*O šest měsíců později - Někde ve vesmíru*

Pluly jsme v lodi strážců již několik měsíců. Občas jsme si my tři, co zbyli na Titanu, obstarali něco k jídlu nebo k pití. Každým dnem jsme pomýšleli na návrat domů, jenže o tom jsme si mohli nechat jen zdát. Nevěděli jsme, kudy. Jen jsme bloudili a nechali naše životy v rukou osudu.

Akorát jsem s Nebulou kontrolovala stav  potravin a kolik jich zbývalo. Neměli jsme vůbec nic. Vše došlo před pár dny a docházela pomalu šťáva i lodi. Znamenalo to, že dojde i kyslík a všichni tu beztak zemřeme na nedostatek kyslíku. Přiznávám. Můj život je vážně velice optimistický.

„S takovou máme ještě pár dní. Možná hodin," prohlásila Nebula, když zavřela něco, co sloužilo jako lednice.

„Musíme sehnat palivo pro Milano, jinak se tu za chvíli udusíme. Nedostatek jídla není taková rána jako tohle," pokrčila jsem obočí a podívala se takhle na ní. Nebula můj pohled ignorovala a uklidila zbytky beden, které jsme prohledávaly s nadějí, že něco najdeme.

„Na Xandar nemůžeme, protože ten je zničený. Kdovíkde to samé a nikde poblíž není žádná civilizace," opravila mě a bezcitně se po mně podívala. Vydechla jsem a sedla si na jednu z beden, co se nacházela zrovna poblíž.

„Takže prostě nebudeme nic dělat a budeme čekat na smrt? O to tu jde?"

„Máme jinou možnost? Selhali jsme. Thanos vyhubil lusknutím polovinu populace celého vesmíru."

„To, že jsme selhali neznamená, že to vzdáme. Můžeme Thanose porazit i tak. Jen musíme přijít na to, jak," zamyslela jsem se a zadívala se z kulatého okna nedaleko od nás na rozsáhlý a nekonečný vesmír kolem nás.

„Thanos je neporazitelný. Jeho už nic nezastaví," snažila se mě přesvědčit, jenže já byla tvrdohlavá a nechtěla si připustit, že nejde naše přátele zachránit.

„Podívej, Nebulo. Tony má na Zemi snoubenku a umírá touhou ji zase vidět. Já tam mám rodinu, kterou jsem neviděla už dva a půl roku. Musíme se dostat na Zemi..."

„A ty znáš cestu?" zeptala se mě zaujatě.

„Ne," vydechla jsem a sklopila pohled k zemi. Pak jsem po chvíli zbystřila, když jsem zaslechla Tonyho, jak na něco nebo někoho mluví. Byl v místnosti za dveřmi, které nás od sebe dělily. Šla jsem za ním a opatrně dveře pootevřela, abych nakoukla dovnitř.

Uviděla jsem Tonyho, jak sedí na zemi a naproti němu leží jeho helma od brnění. Nahrával do ní zrovna jeden vzkaz pro Pepper. Podle jeho slov jsem usoudila, že se loučil se životem a sděloval Pepper, že se spolu už nejspíš neuvidí. Bylo mi ho vážně líto.

Pozorovala jsem ho po celou dobu, než nahrávání záznamu zastavil a tiše si povzdechl, než si schoval obličej do svých dlaní. Nevšiml si mě. Byl tak moc rozrušený, že ani nevnímal dění kolem něj.

„Tony?" oslovila jsem ho opatrně. Dal si ruce pryč ze svého obličeje a utrápený se po mně podíval. Šla jsem blíž a dřepla si před něj. „Ztrácíš se nám před očima," řeknu a starostlivě si ho prohlédnu. Za poslední půl rok byl dost pohublý a pod očima měl kruhy. Jeho tvář byla bledá a vypadal jako živá mrtvola.

„Stejně už nám nezbývá moc času, tak proč se namáhat zbytečnostmi..."

„O čem to mluvíš?" nechápala jsem a položila mu ruku na čelo. Úplně hořel.

„Nesnaž se mě znovu léčit, prosím. Chci to mít už za sebou," zachraptěl a zavřel poraženě oči. Opatrně jsem ho objala a hladila po zádech, abych ho trochu uklidnila. Nechtěla jsem, aby takhle přemýšlel. Tohle nebyl ten Tony, který mě před lety jako malou učil používat technologie. Bývalá s ním zábava. Byl jako malej, jenže teď byl troska. Popravdě jsem se mu nedivila, ale doufala bych, že se tomu postaví a pokusí se to nějak řešit. Jenže to na sebe nechal akorát všechno spadnout.

„Strejdo..." vzpomněla jsem si, jak jsem mu jako malá říkala. Tony na malou chvíli ztuhl, ale nakonec mě objal taky. Nejspíš vycítil, že mám o něj strach.

„Spletl jsem se v tobě," ozval se asi po pěti minutách naprostého ticha. Jen hučení motoru lodi se ozývalo tlumeně v dáli. Zaskočilo mě, co právě řekl. Odtáhla jsem se a podívala se mu upřeně do očí, abych poznala, zda si nedělá legraci. „Vážně nejsi jako tvůj otec."

„To ráda slyším," lehce jsem se pousmála. V duchu jsem se radovala, když se koutky jeho rtů jemně zvedly. „Teď pojď. Zkusíme ještě trochu hledat a třeba najdeme něco k jídlu. I kdyby to bylo shnilé."

„ROGERSOVÁ, PROBOHA FUJ!" vyhrkl narychlo, když jsem dodala to shnilé. Zkřivila se mu znechucením tvář. Zasmála jsem se a pomohla mu vstát na jeho slabé nohy, co byly hubené jako hůlky. Prostě kost a kůže.

„Tak se přestaň zanedbávat. Je na tebe příšerný pohled," poučila jsem ho káravě. Jen přikývl a raději mě následoval v honbě na hledání jídla.

**

*Základna Avengers - New York*

„Dnešní zasedání končí. Uvidíme se zase příští týden," rozhodl hlavní zakladatel psychologického srazu a ukončil tak dnešní sraz všech zúčastněných. Cílem těchto srazů bylo pomoci psychicky všem, co prožívali nejhorší dny svého života, chtěli se zabít a  nebo o někoho přišli. Úkolem bylo je z tohohle stavu dostat. Mezi účastníky byl i Steve. Doteď se nedokázal vyhrabat z pocitu, že o všechno přišel. Že přišel o všechny členy rodiny a nedokázal jim nijak pomoct. Byla z něj troska. Amber zmizela, Lily mu zemřela v náručí a Amy neviděl skoro tři roky. I když Thor říkal, že přežila, neměl jistotu, že přežila později.

Když opouštěl jednu z opuštěných zchátralých místností v zatuchlé a temné budově spolu s dalšími lidmi, kteří mu přišli krapet mentálně jiní. Například asi dvacetiletá dívka, která byla na rukou všemožně pořezaná při pokusu o sebevraždu. Čtyřiceti lety muž, který každou chvíli popradal v pláč potom, co si pokaždé vzpomněl na smrt všech svých blízkých při autonehodě a spousta dalších.

Rogers si přišel jako oni, ale zároveň v jeho hlavě křičel vnitřní hlas, že to tak není. Že se s tím musí poprat a nepropadat svým emocím. I tak se mu při pohledu na ostatní svíralo křečovitě srdce, že kolikrát nemůže ani dýchat.

Jakmile vyšel ven, došel ke svojí motorce na parkovišti. Než na ni nasedl, rozhlédl se kolem. Budovy New Yorku ho fascinovaly víc, než tehdy. Tohle město mu opravdu chybělo, jenže teď už nemělo takové kouzlo. Bylo tu ticho. Chyběl tu místní ruch a po ulicích se válela hromada odpadků jako v nějakém špatném filmu. Steve si povzdechl a nasedl na svůj dopravní prostředek.

Za nějakou dobu dojel k nové hlavní základně Avengers v New Yorku, kam občas dojížděl kvůli pár misím. Teď se tam přesunuli všichni, nebo spíš zbytek těch, co se nezměnili v prach, na trvalo.

Zaparkoval svoji motorku před základnou a šel dovnitř. Pomalu nad městem padala noc a chodby základny ozařoval svit měsíce.

Nešel do svého pokoje, nýbrž do společenské místnosti usadit se do křesla k rozpálenému krbu, z něhož sálalo příjemné teplo. Nevšiml si ani Natashy nedaleko něj, která stála u okna a pročítala si nějaké dokumenty. Ty jí potom přestaly zajímat a mlčky ho pozorovala.

„Tak co?" prolomila ticho v temné místnosti, kterou osvětloval oheň z krbu. Kapitán sebou lehce trhl, když se Black Widow lekl. Ale nepodíval se po ní. Dál pozoroval tančící plameny ohně.

„Co myslíš..."

„Ty srazy, na které chodíš každý týden..."

„Jak o tom víš."

„Myslím, že každému přišlo divné, že se pokaždé vytrácíš každý týden ve stejný den a stejný čas," již opětně rusovlasá žena si přisedla k muži na křeslo vedle něj. Steve se po ní váhavě podíval, ale ne přímo do očí. Neměl na to dostatek odvahy, aby přiznal, že chodí na nějaké podobné srazy. „I když za tuhle cenu, jsem ráda, že vyjdeš jednou za čas ven na vzduch. Bojíme se o tebe." Položila mu ruku na rameno.

„Co mám dělat. Přišel jsem o všechny tři. Má vůbec cenu, abych ještě žil?" sklopil pohled zpět k zemi. Cestou se zarazil pohledem na své ruce, kde měl svatební prsten, který i po všech bojích od vojáků Hydry, s Thanosem apod, stále držel na svém místě a nevypadal ani moc opotřebovaně. Každým dnem se v Rogersovi probouzely pochyby, zda má prsten ještě nosit.

„Ano, má. Potřebujeme tě. Navíc jsi Lily slíbil, že je z toho vysekáme," zopakovala mu Natasha půl roku starý slib, který Steve tehdy dal tehdy své dceři, než byla vymazána Thanosovým lusknutím prstů.

„Co když to nejde. Ani nevíme, kde Thanos teď je. Neví to ani Thor..." povzdechl si.

„Najdeme řešení. Vždycky se najde. Jen to nesmíme vzdát," agentka se na něj povzbudivě usmála a objala vojáka s již oholenou hladkou tváří.