Neví se, jestli to trvalo několik minut, nebo jen pár vteřin. I tak si Steve Rogers uvědomil, že už nechce nic podobného zažít, potom co viděl, jakmile byl vytržen z budoucnosti a tvrdě dopadl na zem v nějaké špinavé odlehlé uličce v minulosti.

Podepřel se rukama a nabíral dech, jakmile si vypl chránič hlavy. Nechápal jakto, ale cítil se unavený a zmožený víc, než když se sem pokusil dostat. Vyškrábal se na nohy a chytil se za bolavé rameno, na které spadl po dopadu sem. Byl rád, že nespadl na záda. Přeci jen by to se štítem udělalo pěknou ránu a vzbudilo by to moc pozornosti. Byl ještě den.

Když ho přestalo rameno bolet, rozhodl se pro převlek. Nastavil si, aby oblek vypadal jako civilní oblečení, co se nosívá za druhé světové války a aplikoval si na obličej změnu podob, co mu dala Natasha. Po té ho aktivoval a jeho tvář se změnila na jiného muže.

(viz Jensen Ackles nahoře v galerii)

Mrzelo ho, že jeho štít stále zůstal vidět. Netušil, jak to tu bude vysvětlovat ostatním. Dva štíty v tuhle dobu opravdu nebyly.

Vyšel směrem k městskému ruchu, jenž se nacházel na konci opuštěné uličky. Nakoukl za roh a zjistil, že vzduch je čistý na to, aby se mohl se štítem volně pohybovat po ulici. Nevěděl kam jít a ani kde je. Zkusil se při prozkoumávání okolí spojit týmem, ale štěstí mu nepřálo. Nefungovalo to. Povzdechl si a rozhodl se jako první vyhledat místo, kde by strávil dnešní noc, která se pomalu, ale jistě blížila.

Když po cestě občas potkal nějakou osobu a ta si ho přeměřila pohledem, pousmál na ni. Přišel si mezi ostatními jako podivín, když se za ním kvůli štítu otáčeli. Přitom mu to doba byla tak blízká. Narodil se v ní. Byl voják z téhle doby. A teď se sem zase vrátil, ale ne na dlouho. Musel najít Amber co nejdřív.

Nad New Yorkem začala padat noc. Kapitán byl zoufalý, že nemohl nic najít. Bylo docela chladno a v duchu děkoval Brucovi, že oblek, který na sobě měl, dokázal udržet teplo. Netrvalo dlouho a slyšel za sebou kroky. Kroky zrychlovaly. Tipoval, že patřili aspoň dvěma nebo třem osobám. Steve taky zrychlil.

„Hej, ty, zastav!” křikl na něj nějaký kluk. Odhadoval, že mu mohlo být tak dvacet pět. Byl to jeden z těch, co šli za ním. Kapitán nehodlal způsobovat problémy a raději na jeho vyznání zastavil a zároveň se otočil čelem k nim. Polkl, když zjistil, že jsou tři.

„Přejete si?” zeptal se zdvořile, ale neusmál. Cítil, že z tohohle budou akorát problémy. Nelíbilo se mu to.

„Co tady pohledáváš. Ty nejsi zdejší,” řekl hlavní z nich. Stevovi okamžitě došlo, že tohle bude nejspíš nějaká parta, která je všemi pravděpodobně známá.

„No...přijel jsem za příbuznými,” Rogers zalhal a pokusil se vyzařovat důvěrně. Všichni tři se po sobě koukli a pokrčili rameny. Ušklíbli se a vzápětí se zase podívali na kapitána.

„V tom případě je naší povinností ttě řádně přivítat,” promluvil opět za všechny ten hlavní a ti další dva Steva popadli z obou stran. Než se Rogers nadál, ocitl se v jiné uličce, než se předtím objevil. Oba kluci ho odhodili od sebe a Steve se srazil s jednou z popelnic, která se v uličce nacházela.

Vykřikl bolestí, když se udeřil do hlavy a zároveň zavzpomínal na staré časy, než mu Erskine pomohl vyrůst.

Chtěl se rychle dostat na nohy, ale zase ho jeden z nich popadl zezadu, čímž mu zároveň sundal ze zad i štít. Ten byl následně odhozen stranou, aby nepřekážel.

Oba kluci ho vytáhli hrubě na nohy a otočil ho čelem k jejich vůdci ten mu následně dal ránu do břicha. Steve zaťal pevně zuby, aby udržel další bolestný výkřik. Následovala další ránarána a po té několik dalších i do obličeje. Kapitán se snažil vytrhnout, ale byli na něj moc silní. Nikdy se necítil tak slabý, jako teď.

„Hej!” někdo na partu kluků zakřičel a ti se vzápětí lekli. Steva pustili, vůdce mu pod kopl ještě navrch nohy a rychle utekli. Rogers sýpal a snažil se přetrpět bolest, která se mu rozléhala všude po těle. Do toho všeho mu ještě tekla krev z nosu. Tyhle rvačky mu opravdu nechyběly. „Dalo se čekat, že teď nebo později si najdou další oběť, kterou tu přivítají,” zasmál se, dá se říct, jeho zachránce. Ten mu pomohl vzápětí vstát a podepřel ho.

„Díky...” vydechl Steve a podíval se na dotyčného, co ho držel. Zamrazilo ho, když poznal Buckyho. Takového, jakého ho znal z války. Vlasy krátce stržené, oholený, železná paže nikde. Do toho ještě modrá uniforma, kterou nosil běžně při jejich misích.

„Za málo. Co se stalo? Tváříš se, jako bys právě uviděl ducha,” ušklíbl se škodolibě Barnes a pustil Rogerse, když se ujistil, že se zvládne udržet na nohou bez pomoci. Steve se krátce ošil a zadíval se stranou, než se podíval zase po jeho kamarádovi. Byl zmatený. Bruce mu přece řekl, že se jedná o rok 44. Někdy, kdy už Bucky byl po pádu z vlaku prohlášen za mrtvého.

„Eh...možná...”

„Pěkně tě zřídili,” řekl Bucky potom, co si Steva prohlédl. Kapitán si povzdechl a na chvíli sklopil pohled směrem k zemi. „Někoho mi připomínáš.”

„Vážně? Koho?” zeptal se Steve zvědavě, jakmile se na Jamese zase podíval. Bucky zmlkl a vypadal, jakoby přemýšlel nad tím, zda odpovědět. Nakonec se nadechl k odpovědi.

„Ale nikoho,” falešně se usmál. „Nikdy jsem tě tu neviděl. Co tu děláš? Mimochodem, jsem Bucky,” představil se a natáhl k němu ruku. Steve se zarazil. Tušil, že když teď řekne, se jmenuje tak jak se jmenuje, Bucky mu to neuvěří. Musel rychle vymyslet jiné jméno.

„Dean Jeffrey,” pousmál se a Buckyho ruku přijal. James se též usmál a stáhl ruku zpět k sobě.

„Tak Dean,” řekl. „Kde sloužíš.”

„Eh...nikde. Po vojně jsem začal cestovat. A teď jsem se vrátil domů,” vypadlo z Kapitána. Nechtěl lhát, ale pokud se má udržet v utajení, musí tohle udělat. Bucky se zatvářil překvapeně a přikývl.

„To máš docela štěstí. My takový štěstí, abychom vyklouzli, neměli.”

„Pomalu se venku uklidňuje.”

„To je pravda. Díky Bohu za to,” zasmál se Barnes. „Máš kde přespat? V noci to tu bezpečný zrovna dvakrát není.”

„Úplně ne,” pokrčil Rogers rameny. Bucky se usmál a podíval se na zem, kde se nacházel Stevův štít. Šel se pro něj a zvedl ho. Začal si ho prohlížet.

„Kdes tuhle maškarádu sebral. Je vůbec zákonné si dávat na věci americké barvy?” zeptal se.

„Netuším,” vydechl Steve a vůbec nechápal, co to Bucky říkal. Přece nikdy o jeho štítu neřekl, že je to maškaráda nebo blbost. Něco tu nehrálo.

„To je fuk. Máš hlad? Kamarádi zrovna dělaj něco k večeři. Můžeš přespat u nás.”

„To by bylo fajn,” pousmál se Rogers s výraznou úlevou. James se též usmál, vrátil Stevovi štít a po té mu přehodil ruku kolem ramen. Kapitán bolestně sykl, což Bucky ignoroval a vydal se s ním pryč z uličky.

„Myslím, že si budeme určitě rozumět,” řekl nakonec.

**
Kdo nezná Supernatural, tak Dean Winchester je prostě <3 😅😇