*O pět minut dříve - Dva kilometry od Země*

Letounem se prohnal silný otřes. Probral mě až nízký pád z matrace. Pokoušela jsem se rozkoukat a pobrat, co se děje kolem mě. Zkusila jsem se i postavit, ale další otřes plavidlem mi zaručil tvrdý pád na zadek. Bolestně jsem sykla.

„Nebulo, zatraceně, nauč se pilotovat!" zaječela jsem a vyškrábala se na nohy. Přidržující se zdi jsem se dostala až ke dveřím a otevřela je. Zničehonic se letoun naklonil a já opětně spadla na zem, ale zároveň sklouzla po zemi až ke zdi. Fajn, dostat se k pilotní části nebude až tak jednoduché.

Znovu jsem se dostala na nohy a dostala se ke dveřím. Vyšla jsem rychle z pokoje a běžela k místu pro pilotování. Našla jsem tam Nebulu, jak se snažila zvládnout kontrolu nad Milano. Z teď jsem si všimla, jak se letoun nebezpečně rychle blížil k planetě. Planetu jsem rychle poznala. Byla to Země.

„Co se děje?!" zeptala jsem se, nebo jsem spíš zakřičela na Nebulu. Ta se po mně ani nepodívala a dál bojovala s Milano. Bylo to pro ni nad její síly. V tom se kolem letounu cosi prohnalo. Byl to Tony v jeho novém brnění. Překvapilo mě, že mu ta plechovka zvládla letět. Přeci jen se mu to částečně rozpadalo

Zachytil nás, což způsobilo silné trhnutí dozadu. Udržela jsem se jen tak tak na nohou. Jenže bohužel dlouho Milano neudržel a opětně jsme se řítili velkou rychlost vstříc planetě. Tony nás dohnal, ale vyděsily mě kusy ledu, co pokrývaly z venčí jeho brnění. Doběhla jsem k oknu a zoufalé začala na okno bouchat a křičet na Starka, který mě nejspíš neslyšel.

Led ho pokrýval dál, ale jeho to nezastavilo. Znovu se pokusil letoun zachytit, ale tentokrát už marně. Led se mu dostal až na ruce, tak mu přestaly fungovat a brzy i trysky na nohou. Brnění přestalo po pár vteřinách fungovat nechalo se unášet vesmírným prostorem pryč od nás. Zalapala jsem po dechu a ucítila v očích slzy.

Následoval do Milano náraz z jedné strany a potom z druhé. V dáli jsem uviděla cosi zářícího a rychle mířícího k Tonymu. Byla to nějaká osoba. Konkrétně žena. Ta Iron Mana chytila a letěla s ním k Zemi. Později jsem poznala, že i my jsme se pomalu blížily k planetě. Milano držely nějaké dvě zátěže, které nás pomalu k Zemi odnášely.

Letoun se konečně přestal třást a Nebula odstoupila od pilotování. Nechápavě jsme se po sobě podívaly, když jsme se už nenacházely ve vesmíru, ale rozprostírala se kolem noční obloha. Vzduch už nebyl tolik těžký, ale snadno dýchatelný a já začala pociťovat velmi povědomé prostředí, kde jsem vyrůstala. Zanedlouho jsme přistály, ale nic se nedělo. Jen jsem z okna matně uviděla nějakou bílou prosklenou budovu, jak se v ní svítí.

Následovalo ticho. Z venku občas byly slyšet nějaké hlasy, které jsem nedokázala identifikovat. Nebula si vzala svoji zbraň připravená na útok a já si v rukou připravila svoje magické štíty. Ozvaly se totiž za výstupem z letounu tlumené kroky. Po chvíli se dveře začaly otvírat a já s Nebulou jsme se postavily do bojové pozice. K našemu překvapení stál ve dveřích Rocket. Mýval od strážců, který před půl rokem odletěl s Thorem a mluvícím stromem.

Všichni tři jsme si rázem oddechli a sklonili své zbraně. Mě z rukou vymizela magie a vydechla jsem vzduch, který jsem doteď v sobě držela.

„Vy dvě? Ksakru, kde jsou ostatní?!" Rocket se rozhlédl ze svého místa po letounu a nikde nezaznamenal jiné známky života.

„Změnili se v prach," odpověděla jsem mu přiškrceným hlasem. Jakoby náhle mýval změkl a jeho přísný výraz zaměnil za smutný.

„V-všichni?"

„Všichni..." zopakovala po něm Nebula a myslela to zároveň jako odpověď. Rocket si povzdechl a naznačil nám, abychom ho následovaly ven z Milano. Pocítila jsem se při té myšlence nejistě, ale i tak mě Nebula vytlačila ven jako druhou po Rocketovi. Přivyknout si na tmu venku mi problém nedělalo. Nejspíš bych hodně trpěla, kdyby bylo denní světlo. To jsem za celou dobu neviděla hodně dlouho.

Vstoupila jsem na upravený trávník, který pokrýval většinu plochy kolem budovy, až na příjezdovou štěrkovou cestu, vedoucí k ní. Pod světly lamp jsem uviděla pár osob. Přicházeli přímo k nám a zastavili se několik metrů od letounu. Rozpoznala jsem tátu, Natashu, Bruce apod. Okamžitě jsem s nimi navázala oční kontakt a rozeběhla se k nim. Naštěstí jsem po cestě nezakopla o žádný kámen, či výčnělek ze země, jak je u mě zvykem a během pár sekund jsem padla mému otci do náruče.

Pevně mě sevřel v objetí a já se následně rozbrečela. Trochu i on. Naše setkání po tak dlouhé době dojalo nás oba. Není se čemu divit. Už nikdy jsem se nechtěla vrátit do toho temného a bludného prostoru tam nahoře. Země je místo, kde jsem se narodila a kde taky zůstanu. Je to můj domov. Byla jsem šťastná.

„Jsem doma..." řekla jsem mezi vzlyky s obtížemi. „Už nikdy neodejdu. Moc se o-omlouvám, že jsem byla tak tvrdohlavá..."

„To nic. To nic," snažil se mě uklidnit, i když jemu samotnému stékaly po tváři slzy též. Byly to slzy radosti. „Klid, holčičko, moje..."

„Zlobíš se na mě," vysoukala jsem ze sebe přiškrceně a psíma očima se podívala na tátu. Ten zavrtěl hlavou a jemně se pousmál, když si hřbetem ruky setřel slzy na tváři.

„Na tebe bych se zlobit nikdy nedokázal," vyvrátil moje slova a setřel palcem i moje slzy. Pousmála jsem se a přitiskla se víc k němu. Těšila jsem se, až se zase přivítám s ostatními. I s mámou, sestrou,...

„Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se po chvíli, když jsme se od sebe odtáhli, ale stále mě táta držel. Když jsem zmínila ostatní, jeho výraz zkameněl. Zděsila jsem se toho a začala se obávat nejhoršího.

„Amy, podívej...oni..." načal svoji odpověď, ale zdálo se být pro něj obtížné mi sdělit odpověď.

„Jsou pryč..." dokončila jsem za něj a on jen mlčky přikývl. V očích mě začaly tlačit další slzy, ale dokázala jsem je potlačit. Nabrečela jsem se už dost a pokud se mám postavit Thanosovi, tak ne jako ubrečená malá holka.

„Je mi to líto," omluvně se na mě táta podíval. Zavrtěla jsem jen hlavou.

„Nemůžeš za to," řekla jsem. „Najdeme způsob, jak je dostat zpátky. Čas dalšího boje se neúprosně blíží a musíme se na něj připravit." Vysvětlila jsem mu a uslyšela, jak poblíž nás přistála oná žena z vesmíru, která zachránila Tonyho. Jakmile se s ním dostala na tvrdou zem, položila ho v brnění na ní, přičemž ho paprskem z ruky začala dostávat ven.

Už se k němu seběhl Bruce i ostatní, co byli zrovna venku. Bruce mu poskytl první pomoc a neznámá žena s Natashou odnesly kusy brnění někam pryč.