,,Musel jsi to udělat?'' šeptla jsem výhružně. Nezaujatě na mě pohlédl. ,,Chceš mít snad problémy? Nechceš, tak vidíš. Na hodiny bys měla chodit za jakýchkoliv okolností.''

Stiskla jsem silně propisku a dál si zapisovala po celou hodinu poznámky, naprosto ignorujíc jeho přítomnost. Sem tam do mě šťouchl jak do ruky, tak na stehno. Vypadal jako běžný student, naprosto do naší třídy zapadal.

Po hodině mě naštěstí nechal být, a tak jsem se nemusela účastnit jeho 'provedeš mě po škole, protože chceš, i když jsem tě k tomu vlastně donutil'.

Ovšem nemohla jsem vyloučit to, že jsem s ním musela jít po chodbě. Další hodinu si k mému překvapení sedl k nějakému klukovi, s kterým proklábosil následující přestávku, včetně party onoho obarveného rusovláska.

Při další přestávce - která byla nejdelší a měla něco kolem půl hodiny, jsem se loudala po škole a četla si knihu, protože Yura měla zrovna IT, kterou mají dvě hodiny, a tak se nám tento den předměty kříží.

Vlastně po zbytek dne si mě nikdo nevšímal a mně to ani nijak nevadilo, dokud jsem nebyla zatáhnuta na toalety těsně před vyučováním.

Hádejte dvakrát...

,,Yah! Přestaň mě překvapovat!''

,,Nechci,'' zavrčel.

,,Fakt? Ale já jo!''

,,Zaio, poslouchej mě prosím...''

,,Ne Taehyungu, už stačí! Musel jsi přijít? Copak jsme středoškoláci, že se takhle musíme chovat? Že musím kvůli tobě vyšilovat jako puberťačka? Copak jsme se snad vrátili do středoškolských let?''

Vypadal, že mu za chvíli puknou nervy. Proto když natahoval ruku, jsem čekala všechno, ale to že mě obejme, mezi té 'milé' aktivity které byly v nabídce nepatřilo. Začal se se mnou pohupovat a hlavu si položil na mé rameno.

,,Promiň. Moc moc moc moc se omlouvám, prosíííííííííím mami, odpusť mi to,'' zachraptěl.

,,Já to fakt nechtěl, ale alkohol konal a mluvil za mě. Ty dva týdny jsem kurva moc přemýšlel a vymýšlel všechno možný, jak se k tobě nějak normálněji dostat, protože kdybych přišel za tebou neveřejně, tak mi nedáš šanci ani se nadechnout. A taky jsem sbíral odvahu,'' zabořil hlavu do ohbí mého krku.

Oh, tak příjemná vůňe, odkud to asi-

,,Hele, jestli chceš fetovat moje vlasy tak mi ale nejdřív dej šanci,'' promluvil, stále objímajíc mě. Uvědomila jsem si, co to vlastně dělám a spokojený úsměv mě přešel. Odtáhla jsem se od něj.

,,Už zas?''

Zamračil se. ,,Co zas?''

Uškrnula jsem se podívala se na chvíli stranou. ,,To jsi tak fakt tupej?'' navázala jsem s ním oční kontakt. Když ani s ním tato otázka nehla, pokračovala jsem.

,,Kulatiny. Už prosíš za celou tu dobu co se známe - o to stejný už po desáté. To tě to ještě nepřestalo bavit?''

Promnul si čelo a prtořel si spánky. ,,Zaio...''

,,Taehyungu. Teď mě poslouchej ty, zopakuju to. Gucci - je zřejmě držší - než sis myslel. Nemůžeš prostě po dlouhé době přijít a dosahovat se něčeho s tím, že jsi si jistý, že to znovu získáš. Víš ty kolikrát už jsem ti to prominula? Sakra Hyuna má pravdu. Pořád ti něco odpouštím a toho by sis měl vážit. Jenže ty místo toho...provedeš jen další volovinu.''

Nech ho podusit se.

,,Co tím myslíš?'' zeptal se a začínala jsem vidět, že si už pořádně uvědomil, jaká je realita. Jeho odpoveď už byla totiž typická, chladná, tak jako na úplném začátku. Bylo vidět, že sváděl souboj sám se sebou - tak jako já - aby mé věty strávil. Zatínal pěsti.

,,Já tě - já tě prostě nedokážu nenávidět...'' řekla jsem nakonec a sjela jsem do dřepu. Bradu jsem si opřela o kolena a pokračovala.

,,Já to prostě nedokážu, chápeš? Byl jsi moje první láska, na kterou se těžko zapomíná. Navíc, ty jsi prostě něčím zvláštní. A možná to něco mě povzbuzovalo v tom, abych to nevzdávala. Byly chvíle, kdy jsem to chtěla ukonči já,'' prozradila jsem mu potichu.

Vyvedlo ho to z míry a taky sešel do dřepu. ,,Ty...ses se mou chtěla rozejít?'' šeptl nevěřícně.

,,Zvláštní viď? Všem jsem vykládala, že bych tě nikdy nedokázala opustit - což z velké části byla pravda, ale jednoduše byly chvíle, kdy jsem tě měla plný zuby. Nikdo to neví, schovávals jsem to pouze ve své mysli,'' zamumlala jsem. ,,Byly chvíle, kdy ses choval jako spratek a nedokázal se ovládnout.''

,,Proto mám pocit, že ti to dlužím. I já se cítím špatně,'' dodala jsem a schovala hlavu mezi paže. ,,Jenže taky mi přijde, že my dva jsme jako Nekonečný Příběh. Někdy nahoře, někdy dole.''

Jsem si jistá, že neměl slov. Taky jsem si myslela, že mě možná nechá být. Zvedne se, protože se ve mně zklamal a odejde. A já se tak na něj budu snažit navždy zapomenout. Ale opak byl pravdou.

V jednu chvíli jsem byla ve dřepu a v tu další už mě nesl v náručí jako princeznu.

,,C-co to děláš?''

Nic neřekl.

,,Yah, odpovíš mi?!'' bouchla jsem ho do hrudi. Nepřítomně mě nesl ze školy ven, až k jeho autu do kterého mě posadil, připoutal a někam vrazil.

Celou cestu jsem se z něj snažila něco dostat - dokonce jsem nadávala, ale on tomu absolutně nedával pozornost. Ani když jsem ho štípla do stehna.

Uraženě jsem se zabořila do sedačky a jen sledovala ubíhající scenérii.

Nenacházeli jsme se už náhodou v této chvíli v poslední době?

•••

Ugh, snad už bude poslední připsaná část :|

A taky hlavně doufám, že vám ty připsané části moc nevadí, protože ta kapitola po TAMTOM byla fakt nereálně urychlená.

Ne že by to teď nebylo (proto dělám i mezi časem celký skoky, aby to "uplynulo") ale prostě mi to tak přijde lepší.

Snad se nezlobíte ❤️❤️

j-HOPE u enjoeyd this shit ⭐️

a nápady.

jo a mám dojem, že procházím druhou pubertou :')))))