Nerad si kazím celou tuhle idylku, ale aktuálně je pondělí, já jsem zaspal a teď pospíchám do práce. Rychlostí světla provádím ranní hygienu, oblékám se, zapomínám v tom všem spěchu na spoustu věcí a prodírám se na ulici davem lidí, kteří neznají špetky ohleduplnosti. Nebydlím daleko, agentura všem zaměstnancům nabídla malé garsonky v ubytovně, co vlastní, takže není nutné dojíždět. No přeci jenom, pěší chůzí to trvá zhruba 12 minut a když je takhle zalidněno, tak i o 5 minut dýl. Já si dneska nemůžu dovolit přijít pozdě!

Letím přes recepci, pak chodbami, do našeho podlaží, pípnu zaměstnaneckou kartu a běžím dál. Naštěstí mi zbývá zhruba ještě 10 minut, ale pro kafe do Namjoonova kanclu už to nestíhám.

Před Yoongiho studio jsem dorazil tak akorát, abych se stihl vydýchat, uhladit si trochu rozcuchané vlasy, prostě se dát nějak do kupy.

„Tak pojď," ozval se mi za zády hluboký chraplavý hlas, nemusel jsem se ani otáčet, abych věděl, o koho jde. Yoongi bez dalších okolků už zadával kód ke dveřím svého doupěte a já tam stál v transu, jako dítě, co zapomnělo slova na recitálu.

„Jdeš, nebo máš v plánu tam zevlovat celý den?" už byl ve dveřích. Musím vám říct, že trocha respektu ke svým kolegům by mu neuškodila.

„Ehm... Jo, jo, už jdu," prosmýkl jsem se kolem něj, zatímco on rozsvítil světla a mně se tak odhalil prostorný pokoj s veškerým vybavením. Na světle šedých zdech odhlučňovací pěna, velký černý kancelářský stůl, na něm umístěný stolní počítač, mikrofon, tablet i laptop, dále tu byl taky tmavý kožený gaučík, nějaké poličky s knihami, zápisníky a dekoracemi, ještě jeden menší stolek s kávovarem. Perfektní studio pro někoho, kdo tu chce shnít nudou. Ale vážně, on má vlastní kávovar?

„Jinak, jsem Jung Hoseok, můžeš mi říkat jen Hoseok, těší mě," uklonil jsem se a čekal na odpověď.

„Já vím, já jsem Yoongi, ale to ty taky víš, takže... dejme se do práce," jen velice nepatrně pokynul hlavou a zasedl ke svému stolu. Čekal jsem nějaké mravy, ale koukám, že s těmi se on příliš neztotožňuje.

„Co manažer?" rozhlédl jsem se po místnosti, abych v rohu spatřil ještě jednu plastovou židli a bez ostychu si jí přisunul hned vedle něj.

„S tím už jsem to probral, mám se mu ozvat, až budeme mít něco vymyšleného, zatím mám všechno na starosti já," řekl sebevědomým tónem člověka, co rozhodně nechce být zpochybněn. Mezitím už rozběhl notebook, zadal si přihlašovací údaje a hledal ve složkách.

„Tohle jsou členové, pozítří se s nimi setkáme," pokyvoval jsem hlavou a hltal každé jeho slovo. Působil tak neoblomně a rozhodně, jako by přesně věděl, co uděláme.

„Už jsem přemýšlel o choreografii, ale bez hudby se nehnu," přihodil jsem taky něco do konverzace.

„Ano, song dodělali minulý týden, poslouchal jsem to a myslím, že změny nebudou potřeba, máš s sebou flešku? Hodím ti to na ní," pronesl nespouštěje oči z obrazovky. Zatímco já nemohl odtrhnout zrak z něj, z jeho šlachovitých hubených prstů, jeho přivřených zvláštně tvarovaných očí, z jeho štíhlé postavy, vlasů, co mu padají do očí, ale nic s tím nedělá. Trochu mě fascinoval.

„Budeš na mě jen zírat, nebo mi dáš tu flešku?" řekl trochu podrážděně mým směrem, oči však furt zabodnuté před sebe. Několikrát jsem prudce zamrkal, abych se probral a prohrábl jsem svůj batoh.

„Tady, promiň," podal jsem mu flash disk, jak si zažádal.

Nastal sáhodlouhý dialog o konceptu klipu, choreografii a dalších důležitých aspektech. Ano, musím uznat, že Yoongi je poměrně odměřený, vůbec není vtipný a něco vzadu v hlavě mi říkalo, že mě nemá rád, ale nutno dodat, že je velice profesionální. Domluvili jsme se na celém projektu a včetně přestávky na oběd a několika šálků kávy, už jsem v 5 večer končil naprosto přeplněný informacemi. Cítil jsem se mentálně tak vyšťavený, jako kdybych 6 hodin v kuse seděl na přednášce o Ekologii.

***
Jak se vám líbí náš cold-ice Yoongi? Proč myslíte, že je takový?
Hm hm
Nějaké nápady? 😏