Když nás vzal Wong s sebou ze svatyně, portál se za námi uzavřel. Snažila jsem si přivyknout na změnu světla, jenž panovalo v jiném místě, než odkud jsme přišli. Ve svatyni byla velká tma, tady bylo konečně světlo poháněné elektřinou, tak jako vlastně všechno, co tam bylo. Vypadalo to, jako nějaký podzemní tunel, ale byl dobře vybavený. Tak nějak mi docházelo, že jsme se nejspíš nacházeli v něčem, co připomínalo proti atomový úkryt.

„Co tady vlastně děláme?” zeptal se mě šeptem Rocket, když se mnou srovnal krok. Podívala jsem se jeho směrem a po té na Wonga, který šel před námi ve vzdálenosti asi čtyř metrů. Tím pádem nemohl slyšet, co si spolu s Rocketem šuškáme.

„Je to spojenec a můj bývalý učitel. Věřím, že nám pomůže a případně poradí, co s Thanosem.”

„Zdá se mi divnej...”

„Takhle se chová vždycky,” ubezpečila jsem ho a za chvíli nás Wong dovedl do místnosti, kde byli i další čarodějové. Některé, které jsem doposud znala z tréninků a i ty, co jsem nikdy neviděla. Wong předstoupil před všechny.

„Bratři, sestry. Tohle je Amy Rogersová. Naše sestra a taky poslední naděje k záchraně celého vesmíru,” představil jim mě. Když řekl, že jsem "ta" osoba, co má všechno zachránit, znervózněla jsem. Když se po mně asi dalších deset čarodějů podívalo, s náznakem úsměvu jsem jim zamávala.

„A já jsem samozřejmě ten, co jí kryje záda,” prohlásil Rocket, aby naznačil, že je s námi taky. Pohledy všech okamžitě padly na něj. Mýval se pohodově ušklíbl.

„Já se spíš bojím o předek,” šeptla jsem mu.

„Jsou stejnak ujetý,” řekl normálně bez šeptání. Čarodějové se zatvářili uraženě a já pomalu nevěděla, co dělat. Rychle jsem mu dala ruku před ústa a zmařila mu další mluvení. Na všechny jsem se usmála.

„Tohle je Rocket. Jeden ze Strážců Galaxie.”

„O těch jsem slyšela. Zvládli porazit Ronana a Ega,” řekla po chvíli ticha jedna z čarodějek. Odhadovala jsem, že ji mohlo být tak třicet.

„Strange s nimi nějakou chvíli byl taky,” dodal jiný čaroděj. Rocket zavrčel na moji ruku, proto jsem s ní rychle ucukla, než mě do ní stihl kousnout. Odstoupila jsem od něj kvůli bezpečnosti raději o metr dál.

„Já vím. Byla jsem s ním,” vydechla jsem a vysloužila jsem si pohled obou čarodějů, včetně Wonga. „A taky jsem byla u toho když...” nadechla jsem se k další odpovědi, která se mi špatně říkala. „Když naposledy vydechl...”

„Přišli jsme o jednoho z nejmocnějších čarodějů. A my tu jen tak sedíme?” vystoupil z řady další z čarodějů. Poznávala jsem ho. Byl to Gordon, který tehdy vytvořil portál do světa Šmoulů. Děkovně jsem se na něj pousmála. Usmál se na mě taky.

„Proto tu jsem. To díky mě jsme přišli o kámen času. Šla jsem na Thanose s prázdno, tím pádem pro nepřítele bylo snadné mě zastavit. Stephen vyměnil ten kámen za mě. Jsem si vědoma toho, že se mnou teď nebudete chtít spolupracovat, ale chci vám ještě něco říct. Náš svět umírá. Naší poslední nadějí je bojovat. Sice nás je méně, než vojáků v armádě Thanose, ale kdo říká že nemůžeme vyhrát. Kolik nás je?” otočila jsem se prosebně na Wonga.

„Po vymazání poloviny lidstva nás je třicet dva,” odpověděl mi.

„Skvěle. Když spojíme své síly s Avengers, s vojáky Wakandy a dalšími, kteří budou chtít pomoct, můžeme to zvládnout.”

„Ale co kameny Nekonečna. Bojovat proti nim je bláznovství,” namítl někdo jiný.

„Máme plán, jak je získat,” ubezpečila jsem dotyčného. V místnosti zavládlo ticho. Nevěděla jsem, jestli to bylo dobré nebo špatně. Nebyla jsem si tím úplně jistá. Wong po té přešel ke mně. Pousmál se na mě a otočil se čelem ke všem.

„A proto stojíme všichni za tebou. Kdykoliv nás budeš potřebovat, budeme připraveni bojovat,” prohlásil a ozvalo se sborově od všech "Ano". Oddechla jsem si a koutkem oka jsem se koukla po Rocketovi, který mi ukázal zdvižený palec nahoru s uchechtnutím. Usmála jsem se.

**

„Tam a jsme tady. Vím. Je to sice nic moc, ale postačí nám to. Ráno odjíždíme zpátky do tábora,” vysvětlil Bucky Stevovi, když po pár desítkách minut dorazili ke staršímu domu, který byl pomalu na rozpadnutí. Společně vešli dovnitř. Bucky Rogerse nenutil, aby si sundaval boty, jelikož nic na přezutí neměl a dovedl ho do jídelny.

V domě bylo docela šero. Světla tak nějak svítila, ale stejně na jídelním stole svítila jedna zapálená svíčka. Steve tiše zalapal po dechu, když kolem stolu uviděl lidi z komanda. Dum Duma, Gaba a další. Přišel si, jakoby se vrátil domů.

„Chlapy, chci vám někoho představit,” řekl Bucky, aby dal všem vědět, že je přítomen. Celé komando se na oba otočilo. Steve strnul na místě, když si ho kluci z party začali zaujatě prohlížet. „Tohle je Dean. Deane, tohle je naše komando. Bojujeme společně ve válce proti Němcům.”

„Nazdar, Deane. Pojď, posaď se k nám,” usmál se Dum Dum a poukázal na volnou židli vedle sebe. Steve se podíval po Buckym. Barnes na něj kývl, aby šel a sám mezitím běžel pro lékárničku. Rogers usedl na volné místo vedle vůdce komanda a prohlédl si vše, co bylo na stole. Sklenice s pivem, nůž, zbraň a vedle ní náboje, dnešní noviny apod. Stevovu pozornost upoutaly noviny.

„Mohu?” zeptal se a natáhl se k nim, zda si je může půjčit.

„Jasně,” přikývl Jim a sám mu je podal. Steve na něj děkovně kývl a jako první se podíval na datum vydání novin. Bylo 2. ledna 1945. Pod datem bylo dnešní vydání zpráv. Neboli Howard Starka aka největší playboy a génius této doby nejspíš přišel na to, jak ukončit válku.

„O Starkovi bych raději nic nečetl. Je to akorát rozmazlenej frajírek, který si myslí, že v životě něco dokázal. Ani to jeho slavné létající auto se neodlepilo od země,” odvedl jeho pozornost od čtení Dugan. Rogers se po něm nechápavě podíval potom, co se odlepil pohledem od fotky Howarda z novin.

„Jak to myslíš...”

„Slyšel jsi o Howardovi Starkovi, ne? Zná ho každej,” ozval se Monty. Bucky akorát došel i s lékárničkou a vytáhl nějaké prostředky na čištění ran, které Rogers utrpěl od těch tři kluků z ulice. Podal mu ještě navlhčený hadřík, aby si mohl utřít krev pod nosem.

„Jo...slyšel,” vydechl Steve a krev si utřel.

„Pracoval před lety s tím vědcem. Jak že se jmenoval?”

„Abraham Erskine,” odpověděl Dum Dumovi Jim. Dugan se vítězoslavně a zároveň nenávistně usmál. Napětí v místnosti začalo rapidně stoupat.

„Přesně s ním pracoval. Teda do té doby, než se objasnilo, že ten doktůrek dělal pro Hydru,” začal Dum Dum vyprávět. Steva to zaskočilo a už se chystal něco říct, ale vůdce komanda byl rychlejší. „Šlo o nějaký pokusy na lidech. Mluvilo se o séru, co z obyčejné osoby udělá nadčlověka. V roce 1942 si k tomu ten nácek vybral jednoho adepta, který se jmenoval Ste-”

„A dost!” okřikl ho Bucky, až všichni nadskočili leknutím. Všichni se po Barnesovi podívali a poznali, že zuřil. James nerad mluvil o tom, co bylo a už vůbec ne o tom, že ten adept byl jeho kamarád aka zdejší Steve Rogers. „Řekl jsem snad dost jasně, že se o tom bavit nebudeme!”

„Jamesi, klid. Snad se tolik nestalo-” zkusil ho Dum Dum uklidnit.

„Ale ano, stalo. Ujasnili jsme si, že se o něm bavit nebudeme a trvám si na tom. Od té doby se s námi nebaví ani Amber a nevíme kde je, takže važte slova,” zavrčel Bucky varovně a Dugan se raději stáhl. Následné minuty probíhaly v tichu. Bucky Stevovi ošetřil tržné rány a po té mu ukázal jeho pokoj. James toho moc nenamluvil. Rogers poznal, že byl zamýšlený.

„To, co se stalo v té jídelně...” zkusil s Buckym navázat kontakt. Dotyčný se po něm podíval, jakoby se právě z něčeho probral. Tvářil se zmateně, ale pak zavrtěl hlavou a povzdechl si.

„Nemůžeš za to. Takhle to mezi námi skřípe už dlouho,” smutně se na kapitána usmál.

„Nešlo si nevšimnout, jak si zareagoval na to, když chtěl Dum Dum zmínit jméno toho adepta na ten pokus...”

„Jde o mého kamaráda z dětství. Jmenoval se Steve Rogers. Tak moc se chtěl dostat do armády, až ho unesl ten vědec a už ho nikdo nikdy neviděl,” vysvětlil mu Bucky a sedl si vzápětí na postel v pokoji. Steve vydechl a přešel k oknu, z něhož byly vidět ulice nočního špinavého New Yorku.

„Kdy se to stalo?” zeptal se Steve.

„Před skoro třemi lety. To se ještě nechával bít každým grázlem ve městě, jako dnes ty,” Bucky se zkusil zasmát, i když se to kapitánovi vtipné zrovna nezdálo. „Připomněl jsi mi ho...”