Celé dny poslední půl rok mívám dost často noční můry. Bojím se o nich před ostatními mluvit. Hlavně jejich reakce. Tuto noc, kdy jsem šla po bálu spát, dělo se mi znovu totéž.

K naší lodi přiletěla neznámá mimozemská loď. Začali po nás střílet a útočili. Většina na palubě naší lodi zahynula a zbytek byl zraněný. Opět jsem uviděla vyšší fialovou postavu v jakémsi brnění, jak pomalým krokem procházela kolem mrtvol Asgarďanů.

Jako bych to pozorovala kdesi zdáli a nepřítel se po mně podíval. Ten jeho výraz jsem dodnes nezapomněla. Vybavovala jsem si ho úplně stejně, jako při posledních snech.

V tu chvíli jsem se probudila. Celá zadýchaná a zpocená. Nenáviděla jsem, jak ty noční můry vypadaly opravdově. Poslední dobou i Heimdall na mně vnímal, že se ostatním stranním. Nejspíš tušil, že se něco děje. Ale já o tom nemluvila.

Vstala jsem z postele a oblékla se do mého každodenního oblečení. Přeci jen chodit v tuto dobu v pyžamu po chodbě nebylo zrovna nejvhodnější.

Vyšla jsem ven a volně se procházela po chodbě. Bylo docela chladno a proto jsem se do svoji mikiny zachumlala ještě víc.

Procházela jsem se tak různě. Za nějaký čas jsem chodila v kruzích, čehož jsem si ani nevšimla. Přemýšlela jsem. Se sny se mi naposledy stalo to, že nám vyhořel byt. Teď se mi zdá o tom, že všichni zemřeme. Jsem z toho vyděšená víc, než kdy jindy.

Když jsem jsem šla kolem místnosti, v níž se nacházel u velkého okna Thorův "trůn", uviděla jsem tam vyšší temnou postavu. Až po chvíli civění do temnoty jsem rozpoznala Heimdalla, který se díval u popředí lodi na temný a rozsáhlý vesmír.

„Co tě sem přivádí, dítě?” oslovil mě jeho mohutný a zvučný hlas. Jelikož jsem byla opět zamýšlená, tak jsem se trochu vyděsila a po strážci Bifrostu jsem se překvapeně podívala.

„Nedaří se mi usnout,” vydechla jsem a šla k němu. Stále se díval na vesmír a tudíž se na mě ani neotočil. Stála jsem sotva dva metry od něj. „Občas přemýšlím o tom, zda to není jen náhoda a nebo mohu nějak nahlédnout skrz sny do budoucnosti. Podobná věc se mi stala, než mi vyhořel domov.”

„Byla jsi obdařena vzácnými dary, Amy. Musíš s nimi umět správně naložit.”

„Jaké dary? Ty kouzla a uzdravování?” nechápala jsem.

„Občas máš možnost mít vize,” upřesnil mě a už se na mě otočil. „Poslední dobou jsem tušil, že s tebou není něco v pořádku.”

„A dá se tomu, co vídám, zabránit?”

„Občas ano i ne. Jenže teď nemáš jistotu v ničem. Čím jasněji vidíš dění v těch snech, tím víc se to blíží. Musíme být na pozoru,” znovu se zahleděl na hluboký vesmír. „Život je nespravedlivý. Pořád si pro nás hledá nějaké překážky.”

„To jo,” povzdechla jsem si a souhlasila s ním. Víc mě děsila představa, že ty sny jsem opravdu viděla víc a víc jasněji. Mám to říkat nebo ne? Přišla jsem si pro svoje přátele jako hrozba a to jsem ani nic neudělala.

„Zkus jít znovu ulehnout do své lóže a nabrat síly. Snad za několik dní konečně někde přistanem.”

„Dobře, pokusím se,” naposledy jsem se po něm podívala a obrátila se k odchodu. I Heimdall se po mně koutkem oka ohlédl, než jeho pohled zase spočinul na veliké okno s výhledem na vesmír. Pokračovala jsem v cestě z místnosti dál, jenže v tom se celá loď otřásla pod náporem nějakého nárazu. Nedokázala jsem otřes ustát a spadla na zem.

Heimdall se ke mně dostal a pomohl mi na nohy, přičemž se rozhlížel kolem sebe.

„C-co se děje?” zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Je tady,” odpověděl mi s částečným strachem v hlase. Nechala jsem ho jít, když mě pustil a vydal se urychleně ostatním říct o situaci. Vyběhla jsem rychle za ním.

Po chvíli se mi však ztratil a já bloudila ve tmě temné chodby. Z venku jsem slyšela jakési zvuky podobající se motoru jiné lodi. Ale velké. Nadměrně větší, než je ta naše.

Doběhla jsem na konec chodby a zahlédla vyšší ženskou postavu s dlouhým kopím v ruce. Pokusila jsem se očima postavu zaostřit, jenže v tom mě někdo udeřil zezadu do hlavy tak silné, že jsem okamžitě upadla do bezvědomí.