Po skončení boje na Titanu jsme se všichni konečně sešli pohromadě na jednom místě. Léčba Tonyho zranění mi vysála víc energie, než jsem předpokládala, takže jakmile se mi konečně podařilo vyprostit kovový předmět z Tonyho těla a rána po něm zarostla, sesunula jsem se k zemi. Stark mě raději podepřel, abych tam neležela.

Chvíli na to k nám někdo přišel. Byl to Star Lord, který nabídl Iron Manovi pomocnou ruku, aby se mohl postavit. Přijal ji a nechal se vytáhnout spolu se mnou na nohy. Kdesi v těle jsem pociťovala, jak se zase regeneruji a získávám ztracenou energii, abych aspoň mohla stát.

Ve vzduchu jsme všichni poznali, že je něco jinak. Všichni jsme ztuhli ze strachu, že se nejspíš stalo něco, co se stát nemělo. Že Thanos získal všechny kameny. Zbylá příroda kolem nám to nějak to nějak chtěla naznačit.

„Něco se děje,” řekla Mantis lehce vyděšeně a dívala se kolem, jako my všichni. Opravdu bylo něco jinak. V další moment se stalo něco, co nás zaskočilo. Mantis se změnila v popel, který se rozletěl všude kolem.

Začali jsme se dívat po nás všech a hledali vysvětlení.

„Quille,” oslovil Drax Petera, když se díval na své tělo, jak se odspoda též rozpadal na popel až nakonec úplně. Měla jsem v očích slzy. Teď jsem pochopila, že nejspíš boj na Zemi prohráli taky a Thanos udělal něco, co tolik plánoval.

Quill zalapal po dechu a podíval se po mně a Tonym. Oba jsme ho vystrašeně pozorovali a obávali se, že ho čeká stejný osud.

„Jen klid, Quille,” snažil se ho Tony uklidnit.

„Bože,” vydechl Peter, než se změnil na prach, jako další dva z jeho týmu. Začala jsem rychle ustupovat. Tony mě už dávno nedržel, jelikož i on sám z toho byl mimo.

„Tony...” promluvil Stephen na Tonyho naprosto klidně a uvolněně. „Tony, jinak to nešlo,” řekl svá poslední slova, než se stal popelem. Dala jsem si ruku před ústa a zadržovala slzy. Nešlo to. I když jsem si myslela, že takovou situaci zvládnu, ale city mě přemohly. Stephen byl pro mě jako strejda.

„Pane Starku,” zachraptěl Parker, když i on cítil, že ho nejspíš potká stejný osud. Tony se po něm zděšeně ohlédl. „Je mi...nějak blbě...”

„To bude dobrý,” zkusil ho Stark uklidnit, když se k němu Peter vydal váhavými kroky.

„Nevím co se mnou je...nevím-” Peterovi se zničehonic podlomila kolena a Tony ho rychle chytil. Těžce jsem dýchala a oba pozorovala zdrceným pohledem. Proklínala jsem se za to, že to takhle muselo dopadnout. „Já nechci umřít,” Parker vzlykal. „Nechci umřít. Nechci. Já nechci prosím. Nechci umřít, nechci,” Peter se začal měnit postupně v prach  odspoda. Tony ho položil na zem a smutně se na kluka díval. Nemohl to nijak zastavit. „Promiňte,” Peter se hned na to vypařil.

Tiše jsem panikařila a prožívala nejhorší chvíli mého krátkého života. Už nějakou dobu jsem litovala, že jsem opustila tak naivně Zemi, jenže teď jsem toho litovala ze všeho nejvíc. Já, Tony i Nebula. To je ta holka co vypadá jako robot. Čekali jsme na jistou smrt, jako ostatní, jenže nic se nestalo. Hleděla jsem si celou dobu na ruce i nohy, ale žádná z mých částí se v prach nezměnila. I Tony uvažoval stejně a byl zlomený jak uvnitř, tak i na venek. Nebula to zvládala statečně a jen nás pozorovala.

Dva pozemský zoufalci, kteří přestali doufat v lepší zítřky...

**
Prosím o zaznění fanfáry!

Právě jsem dokončila po delší době plné prokrastinací Infinity War. Docela jsem se těšila, až se vrhnu na vlastní vymyšlenou verzi Endgame. Popravdě. Měla jsem své plány. Potom, co vyšly ty trailery, zděsila jsem se, ale zároveň mě zaujaly. Rozhodla jsem se proto z nich lehce čerpat a zároveň to proplést s vlastním příběhem. Už se těším ;)