Světlo, které vše pohltilo, bylo náhle pryč. Jakoby se vše zastavilo. Otevřela jsem oči a uviděla nad sebou několik postav. Měla jsem to rozmazané. Mělce jsem dýchala a slyšela matně hlasy nad sebou. Podepřely mě nějaké ruce a pomohly mi se posadit.

„Amy, zhluboka dýchej, bude to dobrý,” někdo ke mně promlouval. Pokoušela jsem se mrkáním trochu zaostřit prostředí kolem sebe. Bylo mi nevolno a točila se mi hlava. Nevnímala jsem ani palčivou bolest na právé ruce a pravé části obličeje. Ale začalo to pomalu ustupovat.

„Kde jsou ty kameny!”

„Co to má s očima?!”

„Tak už jí někdo pomozte!” ozývaly se různé hlasy pokaždé z jiné strany. Trochu jsem se probrala a pokusila se vstát, ale někdo kolem mě obmotal ruce. Dotyčný mi nechtěl dovolit se jakkoliv hýbat.

„Holčičko, všechno bude v pořádku,” rozpoznala jsem hlas táty. Byl někde za mnou. Otočila jsem hlavu jeho směrem a už konečně viděla trochu jasněji. Tolik pomláceného jsem ho nikdy neviděla. Ale žil.

V dáli za ním letěla naším směrem velryba z chitaury armády. Chtěla jsem vykřiknout, když se k nám blížila. Než se k nám dostala, změnila se v oblak prachu. Táta si toho všiml a vytřeštil oči. Tím to ale teprve začalo. Všichni nepřátelé z Thanosovi armády se začali měnit v prach. Všechny to zarazilo.

„Co se to-” vydechla Lily a několik metrů od ní se objevil další oblak prachu. Thanosova armáda postupně zmizela a zůstal jen Thanos. Vzdal to. Všichni jsme se po něm podívali, když se posadil na zem a byl naprosto klidný. Podíval se po nás a též se změnil v prach, jako jeho armáda. Byl konec. Zvítězili jsme.

„Amy,” oslovil mě Loki. Otočila jsem se na něj a zaznamenala jeho zmatený a ustaraný pohled. „Co jsi udělala s kameny.”

„S kameny?” nechápala jsem. Konečně jsem mohla normálně mluvit. Podívala jsem se na pravou ruku, na které jsem měla rukavici, z níž se kouřilo. Byla celá spálená. Po kamenech ani památka.

„To znamená, že už nic vracet nemusíme?” zeptal se Rocket. Podle tónu hlasu byl stejně zaskočený ze situace, jako ostatní. Já ty kameny nechtěla zničit. Pouze jsem při tom všem myslela na smrt Thanose a nepřátel. Rocket se odpovědi nedočkal. Všechny nás vyrušil zděšený hlas Petera.

„Pane Starku!”

Všichni jsme zpozorněli a podívali se směrem, odkud to šlo. Bylo to na místě, kde jsem nechala Tonyho. Vypadal hůř, než před chvílí. Vyhrabala jsem se urychleně na nohy a zároveň se vytrhla tátovi. Dostala jsem se rychle k Iron Manovi a pokusila se od něj Parkera dostat. Peter brečel.

„Vyhráli jsme, pane Starku. Vyhráli jsme,” říkal Tonymu i přes to, že už ho moc Stark nevnímal. V očích jsem měla slzy taky. Rhodey si převzal Petera a já měla možnost být u Tonyho. Položila jsem mu ruku na zdravou stranu tváře. Byl jako mrtvola. Podíval se po mně.

„Tony...”

„To je dobrý, Amy,” vydechl polohlasem. Nebylo to skoro ani slyšet. Smutně jsem se usmála a stekla mi po tváři slza. Chtěla jsem mi pomoct svými uzdravovacími schopnostmi, ale byla jsem moc slabá. Kdybych se pokusila mu teď pomoct, zabilo by to nejspíš nás oba.

„Děkuju za všechno...Tony...” rozloučila jsem se s ním. Umíral. Všichni jsme to viděli. Svědomí na mě řvalo, abych alespoň zkusila tu léčbu. Srdce si ale vybralo jinou možnost. Nechat ho odejít pro něj bylo vysvobození z téhle apokalypsy.

Vstala jsem a vyměnila si místo s Pepper. Brala to statečně. Při pohledu na svého snoubence se usmála a pohladila ho rukou po reaktoru na hrudi brnění.

„Ahoj, Tony.”

„Pepper...” vydechl její jméno svým chraplavým hlasem. Též se trochu pousmál a položil ruku na tu její. Klesla mu hlava lehce na bok. Už byl naprosto bez energie a sil.

„Neboj. Zvládneme to tu bez tebe,” uklidnila ho a zadržovala slzy. Tony na to nijak neodpověděl. „Už můžeš v klidu usnout,” zašeptala mu a políbila ho na tvář. Iron Man na to nijak nereagoval. Jen jsme mohli pár sekund na to zpozorovat, jak mu zhasl reaktor.

**

*O pár dní později - Chvíle po pohřbu*

Vyhráli jsme. To bylo to hlavní, ale za jakou cenu. Nedokázala jsem si odpustit, co se Tonymu stalo. Neustále mě ostatní přesvědčovali, že za to nemůžu. Že jsem tomu nemohla zabránit. Jenže tam uvnitř jsem to cítila jinak. Měla jsem Tonymu zabránit v tom, aby si ty kameny navlékl. Jenže teď už je pozdě.

Dnes měl pohřeb. U jezera, kde měl jeden ze svých domů. Pepper nám prozradila, že tam spolu chtěli žít. Usoudili jsme, že jako místo k rozloučení to bude ideální. Jakmile se skončilo, beze slov jsem se odebrala ven. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu.

Sedla jsem si na lavičku u jezera a dívala se na zapadající slunce v dáli. Bylo to nádherné místo. Chápala jsem, proč tu Tony chtěl žít. Kdybych měla miliardy, tak tu taky žiju.

Po kamenech se slehla zem. Nikdo neví kam zmizely a proč. Nevěděla jsem to ani já. Ale přišlo mi, že bylo daleko lepší, když jsou pryč. Nikdo by se o ně nerval a nemusí vypuknout další nad pozemská válka.

Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a přemýšlela nad budoucností. Ucítila jsem něčí přítomnost. Poznala jsem ji. Byl to Strange.

„To se ani nezeptáš, jestli jsem v pohodě?” řekla jsem arogantně. Během posledních pár dnů jsem byla doslova na pár facek. Byla jsem na všechny nepříjemná a sarkastická. Normálně se takhle nechovám. Chtěla jsem jen svůj klid a nejlépe se uzavřít i před světem.

Stephen si povzdechl a přešel ke mně. Postavil se vedle lavičky a též se zahleděl na hladinu jezera před námi. Nikdy jsem ho neviděla v jiném oblečení, než v tom, co nosil doma či v boji. Nikdy, přísahám, nikdy jsem ho neviděla ve společenském oblečení. Černé sako, kalhoty, boty, bílá košile. Zkrátka slušně upravený a oblečený člověk. Neřekla bych to do něj.

„Zmizela jsi, tak jako jsi se objevila,” pronesl klidným hlasem, ale nepodíval se na mě. Měla jsem v očích další nával slz, ale zvládla jsem ho udržet.

„Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. Tohle je skvělé místo,” vydechla jsem.

„Máš pravdu,” přitakal. Konečně jsem se donutila odtrhnout pohled od jezera a otočila jsem se na Stephena. Též se na mě otočil. Měl neutrální výraz.

„Ty jsi věděl, co se stane...”

„Ano...i kdybych tomu chtěl zabránit, nešlo to. Osud si zkrátka nevybírá nikdo z nás.”

„Zníš jako můj táta. Říká přesně to samé,” vytkla jsem mu.

„V tom případě ví, co říká,” odpověděl mi na to a koukl směrem k lavičce. Pak zase na mě. Trochu jsem si odsedla, abych mu uvolnila místo a on si ke mně přisedl. „Jsem rád, že jsi to přežila.”

„Počkej, tys nevěděl, jestli to přežiju?” žasla jsem. Náš chytrý čaroděj neví všechno? Zázrak.

„Když jsme byli na Titanu, nahlížel jsem do budoucnosti a díval se na všechna možná vítězství. Viděl jsem však jen jedno a to bylo tohle. Jenže mi nebylo ukázáno, zda za to zaplatíš nejvyšší cenou,” vysvětlil mi a zadíval se zpět na jezero. Vrtalo mi to hlavou. Sice bylo už dávno po boji a odpověď jsme všichni znali. Jenže furt jsem nechápala jedno. Proč jen jedno vítězství z tak velkého čísla?

„A ty ostatní reality. Proč nevyhráli?” zeptat jsem se musela. Strange mlčel, ale nakonec se na mě zase podíval. Bála jsem se chvílemi, co řekne.

„Neměli tam tebe.”