KAPITOLA TŘETÍ
MILO, PODPORUJÍCÍ KOZLÍK

            DÉŠŤ DALŠÍHO RÁNA USTAL. Paprsky světla (jak ironické) pronikaly skrze závěsy a osvětlily uslzenou tvář Světlany, která celou noc strávila u Sebastiana v pokoji, protože sama by být nezvládla. Ale ne, opravdu spolu nespali, zvrhlíci, jen si vedle něj lehla a tam usnula. A on jí poté jemně přikryl, vlasy odhrnul z tváře a opravdu velmi jemně políbil na tvář, na dobrou noc. I když to ani jeden z nich nevěděl, Světka se ve spánku lehce pousmála.

            Pak se o šest hodin později probudila a když zjistila, kde je a s kým tam je, ulevilo se jí. Ale potom se jí vrátily všechny události z předchozího večera, k tomu se vracely traumatické zážitky z dětství a z toho jí bylo do pláče. Slzy nechala volně téct po tvářích, ale ústa si přikryla dlaní, aby utlumila vzlyky. Nechtěla ho vzbudit.  

           A pak ho — nijak úchylně — pozorovala, jak klidně spí. Přes den byl většinou pořád ve stresu, vážný a nyní byl uvolněný.

         ❝Jak dlouho už mě pozoruješ, Světko?❞ zamumlal, když lehce pootevřel očí a viděl její siluetu, jak vedle něj leží a pozoruje ho.

        ❝Jen chvíli,❞ zalhala mu, pak mu přetáhla peřinu přes hlavu a z postele se elegantně zvedla, ❝vstávej, ospalče, jinak nás Kaz zabije. Máme být brzo u Vraního klubu, vyrazíme do Novokribirsku!❞

         ❝Už jdu,❞ zavrčel podrážděně a počkal si na správnou chvíli, kdy nedávala pozor, přivolal studený vánek, aby si ji mohl později stáhnout k sobě do postele. Chytil ji okolo pasu a strhnul k sobě. Světlana se přitom od srdce zasmála a rozesmát ji se povedlo málokomu. Aniž by to jeden z nich čekal, byli obličeji blízko u sebe, nosy se o sebe jemně dotýkaly. Jemné pramínky jejích blonďatých vlasů, které měla přes noc v drdolu, jí padaly do tváře a Sebastian je mozolnatou rukou jemně odhrnul a dal za její ucho.

        Jen se přiblížit . . .

       A tak to i udělal, malinko se k ní přiblížil a čekal na její reakci: žádného odmítnutí se nedočkal, což bral jako dobré znamení a vzal i její jemný obličejík do dlaní. V tom ale dveře rozrazil Jesper a nezapomněl si přitom dramatické antré. Oba dva od sebe polekaně uskočili.

       Jesper mezi nimi těkal zmateným pohledem a nakrčeným obočím, ❝eh-❞ nervózně sklopil pohled k zemi a rukama gestikuloval ke dveřím, ❝snad jsem vám něco nepřekazil.❞

         ❝Vůbec,❞ ujistila ho Světlana a Sebastiana nechtěně zasáhl do srdce malý osten studu, ❝jen jsem Seba budila,❞ ušklíbla se a jemně jmenovaného poplácala po tváři.

         ❝Dobře,❞ přikývl Jesper, nevypadal příliš její chabou lží přesvědčený, ❝jen, že mě sem Kaz poslal, protože oba máte zpoždění.❞

         Oba dva přikývli a Jesper nakonec z místnosti odešel. A oni dva znovu osaměli.

      ❝Promiň,❞ řekla po chvíli Světlana a vstala. Přetáhla si přes hlavu mikinu. ❝Musíme jít.❞ I on přikývl i když se mu vůbec nechtělo. Ale nakonec se po pár minutách spolu objevili před Vraním klubem, kde na ně trochu netrpělivě čekali Kaz, Inej, Arken a Jesper.

       ❝Jdeme,❞ pokynul Kaz a všichni se za ním poslušně jako psi (Světka se Sebem jako spráskaní psi) vydali do kočáru.

NOVOKRIBIRSK, ZÁPADNÍ RAVKA

       KOČÁR SEBOU KODRCAL, KDYŽ JEL HRBOLATOU CESTOU MÍŘÍCÍ DO MĚSTA V ZÁPADNÍ RAVCE, O KTERÉM SVĚTLANA VĚDĚLA OPRAVDU MÁLO — DO NOVOKRIBIRSKU. Světlana seděla mezi Kazem a Inej a Sebastian s Jesperem a konduktorem naproti. Kaz po ní párkrát házel nečetným pohledem, zjevně byl stále namíchnutej kvůli sotva pár minutovému zpoždění. Světlana ho ignorovala a Kazovi na truc se začala nevinně bavit se zmatenou Inej, která opravdu nechápala, proč se najednou chce bavit o něčem jako je jejich víra. Arken je obě ignoroval a připravoval si, co řekne o Griše, kvůli které sem jeli — Nině Zenikové.

        ❝Nenajal jsem Vás jen kvůli přechodu přes Vrásu,❞ začal Kaz a Světlana vycítila, že si chystá nějaký dramatický a dlouhý monolog, který stejně zapomene ale zároveň ji donutí přemýšlet nad jeho plánem, o kterém toho vyjímečně mnoho nevěděla, ❝jste s námi i proto, že pašujete Griši z Malého paláce.❞

        Světlana si všimla, jak se Jesper se Sebastianem napnuli. O Jesperově tajemství věděla a uchovávala ho v naprosté tajnosti.

        ❝Kde je i náš objekt.❞

        ❝Světlonoška,❞ opravila ho Inej — lehce naštvaná a vrhla na něj varovný pohled. Kaz se na ni taky podíval a pohled jí opětoval: ❝Údajná.❞

        ❝Podvodnici by nedrželi na nejbezpečnějším místě v Ravce,❞ připomněla jim Světlana, která si mezi Kazem a Inej připadala jako dítě mezi hádkou rodičů. Kaz na ni vrhl pohled, který by na ni jistě hodil otec, kdyby se spolu ocitli v takovéhle situaci a Inej se vítězně usmála.

        ❝Ale znáte někoho, kdo nás dostane dovnitř, že ano?❞ změnil rychle Sebastian téma a podíval se na Arkena, ❝smrtičku,❞ upřesnil.

        Arken se pouze pousmál a přikývl, ❝jak vím, že jí můžeme věřit?❞ zeptal se ho Kaz a ironicky se na něj usmál. Konduktor sklopil pohled a jal se do vysvětlování: ❝Nina tam vyrostla.❞

        ❝Většina Grišů vyrostla v Malém paláci. Málo by jich zradilo svého generála,❞ poznamenal Kaz. Světlana cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Generál Kirigan jí naháněl hrůzu, něco na něm jí prostě nesedělo a kdyby jej potkala, jistě by mu nevěřila ani slovo. A nebylo to jenom jeho děsivými schopnostmi, které ji děsily víc, než Sebastian, když se potkali poprvé.

        ❝A ještě málo by pomohlo cizincům ukrást jejich nejcennější věc.❞ Inej protočila očima, opravdu právě Alinu Starkovou nazval věcí?

        Arken s odpovědí nezůstal pozadu,❝Nina je rebelka. Podle ní by služba koruně měla být dobrovolná. Nucenou vojenskou službu nesnáší víc než Fjerdany,❞ všechny pohledy hned padly na Světku, která zvedla nad hlavu černý šátek od Inej, kterým své netypické vlasy hodlala zakrýt. Všechny probodla otráveným pohledem.

        Za několik desítek minut se ocitli v hotelu, kde se Nina Zeniková nacházela a čekala na ně. Světlana ihned vystoupila z vozu, těžký černý kabát za ní vlál a chladný vzduch ji pohladil po rudých tvářích, které jí po vydýchaném vzduchu v kočáře hořely. Jakmile vstoupili do Ninina pokoje, Světlanu hned zarazilo, že jsou otevřené dveře a ve vzduchu je cítit malý závan její domovské Fjerdy — hořící dřevo a syrové maso určené vlkům. Přimhouřila oči a skenovala okolí, hledající jakoukoliv známku po tom, že tu opravdu byli.

       ❝To nechápu,❞ zamumlal Arken a rozhlížel se okolo, ❝Věděla, že nás má očekávat.❞

       Ale Nina Zeniková v místnosti nebyla.

Bylo tam prázdno, na posteli se jen válel otevřený kufr s věcmi uvnitř. Co je tohle za trik? Světlana nevěřila, že by Nina Zeniková utekla bez svých věcí. Ne, že by ji znala, ale nepřišlo jí to moc pravděpodobné. Ledaže. . .

❝Nejde pozdě,❞ řekl Kaz, který Ninin kufr se skřípáním zavřel svou vraní holí. Natáhl se pro zlatý přívěšek vlka, který ležel vedle. Světka cítila, jak se s ní zhoupla celá místnosti. Srdce v hrudi jí bušilo tak, jako nikdy jindy. ❝Je pryč.❞

❝Ale její věci—❞ snažil se Arken říct a nějak jim to vysvětlit, protože nevěděl, co s ním trojice zabijáků, Griša a jejich vůdce udělají, když je přes Vrásu nezvládne dostat.

❝Co je to?❞ přerušil konduktora Jasper a kývl hlavou ke Kazově dlani. Tam byla jasně vidět vlčí zlatá hlava.

Inej vyhledala ruku své nejlepší kamarádky a pevném ji vzala do té své, načež ji pevně stiskla, na důkaz podpory a lásky.

❝Drüskellové,❞ vydechl nevěřícně Arken, ❝jsou to nemilosrdní lavici Grišů.❞

❝Skvělé,❞ procedil mezi zuby Sebastian.

❝To by vysvětlovalo, proč na recepci přepočítával Fjerdské peníze. Nejspíš ji udal,❞ uvědomil si Kaz a sevřel svoji hůl pevněji.

❝Teď už bude na cestě do Fjerdy,❞ dodal.

Inej opatrně pustila ruku své kamarádky a šla směrem k oknu. Podívala se na Kaze: ❝Měli jasnou linii útoku.❞

Kaz jen přikývl, ❝Ujisti se, že na nás nečekají žádná další překvapení,❞ požádal ji.

          OBĚ DVĚ DÍVKY SKOČILY PŘES MALÝ BALKÓN A DÍVALY SE DO KAŽDÉ MÍSTNOSTI, KTEROU NAŠLY.

        Ale naštěstí se jim žádné další Drüskelly nebo jiné lidi, kteří by pro ně mohli být hrozbou, najít nepodařilo. Pokračovaly tedy v cestě k balkonu, ze kterého seskočily, ve chvíli, kdy Kaz s ostatními vycházeli.

        ❝Nikde nikdo není,❞ informovala Kaze Světlana a stoupla si vedle něj. Všichni od bytovky pomalu odcházeli, než je zastavila Konduktorova slova: ❝Teď se zdá, že je správný čas na to, opustit tento šílený plán na únos světlonošky,❞ řekl a všichni se okamžitě zastavili.

Kaz se k němu otočil, na tváři měl pohrdavý úšklebek. Vážně se na Arkena podíval: ❝Opustit?❞ zopakoval po něm, ❝už jsme v tom namočený. A já vím, co pro mě znamená milion kruge.❞

Podíval se na ostatní s tázavým výrazem ve tváři: ❝Co to znamená pro vás?❞ zeptal se jich. Světlana věděla moc dobře, co to pro ni znamená a nehodlá svou šanci zahodit kvůli jednomu přešlapu, který ani nebyl z jejich strany.

❝Svobodu,❞ odpověděla mu Inej, jak za sebe, tak i za Světlanu. Chtěly být volné a nemuset se strachovat, že si pro ně jednou Heleen do Vraního klubu přijde a odvede zpět do Zvěřince.

Sebastian se svou odpovědí váhal, sám si nebyl příliš jistý, jak se získanými penězi v budoucnosti naloží, ale věděl, že je chce. Chtěl si potom nakráčet do Ketterdamu, před dům jeho otce a vmést mu do tváře, že dokázal nemožné. ❝Moc,❞ bylo jediné, nač se zmohl, ale Vrány ho pochopily, moc dobře věděly o jeho otci.

❝Zábavu,❞ přiznal se Jesper s úšklebkem, ❝aspoň na pár měsíců.❞

V překladu: všechny peníze by byl schopný rozházet už první den. Jesper měl s gamblingem fakt problém. Skupina se pozorně podívala na konduktora, který si je jen v tichosti prohlížel.

❝Asi důchod,❞ odpověděl nakonec krátce.

Světlana si všimla, že se Kazovi na tváři mihl náznak vítězství. ❝Dobrá, tak pokračujeme. Dostaňte nás přes Vrásu a já zjistím zbytek na druhé straně.❞

Arken pouze přikývl a vytáhl si z kapsy malý poznámkový blok: ❝Abychom bezpečně přešli, budu potřebovat 9 kilo alabastrového uhlí. Kousek majadalounské jurdy. Ale ne tu z Kerchu, ta je moc slabá a. . .uh, kozu,❞ vyjmenoval jim a vše si do bločku zapsal.

Sebastian si s Jesperem vyměnili zmatené pohledy, když řekl slovo koza, ale jenom nad tím oba mávli rukou a podívali se zpátky na Kaze. ❝Sejdeme se před půlnocí. Severovýchodně na okraji města jsou trosky člunu,❞ dodal Arken, než vytrhl papír a zvedl ho. ❝Takže, kdo se toho ujme?❞

❝Inej, Světlana a Sebasian půjdou pro jurdu,❞ řekl jim, než se pozorně podíval na Jespera. ❝A Jesper uhlí. Jenom uhlí, žádný rozptylování.❞

Věnoval mu temný pohled, když se Jesper ušklíbl a vzal si papír z jeho rukou a zachechtal se. Světlana protočila očima, už věděla, že ve chvíli, kdy Jesper na trh jenom vkročí, peníze budou pryč.

❝Neměl by jít někdo s ním?❞ vyslovil její obavy Sebastian nahlas. Jesper mu jenom věnoval otrávený pohled.

❝Ne, řekl jsem, že půjdeš s Inej a Světlanou,❞ řekl mu Kaz tvrdě.

Jenom si povzdechl, kývl hlavou a okamžitě se vydal za Inej a Světlanou, které už byly v davu na plné ulici. Hodně rychle zvládli najít, co hledali a tak se na chvíli rozdělili, aby si trh prošli. Ještě předtím si blondýnka schovala vlasy pod černý šátek, aby se vyhnula nežádoucí pozornosti.

Světlana si ze svých peněz koupila malé bobulky ovoce, které téměř okamžitě snědla. Byla vyhládlá a i tahle malá porce jídla ji alespoň trochu zvládla zasytit.

V určitém okamžiku ztratila Inej i Sebastiana v davu, ale byla si jistá, že jsou v pořádku, koneckonců jsou to Vrány. Světlana pokračovala v cestě ulicí, když dorazila na velké náměstí. Zastavila se a nechala svůj pohled bloudit po okolí. Byly tu hromady lidí. Otočila hlavu doprava a uviděla několik kamenných zdí, které byly postaveny vedle sebe.

Byla zvědavá, proto se začala prodírat se davem. Konečně se dostala ke kamenným zdím a teprve teď viděla, že do kamene byla vytesána jména lidí, kteří vstoupili do Vrásy a nikdy se nevrátili.

I když jejím rodištěm byla Fjerds, stále naivně doufala, že tam najde jméno svých rodičů nebo bratra, dala by cokoliv, aby zjistila, co se s nimi stalo.

Nevěděla, jak dlouho tam stála a nechala svůj pohled bloudit po velkých kamenech, ale v určité chvíli si uvědomila, že někdo stojí vedle zdí a dívá se na ni.

Světlana otočila hlavu k osobě a viděla, že je to Sebastian, který má pod paží kozu, kterou měl přinést Kaz.

❝Je rozkošný,❞ řekla při pohledu na ty dva, Sebastian se na ni od ucha k uchu usmíval a pohladil kozu na hlavě. To ji donutilo, aby se usmála, Sebastian s tou kozou vypadal roztomile.

❝Moc si na ní nezvykej,❞ varoval ji, stále s úsměvem, ❝Kaz mi jí dal, protože šel najít Inej,❞ pak se na ni podíval, ❝taky tě mám jít napomenout za rozptylování se od mise.❞

Úsměv jí z tváře rychle zmizel. ❝I kdyby těch pár minut mohlo ukončit celý život v otázkách?❞

Pomalu k ní šel, ❝chtěla jsi je najít?❞

Světlana zavrtěla hlavou. ❝Samozřejmě že ne. Jen jsem si myslela, že když tu nebudou, mohou být naživu. A kdo ví, možná po mně pátrají stejně jako já po nich. . .myslela jsem, že mi to možná dá naději—" vysvětlila mu, do očí se jí nahromadilo trochu slz.

Sebastian se přiblížil ještě blíž a vzal ji do objetí. Koza se mezi nimi mačkala, ozývala se hlasitým a nesouhlasným mečením.

❝Jak říká Kaz, naděje je nebezpečná. Zatemňuje ti úsudek. Modli se, křič, udělej cokoliv, abys to vytěsnila z hlavy a šla dál.❞

Světlana se podívala přímo do jeho modro-zelených očí. ❝Už nikdy Kaze necituj, zní to příšerně,❞ řekla mu a on se jen nahlas rozesmál. Odtáhli se od sebe a rozešli se za ostatními.

OBA DVA SE POTKALI S INEJ A KAZEM, kteří už na ně i s Arkenem čekali na místě určení. Slunce už zmizelo a tma pohltila celé město. Skupina čtyř se setkala na okraji Novokribirsku. Úplněk svítil na jejich temné postavy, když následovaly Arkenem, který v ruce držel velkou pochodeň, jejíž světlo jim poskytovalo alespoň malý rozhled po krajině.

❝Už tam skoro budeme,❞ řekl jim Arken. Kaz se podíval na Světlanu s Inej, které mlčky šly spolu, trochu dál za ostatními. ❝Kde je sakra Jesper?❞

Světlana jen pokrčila rameny a nevěnovala mu ani jeden pohled, ❝poslal jsi ho na trh samotného, cos čekal,❞ opáčila trochu nepříjemně.

❝Ještě kousek!❞ uslyšela před nimi Arkenův hlas.Najednou prošli kolem varovného plakátu nášlapné miny. Inej se na velký plakát lehce znepokojeně podívala.

Koza několikrát zemečela, když Kaz hlasitě promluvil, čímž je všechny zastavil: ❝My počkáme tady. Jděte po stezce, kterou jste si vyryl,❞ řekl konduktorovi.

Ten se na ně jen otočil a mávl rukou: ❝Ta cedule? To byl můj nápad, abych držel lidi pryč. Nemůžu být příliš opatrný. Jsme v pořádku. Pojďte.❞

Znovu se otočil a pokračoval v cestě dál do tmy. Všichni čtyři si vyměnili skeptické pohledy, než se pomalu vydali za Arkenem. ❝Jedna věc je slyšet o tom, ale tohle je- ❞ začala Inej, ale muž s brýlemi ji přerušil.

❝Nic ve srovnání s tím, co je uvnitř.❞

Když předal Inej pochodeň a vydal se dál směrem k Vráse, koza v náruči mu znovu zamečela. Uvnitř se ozvalo zahřmění, což donutilo Světlanu sebou trochu trhnout. Nikdy snad Vráse nebyla blíž. Pohled na ni byl děsivý, obzvlášť v noci.

Najednou uslyšeli vrzání kol, než se přímo před nimi zastavil malý vláček.

❝Tak. Kozu, jurdu—děkuju,❞ řekl, když mu Sebastian podal tašku s onou pochutinou. ❝Teď jenom počkáme na—❞

V dálce se ozval Jesperův výkřik: ❝Počkejte na mě! ❞

Všichni se k němu otočili. Naskytl se jim pohled na utíkajícího Jespera s pytlíkem uhlí. Ovšem, za patami měl několik mužů, kteří na něj nemilosrdně stříleli. Světlana si podrážděně povzdechla.

❝Ať nevidí vlak,❞ zamumlal Arken, vytrhl Inej pochodeň z ruky a uhasil ji.

❝Jespere, pojď sem!❞

❝Zahoď tu lucernu!❞

❝Nášlapné miny?!❞ slyšeli z dálky Jesperův výkřik a další výstřely. Jesper vykřikl a znovu se k nim rozběhl. U toho křičel: ❝Čekejte na mě!❞ nebo ❝neodjíždějte beze mně!❞

Všichni rychle vlezli do vlaku, když znovu zakřičel. ❝Počkejte!❞

Sebastian mu držel otevřené dveře. Jakmile vlezl dovnitř, začal Jesper ztěžka oddechovat. Sebastian zavřel dveře, jak nejrychleji mohl, ale stále slyšel ty střílející muže ve tmě křičet.

❝Prosím, řekni nám, že máš těch 9 kilo alabastrového uhlí,❞ promluvil na něj Arken naléhavě. Jesper stál uprostřed malého vlaku a začal se hned vymlouvat:

❝Nepatrný zádrhel v plánu. Eh. . .ukázalo se, že ten kluk, co mi pomáhal to uhlí kupovat, úplně přesně nevěděl, jak, uh. . .nakoupit uhlí.❞

Arken mezitím rozsvítili modré lampy.

❝Nemusíš lhát, víme, že jsi všechny ty prachy prohrál,❞ řekla mu Světlana a věnovala svému kamarádovi pohled, který by ho na místě pravděpodobně zabil, bylo by to možné.

Jesper se nervózně zasmál, než se otočil ke Kazovi, který se v tu chvíli tvářil stejně jako blondýnka naproti němu. ❝Přišel jsem o trochu peněz. . . Vlastně jsem přišel o všechny prachy. Ale! Ale podařilo se mi ukrást 9 kilo alabastrového uhlí.❞

Svlékl si kabát a podal Arkenovi tašku, ve které uhlí přenášel. Ten ji otevřel a hned začal vrtět hlavou a u toho vyšilovat. ❝Ne, ne, ne, tohle je 7 kilo.❞

❝Tak tedy 7 kilo alabastrového uhlí,❞ opravil se Jesper rychle a podíval se s úsměvem na Kaze. Světlana se divila, jak si může i v takovéto situaci úsměv dovolit.

            ❝Zvládneme to se sedmi?❞ zeptal se Kaz Arkena. ❝Nikdy předtím jsem to s tak málo nedělal!❞ křikl na ně muž rozzlobeně. Náhle se u vlaku ozvaly další výstřely. Všichni se okamžitě podívali na dveře.

           Arken rychle zamkl dveře, než se k nim otočil: ❝Sedněte si! Hlavně nepřenášejte váhu!❞

          Vyhrnul si rukávy a Světlany modré oči se rozšířily, když si muž sevřel pravou paži, kde bylo vidět několik temných jizev, od řezání.

           ❝To jsi Vrásu překročil tolikrát?❞ zeptala se ho nevěřícně.

           ❝Je to hra s čísly,❞ odpověděl a dal do pece uhlí, ❝časté překračování je zaručený recept na noční můry.❞

            To bez pochyb, Světlana měla strach jenom z pohledu na Vrásu. A toho, co bylo uvnitř se snad bála ještě víc. Úplně nevěřila, že je tenhle vlak (který taky vypadal, že toho má hodně za sebou) je před Volkrami ochrání.

            Najednou se venku ozval výbuch a pak hlasitý řev mužů. ❝Nášlapné miny,❞ řekl Jesper, když vyhlížel z vlaku malým otvorem. Sedící Kaz se otočil na Arkena, ❝Myslel jsem, že jste říkal, že nejsou skutečné.❞

             ❝Nic takového jsem neřekl,❞ odpověděl mu nevinně, ❝jenom jsem říkal, že jsem ty cedule dal sám.❞ Rychle přiložil uhlí do ohně a poté konečně začala jejich nebezpečná cesta přes Vrásu.

             Pětice Vran seděla v naprostém tichu a jenom poslouchalo zvuky vlak, který jel po rozvrzaných kolejích. Světlana byla ponořená do myšlenek, když najednou uslyšela řinčení kovu, což donutilo Sebastiana vedle ní sebou cuknout. Oba dva se zmateně rozhlédli.

            ❝Co to bylo?❞ zeptal se Sebastian Arkena nervózně a pohled měl raději pevně upřený před sebe.

             ❝Vytvořil jsem systém časovačů podél kolejnice. Kousky kovu visí na tyčích, abych měl přehled o našem tempu.❞

             ❝Jak jsi věděl, kam dát ty tyče?❞ zeptal se ho Kaz zvědavě otočený zády k ostatním. Arken sepjal ruce a podíval se na podlahu. ❝Fyzika a inženýrství tvoří většinu mého úspěchu.❞

            ❝A zbytek?❞

            ❝To, co bychom mohli nazvat božským zásahem. Co by jiní mohli nazvat štěstím. Ale koneckonců, Vrása je plná nástrah a koleje nejsou úplné.❞ Ukázal na věk uhlí: ❝Uhlí, prosím.❞

            ❝Promiň. Říkal jsi, že koleje nejsou kompletní?❞ zeptal se ho Jesper rozzlobeně. Světlana cítila, jak jí srdce v hrudi začalo víc bušit.

            ❝Řekl jsem, že nejsou kompletní," zopakoval po něm muž.

            ❝Cože!?❞ vykřikl Jesper a chtěl vstát, ale Arken ho zastavil. ❝Bez pohybu! Bez pohybu!❞ připomněl mu. Jesper si tedy sedl zpátky na sedadlo a temně na něj zíral.

            ❝Jedeme trochu opožděně. Ještě uhlí,❞ nařídil Kazovi, který seděl před ohněm. ❝Zpět ke skutečnému problému—❞

             Jesper ho přerušil, když si vzal teplý kabát. ❝Jsme na koleji, která se nespojí s jinými kolejemi?❞

              Arken si povzdechl, když se na něj podíval. ❝Ano, je tu mezera—❞

             ❝Říkal jsi, že nás můžeš dostat,❞ přerušil ho okamžitě Kaz.

             ❝Jak velká mezera?❞ přidal se do konverzace Sebastian.

             ❝Na vlaku jsem postavil lamely. Ty se kutálejí do míst pod koly. Turbína generuje dostatek větru, aby nás vytlačila až na východní dráhu,❞ vysvětlil jim Arken naprosto klidně, zatímco ostatní mu tam začali pomalu ale jistě panikařit, ❝Pokud ovšem nepřesuneme svou váhu.❞

              Když se Arken podíval na své kapesní hodinky, znovu se ozvalo další zařinčení kovu. ❝Hluk může přitahovat Volkry, ale tohle je naše jediná cesta.❞ Rukou zatáhl za rukojeť, která způsobila, že plameny z krbu vyšlehly nahoru do vzduchu.

                ❝Teď jsme poblíž jejich hnízda. Ale budeme v pořádku. Pokud nás nenapadli v—❞ začal, ale přerušilo ho hlasité vrčení. Světlana cítila, jak jí po zádech stekly studené kapky potu. Volkry je našly.

                 ❝Tak a teď máme problém,❞ řekl jim Arken hlasitěji, když ve strachu vyhlédl z malé mezery. Světlana popadla jeden ze svých mnoha nožů, otočila hlavu k cele a na okamžik zavřela oči. Zhluboka se nadechla, přeříkala si v rychlosti modlitby, než se podívala před sebe.

                Arken rychle vstal. Kaz se na něj podíval, na jeho tváři nebyla znát panika tak moc, jako u ostatních, ale Světlana odmítala věřit, že se se alespoň trochu nebojí. ❝Jak je zaženete?❞

                ❝Předběhneme je,❞ odpověděl mu konduktor, když se chytil za rukojeť. ❝Otevřete plyn a vhoďte tam všechno uhlí, což by fungovalo, kdybychom měli 9 kilo!❞

              Slyšeli, jak venku Volkry hlasitě vrčely a vydávaly ze svých nechutných ještě nechutnější zvuky, přelétaly ve skupinkách nad jejich malým vlakem.

            Světlana věnovala Jesperovi temný pohled, když na něj namířila svým nůž. ❝Když tě nezabijí Volkry, tak si piš, že já ano!❞

           Najednou vedle ní vystříkla krev. Rychle se přesunula blíž k Sebastianovi, oba dva se na ono místo znechuceně podívali.

           Arken vyhlédl z jednoho z malých okének: ❝Sakra! Ty potvory se nabodly na bodec!❞

           ❝Musíme ji sundat. Ostatní na ni budou přistávat!❞ řekl mu Kaz nahlas, když se rozhlížel a něco hledal.

           ❝Ještě uhlí!❞ zakřičel na něj muž.  Kaz se podíval dovnitř pytle. Byl prázdný. ❝Je prázdnej!❞ Cosi jim přistálo na střeše, Kaz rychle odhodil tašku do ohně.

          ❝S touhle váhou navíc to nezvládneme!❞

          ❝Dej mi vteřinku!❞

          Jesper těžce oddechoval a díval se přímo před sebe. ❝Takže takhle umřeme?❞

          ❝Jespere, vem tu kozu!❞ zařval na něj Arken.

          ❝Já tu kozu nevyhodím!❞ vykřikl na něj. Ale Arken naštvaně ukázal na onu kozu: ❝Chyť tu zatracenou kozu! To není návnada. Je pro tebe!❞

          Sebastian pozoroval, jak si Inej i Světlana daly ruce k sobě a začaly se modlit. Jesper popadl kozu a položil si ji na klín. Pevně ji objal a pohladil po srsti.

         Znovu se ozvalo řinčení kovu, což je přimělo všechny vzhlédnout: ❝Měli jsme trefit dvacítku před sekundou,❞ řekl jim Arken ustaraným tónem.

        ❝Je to dvacet sekund?❞

          ❝Moje načasování je přesné, abychom se dostali ven. I dvacet sekund zpoždění znamená, že vlak zastaví uvnitř Vrásy a. . .a to znamená, že zemřeme.❞

          Všichni si vyměnili vyděšené pohledy, když Arken znovu vyhlédl z mezery. ❝Přicházejí další.❞

          Celý vlak se otřásl, když do něj něco narazilo, všichni se rozhlédli kolem sebe. Jesper okamžitě objal kozu pevnější, když ji znovu pohladil. ❝Tak jemná.❞

          Jedna z věcí přistála na střeše a všichni ji slyšeli hlasitě vrčet.

         ❝Možná se budete chtít uklidnit,❞ řekl jim Arken, který nyní ležel na zemi a díval se na kovovou komůrku, ze které teď na zem padaly malé kousky střechy vlaku. Světlana odmítala zemřít ve Vráse a ještě rukou Volkry, to by byla snad ta nejhorší možná varianta smrti.

           Ale její pozornosti upoutal pohyb nalevo od ní, když viděla, jak Jesper pomalu vstal s kozou stále pod paží. Blondýnka svraštila obočí, zatímco Jesper zavřel oči a zdálo se, že se úplně uvolnil. Najednou se zastavil uprostřed vlaku, otevřel oči a popadl pistoli. Jesper ji elegantně otočil, než začal několikrát střílet do cely.

           Skupina slyšela, jak Volkry vrčí a křičí bolestí, protože Jesper vystřelil svou poslední kulku přes kov a několik z nich trefil. Rychle švihl pistolí a vložil ji zpět do pouzdra, než popadl další a vystřelil na malou mezeru, kde se Volkra právě snažila prostrčit svůj obří dráp.

           Tvor vykřikl bolestí, než vyletěl z vlaku, ale Jesper držel pistoli stále ve vzduchu a několikrát vystřelil mezerou. Pak znovu máchl zbraní a pomalu posadil kozu na zem.

           Světlana oněměla, když si Jespera prohlížela. ❝Jsou všechny mrtvý?❞ zeptal se Sebastian s rukou na své kudle. Inej se Světlanou vedle něj stále svíraly své nože, které byly stále složené pro modlitbu. Nikdo mu neodpověděl, ale najednou bylo slyšet hlasité žuchnutí a pak se cosi provrtalo přes střechu vlaku.

          Arken hlasitě zařval strachy, když se všichni ostatní vzdálili od otvoru, kudy se nyní snažila proniknout Volcra. Jesper rychle znovu zvedl paži, zavřel oči a po krátké chvíli střelil voleru do obličeje. Ta z vlaku okamžitě odpadla a její mrtvé tělo dopadlo kamsi za ně.

           Odložil zbraň, když uslyšeli řinčení dalšího kovu, což znamenalo, že právě narazili na další značku.

           Arken se podíval na hodinky, když se Jesper vrátil ke svému sedadlu, ale pak z ničeho nic vlak rozjasnily malé sluneční paprsky, které tam pronikly skrz malé mezery.

         Světlana si s úlevou vydechla, když se opřela o nohy lokty. Pomalu si odhrnula blonďaté vlasy z obličeje, když se Jesper pro sebe usmál a padl zpátky na sedadlo.

         ❝To bylo docela působivé,❞ řekla mu a zvedla obočí na svého přítele, který se na ni ušklíbl. ❝Skoro bych ti prominula i to uhlí.❞

           ❝Co můžu říct, to je prostě talent,❞ odpověděl nonšalantně a pokrčil rameny. Její poslední poznámku naprosto ignoroval. Světka nad ním se úsměvem zavrtěla hlavou, než její pohled padl na Sebastiana, který zíral na zeď na protější straně. Studovala jeho vážný výraz ve tváři a poslouchala rachot kol, která se rychle převalovala přes staré koleje na nové.

             Jejich cesta pokračovala.