Někdy kolem druhé odpoledne jsme konečně dojeli na místo. Původně jsem myslela, že jsme měli za někým jet. Někam k nějakému domu nebo taky, ale dojeli jsme do nejbližšího města v okresku. Steve začal hledat něco v taškách a vytáhl mikinu, kšiltovku a brýle. Podíval se ještě na mě, než si to oblékl a bundu vyměnil za mikinu.

„Počkejte tady, hned jsem zpět," nasadil si brýle a vystoupil si z auta. Šel směrem k jednomu podniku, co se podobal baru. Měl dokořán otevřené velké prosklené dveře a měla jsem tak výhled na barový stůl, o který se následně Steven opřel. Chvíli čekal a něco si objednal. Po chvíli do baru vešla jiná osoba. Taková o trochu nižší blondýna, než byl on.

Stáli vedle sebe v odstupu necelého metru a vytáhla z tašky nějakou složku. Tu narychlo posunula po stole směrem k němu. Steve si ji převzal a začal jí něco říkat. Chvíli na to se blondýnka sladce usmála, líbla ho na tvář a začala odcházet. Dělalo se mi z ní popravdě špatně. Nebyla jeho typ. To bylo od prvního pohledu vidět.

Složku si vzal, krátce se rozhlédl a rozešel se s položením pětidolarové bankovky směrem k autu. Už jsem ho netrpělivě vyhlížela a počkala, až se do auta vrátil. Koukla jsem se po něm stylem pohledu s otázkou, jak to dopadlo a jestli má všechno co chtěl, nebo tak. I když se po mně podíval, neodpověděl mi. Složka měla na vrchu červený znak Hydry. Zdá se, že to bylo hodně důležité. Rychle jí schoval pod tašku s věcmi a jeli jsme bez řečí dál.

Po cestě jsme se stavili na pumpě. Už mi věřil natolik, že mi dal peníze, abych koupila pár důležitých věcí, což je nějaké pití, jídlo a případně noviny. Před kamerami v obchodě jsem se musela skrývat s kapucí na hlavě od mikiny, kterou mi půjčil, jakmile jsem vylezla z auta.

I s igelitovou taškou plnou věcí jsem se vrátila do auta a nechala ho to zkontrolovat, zda jsem na něco nezapomněla. Kývl na mě s náznakem, že máme všechno a vrátila jsem mu zbytek peněz.

**

„Lily?" oslovil mě po delší době jízdy Steve, když jsme se nacházeli skoro na hranicích Chicaga. Překvapeně jsem se po něm podívala a zjistila, že se po mně z boku kouká.

„Hmmm?"

„Kde máte rodinu? Myslím tím matku, otce, sourozence," začal lehce. Nechtěl mi tím nějak ublížit. Tohle téma pro mě bylo docela citlivé. Měla jsem na něj jednu odpověď.

„Nemám," vydechla jsem zklamaně. Drásalo mě to už jen proto, protože vidět na ulicích ty šťastné rodiny s dětmi bylo pro mě jako trest. Nemohla jsem to mít. Být jako ostatní.

„Přišla jste o ně?"

„Nikdy jsem je nepoznala," sklopila jsem pohled k zemi. Ucítila jsem v tu chvíli na rameni jeho ruku, jak mi jemně stiskla rameno. Podívala jsem se po něm a zároveň si setřela stékající slzu.

„Někdy je to možná i lepší. Někdy ne. Můj otec mě jako malého s mámou bil a matka mi zemřela na leukémii, když jsem chodil na střední. Na to, co jsem teď, tak jsem růžové dětství zrovna neměl, ale měl jsem přátele, co mi pomohli se z toho vyhrabat," snažil se znít uklidňujícím dojmem. Pouze jsem mu to odkývala. Když mluvil o přátelých, myslel tu holku s tím klukem, co byli na té fotce s ním?

„Co to má společného se mnou?" začala jsem ho nechápat. Díval se před sebe a vnímal silnici. Projížděli jsme pomalu docela neklidným městem, zatímco všude pokřikovali lidi od stánků, zda si nechceme koupit nějaké zboží.

„Jo pravda. To je těžká otázka, hmmmm," řekl to hlasem, kterej bych od něj nečekala a rozesmál mě. Ano smála jsem se. Poprvé v životě jsem poznala ten krásný a uvolňující pocit, kdy jde stres mimo mě.

„Vy se smějete? Tomu nevěřím," uchechtl si voják a zastavil se na kraji silnice u nějakých starších bytovek. Konečně mě smích přešel a setřela jsem si pod očima naznačené slzy od smíchu.

„Chtěl jsem říct, že tím, že když nemáte rodinu, tak jste vše neztratila. Vždy se objeví někdo, kdo Vám bude krýt záda a bude Vaší oporou," koukl se po mě a vypl motor. Ztuhla jsem a podívala se upřeně na něj. Neměla jsem k tomu co říct.

„Jako například Vy?" pípla jsem.

„Ano," s tím vylezl z auta a začal z auta vykládat věci. Rozhodla jsem se mu pomoct, takže jsem vylezla z auta taky, pobrala pár věcí a vyrazila za ním dovnitř. Prošli jsme starou chodbou a po schodech vyšli o patro výš. Pak jsme šli zase chodbou a zastavili se u nějakých dveří.

Rogers si vytáhl z kapsy klíče a být odemkl. Sám vešel dovnitř raději první, kdyby tam náhodou někdo byl. Naštěstí tam nezvaného hosta neobjevil, tak mě pustil dovnitř taky a ukázal mi, kam s věcmi. Bylo to tam menší, ale za to rozšířené. Malá kuchyňka s jídelnou. Menší chodbička, dva pokoje, koupelna. Pravděpodobně buď zase na jednu noc, nebo na delší dobu. Tady byla konečně elektřina, takže i funkční lednice atd.

Steve po chvíli zase zmizl, protože odešel pro zbytek věcí do auta a i pro štít. Ten si nechal opřený v předsíni u dveří a šel do kuchyně, kde jsme na zemi nechali položené tašky s věcmi. K jedné z tašek šel a začal v ní něco hledat.

„Vybírala to Natasha, tak snad Vám to bude," pronesl, když z tašky vyndal nějaké oblečení. To mi vtiskl do náruče a zbytek svých věcí si odnesl do pokoje. Oblečení, co mi dal, jsem si raději odnesla taky do pokoje, ale do toho naproti tomu jeho.

Příští hodiny jsme se snažili nějak vyžít. Voda ve sprše se tu ohřívala hrozně pomalu, tudíž se dala hodně rychle vyplácat, aniž bychom si to uvědomili. Steve mě raději posílal se sprchovat první s tím, že se studenou případně osprchuje on.

Za nějakou dobu jsem už ležela na posteli. V bytě bylo až nezvyklé ticho, což mě donutilo už v pižamu jít bosá ven z pokoje a podívat se, kde Rogers je. Seděl v kuchyni u stolu a jak jsem předpokládala, tak si četl tu složku, kterou dostal od té blondýny. Všude možně po stole byli různé fotky, v ruce svíral otevřený kompas a občas se do něj podíval, když si něco ze složky přečetl. Pravděpodobně na něj bylo silný kafe to, co stálo uvnitř. Byl nejspíš slabá povaha. Aspoň mě to tak napadlo.

„V pořádku?" oslovila jsem ho polohlasem, když zrovna zaklapl kompas a i složku. Skoro nadskočil, když si mě všiml a i slyšel. Povedlo se mi ho nechtěně vyděsit.

„J-jo. Jistě," pousmál se, vše uklidil a i se složkou začal odcházet. Nechápala jsem, co se děje. Byla jsem zmatená. Čekala jsem pár minut, ale jakmile zalezl do pokoje, tak už tam zůstal. Povzdechla jsem si, napila jsem se vody z kohoutku a zamířila zpět do pokoje, kde jsem ulehla do postele a za nějakou dobu usnula.