„My odletíme už příští týden?” tázala se Valkyrie Thora na jedné z jejich obvyklých schůzí, které se ostatních hrdinů nijak netýkají. Thor nadále odpovídal na otázky jejich skupinky, kterou pojmenoval Revengers. Proč by také ne. Avengers už existovali a Revengers je též originální.

U stolu seděl i Loki. Byl zamyšlený nad mnoha okolnostmi, co se v poslední době staly. Schůzí se neúčastnil, jelikož většinu času proseděl na židli v pokoji. Ještě teď měl z dřevěné desky židle otlačené pozadí.

„Hej, muflone. Hledá té blonďatá Rogersová a moc mile nevypadá. Zdá se, že ti za tu záchranu poděkovat nepřišla,” objevila se ve dveřích Starkova hlava, kterou Loki až moc nerad ve své blízkosti viděl. Protočil očima a ignoroval ostatní přítomný, co se po něm nechápavě podívali. Až na Thora, který jisté pojmenování už od Tonyho znal.

„Co chce. Nehodlám zbytečně plýtvat časem,” odbyl Starka Laufeyson a upřel na Iron Mana vražedný pohled.

„Pokecat. Moc se mi jinak nesvěřovala,” pokrčil Anthony rameny. Černovlasý by si v tu chvíli rval vlasy za to, že se bez vyzvání zvedl od stolu a následoval otravného miliardáře ven z místnosti. Chtěl mít setkání s Amy co nejrychleji za sebou a někam se zahrabat na hodně dlouho, než s ostatními odletí zase jinam.

**

„Koukej vyklopit všechno o tom, kdo ti poskytl tu armádu chitaury pro útok na New York!” přitlačila jsem Lokiho na stěnu potom, co mi ho Tony přivedl. Nijak jsem se nepozastavovala nad tím, kde se ve mě najednou ta síla vzala. Neuklidňovalo mě ani to, že mám v sobě mít nějaké to slavné sérum, co z obyčejných lidí udělá nadčlověka.

Loki si mě prohlížel ne moc milým pohledem. Raději mlčel a já se nadále držela, aby se moje rukou nepřiblížila víc k jeho krku. Opravdu pochybuji, že by se mi povedlo zrovna jeho zabít.

„Ajo, tohle,” došlo bohovi o co kráčí a pohotově se usmál, jakoby o nic nešlo. „Nevím o co se snažíš. Takhle ze mě nic nedostaneš.”

„Sakra, Loki. Přestaň tu předvádět, jak velký idiot jsi a odpověz mi,” zavrčela jsem podrážděně. Už takhle jsem byla díky Strangovi dost vyhecovaná.

„Ty už o tom proroctví víš, co?” jeho úsměv během chvíle opadl a já se jen vítězoslavně usmála.

„Překvapení,” uculila jsem se jako malé dítě a pustila jeho oblečení. Loki na to nic neřekl a pouze si urovnal černý svetr, co měl zrovna sobě a já mu ho nechtěně drtivou námahou mé zloby vytahala.

„Jde o vesmírného titana, o kterém se dá říci, že řídí a zná veškeré zlé bytosti. Nikdy jsem se s ním osobně neviděl, ale vím kdo to je,” odpověděl mi s naprostým klidem, jenže jakmile vyslovil další slova, hlas se mu lehce třásl. Jakoby měl strach. Nebylo to úplně jisté. Není přece důvod, aby se bál jednoho ze svých spojenců.

„Jak že se jmenuje? Asi jsem jeho jméno přeslechla...”

„Thanos,” odpověděl mi po krátkém zvažování, zda vůbec odpovědět. Přikývla jsem.

„Co víš všechno o tom proroctví,” začala jsem vyzvídat víc.

„Nic moc. Možná Heimdall ví víc, ale já se o takový věci nestarám,” pokrčil Loki rameny a šel ode mě pryč. Mlčela jsem a zůstala ho jen pozorovat. „Normálně ostatním nepomáhám, ale ty v tom ohni jsi byla výjimkou.”

„Počkej, počkej... Co?! Jak to myslíš?!”

„Z toho požáru jsem té vytáhl já i přes to, že jsi mě držela pěkně dlouhou dobu sedět!” zvýšil lehce hlas, abych jeho slovům lépe porozuměla. Leknutím jsem uskočila dozadu a na krátkou chvilku se zadívala do čistých smaragdů upírajících se přímo na mě. Nedokázala jsem se odtrhnout, jenže pak mi moje svědomí řeklo dost a já uhnula pohledem.

„Děkuju,” skoro jsem zašeptala. Nevěřila jsem, že jsem to řekla a Loki to navíc slyšel. Ušklíbl se nad mou reakcí a nakonec bez dalších řečí vydechl.

„Ty děkuješ mě, Midgarďanko?”

„Ano. Tobě nikdo ještě v životě nepoděkoval?” podivila jsem se a trochu se vzpamatovala. On pouze pokrčil rameny. „Říkej mi Amy. Já ti taky neříkám Percy Jacksone.”

„Kdo?” zarazil se Loki nad jménem, jež jsem právě vyslovila.

„Eh... Nikdo. Toho neznáš,” usmála jsem se. „Asi už půjdu.”

„Jo to já taky,” přitakal polobůh a společně jsme se vydali ke dveřím k odchodu z místnosti. Jenže nastal jeden problém. Dveře jsme chtěli otevřít oba, jenže klika byla jenom jedna. Podívali jsme se po sobě. „Tak jdi.”

„Ne, ty první.”

„Víš co dělají džentlmeni? Otvírají ženám dveře a nechají je projít jimi jako první,” zazubila jsem se, když Loki protáhl obličej a povzdechl si.

„V žádném případě,” odmítl. Pokrčila jsem rameny a otevřela dveře.

„Byla to jen rada do života. Nic víc,” naposledy jsem se po něm podívala, než jsem zmizela na chodbě.