Cesta mezi skalami a jejich zbytky jsme procházeli asi už hodinu a nic divného jsme nenašli. Ani známku života. Jen občas jsme někde našli stopy po zaschlé krvi a nebo mrtvolu. Podle všeho si myslím, že Thanos byl i tady.

Zanedlouho jsme však něco našli. Jednalo se o kovářské náčiní a něco jako stroje. Ale v polorozpadlém stavu.

„To je zvlášťní,” řekla jsem si pro sebe trochu nahlas a přejela prsty opatrně po kovadlině, na které bych očekávala vrstvu prachu, jenže na ni nebylo ani smítko.

Tony a Nebula mezitím zkoumali některé stroje s domněnkou, že by se mohli hodit pro naši další cestu. Jenže v tom jsem uviděla blízko nich černý malý stín blížící se k nim. Ze stínu byla živá osoba se zbraní a následně na oba zaútočila.

„Pozor!” zakřičela jsem a Nebula rychle uskočila na stranu, když někdo skočil po Tonym a povalil ho na zem. V ruce měl zbraň v podobě jakéhosi meče. Nebo to tak aspoň vypadalo. Osoba i zbraň byli sami o sobě malý. Vypadalo to na trpaslíka.

Trpaslík se začal napřahovat s domněnkou, že Tonyho zabije. Stark si rychle skryl hlavu pod rukama a já se k nim rychle dostala. V rukou jsem utvořila dva světélkující štíty a postavila se přímo za nepřítele malého vzrůstu.

„Nech ho být, nebo za sebe neručím,” zavrčela jsem varovně. Trpaslík se zarazil a vzápětí se po mně stále ještě napřažený podíval. „Nejsme s Thanosem, jestli o tohle jde.”

„Nejste?” zeptal se nedůvěřivě a já pouze přikývla. Stále jsem byla pro jistotu připravená zaútočit. Nastalo ticho. Ani jeden z nás nic nedělal a jen jsme vyčkávali. „Dokažte to.”

„Jsme ze Země. Před půl rokem jsme s Thanosem svedli boj na Titanu a prohráli.”

„Jak se jmenuješ,” zděsil se nižší a jeho ruka držící zbraň začala pomalu klesat.

„Amy Rogersová. Dcera Kapitána Ameriky a ta, která má zabít Thanose,” odpověděla jsem mu zcela vážně. Zbraň upustil na zem a rychle z Tonyho slezl. Iron Man očividně nechápal co se děje a zmateně se po mně a trpaslíkovi podíval.

„Spása vesmíru,” vydechl trpaslík úlevně. Nepřekvapovalo mě to. Poslední dobou jsem si na to oslovení zvykla.

„Kdo jsi,” zeptala se ho Nebula, když pomohla Tonymu na nohy.

„Eitri,” odpověděl jí už klidný a já si snažila rychle vzpomenout, kde jsem to jméno. Slyšela. Pak mi to došlo. Thor mluvil o nějakém trpaslíkovi Eitriovi a o místu zvaný Nidavellir. Že by jsme to místo našli?

„Nebyl tu náhodou před půl rokem takovej vyšší chlap spolu s mluvícím mývalem a pubertálním stromem?” zajímala jsem se pro jistotu. Chtěla jsem vědět, jestli se sem Thor opravdu dostal.

„Thor? Jo, ten tu byl. Pomáhal jsem mu vytvořit novou zbraň na zabití Thanose.”

„Ty znáš Thora?” vysoukal ze sebe Tony překvapeně a trpaslík neboli Eitri, přikývl. „Kde je teď?”

„Jakmile jsme dokončili zbraň, odešel s těma dvěma bojovat na Zemi.”

„Takže jsme bez šance dostat se domů?” vydechla jsem zklamaně a sedla si nedaleko od nich na zem. Z delšího chození mě už bolely chodidla.

„Nějakou dobu tu můžete být, než se najde nějaký způsob,” navrhl nám Eitri s klidem. „Kdybyste si potřebovali opravit zbraně, nebo cokoliv jiného, máte tu k tomu věci. Ať se na to zbytečně nepráší.”

„Jasně, díky,” vděčně jsem na nižšího usmála. Následně nás vyzval, aby jsme šli za ním, protože nám chtěl ukázat místa ke strávení noci.

**

Následující ráno na základně Avengers vypadalo stejně, jako jiná rána. Tichá a ponurá. Základnu obývalo kromě Avengers jen pár agentů. Tím pádem je jen o náhodě, že někoho někdy potkáte na chodbě.

Aktuálně byl v kuchyni Bruce Banner a připravoval snídani. Ticho v místnosti prolomilo praskání z pánvičky, kde se dělaly vajíčka a cinkání porcelánových talířů, které Banner zrovna vyndaval z poličky.

Do kuchyně v tichosti vešla i Natasha. Mlčky pozorující svého bývalého přítele. Potom, co opustil tým v Sokovii, dala to dohromady s Buckym, protože měl pro Black Widow pochopení a v mnoha ohledech si byli podobní. Oba byli vrahy s temnou minulostí.

Žena se hluboce nadechla a pomalým krokem se vydala k muži, co připravoval jídlo pro všechny, co se rozhodnou přijít. Zastavila se vedle Bruce a dívala se na hotová vajíčka v pánvičce.

„Hezky to voní,” poznamenala tiše a ublíženě se po Bannerovi podívala, když zavzpomínala na zlomené srdce před několika lety.

„Díky,” koutkem oka se po ní Bruce podíval, než začal nandavat vajíčka na talíře. Jeden z nich podal Natashe. „Tady.”

Rusovláska v tichosti talíř s jídlem přijala a sedla si s ním k menšímu kulatému stolu uprostřed místnosti. Bruce udělal ještě oběma kafe a přisedl si i s jídlem ke stolu.

„Vypadáš, jako bys nespala aspoň týden.”

„Steve usnul až ve dvě ráno. Byla jsem do té doby u něj a potom, co jsem se vrátila do svého pokoje, už se mi usnout nepodařilo,” odpověděla mu tiše, jakoby nechtěla někoho vzbudit. Bruce přikývl a strčil si do úst první sousto.

„Nese to těžce,” řekl Banner klidně. Natasha si povzdechla a upila z hrnku, který doteď svírala v rukou. Nedostatek kofeinu jí dělal něco, co se podobá zombie.

„Chápu ho. Přišel o manželku, kvůli které by byl schopný zemřít. Ztratil i obě dcery. Navíc jsme ještě přišli o Sama, Wandu, Visiona, Buckyho,...”

„I Tonyho, pokud ho ještě počítáte do týmu potom, co se s Capem porval,” dodal Bruce.

„Těžko říct. Ale ano. O něj jsme přišli taky. Potom, co zmizel ve vesmíru, je otázka, jestli vůbec ještě žije,” zamyslela se agentka a začala jíst taky. Jídlo od Bruce nejedla dlouho. Vždycky byla ráda, když vařil zrovna on. Ne, že by měla něco proti vkusu ostatních, ale u Bannera to bylo jiné. Milovala ho, jenže on ji opustil a po té spřízněnou duši našla v Buckym. Byla zmatená.