díval mým směrem a poté se zvedl.

Jako lehké pírko kráčel po mírném kopečku ke mně dolů, během čehož se pod jeho kroky ozýval štěrk. Jakmile byl až u mě, jemně uchopil mé ruce a pomohl mi nepříjemný úsek překonat. Poté mé ruce pustil a vydal se zpět na jeho původní místo.

V tichosti jsem následovala jeho kroky. Posadila jsem se opatrně vedle něj a zaujala stejnou pózu. Nechala jsem své ruce svěsit na pokrčená kolena stejně jako on. Zatímco Kook si mohl kůžičku na prstech nervozitou rozdrbat, já ty své více schovala do mikiny.

Nevěděla jsem jak začít, či vůbec co říct, abych neřekla nějakou hloupost. A na Jungkookovi bylo vidět, že je právě ve vlastním světě. Ale ve chvíli, kdy jsem sbírala odvahu a promýšlela svou otázku, černovlásek zničehonic promluvil.

,,Nikdy nebudu normální. Nebudu mít normální život, rodinu...'' zamumlal a stále si palcem škrábal kůžičku na ukazováčku.

,,Možná mi box jde a jsem v něm dobrej. Ale to, po čem toužím celej život, mít nikdy zřejmě nebudu,'' ušklíbl se.

,,K čemu mi je nejlepší kámoš a kamarádka, kteří si tisíce kilometrů odsud žijou vlastní životy s vlastními problémy. K čemu mi je náhrada otce, kterej mě stejně nakonec opustí jako ten opravdový. A takhle to bylo vždycky,'' odmlčel se a polkl.

Konečně pozvedl zrak, akorát pro změnu ho nechal viset někde v dáli. ,,Vždycky, když jsem něco dobrého získal, hned na to jsem to taky ztratil. Ať už vlastní chybou, či...prostě náhodou.''

Netuším proč, ale pocítila jsem zklamání. Ne nijak extra velké, ani malé, ale bylo tam. Upustila jsem z úst tichý povzdech a chvíli nasávala čerstvý vzduch.

,,Hloupost. Ty jsi normální,'' řekla jsem.

,,Nejsem Bree a sama to moc dobře víš. Už zase to na mě skočilo. Já – myslel jsem, že budu silnější. Že už jsem možná na to konečně připravený, že to zvládnu aspoň na chvíli ovládnout, ale místo toho mi opět přeplo v hlavě.''

,,Nemáš pravdu Kookie.'' Opatrně, abych neuklouzla, jsem se k němu přisunula blíž a jeho pravou ruku jemně sevřela v těch svých.

,,Možná jsi tomu utekl, ale nevidíš, co vidím já. Například, před rokem a půl bys mě – nebo kohokoliv jiného – u sebe nenechal v podobný moment ani dýchat. A teď? Podívej, sedíme tu společně a ty mě necháš být s tvou citlivou stránkou.''

,,Ale-‚''

,,Žádné ale, jasný?'' utla jsem ho. Nebo to jsem si aspoň myslela.

,,Ne,'' vytrhl ruku.

,,Není to možný, chápeš?!'' vykřikl a konečně se mi podíval do očí. A i přes temnou noc jsem znovu rozpoznala slzu. ,,Já – já se bojím taky a momentálně mám v hlavě zmatek. Hrozný nepořádek a...a tíží mě tolik věcí, díky kterým bych nebyl schopen se ti pak podívat do tváře,'' dořekl.

Zarazila jsem se. ,,Jak to myslíš?''

,,Ty...pro tebe tam možná nějaký pokrok je, ale pravda je jiná. Pořád se s tím peru,'' vydechl a mně se rozbušilo srdce.

•••

Ola děti mé...
Vyšla kapitola...heh.

Dnes vám sem toho moc nenapíšu. Nenacházím žádná slova, pardon.

Jenom...myslím na vás okay?
End dount vory, bí hepy c:

Držím vám palečky ať už je to cokoliv.

j-HOPE u enjoyed this shit ⭐️