Vojáci Hydry se ke mně blížili. Mířili na mě zbraněmi a rozhodli se mě obklíčit. Neměla jsem se jak bránit. Neměla jsem zbraň, ani schopnosti.

„Teď se vrátíš do cely a už neutečeš!" zaburácel na mě jeden z nich a vytáhl mě za ruku ze země. Hodila jsem na něj nenávistný pohled a za to mi vrazil facku. Vyhrkli mi v tu chvíli slzy.

Nechtěla jsem tam zpátky. Tam, kde mě měli akorát jako pokusnou krysu bez budoucnosti. Začala jsem se bránit a dupla jsem mu na nohu. S bolestným výkřikem mě pustil a pokusila jsem se o útěk, ale zadrželi mě další dva a drželi ně ještě hruběji, jak ti dva.

Začala jsem křičet o pomoc. Vojáky Hydry to akorát rozesmálo a začali mě odtahovat do připraveného auta, co přijelo chvíli po nich. Když se mě pokoušeli dostat do dodávky, znemožnila jsem to stylem, že jsem se zapřela ve vchodu.

Velitel se naštval, vytáhl zbraň a přiložil mi ji ke spánku. Měla jsem zbraň u hlavy už tisíckrát a pokaždé jí zase sklonili, protože řekli, že já musím žít. Nechápala jsem proč. Proč jsem pro Hydru byla tak důležitá. V tu to chvíli tu ale nebyl nikdo, kdo by mu řekl, aby zbraň sklonil a nezabil mě.

„Teď si hezky vlezeš dovnitř a bez odmlouvání, jinak ti ustřelím hlavu a to by se ti asi moc nelíbilo, ne?" uchechtl si voják, co mi držel pistoli u hlavy. Při jeho slovech jsem nervózně polkla, čehož si všiml a sebejistě se usmál.

Hajzl...

„Zní jak úplnej pedofil," prohlásil zničehonic někdo. Nebylo to od vojáků. Byl to ženský hlas a nijak se nesnažil ničím skrývat.

„Ššš, zešílelas?!" vyhrkl někdo jiný a pak se zkusil ztišit. Voják, co mi držel zbraň u hlavy se zarazil a podíval se po ostatních. Ti jen pokrčeli rameny. Rozhodl se je gesty poslat to tu prohledat, zatímco mě držel furt na místě s pistolí u hlavy.

Chvíli se nic nedělo a najednou výstřel. Pak druhý a třetí. Potom třetím něco prudce dopadlo na střechu dodávky. Ucukla jsem leknutím, ale Hydrant si mě silně podržel.

Podruhé jsem se vyděsila, když před nás dopadli mrtvoly několika vojáků Hydry. Poznala jsem, že to ve veliteli začalo vřít a tak vyšel ven a mě vytáhl s sebou.

Bylo zvláštní ticho. Otočili jsme se k autu a uviděli ve tmě postavu. Nedokázali jsme rozeznat kdo to byl, ale hned na to se ozval další výstřel a ten skolil velitele, co mě držel. S hrůzou v očích jsem vykřikla a rozeběhla se pryč. Cestou jsem nechtěně zakopla o mrtvolu, ale vple spěchu jsem to vybalancovala a snažila se dostat co nejdál pryč.

Za mnou byl slyšet dusot. Ale jen jedné osoby. Byli dvě. Tím jsem si byla jistá. Běžela jsem dlouhou ulicí. Uhýbala před projíždějícími auty a zkoušela najít úkryt. Zahla jsem do jiné ulice, kde byl nějaký očkový plot. Byla v něm malá díra, ale i tak se mi jí povedlo prolézt na druhou stranu.

Když jsem se chystala běžet dál, přistál mi někdo s mechanickýni křídly do cesty a odmítal mě pustit dál. Zastavila jsem se a ztuhla na místě.

„Stůjte namístě a nic se Vám nestane," řekl někdo za mnou. Když jsem se otočila, uviděla jsem přicházet ty dva, co mě honili. Nějaká rudovlasá žena a voják v barvách Americké vlajky. A to jsem dodnes myslela, že jsem viděla úplně všechno.

Byla jsem vyděšená. Nevěděla jsem, jak reagovat na to, když žena sklonila zbraň a pomalu se vydala ke mně. Okamžitě jsem zacouvala. Žena se zastavila a schovala si zbraň do kapsy.

„Neboj se. My jsme na dobré straně. Já jsem Natasha, za tebou je hodnej strejda Sam a za mnou hodnej strejda Steve. Nejsme od Hydry," pokusila se mě uklidnit a pořád jsem se na ní dívala nedůvěřivým pohledem. Na to zareagovala tak, že vyndala zbraň z kapsy, hodila jí na zem a odkopla od sebe. Tím naznačila, že mi nechce ublížit.

„Phe. Jo jasně," odfrkl si černoch, kterého pojmenovala jako Sam. Otočila jsem se po něm se stejným pohledem a uviděla, jak se tváří otráveně. „Fakt odhazuješ zbraň kvůli děcku?"

„Same!" okřikl ho voják přísně, při čemž ten druhý zmlkl.

„Pojď s námi. Nic se ti nestane," pokusila se mě Natasha přemlouvat dál. U toho ke mně pomalu přistupovala a já se rozhodla už necouvat. Neměla jsem kam utéct. I kdybych se o to pokusila, chytnou mě tak či tak.

Přistoupila ke mně s velkou opatrností a dotkla se mé levé ruky na loktě. Bolestně jsem sykla, když mě to tam zabolelo a rychle jsem se ohnala. Byla jsem zraněná a ani jsem to nevěděla. Nejspíš jsem se při pádu musela odřít do krve.

„Vezmeme jí autem na základnu," prohlásil voják a žena přikývla. Kývla směrem k autu, aby mi naznačila, že tam s ní mám jít. Nebránila jsem se. Nechala jsem se v klidu odvést do auta, kde mě posadila na zadní sedadlo a voják mi nasadil pouta.

„Je to jen kvůli bezpečnosti," vysvětlil mi klidně a do kufru auta si dal štít a dal tam i svoji helmu, takže jsem mohla vidět plně jeho podobu. Modrooký blonďák vysokej skoro dva metry a vypadal v pohodě a vyrovnaně. Sedl si dopředu za volant a žena si sedla vedle něj na místo spolujezdce. Ještě se po mně naposledy ohlédla a pousmála se, než se podívala po svém kolegovi a pohodlně se usadila.

Rozjeli jsme se pryč. Neměla jsem sebemenší ponětí, co byli zač. Ale jestli nedělali s Hydrou, tak možná budu nakonec v bezpečí. Jeli jsme asi hodinu, než mě přepadla únava a moje hlava se pomalu položila na okénko v autě.