Steve následoval osobu v temné kápi směrem k tajemné hoře. Okolí vypadalo jako vyprahlá pustina bez života. Nesvítilo tam ani slunce a tudíž všude byla tma. Nekonečná noc. Voják s Amber v náruči a neznámý došli na nejvyšší bod hory. Byla tam rovná skalnatá plocha a na jejím konci cosi připomínající bránu. Též ze skály. Osoba v kápi se zastavila sotva v polovině plochy. Kapitán si začal místo zmateně prohlížet. Nikde nic nebylo. Až na velkou propast za bránou.

„Co tu děláme?!" zakřičel Rogers na neznámého  několik metrů před sebou. Odpovědi se nedočkal. Místo toho se jen ozvala ozvěna odrážející se od sloupů ze skal kolem plochy.

„Moc otázek, kapitáne. Vše se dozvíte, ale i to má svůj čas," promluvila na něj po chvíli osoba v kápi. Otočila se na něj a Steve konečně zahlédl alespoň kousek tváře osoby před ním. Zacouval dozadu, když poznal Red Skulla. Neměl sebemenší ponětí, co tam dělal. Než se teleportoval s Amber sem, Schmidt byl stále na základně Hydry. „Nesuďte mě podle minulosti. Nyní zastávám jinou funkci."

„Na tom nezáleží. Pořád jste ohrozil tisíce lidí!" zavrčel Steve a víc k sobě přitiskl bezvládné tělo jeho ženy. Skull se potemněle usmál a krátce se podíval směrem k bráně na konci cesty.

„Lidé se mění. Sám jste jednou prohlásil, že je třeba všem dát druhou šanci. Nyní máte možnost tu druhou šanci dát i Vaší ženě." Otočil se zpět na Kapitána, který si ho prohlížel nedůvěřivým pohledem.

„Hádám, že je v tom nějaký háček," zamyslel se.

„Ale nikoliv," vyvedl Schmidt Steva z omylu. „Stačí vyměnit život jiného za ten její. Neboli se obětovat, aby ona mohla žít. Máte čas si to promyslet."

„Takže aby mohla žít, tak já musím zemřít..."

„Chápete správně. Nikdy jsem o Vaší inteligenci nepochyboval. Zároveň Vám mohu sdělit i to, že pokud se obětujete, bude moci Vaše žena odejít i s dalším kamenem Nekonečna. Splníte tak svůj slib, který jste jí dal," uvědomil ho Red Skull a získal si tak víc Kapitánovi pozornosti. „Životy všech jsou jen ve Vašich rukou." 

Rogerse tato informace zaskočila. Schmidt ho raději nechal přemýšlet a svobodně rozhodnout. Na Vormiru sloužil pouze jako průvodce a strážce kamene duše. Nesměl nijak zasahovat do rozhodnutí druhých.

Steve odešel o kus dál z místa, kde předtím stál a opatrně položil Amber na zem. Byla tak bledá. Steve jí opatrně pohladil po hlavě a pak si ze zad sundal svůj štít. Tušil, že už ho nejspíš nebude potřebovat. Položil ho vedle ní, tak jako Tesseract. Začal se s ní loučit.

„Vím, že by sis tohle nejspíš nepřála, ale já to musím udělat. Pro tebe, pro holky, pro ostatní. Jestli má někdy moje cesta skončit, tak tady. Ty musíš žít dál. Díky mně jsi se dostala do tohohle všeho. Jednou se zase uvidíme," pousmál se smutně a setřel si z očí poslední slzy. Vzal její ruku a políbil její hřbet, než jí zase položil na původní místo. Vstal a pomalu se vydal za Red Skullem, který stál u kraje propasti. Čekal tam na Kapitána. Ten k němu pomalu došel.

„Toto rozhodnutí už nelze vzít zpět."

„Já ho vzít zpátky nechci," ani se na Schmidta nepodíval a zadíval se na hlubokou propast pod nimi. Nikdy strach z výšek neměl, ale tohle byla opravdu velká výška. Ustoupit ale nehodlal.

Red Skull na to nic neřekl a odešel dál od propasti. Pozorně pozoroval Kapitána, který stále byl na kraji propasti a čekal na moment, kdy to slavný super hrdina ukončí. Tak dlouho čekal a toužil po této chvíli.

Steve ještě chvíli stál na kraji, ale nakonec se odhodlal to udělat. Odstoupil od kraje co nejdál a hluboce se nadechl. Krátce na to se rozeběhl a po té u kraje skočil.

**

Amber se zhluboka nadechla a vystřelila do sedu, když se jí do dýchacích cest dostala voda. Lapala po dechu a snažila se vzpamatovat. Bolest a zranění na boku bylo zázrakem pryč. Dívka se cítila naplněná energií, víc než kdy předtím. Jakmile se jí uklidnil dech, snažila se zjistit, kde je. Všude byla voda. Maximálně půl metrů vysoká. Přišlo jí to divné a pokusila se vybavit poslední věci, co si pamatovala.

Spolu s komandem napadli základnu Hydry, Steve získal Tesseract a pokusili se zmizet, ale zranil jí výbuch z granátu, kterému následně podlehla. Měla v hlavě zmatek. Nechápala, proč je na tom divném místě, když má být mrtvá.

„Steve?" zavolala na svého manžela s nadějí, že se objeví, ale bylo to marné. „Steve!" zkusila zavolat znovu, když v tom jí začalo něco zářit oslňujícím světlem v její levé ruce. Zvedla jí a rozevřela. Na dlani se jí vyjímal oranžový malý kámen. Okamžitě jí došlo, že to byl kámen Nekonečna a taky to, jak k němu přišla. Měla slzy v očích. Sevřela ruku s kamenem v pěst a rozbrečela se. Přišla o něj...

** 

„Kámen reality, moci, času, mysli. Už zbývají poslední dva," řekl Bruce, jakmile jsme všechny čtyři kameny poskládali na rukavici od Eitriho. Stála jsem nedaleko od ostatních a opírala se zády o jeden ze stolů v laboratoři. Furt jsem musela myslet na to, jak se daří tátovi se záchranou mámy. Vůbec se neozýval.

„Takže si střihneme, kdo půjde pro kámen duše?" zeptala se Natasha lehce nervózní. Věděla, co by museli podstoupit pro jeho získání. Všichni jsme se po sobě podívali.

„Já bych spíš řekl tohle. Přihlaste se všichni, co jste měli bídný život a stál za nic," prohlásil Rocket a uchechtl si. Ano jednomu to z nás nepřišlo vtipné. Tony protočil očima a další si připravovali na mývala svoje zbraně. „No co je. Ušetří nám to čas a rozhodování."

„Já půjdu," přihlásil se nakonec Clint.

„V žádném případě. Máš rodinu," odmítla to Natasha. Clint ji probodl pohledem a sklopil pohled k zemi. Povzdechla jsem si a rozhodla se konečně po delší době promluvit.

„Půjdu radši já. Mám regeneraci, tak bych to mohla přežít...”

„Zapomeň, Rogersová,” napomenul mě Rhodey a já k němu zvedla pohled.

„Máme snad jinou možnost? Takhle nikdy všechny zpátky nevrátíme. Pokud se jeden z nás neobětuje, tak to nezvládneme. Stejně jsme přišli o jeden z kamenů díky mně. Aspoň si to vyžehlím!”

„Amy, všichni jsme udělali chyby. Nesmíš na sebe být takhle přísná,” začal mě přemlouvat i Cody. Též doteď mlčel jako já. Podívala jsem se po něm a poznala na něm, že má o mě strach. Vydechla jsem a raději se odebrala pryč z místnosti. Neuniklo mi to, že mě po celou dobu pozoroval Loki, jenže to mi bylo jedno. Potřebovala jsem na vzduch.

Prošla jsem přes velkou halu, než jsem se dostala před budovu a sedla si na schody před ní. Strach o moje rodiče se výrazně zvyšoval. Neměli jsme od nich žádné zprávy. Co když se táta nemůže dostat zpátky? Co když ho už nikdy neuvidím. A ani mámu.

Schovala jsem si obličej do dlaní a opřela se o kolena v mírném předklonu. Nevím jak dlouho jsem tam byla. Možná to byla hodina. Co já vím. Ucítila jsem ruku na zádech.

„Jsem v pohodě. Nemusíte se starat o to, co je se mnou,” zamumlala jsem a neměnila svoji polohu.

„Takhle akorát dokazuješ, jak moc slabá jsi,” promluvil na mě Loki. Urychleně jsem se normálně posadila a zaraženě se po něm podívala. Jeho jsem tu vážně nečekala. Myslela jsem, že to bude třeba Natasha nebo někdo jiný, ale on?

„V-vážně?” nebyla jsem schopna před ním normálně mluvit. Chtěla jsem si v ten moment nafackovat a dát se do pořádku. Proč bych ostatní zvládla bravurně odpálkovat, ale jeho ne?

„Ano, vážně. Podívej se na sebe. Tvůj otec ti věří, že to tady zvládneš, tak se teď koukej zvednout a vel.”

„Bojím se, že to nezvládnu. Nevěřím si,” vydechla jsem a odvrátila pohled. Opravdu jsem si tolik nevěřila. V duchu jsem doufala, že nás plán vyjde. Ale co když ne? Co když dalším lusknutím zničíme víc, než zničil Thanos doteď?

„Zvládneš to. Já vím že jo. Sice by to ode mě nikdo nečekal, že tohle budu říkat, ale změnil jsem se. Moje touha po ovládnutí  Midgardu už není tak silná, jako před lety. Postav se tomu, co nás všechny teď čeká.”

„D-dobře,” překvapilo mě, co mi právě řekl. Měl pravdu. Nikdo by tohle od něj nečekal. Pousmál se a opatrně mě objal kolem ramen. Málem se mi zastavilo srdce. Loki mě sám od sebe objal?

Rozhodla jsem se to neřešit a taky ho objala. Do toho všeho mi v hlavě probíhaly před očima vzpomínky. Na společné rodinné chvíle, které jsme si s Lily, tátou i mámou užívali před nedávnem, než jsem odletěla do vesmíru. Scházelo mi to.

*Flashback*

Byl nádherný slunečný den. Víkend a všechny rodiny si užívali skvělého počasí v Central Parku v New Yorku. S Lily jsme navrhly, že bychom mohli též vyrazit ven a vzít brusle. Máma souhlasila, ale táta moc ne. Neuměl na nich. I tak jsme ho vytáhly ven a ukecaly ho, aby si brusle nasadil.

„Zkus ještě pár metrů. Jde ti to,” zasmála se Lily, když jsem jí pomáhala tátu přidržovat před jistým pádem. Ten se pořád nejistě díval na nohy a snažil se na nich udržet. Neustále se mu klepaly.

„Nesměj se!” okřikl ji nevrle, ale přesto nedtrhl pohled od země. Za námi jela máma. Užívala si to a zároveň se škodolibě usmívala, když nás tři před sebou pozorovala.

„Nečepejři se tolik. Vždyť je to jednoduchý,” zkusila uklidnit tátu a přiblížila se víc k nám.

„Není,” řekl okamžitě a trochu se mu podlomila noha. My ho však s Lily udržely a tak si nenabil.

„Už jezdíme skoro půl hodiny. Dejme mu chvíli pauzu,” navrhla jsem. Bylo mi ho líto. Táta trochu zvedl hlavu a chtěl se podívat mým směrem, ale to byla chyba. Přestal se soustředit na jízdu a ztratil rovnováhu. To Lily nečekala a jak byl těžší, tak jsme ho neudržely a společně jsme všichni tři spadli na zem. Máma zastavila metr za námi.

„Au,” řekla Lily po asi minutě, když jsme seděli na zemi. Táta se trochu probral a podíval se po nás dvou. Následně se rozesmál. Vytřeštila jsem oči a tak se podívala na Lily, která též vypadala překvapená jeho reakcí. Ale netrvalo dlouho a začaly jsme smát obě i s mámou.

*Konec Flashbacku*

Usmála jsem se. Byla to jedna ze šťastných vzpomínek, které jsem si ráda vybavovala stále dokola. I když jsme zvláštní rodina, jsem za všechny tři šťastná. Potřebovala jsem je zase u sebe.

Loki si mého nadšení všiml a pohladil mě po zádech. Podívala jsem se na něj a zadívala se do těch úžasných smaragdových očí. Okouzlily mě pokaždé, když jsem se do nich podívala. Co to se mnou je? Řvalo na mě moje vědomí, když jsme s Lokim začali k sobě přibližovat. Jakmile se naše rty spojily, měla jsem jasno. Nedokázala jsem bez něj být.