Taehyung pov.

„ Tvý přátelé jsou divný... Ale ujdou" snažil se o konverzaci Jungkook.

Marně. Ovšem že. Po tom co hyungové odešli, jsem se uchýlil do kuchyně udělat si mátový čaj na uklidnění, abych to tady s tím otravou přežil ve zdravý.

Ugh chybí mi moje postel, a ten klid co panoval v celým bytě. Tady je sice taky klid, když nepočítám Jungkooka a tu bestii která se mne snaží zabít, ale doma je prostě doma.
Jak se to říká všude dobře doma nejlíp?.

„Daehyune, tady jsi. Prosimtě potřebuju aby jsi zařídil obleky na zítřejší ples"

Zmateně jsem se otočil na Jungkooka a tu bestii. Ples? Jaký ples, proč o ničem takovém nic nevím?

„ He?" Vypadlo ze mě, a Jungkook se na mě otočil.

„ Nejspíš si mě nevnímal, ale zítra se pořádá ples, jdeš tam se mnou mimochodem. Oblečení zařídí Daehyun, ty se o nic starat nemusíš"

Oh dobře. Aspoň budu mimo tento barák. Nic si nebudu nalhávat, je to tu celkem děsivý.

„Uhm.." kývnul jsem, a otočil se zpátky k přípravě čaje.

„ Daehyune, ty jedeš taky zatím se neptej proč"

„ Dobře, pane"
Dobře, už se mi tam zase nechce. Proč musí jít i on? Nemůžu mít jednou klid, od nich obou? Jak to vypadá nejspíš ne. Super. Bestie odešla a tak jsme tu  Jungkookem zůstali jen my dva. Ještě lepší..

„ Na tom plese.. Budeš se chovat ke mě s respektem, nechci vidět žádný odmlouvání a tak podobně jasný?" začal zase Jungkook s těma jeho kecama. 

„ Dobře, pane" napodobil jsem hlas té bestie, a sám pro sebe se usmál. 

„ Koleduješ si... Máš jediné štěstí že nemám náladu, a ještě musím něco dodělat" zavrčel a odešel z kuchyně. 

Díky bohu. Jo, provokovat lidi to já umím. 

I s čajem sem se vydal na průzkum tohohle divného baráku. Něco mi tu nesedí, ale nevím co. Bylo to takové... já nevím. Vše to na mě působilo tak pochmurně. Ugh nemám rád tmavé místnosti, a tady je jich několik. Tenhle barák připomíná nějaký zámek zlého prince, místo baráku. 

Šel jsem nějakou tmavou chodbou, která se nacházela úplně v horním patře. Za tu dobu jsem ještě nespatřil jedinou fotku, vůbec nic. Jenom prázdný chodby s komodami u zdi. Na konci chodby byly nějaké dveře, bílé barvy. Páni, to je snad první světlá barva v tomto baráku. 

Celkem jsem se bál do nich vstoupit, ale moje zvědavost mi nedala. Opatrně jsem otočil klikou, a při mým štěstí byli otevřené. Ještě než jsem tam ale stačil nakouknout, ozval se dupot na schodech, s voláním mého jména. 

******

I dont like it..