Jakmile Bucky odešel z pokoje, Steve ulehl do postele. Celé tělo ho bolelo z modřin a ran po těle. Zároveň byl znepokojený z toho, že všichni jeho přátelé, které znal, jsou teď proti sobě. Navíc Erskine by se s Hydrou nikdy nespřáhl. Byl si tím naprosto jistý. Jenže co když je tenhle svět jiný? Naprosto, než jak ho znal. Nejspíš se jednalo o alternativní vesmír.

Pokusil se usnout, jenže netrvalo dlouho a z jídelny se ozvala hádka. Steve se zvedl z postele a šel ke dveřím, u kterých následně vzal za kliku. Pootevřel je a vyšel na chodbu. Hádku slyšel o to hlasitěji a na hlasitosti přibývalo, když se v tichosti blížil k místnosti, odkud povyk pocházel. Dveře byly naštěstí přivřené, takže se za nimi mohl v klidu schovat, aniž by ho někdo viděl.

„Ty mu věříš?" zeptal se klidněji Gabe Buckyho, který se opíral zády o linku za sebou a svůj pohled soustředil na podlahu pod sebou.

„Neměl bych?" podíval se po půl minutě na Gaba.

„Zničehonic se tu objeví a tváří se jako naprosto nejhodnější a nejnormálnější chlápek pod sluncem. Co když je to špeh a jen čeká na možnost, aby mohl udeřit i s dalšími vojáky?"

„To snad nemyslíš vážně!" vyjekl Barnes a upřel na kolegu vražedný pohled.

„Bucky, Gabe má nejspíš pravdu. V téhle době tu opravdu nemůžeš věřit nikomu," zkusil to Jim po dobrém.

„Tak fajn. Zkusíme to jinak. Kdo všechno mu tu nevěří?" Bucky se falešně na všechny z komanda usmál a nedočkal se odpovědi. Samozřejmě.

„Barnesi, neblbni. Ty víš, že tu všichni držíme za jeden provaz, ale tohle nejde. Ty ho znáš sotva dvě hodiny a věříš mu, jak kdybys ho znal odjakživa. Prober se. Co když věříš nesprávnému," zapojil se i Monty. Steve znejistěl. Všechny jeho pokusy o získání spojenců pomalu selhávaly. Byl rád za to, že mu Bucky věřil, ale pokud proti němu půjde celé komando, je jen otázka času, kdy ho půjdou vyslýchat a případně zabít.

„J-já nevím," vydechl Bucky a Kapitán začal pomalu pochybovat o spojenectví s Buckym. Bylo mu jasné, že tady nejspíš nepochodí a rozhodl se pro odchod. Došel proto v tichosti rychle do pokoje, obul si boty, které si před tím, než si vlezl do postele, sundal a vzal si i štít. Podíval se po nejbližším okně, které následně vysunul nahoru, aby jej otevřel. Koukl se z něj dolů a usoudil, že jeho pád zbrzdí otevřený kontejner pod oknem.

Naposledy se rozhlédl po pokoji a vylezl z pokoje. Skočil do kontejneru plného smetí, které zrovna nevonělo vábně, ale pryč se nějak dostat musel.

Měl teď jediný cíl. Najít Amber a co nejrychleji odtud vypadnout. Tenhle vesmír se mu zamlouval čím dál míň.

Těžší teď však bylo ji najít. Během rozhovoru u stolu bylo zmíněno, že se Amber s ostatními již nebaví. Doufal, že ji znal natolik dobře, aby mohl odhadnout, kde by se teď mohla nacházet.Vylezl co nejrychleji z kontejneru a nastavil si v nastavení obleku jiné oblečení. Od doby, kdy byl venku naposledy, se výrazněji ochladilo víc, než předtím. Vyběhl do ulic a doufal, že znovu nepotká tu partu. Nejen, že by tentokrát už musel použít štít, ale taky by to nemuselo dopadnout dobře.

Chodil takto ulicemi několik desítek minut. Možná hodinu. Za tu dobu si stihl projít New York takový, jaký ho znal z doby, z které pocházel. Částečně se mu zastesklo, ale pak se v duchu přemlouval, že tohle není jeho svět. Tenhle svět patří jinému Rogersovi a on je v něm jen navíc.

Navíc na něj doma čekala Amy a zbytek rodiny. Spíše tým, co považoval za rodinu. Tu hlavní se snažil dát zpět dohromady. Začal být unavený. Nohy se zdály být najednou těžší a měl co dělat, aby si někde v nejbližším místě neustlal na zemi.

Něco ho však probralo z menšího transu, když pocítil něčí přítomnost. Rozhlédl se a nikde neviděl ty tři kluky, co ho předtím zmlátili. Pocítil menší nejistotu, když nedokázal odhadnout, odkud to tak mohlo být.

Rozhodl se raději pokračovat v cestě. Uličky New Yorku se mu zdály mnohem temnější, než předtím a noc byla chladnější. Do toho začalo ještě sněžit. Začal proto co nejrychleji hledat něco, kde by se ubydlil na tuto noc. Po nějaké době se mu povedlo najít starší opuštěný domek. Dveře byly zataraseny dřevěnými trámy, které Steve zničil štítem. Vešel dovnitř a začal si to procházet. Většina nábytku byla potažená bílými prostěradly, všude byl prach a velká zima.

Opřel štít o zeď na zemi a přešel ke starému krbu. Přemýšlel, jak zapálit dřevěná polena v krbu. Neměl u sebe žádné sirky ani zapalovač, čehož docela litoval. Neplánoval tu být celou zimu, ale přeci jen mu přišlo, že tu je až moc velká zima.

Když se chvíli soustředil na krb se dřevem před sebou, zaslechl někde za sebou, jak zavrzala podlaha. Okamžitě se otočil tím směrem a uviděl ve tmě siluetu postavy, jak se upřeně dívá přímo na něj. Jakmile se postavil, začala utíkat. Jeho smysly o tom, že ho někdo sledoval, nelhaly. Vlastně tak jako vždycky.

Okamžitě popadl štít a vyběhl za osobou, jenž se snažila rychle zmizet. Byla rychlejší, než předpokládal. I tak ji dostihl až do nějakého pokoje, co nejspíš v minulosti bývala ložnice. Steve i slídil se zastavili kousek od sebe. Neznámá osoba se nacházela u zdi a nevěděla, jak se dostat z této situace ven. Steve svíral v ruce kožené pásy, které držely štít. Na poslední chvíli se za ním schoval, když po něm osoba vystřelila ze střelné zbraně. Po té po ní štít hodil a zarazil se do zdi v místě, kde ještě před chvílí byla hlava. Osoba se rychle před štítem skrčila, jakoby to čekala.

Vyběhla následně na vojáka a její pěst vystřelila vpřed. Rogers ji zachytil, jenže po té schytal silný kopanec do kolene, což ho na chvíli zastavilo. Osoba vytáhla dýku a zkusila mu ji zabodnout do boku, ale Kapitán včas uhl a vyrazil ji dýku z ruky. Rychle ji odkopl z dosahu.

V následující chvíli spolu svedli boj tělo na tělo. Bylo to velmi vyrovnané a styl boje z obou stran vypadal podobně a vyrovnaně. Osoba skočila Stevovi na záda a obmotala mu nohy kolem krku. Rogers s ní narazil zády do zdi, ale nepomohlo to. Rychle ji proto přehodil přes hlavu na zem a vyběhl pro štít. To mu však nebylo dovoleno ve chvíli, když ho nepřítel chytil za nohu, takže spadl na zem. Bolestně sykl když se mu ozvala bolest z modřin po těle.

Temná osoba ho po té převalila na záda a vytáhla z opasku další dýku. Tentokrát mířila hrotem ke krku. Steve zachytil ruku s dýkou na poslední chvíli a tlačil ji od sebe co největší silou to šlo. Byl unavený. Tenhle boj ho unavil ještě víc.

Dvě ruce se vzájemně přetlačovaly. Jedna plná síly a s dýkou. Druhá vyčerpaná a rozklepaná. Rogers po chvíli slyšel, jak docházel nepříteli dech. Nebyl to však muž. Byla to žena. Její ruka s dýkou mírně povolila z únavy, takže ji dokázal voják dýku vyrazit. Doufal že už jinou další u sebe neměla. Využil příležitosti a přetočil se s ní pod sebe, přičemž jí znehybnil ruce i nohy. Přísahal, že by v životě ženu nezabil. I když jeho smrt právě teď chtěla. Vyčítal by si to.

Něco však upoutalo jeho pozornost. Byl to lesklý předmět na jejím krku, jenž odrážel světlo z paprsků měsíce za oknem. Byl to stříbrný náhrdelník ve tvaru hvězdy. Steve zalapal po dechu a zmohl se jen na jedno slovo.

„A-Amber?”

Žena pod ním strnula a přestala se bránit. Reagovala na jméno, které právě vyslovil. Pustil ji a klekl si vedle jejího těla, když se posadila. Ve svitu měsíce už uviděl i její obličej.

„Kdo ksakru jsi?!” vyštěkla, ale stále byla z tohoto momentu rozhozená. Pravděpodobně doufala, že tu nikdo její jméno znát nebude.

„Tvůj manžel...”